JAKUB KUBATA, KTERÝ DAL HLAVU ZA BLATA

JAKUB KUBATA, KTERÝ DAL HLAVU ZA BLATA

Sedláci versus pán. V našich dějinách se tento spor párkrát objevil a ještě objeví. 'Studujeme-li přesně historii Jana Sladkého-Koziny a Jakuba Kubaty a hodnotíme-li oba tyto muže v dějinách, tu musíme říci, že je mezi nimi velmi mnoho podobného.' Tohle je jedno z možných přirovnání, které nás při zkoumání případu na hradeckém panství napadlo. Vypůjčili jsme si je ze spisku dr. Josefa Salaby, vydaného ještě za rakousko-uherského mocnářství, v roce 1905. 'Oba vystupují jako obhájci práv lidu venkovského a za ně umírají. Oba se stali hrdiny selského lidu. Kozina vystupuje jako vůdce Chodů, Kubata v čele Blaťáků.' (To srovnání - mezi námi - trochu pokulhává, protože Jan Sladký, zvaný Kozina žil o sto let později než Jakub Kubata, na konci 17. století, a to už byla přece jenom úplně jiná doba.) Problém Chodů se však tomu blaťáckému podobal. V obou případech se příčinou konfliktu s vládní mocí staly privileje. Čas od času je čeští králové potvrzovali obyvatelům Chodska i Blat. Z těch privilejí vyplývalo, že ti i oni byli - králováci. Tedy lidé přímo poddaní králi a tudíž roboty prosti. Bez povinností vůči nějakému pánu, kromě krále. 'Dokládá to pro Blatské list císaře Rudolfa II. ze dne 15. března 1581. roku, kde týž mluví o svobodách a obdarováních, jež jim učinili čeští panovníci a které jim tito potvrzovali, jak to dle svého v tom listu přiznání učinil i Rudolf II.'

Privilejovaní (my dnes říkáme 'privilegovaní') měli postavení příznivé, leč zároveň velmi vratké. Král je totiž mohl kdykoli zastavit anebo i prodat - byli přece jeho 'zboží.' A vskutku ten i onen panovník tak začasté činil - kupříkladu chodské Domažlice byly několikrát zastaveny. Roku 1454 si vymohli Domažličtí královský slib, že jejich město zastaveno nebude, ale vcelku jim to platné nic nebylo, protože už za čtyři roky nato je zastavil král Jiří z Poděbrad, slib neslib. (Mimochodem - v té zástavě pak Domažlice zůstaly 120 let.) Stejně jako Domažlice dopadly i chodské vesnice. Všecky je nakonec je spolkl Lamminger alias Lomikar. Habsburští panovníci jim prostě jejich výsady nepotvrdili.

Aby se Chodové vyhnuli tomu, že budou zastaveni nebo prodáni, složili u královské komory jakousi kauci. Podobnou finanční pozornost poskytli i králováci z královského hvozdu v okolí Železné Rudy (k těm patřily vesnice jako Stachy, Stodůlky, Svatá Kateřina - celkem sedm obcí.) Vystaráno však neměli. Všecky ty vsi byly nakonec prodány. Královská komora jim ani peníze nevrátila - co jednou vládnoucí moc spolkne, to nerada vrátí.

A co Blaťáci - taky sáhli do svých truhliček a zaplatili si nezávislost - byť relativní? Blaťáci se vůbec nevyplatili. I když se za ně přimlouval sám císař Rudolf. Oni mu už nepatřili. Momentálně. Habsburský panovník byl jaksi ve finanční tísni (což byl u panovníků tohoto rodu setrvalý stav), a tak své milé králováky z Blat prodal.Kvůli korektnosti dlužno dodat, že ten, kdo je vyhandloval, nebyl Rudolf, ale jeho dědeček, císař Ferdinand I. Nejprve rodu Ungnádů, později pánům z Hradce. Rudolf se přimlouval, aby Blaťáky jejich pán tolik netrestal. 'Pan Adam z Hradce, vrchnost na Blatech, potrestal je zvýšením některých robot hlavním provinilcům.' Provinili se tím že reptali. V blatských dědinách mezi Hlubokou a Vodňany se lidé bouřili a smlouvali proti svému pánu Adamovi z Hradce, když nařídil, aby sirotčí peníze byly odváděny na Hlubokou. Chtěl z nich platit své dluhy, tvrdí pověst o Blaťácích, ale my jí nemusíme tak docela věřit. Třeba to bylo všecko jinak. 'Proto se sedláci na Blatech dohodli, že tu věc předloží samému císaři.' Tak tohle souhlasí: pověst i skutečnost v tomto punktu zajednou jsou. 'Potom se znovu shromáždili ve městě Písku a poslali císaři skutečně stížné listy. Pan Adam z Hradce si je zavolal na Hlubokou, tvrdě jim pohrozil tresty na hrdle, takže se poddali a prosili za prominutí.' Dejme tomu, že to tak bylo. I to, co následovalo, se mohlo skutečně stát: 'Následoval trest, jehož se nenadáli - měli na Blatech posíci trávu a dodat ji k jedenácti panským dvorům usušenou, podobně že mají posíci a sklidit pšenici.'

Než se probojujeme k jádru samotného sporu, snad by bylo na místě utrousit zmínku o samotných Blatech. Není to název jedné obce, ale území o rozloze 434 jiter 1310 sáhů. Což je zajisté přesná informace, leč pro nás dnes už nepoužitelná. Nacházejí se v okolí Zbudova, to už je praktičtější, neboť my víme, že Zbudov je obec ležící nedaleko Českých Budějovic, kousek od Hluboké nad Vltavou, a dodnes si říkají Svobodná Blata. Patří do majetku devíti sousedních obcí. V první řadě je to Zbudov, pak Česká Lhota, Novosedlo, Hlavatce, Sedlec, Plástovice, Pašice, Pištín a Mydlovary. (Jedno jméno povedenější než druhé - což je řečeno bez ironie.) Původně byla Blata (s velkým B) opravdu blatem, tedy bažinou, mokřiskem. Obyvatelé okolních vesnic je však vysušili a proměnili v luka, v pastviska. A když už se takto o ně zasloužili, tak král Vladislav Jagellonský roku 1509 je nedaroval svým milým Blaťákům, daroval je do dědičného vlastnictví Petru z Rožmberka, pánu na Krumlově a jeho strýcům na Hluboké, což byli Pernštejnové. Svoboda ovšem byla, protože Rožmberkové a Pernštejnové dali Blata neprodleně ve svobodné užívání obyvatelům vsí kolem Blat rozloženým. Páni byli najednou tak přejícní, protože neměli o Blata velký zájem. Samé nevýhody. Hlavně byla příliš daleko od jejich panství. Sedláci je mohli společně (a hlavně svobodně) užívat, a to po celá desetiletí, takže měli za to, že jim patří, že jsou jejich vlastníky. (Dnešní soudci by to nazvali vydrženým právem.) Ovšem dnešní soudci se tenkrát nevyskytovali, a tak když byla Blata po sedmdesátiletém užívání vložena do zemských desk (stalo se tak v roce 1579), vystihli v tom Blaťáci útok a první krok. Totiž že jim ta Blata někdo sebere.A měli pravdu. Blata totiž tím zapsáním nebyla přidělena ke statkům, ale zůstala nadále samostatnou držebností. Držebností. to je termín, ale právníci si v takových a podobných libují přímo zvrhle.). V zemských dskách měla Blata dokonce jakousi zvláštní vložku: nebyla však přesně zaměřena, ani rozdělena a hlavně - nikam přidělena.

'Blata byl starodávný majetek zdejších sedláků. Daroval jim je před mnoha lety pán z Rožmberka, mohli jich užívat po svém. Blata je živila. Na jejich vlhkých pozemcích se obilí málo dařilo, zato tráva tam vyrůstala po pás, měli jí víc, než spotřebovali a tržili ze sena tolik, že si mohli mouky koupit dost, zvlášť když hrozila vojna, a dodávali seno vojsku. Teď, když měli být zbaveni své obživy, byli zděšeni a rozhněváni. Blata jsou jejich, doposud jim nikdo právo na ně neupíral a nyní se proslýchalo, že to tak má zůstat, že blatští sedláci mají sice trávu kosit, seno sušit, ale odvádět pánovi. Aby ta svoje Blata sedláci zachránili, tak přes zákaz pana Adama u Hradce (a teď bychom mohli citovat pana Adama z Hradce verba ipsissima neboli jeho nejvlastnější slova): 'se na těch Blatech v počtu asi 700 osob scházeli, tu jakés svobodství měli, suplikaci pro císaře Rudolfa II. v Písku zhotoviti dali, rady drželi a k císaři posly vypraviti se ustanovili. Poté nadšený zápas za vedení jistého statečného sedláka ze Zbudova zdvihli.'

'Toto není možná! To si nemůžeme dát líbit, máme na to listinu zlatými písmeny napsanou!' To volali na svých shromážděních a zvláště tak bouřil sedlák Jakub Kubata ze Záblatí. Nikoli rychtář Jakub Kubata, tedy zatím. Zatím jenom sedlák. Čtvrtláník. Skutečný rychtář podle pověsti jenom podezřele mlčel, protože se té vzácné listiny zbavil, ne snad schválně, ale - nerozumem. Záblatští si totiž chtěli koupit obecního býka a neměli dost peněz, a tak kohosi napadlo, že mají pravé zlato na darovací listině a když ji dají řezníkovi do zástavy, že jim počká. On si ji přečetl a zjistil, že je důležitá a že by se vrchnosti mohl velmi zavděčit, kdyby jí ji prodal. Což učinil, a pro jistotu se okamžitě vystěhoval. Blaťáci se ovšem po listině sháněli, leč bez výsledku. Utěšovali se ale tím, že vrchnost o té listině stejně ví a právo na Blata jim nikdy neupře. Leč upřel. Na blatských lukách se začalo kosit pro pána z Hradce.