JIŘÍKOVA CESTA K MOCI - 'Jihočeský král' Oldřich II. z Rožmberka

JIŘÍKOVA CESTA K MOCI

'Náhlé skonání náčelníka Hynce Ptáčka z Pirkštejna bylo by způsobilo větší žel v národě, kdyby ztráta jím povstalá byla hned nedala se nahraditi vůdcem ještě ráznějším a šťastnějším, který uměl netoliko pokračovati na draze počaté, nýbrž i připoutati prospěch k pokroku svému. Byl to pan Jiří z Kunštátu a na Poděbradech, jeden z nejpamátnějších mužů věku a národa svého. Přední jeho jednotníci sjeli se v Kutné Hoře v měsíci září roku 1444. a přikazovali se mu bez rozpaků, co nejstaršímu svému, ačkoli věkem byl mezi nimi zdá se nejmladším. Počítal teprve čtyřmecítma let (pan Palacký tímto starobylým tvarem číslovky říká, že Jiříkovi bylo kolem čtyřiadvaceti), a již byl proslul v bitvách u Lipan i u Tábora a stal se hejtmanem kraje boleslavského, ke kterémuž Poděbrady tehdá náležely. Důkaz to, že od mládí vynikal duchem a chováním svým a tak získal sobě vážnost a důvěru mezi krajany a spoluvěrci. Roku 1441. spojil se manželsky s ušlechtilou Kunhutou, dcerou pana Smila Holického ze Šternberka, vynikajícího mezi sirotky věrností a stálostí. Obé to prospělo zdá se nemálo, že i táboři přidružili se nyní k jednotě páně Jiříkově, kteráž od té doby slula poděbradskou.'

V okamžiku smrti pana Ptáčka z Pirkštejna byla už autorita mladého a schopného Jiříka Poděbradského natolik mocná, že skoro automaticky a samozřejmě převzal roli svého mrtvého učitele. Nikdo jiný k dispozici nebyl. Anebo byl, jenomže vedle Jiříka neměl šanci obstát. Hned v září 1444 byl zvolen vrchním hejtmanem východočeského spolku. (Ještě jednou připomínáme: bylo to čtyřiadvacet.) Tomu svazku pěti krajů se začala říkat (jak už víme) poděbradská jednota. S jeho vzrůstající mocí musel počítat nejenom Tábor, ale i Oldřich z Rožmberka. Jiřímu nevadilo, že je katolík, nebylo to pro něj rozhodující vodítko, ale běda! běda každému, kdo by se pokoušel zvrátit závaznost kompaktát. Podle okolností nadržoval Jiří nejprve krumlovskému magnátovi (jako Oldřichovi z Rožmberka) proti Táboru. a pak zase klidně naopak. Uzavíral dočasné nebo trvalé spojenectví s katolíky, například pány z Lobkovic, ze Šternberka, z Michalovic. Některé vymanil z rožmberského vlivu, neváhal podat ruku ani Jakoubkovi z Vřesovic a jiným zastáncům strany nejvyššího purkrabího Menharta u Hradce. Zkrátka politik velkého formátu. Dokázal to i svou sňatkovou politikou. Svatba s Kunhutou ze Šternberka mu přinesla oporu hned tří významných pánů tohoto starobylého rodu. Když se vdávala, mohlo jí být tak osmnáct, ženichovi asi dvacet. Svou povahou byla Kunhuta spíš taková. no. domácí puťka, dobrá a mírná hospodyně a pečovatelka o čile se rozrůstající rodinu. 'Byla všech chudých máti a milovala vše dobré,' říká o ní nápis na jejím poděbradském hrobě. Jiřík byl tělnatý, ale temperamentu měl na rozdávání. Když Kunhuta po devíti letech manželství s Jiříkem zemřela, bylo na světě 7 dětí, z toho dvojčata, které asi způsobily matčinu náhlou smrt. Rok po pohřbu se třicetiletý vdovec Jiří ženil znovu.

'Sněm valný, který byl uložen do Prahy ke dni svatého Martina roku 1446. a až do trval poloviny měsíce prosince, stal se památným nad jiné sněmy věku tohoto. Byli na něm netoliko stavové čeští u velikém počtu, ale také vyslanci z Moravy, z knížectví slezských, z Lužice a z Meziměstí a české stavy spatřujeme na něm poprvé zřetelně rozdělené ve tři kurie neboli komory, stavu totiž panského, zemanského a městského. Obě strany vlastenčily v řečech svých o závod, vychvalujíce nejen každá svou píli k obecnému dobrého, ale také náchylnost pokoji, svornosti a jednotě.'

Jako bychom četl dnešní noviny. Až malé rozdíly ve stylistice tentýž obsah. A zhusta tentýž výsledek.Podstatné je, že za všech těch hádanic a tahanic a přenic vynesla poděbradská strana trumf. Přišla mimo jiné s návrhem na volbu prozatímního zemského správce. Ale ještě tu byla strana rožmberská. Ta se vytasila se slavnostním poselstvem k papežskému stolci. Oldřich se jím pokoušel podepřít svoje vlastní pozice: Jakože račte si všimnout, tím nevhodnějším kandidátem bych byl přece já. Oba soupeři se museli smířit s polovičním úspěchem. O potřebě zemského správce bylo sice dosaženo rámcové dohody, ale volba byla odsunuta až na pozdější dobu. Zmařil ji Oldřich s nepřímou podporou královských měst, která se zdráhala uznat pravomoci nového úřadu za zády svých obcí. A cože to české pány tak zčistajasna napadlo, že potřebují svého správce? Tedy: zčistajasna to nebylo. 'Zdá se, že příklad stavů uherských, kteří tohoto léta dne 5. června volili sobě Jánoše Hunyadyho za gubernátora s mocí královskou, posloužil Čechům za pobídku, aby pokusili se o skutek podobný. Stav panský dal první hlas svůj, aby v Čechách také byl správcem jeden na králově místě, kterému by celá země slíbila poslušenství a on všecky úřady zemské, dvorské i obecné osazoval a spravoval, práva komory královské a berně vybíral, sněmy pokládal a vše, co na krále sluší, působil, však tak, aby přitom zavázán byl nic nečiniti bez vědomí a svolení rady, která jemu z pánů, zemanů i měst měla býti přidána; moci pak sobě svěřené aby nepožíval nežli do dvou let .'

Ještě než se dostaneme k těm správcovským volbám. Nějak se nám do vyprávění připletli Uhři. Oni se sem nepřipletli. Oni sem patří. Jeden z nich si léta nechával říkat kromě titulu 'král Uher' i 'český král.' Po dobu jedenadvaceti let. Byl to Hunyády, ale Matyáš. Což byl uherského 'gubernátora' Jánoše Hunyádyho syn. Hynyádové byli sice aristokratický rod, ale to až díky Jánošovi. Ten sice neuměl vůbec číst ani psát, měl však jiné předností. Válečné. Uměl to dobře s mečem nebo šavlí, ale nejenom to. Nepostrádal jisté schopnosti vojevůdce, a ty mu v době postupujícího tureckého nebezpečí zajistily vzestup. Byl povýšen mezi uherské magnáty, to znamená mezi elitu uherského království. Přesto jeho druhorozený syn Matyáš se narodil v roce 1440 ještě v městské domě v Kluži, což byla pro ambiciózního muže závažná překážka. 'Nízký rodový původ ve století, kdy se tak vysoko vyzdvihovala urozenost, byl tíživým handicapem Jánoše Hunyadyho a i jeho obou synů,' napsal historik Josef Macek. Ale na Jiříkova zetě ještě dojde řada (Matyáš Hunyady zvaný Korvin si totiž vezme - samozřejmě až trošku doroste - jeho dceru za ženu), my se musíme teprve dostat k událostem, po kterých se stal Jiří prvním mužem ve státě.

'Jeho Milost srozuměla, že chcete jeti do Vídně s takovým úmyslem a žádostí, aby Jeho Milost vám krále Ladislava strýce svého do vaší země vydati ráčil za krále a pána. Pokud by takový úmysl Váš byl a Vy byste s takovou žádostí k Jeho Milosti jeti mínili, praví Jeho Milost, že by tehdy náklady i ta práce Vaše nadarmo byla. Neb králová Alžběta, slavné paměti máti krále Ladislavova, jdoucí na onen svět, poručila jest i svěřila krále Ladislava, syna svého, Jeho Milosti jakožto strýci a poručníku, tak aby jeho nevydával nižádnému do jeho let rozumných. Víte také, že král Ladislav má více zemí a Uhři též jeho žádají. Jim Jeho Milost odpověděla tak jako Vám. Až když král Ladislav doroste a svých let rozumných dojde, kam se pak bude chtíti obrátiti, to bude moci učiniti.'

Takovou odpověď římského krále zprostředkovali doma čeští poslové, kteří se vrátili z Vídně, do níž jeli s otázkou, jestli jim Fridrich toho jejich českého krále dá nebo ne. Nedá, a nedá! A nedal. Leda až doroste 'rozumných let.' Což bude tehdy, až král Fridrich uzná za vhodné. Což může být za hodně dlouho. To Čechům došlo taky. 'Netřeba tuším vykládati,' svěřuje se František Palacký, 's kolikerým hněvem, křikem, smíchem a hrozbami nenadálá odpověď tato přijata byla. Po tak dlouhém namáhání, po tolikerých obětech a zmařených nadějích, jsouce konečně u cíle žádostí svých, poznali stavové najednou, že jsou od něj vzdálenější nežli kdy jindy. Nejen obnovené tím nehody vlasti, ale i potupa a posměch, které sobě brali z toho, že se s nimi tak hráti mohlo, dojímaly jich živě a budily vášně pomsty.' My bychom se nejspíš taky dojali, kdyby nám nechtěli z Vídně dát našeho krále. Jiří z Poděbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany - to bylo v říjnu 1444. Prohlásil tam, že se zasadí o zabezpečení zemské správy bez ohledu na krále, že uklidní spory a zároveň že dá české koruně lesk míru. Současně však vyhlásil: 'Nemám námitek proti tomu dítěti.' V Nymburce se dohodlo, že Ladislav musí vydán do Čech ihned. Vůdce katolíků, 'jihočeský král' Oldřich z Rožmberka, s tím naoko souhlasil, na druhé straně varoval římského krále Fridricha, aby to královské děcko do rukou českých buřičů nevydával. 'Jen proto Čechové o mladého pána stojí,' mlel pak svou pořád dokola Fridrich, 'aby nad jeho mladostí svou vůli měli a s ním si činili, cožby chtěli.'