JEDNOTA BRATRSKÁ (JAN AUGUSTA)

JEDNOTA BRATRSKÁ (JAN AUGUSTA)

'Ztělesněním toho, co jednota bratrská prožívala v letech rozmachu reformace Lutherovy, a všech jejích zápasů o existenci, byl bratrský biskup Jan Augusta. V jeho životě jako by bylo zhuštěno stálé hledání nového života, kterým se jednota vyznačovala, a její zápolení s odpůrci, i utrpení. Byl naplněn touhou, aby nebylo náboženských třenic, i když ho vedl jeho vnitřní oheň často k ostrým polemikám; a jako jednota často se stýskáním viděla, že se jejím snahám nerozumí, tak i Augustova povaha byla a namnoze jest dodnes zastřena nepochopením.'

Nejstarší obrázek, který má zpodobňovat Jana Augustu, dal do své brožurky, brojící proti bratrskému učení o večeři Páně, katolický kněz Václav Brosius. 'Bratr Jan Augusta Pikhart' - je pod tím obrázkem z roku 1584 napsáno. Jan Augusta se na něm vyskytuje s kloboukem na hlavě. Pravou ruku má zdviženou, jako by se něčemu bránil. Jednou nohou šlape po hostii, druhou rukou vylévá víno. Skutečný kacíř. Opravdový pikhart. Gestem jedné ruky se brání proti učení pravé církve, rozumí se katolické, vylévání vína a zašlapávání hostie do prachu není nutno vykládat. A ten klobouk na Augustově hlavě? I ten měl svůj symbolický význam Augustovi se totiž říkalo 'Jan Kloboučník' (narodil se jako kloboučnický syn a on sám byl vyučeným kloboučníkem). Což žádná hanba nebyla, ale chtělo se tím naznačit, že ten kluk kloboučnický nemá pořádné školy a že by se vlastně neměl mezi skutečné vzdělance plést.

Narodil se ve zbožné pražské utrakvistické rodině kolem roku 1500. Sotva nějaký ten rozum vzal, stal se horlivým posluchačem kázání,volajících po nápravě církve. Pečlivě prostudoval spisy Matěje z Janova a Jana Husa a hledal společnost, která by žila mravným životem. Leč nenašel ji. Pátral u kněží podobojí, však nenalezl u nich uklidnění, pouze radu. Říkali mu, aby to zkusil v Mladé Boleslavi, tam že je dobrý sbor jednoty bratrské. Jan se do Boleslavě skutečně vydal, ale stálo ho to velký vnitřní boj. Považoval totiž jednotu za 'hnízdo ďáblovo' - ano, tak to zpočátku formuloval. Proč se o to čertovské hnízdo zajímal? Chtěl poznal pravdu. Zřejmi ji vskutku poznal, protože jako čtyřiadvacetiletý (na radu svého zpovědníka) do jednoty vstoupil. 'Výchovy se Augustovi dostalo u bratra Lukáše Pražského, který jej připravoval na kněžství a zvedl jej i do základů latiny. Vzestup Jana Augusty, nového člena jednoty, byl jedinečný: roku 1531. byl vysvěcen na kněžství a stal se správcem sboru v Benátkách nad Jizerou; roku 1532. se ujal sboru v Litomyšli a již téhož roku byl zvolen na synodě v Brandýse nad Orlicí do úzké rady a za několik hodin nato se stal biskupem spolu s Janem Rohem, Machem Sionským a Martinem Michalcem.'

Bylo mu tehdy dvaatřicet. Na úřad biskupa věk značně mladý. Svědčí o autoritě, kterou Jan Augusta ve sboru měl. V Litomyšli prožil nejlepší léta svého života. Každopádně byl na svobodě. To, co prožil potom, bylo většinou ve vězení. Jeho prací byla duchovní péče o každého jednotlivce. Jeho kázání přitahovala a byla hybnou silou bratrské kázně. Občas taky musel trestat, kupříkladu vyobcováním. Kvůli porušení pohlavní čistoty, například. Vyobcoval dva hříšníky tohoto druhu. (Dnes by se chudák asi udřel.) Nabádal rodiny k vážnému vedení dítek spisem o pravé křesťanské výchově, a napsal i dílko o jistotě spasení. Jeho působením se Litomyšl stala známá i Lutherovi, který tomu sboru, jednom z nejstarších v království, poslal vřelý dopis. Některé z Augustových řádků byly i ve verších. Mnohé z nich se zpívaly.

Ó vzhlédniž na nás v nynější časy, ó Bože náš, uslyš naše hlasy. Pro tě, chovej v své jednotě. Jestiť mileji v domu tvém bydleti, rozkošněji u prahu seděti nízce, nad hříšných stolice. Neboť tys tu všem svým slunce přerozkošné, vůdce mocným k obraně prospěšné, štědrý každému, kdož věří.

'Když se psala od narození syna Božího léta patnáctistá čtyřicátá šestá, Litomyšl vyhořela. Oheň vyšel ve dvě hodiny na noc. Zapálilo se u brány a odtud hořelo na všecky strany. Náramně velký vítr byl, divně se točil sem i tam. Přímo zvláštního Božího nastrojení a dopuštění ten oheň býti musel, aniž bylo lze proti němu co postaviti a brániti, ač bylo vody dosti i všech jiných nástrojů a potřeb. Nic to platno nebylo - kam kdo mohl, tam utíkal, a tak shořelo všecko město, že jeden dům nikde nezůstal, ani na hradě, také kostely, radnice, vše shořelo, mlýn panský i zámek celou noc hořely. Ve středu po poledni došel oheň i střelného prachu a pobořil ten prach drahnou částku zámku.'

'Dům bratrský - sbor - také shořel. Co naši na spěch schovati mohli do sklepů, i toho tam nemálo uhořelo; knih bratrských též nemálo shořelo rozličných. Více než 100 osob tím ohněm zhynulo, mezi nimi i ti, kteří nechtěli utíkati z města, schovali se do sklepů a tam se udusili, jiní na prach shořeli, že jich ani znamení nezůstalo, jen kusové a škvarkové po nich zůstaly.'

Tuto zprávu o litomyšlské tragédii sepsal Jakub Bílek. To byl bratrský kněz, kterého vychoval a vzdělával právě Jan Augusta. Jakub zůstal obdivovatelem svého učitele po celý život. Spolu s ní byl i zatčen a sdílel všecko utrpení. 'Jako kazatel byl zdlouhavý a úzkostlivý,' říkají o něm bratrské zápisy, 'ale muž to byl velice zbožný.' Nejenom zbožný; měl v sobě oddanost a věrnost až neskutečnou, protože se svým učitelem strávil ve vězení necelých třináct let. Díky němu máme o této době a o osobě biskupa Augusty informace tak říkajíc z první ruky. 'Když povstala válka v Němcích, stalo se i u nás jakési pozdvižení a puntování' (neboli spolčení; jde o stavovské povstání proti Ferdinandovi), 'puntování drahného počtu osob království tohoto stavu panského, rytířského i městského, a na stvrzení toho puntu všickni pečeti své přitiskli pravíce, že to je pro obecné dobré všeho křesťanství i království. Také i některé osoby z jednoty naší, bratřími jsouce, stavu panského i rytířského, do toho puntu mezi jiné se vpletli. Když pak se ta válka v Němcích dokonala, tehdy král Ferdinand navrátil se do tohoto království a jak se toho puntu trhati a trestati, počav od Pražanů, některé zmučiti dal a stíti a vymrskati z města kázal a statky všecky, což v zemi měli, jim pobral. A když se to všecko přemlelo, ta novina nastala, že všecken ten punt obrácen jest na jednotu naši, že základní a nejúhlavnější původ v ní byl a vyšel z ní. Ta pověst po vší zemi české i moravské velmi zhusta šla, i do srdce království, od koho a čí službou, toho nevím; sám Pán Bůh všecko ví a zná.'

Jednota to zdá se odskákala za všecky. Kdo chce psa bít, ten si vždycky nějaký ten klacek najde Klacek na jednotu bratrskou se jmenoval Šebestián Šejnoch. Profese onoho klacku: královský hejtman litomyšlský. 'Jak se bohužel děje za takových krizí, jejich nejžalostnějším následkem bývá podněcování nízkých a podlých vášní,' napsal francouzský historik a expert na české dějiny, profesor Ernest Denis. 'Nejprudší záští a nejnehodnější chtíče se kryly pod pláštěm víry. Udavačství bylo přijímání bez vyšetřování; kdokoli byl udán za pikarta, tomu propadl statek, byl uvězněn a vydán hroznému mučení. Někteří úředníci svou ukrutností hleděli se zavděčiti králi - dějiny se zaslouženou potupou zaznamenávají jméno jednoho z těch katanů, Šebestiána Šejnocha.' Persekuce byla nemilosrdná: schůze bratří byly zakázány, jejich kněží zatčeni, jejich sbory odevzdány farářům katolickým nebo kališnickým. I kališníci se přiživili - a jak rádi se svezli na vlně nenávisti proti bratřím! 'Kněží podobojí se ihned vrhli s divokou a vášnivou radostí na kořist jim vydanou.' 'Takové věci' (tato řeč vyšla z úst a nato i z pera Jana Černého neboli Johana Nigera, věhlasného lékaře a botanika a také člena jednoty bratrské, a kromě toho - jak už víme - bratra jednoho z někdejších bratrských biskupů Lukáše Pražského) 'takové věci činili nejstoudněji ti popi kališní, přitom jsouce v obcování velmi nectní a nestydatí lotři, cizí ženy sobě nestydatě chovajíce; k tomu ožralci hanební a lháři bezední.' (Mezi kališníky a bratry byli vztahy nikoli nepodobné těm dnešním, co je mají (někteří) politikové mezi sebou - zkrátka nulová tolerance.) 'Žádný, ani sami hejtmané královští, ani kněží římští pod jednou tak zle, tak tyransky, takovým haněními a zlostmi, lžemi, trápením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovými věcmi netrápili lid bratrský tolik jako to nestydaté kněžstvo kališné, všeho božího i lidského řádu a studu zbavené a prázdné; a tak se byli vztekli a v zlosti i pýše proti bratřím pozdvihli, že s nimi všudy na všecky strany dosti činiti bylo. A skrze ně největší žaloby a sočení vždycky šla ke králi, k arciknížeti a k radám královským na bratří.' 'Žaloba je to tím těžší,' podotýká profesor Ernest Denis, 'že Jan Černý není žádný krasořečník: pouze výkřik rozhorlení a trpkosti zvítězil tu nad jeho obvyklou mírností a klidností.'