JEHUDA LIVA BEN BECALEL, ZVANÝ VYSOKÝ RABÍN LÖW

JEHUDA LIVA BEN BECALEL, ZVANÝ VYSOKÝ RABÍN LÖW

'Rabbi Liva je veliký učitel, koruna moudrých, div našeho pokolení, k jehož světlu jdou všechny národy a z jehož vod pijí všichni rozptýlení Izraele. On je ten, který sepsal knihu Lvíče, jež je předmluvou k Tóře; knihu Mocné činy Boží; knihu Cesta života a Poučení otců a ještě mnoho jiných knih, které spatřit jsme dosud nebyli hodni. Byl hlavou vysoké talmudické školy Ješívy a vrchním rabínem celé země moravské asi 20 let. Pak přišel sem, do svaté obce pražské, kde vychoval mnoho žáků a založil poradní dům učenců, veliké a proslulé učiliště, které se nazývá Klaus a v něm šířil učení 11 let a potom ještě 4 roky. Nechť Bůh prodlouží jeho dny a roky a naše oči nechť uzří krále v jeho kráse a nechť soudí národy podle práva,' napsal o svém rabínovi pražský vědec a kronikář David Gans, jinak také nazývaný Husa.

Sám rabín Jehuda ben Becalel zvaný Löw svou osobu v knihách, které napsal, naprosto opomíjí. Historikové mohou vycházet jenom z několika málo pramenů. Například z nápisu na jeho náhrobním kameni na Starém židovském hřbitově, ale ani z něj se toho moc o jeho životních osudech nedozvíme. Třeba kdy a kde se narodil, protože jedni tvrdí, že se tak stalo v roce 1512, další, že ne, že platí rok 1513, a ještě tu máme třetí možnost, že to bylo v roce 1520. Podle jedné se verze přišel na svět ve Wormsu v německém Porýní, podle druhé v polské Poznani. (Možná, že z toto Wormsu pocházel jeho dědeček Chajjim.) Každopádně oné noci, kdy mělo dítě přijít na svět (a měla to být noc pesachová, tedy nedlouho před křesťanskými Velikonocemi) se odehrála událost, která mohla nejen jeho život zásadně poznamenat. My tento příběh známe z podání spisovatele Eduarda Petišky:

'Když se snesla pesachová noc, zasedly všechny židovské rodiny ke stolu, aby oslavily podle prastarého zvyku vysvobození z egyptského zajetí. Na slavnostně prostřeném stole mělo všechno svoje místo a účel. Byly tu hořké byliny jako památka na trpký život v Egyptě, strouhané jablko, připomínající hlínu, ze které Židé vyráběli pro Egypťany cihly, červené víno připomínalo faraonovu krutost, když potrestán malomocenstvím se koupal v krvi židovských dětí, aby se uzdravil. Slaná voda stála na stole jako památka vln Rudého moře, které se před prchajícími Židy rozestoupily, ale nad egyptskými pronásledovateli se zavřely. Tak jako tenkrát, když v chvatu opouštěli Židé Egypt a nezbyl čas upéci kvašený chléb, jedli i nyní o pesachové hostině chléb nekvašený.

Okna v židovském městě zářila, na prostřených stolech hořely slavnostní svíce a stěnami domů pronikal do ulic zpěv žalmů. I v rodině rabína Becalela oslavovali pesach. Uprostřed sváteční, slavné chvíle navštívily rodičku bolesti a čeleď Becalelova domu vyběhla ven pro bábu, která rodičkám pomáhala v těžké chvíli. V tu dobu, když čeleď běžela po ulici, plížil se tudy podezřelý muž s pytlem. Jakmile zahlédl proti sobě běžící lidi, vzal nohy na ramena, jako by měl špatné svědomí. Noční hlídka, obcházející městem, se domnívala, že muž někde něco ukradl a že ho čeleď pronásleduje. Zastoupili mu cestu, jali ho a rozvázali mu pytel.

Ukázalo se, že v pytli nesl mrtvého člověka. Muž, který pytel nesl, se bránil, že není vrah a označil ty, kdo mrtvého měli na svědomí. On prý měl mrtvého jenom odnést do židovského města, aby ze smrti křesťana byli viněni Židé. Panovala tehdy mezi prostým lidem pověra, že k přípravě pesachových chlebů potřebují Židé křesťanskou krev. Mrtvý křesťan v židovském městě o svátku pesach by byl způsobil nebezpečné pobouření. Proto se Židé radovali, když hlídka muže s pytlem odvedla do vězení.'

Mezitím se Becalelově ženě narodil chlapec a všichni měli pochopitelnou radost. Nejenom z toho, že přišlo na svět dítě, ale také za jakých podmínek. Všichni věřili, že chlapcův příchod přinesl pronásledovanému národu mír a klid. Nad kolébkou svého syna pak promluvil šťastný otec, zbožný a vysoce ctěný rabín Becalel ben Chajjim, potomek rava Hai Gaona, v mužské linii pocházející z rodu krále Davida: Narodil se, aby nám přinesl útěchu, aby nás posílil a utěšil. Při jeho zrození se rozsvítila šťastná hvězda. Pomůže nám tam, kde se jiným bude zdát pomoc nemožná. Jeho jméno buď Juda, neboť stojí psáno - Juda je mladý lev A tak začali říkat novorozenci Juda, syn Becalelův (neboli Jehuda ben Becalel).'

Podle dalších zpráv (ale ony to jsou spíš pověsti než skutečně důvěryhodné informace) se měl rabínův syn odebrat do Prahy. Ve skutečnosti se sem dostal zřejmě až jako šedesátiletý, ale na rozdíl od suché dějepravy je legenda daleko životaschopnější. Ale byl-li v Praze jako mladík, tak ta pražská zastávka nebyla věru dlouhá. 'Ve Wormsu (nebo možná taky v Poznani, my prostě nevíme, jak se jmenovalo jeho rodiště, ale totéž, co se dozvíme o Wormsu, může platit i o Poznani) bylo tehdy jistě dost příležitostí osvojit si rabínské učení,' vysvětluje svoji hypotézu historik Václav Vladivoj Tomek. 'Bylo však zvykem, aby židovští chlapci, poslušni slov otců, odcházeli do daleké ciziny, aby žízeň po vědění ukojili u slavných učitelů a mistrů. Sotva Jehuda vyrostl v mládence, odebral se do Prahy.'

Tak tedy jsme spolu s Jehudou neboli Judou v Praze na krátké zastávce. Proč krátké? 'V Praze tehdy žil bohatý a zbožný reb Samuel ben Jakob, zvaný Šmelke nebo také Reich, což znamená Bohatý - představený židovské obce. (Reb byl učený a zbožný muž; to slovo nemuselo nutně znamenat rabína.) 'Když se rozhodl zasnoubit svou mnoha ctnostmi obdařenou dceru Perl, padla jeho volba na Löwa. Tak byl podle tehdejších mravů sotva patnáctiletý Jehuda zasnouben s Perl. Na přání reba Reicha odešel Löw brzy do Polska, do slavné rabínské školy v Lublinu, kterou vedl rabín Šelomo Luria, tehdy hlava celé diaspory, nejjasnější hvězda zářící na nebi židovské učenosti.' Jako skoro u všeho, co se týká Jehudova života, i u místa polského působiště tu máme ještě jednu možnost, totiž že neodešel do Lublina, ale do Přemyšlu.

Ale zpátky ke Šmelkemu Bohatému. On byl nejenom tchánem našeho milého Jehudy, ale i jakýmsi sponzorem, dá-li se to tak říct. Jenomže se to pokazilo. Šmelke přišel nešťastnými obchody o své jmění a nebyl s to, aby 'zapravil slíbené věno a výbavu.' Napsal Löwovi (ten zrovna dovršil osmnáctý rok věku svého) dopis, ve kterému sděloval, že není schopen vyplatit dceři věno a že tedy Löwa zprošťuje zásnubního slibu. 'Odpouštím ti a dovoluji ti vstoupit ve svazek manželský s jinou ženou.' (Měli to tenkrát starosti. úplně jiného druhu než dnešní snoubenci - pokud ovšem termíny 'snoubenci' a 'manželé' dnešním mladým ještě něco říkají.) Jehuda Löw měl na tchánův dopis odpovědět těmito slovy: 'Věřím v Boží pomoc a budu čekat, dokud Vám nepomůže zajistit věno a vypravit svatbu.' Že by ale na věno resignoval, to vůbec nepřipadlo v úvahu. 'Nadto budu pokládat zasnoubení za zrušené teprve tehdy, až dceru vyvdáte.' Majetkové poměry reba Šmelkeho se bohužel nevylepšily, proto si jeho dcera Perl zařídila krám se solí, chlebem a dalšími potravinami, aby rodičům ve finanční nouzi vypomohla. (Dnes je to jinak. Dnes naopak rodiče, nacházející se v nouzi, vypomáhají svým dětem v nouzi se nenalézajícím.)

A tak uběhlo deset let. Löw zůstal své snoubence věrný, neoženil se a věnoval se výhradně studiu. I vypráví se příhoda, kterak přišla Šmelkeho rodina opět k majetku. 'Jednoho dne táhly Prahou vojenské oddíly. S nimi jel vysoký důstojník na koni. Když projížděl kolem Perlina krámku, nabodl kordem velký bochník chleba, který byl vystaven venku. Perl se lekla a vykřikla. Rychle se však vzpamatovala a požádala důstojníka, aby jí nebral chléb bez placení, neboť musí ze svého ubohého krámku živit staré rodiče. Jezdec sňal z koně sedlo, hodil je do krámku a řekl: 'Mám hlad, ale nemám peníze, abych zaplatil chléb, vezmi si tedy místo nich sedlo.' Jak nesmírně byla Perl překvapená, když vzala sedlo do rukou a objevila v něm veliké množství zlatých dukátů. Rychle běžela domů a plačíc rodičům vyprávěla o pokladu, který získala tak podivuhodným způsobem. Tu viděl reb Šmelke, že důstojník nebyl nikdo jiný než prorok Eliáš. A že se o štěstí, které jim znovu zasvitlo, zasloužil jeho zeť. Ihned sdělil Löwovi, že mu nebe pomohlo zázrakem, a vyzval ho, aby bez meškání přijel do Prahy a slavil svatbu. Löw přijel do Prahy a oženil se se zbožnou Perl. Netrvalo dlouho a byl povolán na místo rabína do Poznaně.

Není nám sice jasné, jakou dedukcí reb Šmelke klasifikoval dukáty v sedle jako dílo proroka Eliáše, a taky nechápu, jakou zásluhu měl na tom všem náš Jehuda Liva, syn Becalelův, ale budiž. (Jsou věci mezi nebem a zemí.) Kdo nám ale vysvětlí, proč (když už se konečně mohl oženit) nezůstal v Praze? Je to složitá historie. Najít takové rabínské místo nebylo jednoduché. Tuto situaci v Becalelově rodině dobře znali, protože kromě Jehudy i další tři (starší) bratři byli rabíny. Když se rozhodovalo o místě vrchního rabína, byl odmítnut. Navzdory své proslulosti a stále vzrůstající učenosti se příliš netěšil všeobecným sympatiím ze strany pražského židovstva. Svou roli tu sehrály vážné incidenty a spory uvnitř ghetta, a hlavně k tomu přispěly vysoké morální nároky rabbiho Löwa (s těmi našinec častokrát narazí i dnes), jakož i jeho reformní snahy narušující zaběhlé normy (tehdy) poklidného židovské obce. Takže šel raději z Prahy pryč. Vrátil se do Poznaně (možná do své rodné Poznaně), a když tam pobyl nějaký čas, namířil si to do Mikulova. Do toho na hranicích s Rakouskem? Chvilku se tu zdržel. Nepatrnou chvilku, z hlediska věčnosti. Dvacet let. 'V letech 1553 až 1573 byl Jehuda Liva ben Becalel zemským rabínem a školním rektorem v Mikulově na Moravě.' O Jehudově dvacetiletém působení v Mikulově na Moravě víme leda to, že tam vskutku působil a v jaké funkci. 'Po ukončení studií se ve svých třiceti dvou letech Jehuda s osmadvacetiletou Perl oženil a měli spolu jednoho syna Šarifa a šest dcer - Leu, Fogele, Gitale, Ráchel, Tille a Reale. Do Prahy přišel v roce 1573, tedy ve svých šedesáti letech. Založil zde vysokou talmudickou školu Ješívu při Klausové synagóze a byl současně jejím rektorem. Svůj pobyt v Praze několikrát na pár let přerušil. Poprvé od roku 1584 (na čtyři léta), podruhé Prahu opustil v roce 1592 a tehdy se stal školním rektorem v Poznani a zemským rabínem říše Velkopolské.'

Z Prahy musel ze stejných důvodů, jako předtím. Neměl sympatie. Tedy neměl jich dostatek, aby získal místo vrchního rabína. Když se do Prahy vrátil naposledy, tak už jí zůstal věrný až do konce svého života. Jenomže vrchním pražským rabínem se stal až na sklonku svého života, v roce 1597. Pokud dobře počítáme. mohl mít 77 až 85 let.