JIØÍ Z KUNŠTÁTU A NA PODÌBRADECH - Eneáš Silvius Piccolomini (pozdìjší papež Pius II.), v horní øadì druhý zleva

JIØÍ Z KUNŠTÁTU A NA PODÌBRADECH

'Èechové rozhodli se zvolit správce, mezi nimiž za pøední byli pokládáni Ptáèek a Menhart. Po nìjakou dobu trvala nesvorná svornost. Aèkoli náèelníci stran Menhart a Ptáèek v mnohém se neshodovali - jeden, ochránce katolické strany, prohlašoval, že úmluvy s koncilem je tøeba zachovávat, a druhý, Rokycanùv pøítel, je odmítal - pøece nesáhli ke zbrani. Bylo nalezeno kompromisní øešení, podle nìhož mohl každý z pøíslušníkù obou stran žít podle svého pøání.'

Pan Eneáš Silvius Piccolomini jmenuje jako hlavu katolické strany pana Menharta z Hradce. Jmenuje, ale ve skuteènosti jí šéfoval onaèejší velmož, pan Oldøich z Rožmberka. Tihle dva stáli každý na svém, nikdo nechtìl slevit ze svých cílù. Uprostøed rozepøí a tahanic z téhleté neoficiální královské dvojice (øíkali se jim 'jihoèeský' a 'východoèeský král') umírá pan Hynce Ptáèek z Pirkštejna. Stalo se to v tu nejménì vhodnou dobu. 'Pøihodil se tehdy v Brnì skutek temný, který svými následky stal se dosti dùležitý. Páni brnìnští, kteøí mìli jakousi rozepøi s panem Heraltem z Kunštátu, když pøijel k nim na radnici pod glejtem, dali jej stíti v noci pøi pochodních, jak starý letopisec dí pro nìkteré listy, kteréž otevøel pøed pány a radou, když se byli sjeli Toto unáhlení rozbouøilo veškeren rod kunštátský na Moravì i v Èechách náramnì; hledala se potom krvavá pomsta dlouhý èas a pan Jiøí z Podìbrad zvláštì nebyl ještì smíøen ani ke konci následujícího léta.' Nesmíøil se ani, když pan Ptáèek v srpnu roku 1444 zemøel na Ratajích, a on ve svých pouhých ètyøiadvaceti letech stanul v popøedí èeské a brzy nato i støedoevropské politiky. K èemuž musel mít urèité pøedpoklady. A nebylo jich vìru málo, tìch pøedpokladù: Schopnosti, ctižádostivá energie, uvážlivá cílevìdomost. Nic z toho mu nechybìlo. Záøijový sjezd východních krajù v Kutné Hoøe bez rozpakù zvolil vrchním hejtmanem právì Jiøího z Kunštátu a na Podìbradech jakožto èelného pøedstavitele nastupující generace zemských pánù a rytíøù.

Jiøí znal sílu meèe. Ohánìl se jím už ve ètrnácti letech v šicích panské jednoty u Lipan a neváhal po nìm sáhnout ani ve zralém vìku. Teda ne že bychom chtìli nìjak výraznì poukazovat na vìk pana Jiøího, ale ta otázka se sama vnucuje: nebyl na vysokou politiku pøece jen ponìkud mlád? U velmože z pøedního panského rodu se na vìk nehledìlo. Už jako sedmnáctiletý zasedl jako 'kmet' v lavicích zemského soudu, a o tøi roky pozdìji (tedy ve dvaceti) se stal po boku protøelého veterána Jana Smiøického hejtmanem boleslavského kraje. Uèitelem a rádcem mu byl Hynce (neboli Hynek) Ptáèek z Pirkštejna. Pod jeho ochrannými køídly rychle vyzrával a nabýval potøebnou autoritu. 'Náhlé skonání náèelníka takového, jakým byl pan Hynce Ptáèek z Pirkštejna, bylo by zpùsobilo ještì vìtší žal v národì, kdyby ztráta jím povstalá nedala se hned nahraditi vùdcem neménì schopným, ale ještì ráznìjším a šastnìjším, nebo umìl netoliko pokraèovati na dráze poèaté, nýbrž i pøipoutati prospìch k pokroku svému. Byl to pan Jiøí z Kunštátu a na Podìbradech, jeden z nejpamátnìjších mužù vìku a národa svého.'

Musíme vrátit. Necelé ètvrtstoletí. Zaèneme Jiøíkovým popisem. Získáme tím lepší pøedstavu, koho vlastnì máme pøed sebou. 'Je postavy krátké, tìla ètverhranného, pleti bílé, oèí jiskrných, mravù líbezných.' Tak vidìl svého souèasníka Eneáš Silvius Piccolomini. Pan Jiøí mìl - diskrétnì a mezi námi - opravdu nadváhu. O jeho obezitì svìdèí øada portrétù. Pøed námi vyvstává postava ne pøíliš vysoká, zato znaènì široká až tlustá? Pøímo otylá. Na krátkém krku sedí masivní hlava s knírem pod nosem a kulatýma temnýma oèima. Tlouška trápila Jiøího zøejmì už od mladých let, ne-li od dìtství, a stupòovala se ve znaènou nadváhu. Když bylo 45 (to byl na vrcholu své životní síly i moci), psal papeži, že do Øíma teï nìjak zrovna nemùže pøijet, 'nebo jsme nyní obtíženi nadmìrnou tlouškou svého tìla.' Mezi dnešní Èechy, Moravany a Slezany (kupøíkladu o Amerièanech ani nemluvì) byl pan Jiøí docela vhodnì zapadl, ale jinak se mu ta nadbyteèná kila stávala stále víc nepøíjemnìjším handicapem. Když pøeskoèíme nìjakou tu desítku v èase kupøedu, tak pár posledních týdnù pøed smrtí trávil Jiøí jenom na posteli a v køesle. Po smrti najdou lékaøi pøi balzamování mrtvoly bøicho obrostlé na píï tukem.

Ale vrame se radìji k živému Jiøímu. Jeho náklonnost k tloušce zpùsobila èeská krmì, hlavnì èeské pivo. Petr Chelèický a další souèasníci vìdìli, co øíkají, když pranýøovali 'vzdutá èeská bøicha.' Mezi tøicátým až pìtatøicátým rokem svého vìku byl Jiøí z Podìbrad (neboli ještì jako doèista mladý muž) jak to o nìm napsal kronikáø? 'Byl zpùsobné tváønosti, zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se øíká, úboreèek.'

'Narodil se zajisté na Podìbradech na den svatého Jiøí roku 1420, z otce Viktorina Boèka z Kunštátu a matky Anny z Vartemberka,' øíká nám František Palacký, a tím slùvkem zajisté jako by paradoxnì zaséval pochybnost. Kdoví, jak to s tím datem narození vùbec je. Pøesné datum narození totiž nelze urèit. Snad to bylo skuteènì na den svatého Jiøí, tedy 24. dubna, popøípadì den pøedtím, tedy 23. dubna, ale také to mohlo být 20. dubna a toho 24. mohl být Jiøí pokøtìn.Rok narození 1420 ale platí. Mìsíc - pravdìpodobnì, zato den je pouhou dedukcí. Každopádnì se uvádí, že se tak stalo |'na Podìbradech v tom štoku, kde kaple jest,' èemuž samozøejmì vìøit mùžeme, ale taky nemusíme, že. Nemusíme v tom pøípadì, když kupøíkladu pøijmeme tvrzení, že jeho kmotrem byl Jan Žižka z Trocnova. To bychom totiž museli pøipustit, že Jiøí pøišel na svìt v jižních Èechách, patrnì v Horažïovicích (tady nìkde, poblíž Strakonic, se v kritické dobì husitský hejtman nacházel). Jiné dùvody lokalizují Jiøíkovo rodištì do Hoøovic. A potom jsou tu ještì tøi moravské hrady, tenkrát v majetku Jiøíkovy rodiny - Kunštát, Bouzov a Pernštejn. I tato místa pøipadají v úvahu.

Stejnì záhadné je to s hypotézou, že se král nenarodil z manželského lože. Jako že byl levoboèek, z levého boku. Už v roce 1450 mluví satirické písnì o Jiøím jako 'o snopkovi,' tedy èlovìku zrozeném v nemanželských pomìrech. Nechybìjí ani hlasy, že Jiøí 'zrodil se z pobìhlice.' Brnìnští m욝ané neskrývají své opovržení nad ' králem doškem' (po ulicích mìsta brnìnského je v duchu dobové symboliky vláèen snop slámy neboli došek a veøejnì se pøitom vyhlašuje, že na èeském trùnì sedí èlovìk nemanželského pùvodu). Dnes na tom pravda už moc nesejde, ale tenkrát šlo zøejmì o víc. Nepøátelé se èasto v boji proti Jiøímu uchylovali k nadávkám a k nepravdám, ale ve vìci Jiøíkovy matky se nápadnì setkává mlèení pramenù s veøejnými pochybami nepøátel. Koneckoncù, Jiøík nebyl jediným èeským vladaøem, nad jehož pùvodem se rýsují nápadné otazníky. Podobné problémy mìl i svého èasu kníže Bøetislav.

V okamžiku, kdy se Jiøík narodil, pùsobil pan Viktorin z Kunštátu a na Podìbradech v Žižkovì velitelském štábu. I legenda o Žižkovì kmotrovství nasvìdèuje, že Viktorin dosáhl prominentního postavení. Po boku proslaveného váleèníka bychom oèekávali chrabrého a vyzrálého èlovìka, jenomže Jiøíkùv otec byl ve skuteènosti 'chlapcem s mlékem na bradì.' Tatíkovi bylo v dobì, kdy si pøipíjel na zdraví novorozeného syna, pouhých sedmnáct let. (To mìl tedy brzký start) Ale - to by znamenalo, že se oženil dejme tomu v šestnácti. a vzápìtí, ještì uprostøed líbánek, opustil urozenou manželku, aby se pøidal k formující se revoluèní armádì? Mlèení pramenù o Jiøíkovì matce nás vede nutnì k úvaze, že se mladistvý voják Viktorin jaksi zapomnìl v náruèí nìjaké dívky, a to objetí nezùstalo bez následkù, prostì že zplodil syna z nerozvážnosti, s jakou jsou kluci obèas schopni zkomplikovat si život i dnes. (Jakož i dívky, samozøejmì.) Mezi námi: Nebylo by nic mimoøádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo: kdyby se dokonce dìdic podìbradského panství narodil dívce èi paní, která se vùbec nestala zákonitou manželkou pánì Viktorinovou. Prostì byla válka a vojákovi se ve válce leccos prominulo. Tím spíš, že se na plné obrátky rozjíždìla revoluce, která uvol-òovala tradièní vazby. Mladièký šlechtic Viktorin se vzal kluka asi k sobì, což bylo šlechetné, ale Jiøíkovi to usnadnilo jenom život jenom pramálo.

Kdyby se zachovala rodinná kronika nebo aspoò úèetní knihy Jiøího z Kunštátu a na Podìbradech, tak bychom v nich našli asi tyto zápisy: 'Po smrti pana Viktorina z Podìbrad (Jiøíkùv otec zemøel jako ètyøiadvacetiletý, jeho syn mìl tehdy sedm let) a po smrti bezdìtného strýce Boèka z Kunštátu (ten byl zabit, když bylo Jiøíkovi deset) byl Jiøík pøevezen na Moravu, do kraje svých pøedkù, podle kterých se psal z Kunštátu.' Páni z Kunštátu patøili k našim nejstarobylejším šlechtickým rodùm. Zdobila je nejenom úsporná energiènost a podnikavost, ale i oddanost zemi a jazyku. Byli to vlastenci, i když v tehdejší dobì se dá tìžko mluvit o vyhranìném vlastenectví, nicménì pocit pøíslušnosti k národu, a to jak k èeštinì, tak k území, ale i k náboženskému cítìní se mezi pány z Kunštátu cílevìdomì pìstoval. Pozdìjší Jiøíkovo èešství nevzniklo samovolnì. Zatímco se vìtšina panstva ještì vyžívala v nìmèinì, pradìdeèek Jiøíkùv (tím byl pan Boèek, který se jako první pøestìhoval z Moravy na novì získané Podìbrady), už kolem roku 1370 dával psát své listiny èesky. Další pan Boèek z Kunštátu, Jiøíkùv dìdeèek, patøil k velkým obdivovatelùm Husovým. O jeho otci a strýci víme, že obì významnì zasáhli do husitské revoluce, i když pozdìji zamíøili do panské koalice. Do té patøil i další Jiøíkùv poruèník, pan Heralt z Kunštátu. S ním a jeho èeledí pøichází ètrnáctiletý chlapec na Lipany. O bojovnickou výcvik mìl tedy postaráno. Co se vzdìlání týèe, mùžeme pøedpokládat, že v rodinì pánù z Kunštátu pùsobil kališnický knìz, který chlapce nauèil èíst, psát a poèítat. Pokud však víme, Jiøí nestudoval na žádné z mìstských škol, na universitì zapsán taky nebyl. Do konce života se nenauèil latinsky, nìmecky umìl jenom velmi málo, s bídou se dorozumìl s nìmeckými vyslanci, nebyl s to vést odpovìdné jednání v jiném jazyce než v èeštinì, a diktovat dopisy. Jak v latinì, tak v nìmèinì se musel opírat o pøekladatele. Ale aby to s Jiøíkovou jazykovou výbavou nevypadalo tak tristnì: èeština tehdy patøila ve støední Evropì k uznávaným diplomatickým jazykùm; èesky bylo možné se dorozumìt nejenom v sousedních zemích, jako tøeba v Lužici nebo ve Slezsku, ale i v Polsku a Uhrách. Pozdìjší uherský král Matyáš Korvín psal èeské listy nejenom èeským adresátùm, ale i nìmeckým patricijùm do Jihlavy. Když neumìli èesky, byl to jejich problém, ale - oni umìli. Takový užiteèný a rozšíøený jazyk ovládali docela rádi.