JIŘÍ Z KUNŠTÁTU A NA PODĚBRADECH - Eneáš Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), v horní řadě druhý zleva

JIŘÍ Z KUNŠTÁTU A NA PODĚBRADECH

'Čechové rozhodli se zvolit správce, mezi nimiž za přední byli pokládáni Ptáček a Menhart. Po nějakou dobu trvala nesvorná svornost. Ačkoli náčelníci stran Menhart a Ptáček v mnohém se neshodovali - jeden, ochránce katolické strany, prohlašoval, že úmluvy s koncilem je třeba zachovávat, a druhý, Rokycanův přítel, je odmítal - přece nesáhli ke zbrani. Bylo nalezeno kompromisní řešení, podle něhož mohl každý z příslušníků obou stran žít podle svého přání.'

Pan Eneáš Silvius Piccolomini jmenuje jako hlavu katolické strany pana Menharta z Hradce. Jmenuje, ale ve skutečnosti jí šéfoval onačejší velmož, pan Oldřich z Rožmberka. Tihle dva stáli každý na svém, nikdo nechtěl slevit ze svých cílů. Uprostřed rozepří a tahanic z téhleté neoficiální královské dvojice (říkali se jim 'jihočeský' a 'východočeský král') umírá pan Hynce Ptáček z Pirkštejna. Stalo se to v tu nejméně vhodnou dobu. 'Přihodil se tehdy v Brně skutek temný, který svými následky stal se dosti důležitý. Páni brněnští, kteří měli jakousi rozepři s panem Heraltem z Kunštátu, když přijel k nim na radnici pod glejtem, dali jej stíti v noci při pochodních, jak starý letopisec dí pro některé listy, kteréž otevřel před pány a radou, když se byli sjeli Toto unáhlení rozbouřilo veškeren rod kunštátský na Moravě i v Čechách náramně; hledala se potom krvavá pomsta dlouhý čas a pan Jiří z Poděbrad zvláště nebyl ještě smířen ani ke konci následujícího léta.' Nesmířil se ani, když pan Ptáček v srpnu roku 1444 zemřel na Ratajích, a on ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech stanul v popředí české a brzy nato i středoevropské politiky. K čemuž musel mít určité předpoklady. A nebylo jich věru málo, těch předpokladů: Schopnosti, ctižádostivá energie, uvážlivá cílevědomost. Nic z toho mu nechybělo. Zářijový sjezd východních krajů v Kutné Hoře bez rozpaků zvolil vrchním hejtmanem právě Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech jakožto čelného představitele nastupující generace zemských pánů a rytířů.

Jiří znal sílu meče. Oháněl se jím už ve čtrnácti letech v šicích panské jednoty u Lipan a neváhal po něm sáhnout ani ve zralém věku. Teda ne že bychom chtěli nějak výrazně poukazovat na věk pana Jiřího, ale ta otázka se sama vnucuje: nebyl na vysokou politiku přece jen poněkud mlád? U velmože z předního panského rodu se na věk nehledělo. Už jako sedmnáctiletý zasedl jako 'kmet' v lavicích zemského soudu, a o tři roky později (tedy ve dvaceti) se stal po boku protřelého veterána Jana Smiřického hejtmanem boleslavského kraje. Učitelem a rádcem mu byl Hynce (neboli Hynek) Ptáček z Pirkštejna. Pod jeho ochrannými křídly rychle vyzrával a nabýval potřebnou autoritu. 'Náhlé skonání náčelníka takového, jakým byl pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, bylo by způsobilo ještě větší žal v národě, kdyby ztráta jím povstalá nedala se hned nahraditi vůdcem neméně schopným, ale ještě ráznějším a šťastnějším, neboť uměl netoliko pokračovati na dráze počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého.'

Musíme vrátit. Necelé čtvrtstoletí. Začneme Jiříkovým popisem. Získáme tím lepší představu, koho vlastně máme před sebou. 'Je postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných.' Tak viděl svého současníka Eneáš Silvius Piccolomini. Pan Jiří měl - diskrétně a mezi námi - opravdu nadváhu. O jeho obezitě svědčí řada portrétů. Před námi vyvstává postava ne příliš vysoká, zato značně široká až tlustá? Přímo otylá. Na krátkém krku sedí masivní hlava s knírem pod nosem a kulatýma temnýma očima. Tloušťka trápila Jiřího zřejmě už od mladých let, ne-li od dětství, a stupňovala se ve značnou nadváhu. Když bylo 45 (to byl na vrcholu své životní síly i moci), psal papeži, že do Říma teď nějak zrovna nemůže přijet, 'neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla.' Mezi dnešní Čechy, Moravany a Slezany (kupříkladu o Američanech ani nemluvě) byl pan Jiří docela vhodně zapadl, ale jinak se mu ta nadbytečná kila stávala stále víc nepříjemnějším handicapem. Když přeskočíme nějakou tu desítku v čase kupředu, tak pár posledních týdnů před smrtí trávil Jiří jenom na posteli a v křesle. Po smrti najdou lékaři při balzamování mrtvoly břicho obrostlé na píď tukem.

Ale vraťme se raději k živému Jiřímu. Jeho náklonnost k tloušťce způsobila česká krmě, hlavně české pivo. Petr Chelčický a další současníci věděli, co říkají, když pranýřovali 'vzdutá česká břicha.' Mezi třicátým až pětatřicátým rokem svého věku byl Jiří z Poděbrad (neboli ještě jako dočista mladý muž) jak to o něm napsal kronikář? 'Byl způsobné tvářnosti, zavalitý, mohutný, zkrátka, jak se říká, úboreček.'

'Narodil se zajisté na Poděbradech na den svatého Jiří roku 1420, z otce Viktorina Bočka z Kunštátu a matky Anny z Vartemberka,' říká nám František Palacký, a tím slůvkem zajisté jako by paradoxně zaséval pochybnost. Kdoví, jak to s tím datem narození vůbec je. Přesné datum narození totiž nelze určit. Snad to bylo skutečně na den svatého Jiří, tedy 24. dubna, popřípadě den předtím, tedy 23. dubna, ale také to mohlo být 20. dubna a toho 24. mohl být Jiří pokřtěn.Rok narození 1420 ale platí. Měsíc - pravděpodobně, zato den je pouhou dedukcí. Každopádně se uvádí, že se tak stalo |'na Poděbradech v tom štoku, kde kaple jest,' čemuž samozřejmě věřit můžeme, ale taky nemusíme, že. Nemusíme v tom případě, když kupříkladu přijmeme tvrzení, že jeho kmotrem byl Jan Žižka z Trocnova. To bychom totiž museli připustit, že Jiří přišel na svět v jižních Čechách, patrně v Horažďovicích (tady někde, poblíž Strakonic, se v kritické době husitský hejtman nacházel). Jiné důvody lokalizují Jiříkovo rodiště do Hořovic. A potom jsou tu ještě tři moravské hrady, tenkrát v majetku Jiříkovy rodiny - Kunštát, Bouzov a Pernštejn. I tato místa připadají v úvahu.

Stejně záhadné je to s hypotézou, že se král nenarodil z manželského lože. Jako že byl levoboček, z levého boku. Už v roce 1450 mluví satirické písně o Jiřím jako 'o snopkovi,' tedy člověku zrozeném v nemanželských poměrech. Nechybějí ani hlasy, že Jiří 'zrodil se z poběhlice.' Brněnští měšťané neskrývají své opovržení nad ' králem doškem' (po ulicích města brněnského je v duchu dobové symboliky vláčen snop slámy neboli došek a veřejně se přitom vyhlašuje, že na českém trůně sedí člověk nemanželského původu). Dnes na tom pravda už moc nesejde, ale tenkrát šlo zřejmě o víc. Nepřátelé se často v boji proti Jiřímu uchylovali k nadávkám a k nepravdám, ale ve věci Jiříkovy matky se nápadně setkává mlčení pramenů s veřejnými pochybami nepřátel. Koneckonců, Jiřík nebyl jediným českým vladařem, nad jehož původem se rýsují nápadné otazníky. Podobné problémy měl i svého času kníže Břetislav.

V okamžiku, kdy se Jiřík narodil, působil pan Viktorin z Kunštátu a na Poděbradech v Žižkově velitelském štábu. I legenda o Žižkově kmotrovství nasvědčuje, že Viktorin dosáhl prominentního postavení. Po boku proslaveného válečníka bychom očekávali chrabrého a vyzrálého člověka, jenomže Jiříkův otec byl ve skutečnosti 'chlapcem s mlékem na bradě.' Tatíkovi bylo v době, kdy si připíjel na zdraví novorozeného syna, pouhých sedmnáct let. (To měl tedy brzký start) Ale - to by znamenalo, že se oženil dejme tomu v šestnácti. a vzápětí, ještě uprostřed líbánek, opustil urozenou manželku, aby se přidal k formující se revoluční armádě? Mlčení pramenů o Jiříkově matce nás vede nutně k úvaze, že se mladistvý voják Viktorin jaksi zapomněl v náručí nějaké dívky, a to objetí nezůstalo bez následků, prostě že zplodil syna z nerozvážnosti, s jakou jsou kluci občas schopni zkomplikovat si život i dnes. (Jakož i dívky, samozřejmě.) Mezi námi: Nebylo by nic mimořádného, kdyby si byl vzal pan Viktorin za ženu neurozenou milenku, anebo: kdyby se dokonce dědic poděbradského panství narodil dívce či paní, která se vůbec nestala zákonitou manželkou páně Viktorinovou. Prostě byla válka a vojákovi se ve válce leccos prominulo. Tím spíš, že se na plné obrátky rozjížděla revoluce, která uvol-ňovala tradiční vazby. Mladičký šlechtic Viktorin se vzal kluka asi k sobě, což bylo šlechetné, ale Jiříkovi to usnadnilo jenom život jenom pramálo.

Kdyby se zachovala rodinná kronika nebo aspoň účetní knihy Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech, tak bychom v nich našli asi tyto zápisy: 'Po smrti pana Viktorina z Poděbrad (Jiříkův otec zemřel jako čtyřiadvacetiletý, jeho syn měl tehdy sedm let) a po smrti bezdětného strýce Bočka z Kunštátu (ten byl zabit, když bylo Jiříkovi deset) byl Jiřík převezen na Moravu, do kraje svých předků, podle kterých se psal z Kunštátu.' Páni z Kunštátu patřili k našim nejstarobylejším šlechtickým rodům. Zdobila je nejenom úsporná energičnost a podnikavost, ale i oddanost zemi a jazyku. Byli to vlastenci, i když v tehdejší době se dá těžko mluvit o vyhraněném vlastenectví, nicméně pocit příslušnosti k národu, a to jak k češtině, tak k území, ale i k náboženskému cítění se mezi pány z Kunštátu cílevědomě pěstoval. Pozdější Jiříkovo češství nevzniklo samovolně. Zatímco se většina panstva ještě vyžívala v němčině, pradědeček Jiříkův (tím byl pan Boček, který se jako první přestěhoval z Moravy na nově získané Poděbrady), už kolem roku 1370 dával psát své listiny česky. Další pan Boček z Kunštátu, Jiříkův dědeček, patřil k velkým obdivovatelům Husovým. O jeho otci a strýci víme, že obě významně zasáhli do husitské revoluce, i když později zamířili do panské koalice. Do té patřil i další Jiříkův poručník, pan Heralt z Kunštátu. S ním a jeho čeledí přichází čtrnáctiletý chlapec na Lipany. O bojovnickou výcvik měl tedy postaráno. Co se vzdělání týče, můžeme předpokládat, že v rodině pánů z Kunštátu působil kališnický kněz, který chlapce naučil číst, psát a počítat. Pokud však víme, Jiří nestudoval na žádné z městských škol, na universitě zapsán taky nebyl. Do konce života se nenaučil latinsky, německy uměl jenom velmi málo, s bídou se dorozuměl s německými vyslanci, nebyl s to vést odpovědné jednání v jiném jazyce než v češtině, a diktovat dopisy. Jak v latině, tak v němčině se musel opírat o překladatele. Ale aby to s Jiříkovou jazykovou výbavou nevypadalo tak tristně: čeština tehdy patřila ve střední Evropě k uznávaným diplomatickým jazykům; česky bylo možné se dorozumět nejenom v sousedních zemích, jako třeba v Lužici nebo ve Slezsku, ale i v Polsku a Uhrách. Pozdější uherský král Matyáš Korvín psal české listy nejenom českým adresátům, ale i německým patricijům do Jihlavy. Když neuměli česky, byl to jejich problém, ale - oni uměli. Takový užitečný a rozšířený jazyk ovládali docela rádi.