JIØÍKOVA CESTA K MOCI

JIØÍKOVA CESTA K MOCI

'Náhlé skonání náèelníka Hynce Ptáèka z Pirkštejna bylo by zpùsobilo vìtší žel v národì, kdyby ztráta jím povstalá byla hned nedala se nahraditi vùdcem ještì ráznìjším a šastnìjším, který umìl netoliko pokraèovati na draze poèaté, nýbrž i pøipoutati prospìch k pokroku svému. Byl to pan Jiøí z Kunštátu a na Podìbradech, jeden z nejpamátnìjších mužù vìku a národa svého. Pøední jeho jednotníci sjeli se v Kutné Hoøe v mìsíci záøí roku 1444. a pøikazovali se mu bez rozpakù, co nejstaršímu svému, aèkoli vìkem byl mezi nimi zdá se nejmladším. Poèítal teprve ètyømecítma let (pan Palacký tímto starobylým tvarem èíslovky øíká, že Jiøíkovi bylo kolem ètyøiadvaceti), a již byl proslul v bitvách u Lipan i u Tábora a stal se hejtmanem kraje boleslavského, ke kterémuž Podìbrady tehdá náležely. Dùkaz to, že od mládí vynikal duchem a chováním svým a tak získal sobì vážnost a dùvìru mezi krajany a spoluvìrci. Roku 1441. spojil se manželsky s ušlechtilou Kunhutou, dcerou pana Smila Holického ze Šternberka, vynikajícího mezi sirotky vìrností a stálostí. Obé to prospìlo zdá se nemálo, že i táboøi pøidružili se nyní k jednotì pánì Jiøíkovì, kteráž od té doby slula podìbradskou.'
V okamžiku smrti pana Ptáèka z Pirkštejna byla už autorita mladého a schopného Jiøíka Podìbradského natolik mocná, že skoro automaticky a samozøejmì pøevzal roli svého mrtvého uèitele. Nikdo jiný k dispozici nebyl. Anebo byl, jenomže vedle Jiøíka nemìl šanci obstát. Hned v záøí 1444 byl zvolen vrchním hejtmanem východoèeského spolku. (Ještì jednou pøipomínáme: bylo to ètyøiadvacet.) Tomu svazku pìti krajù se zaèala øíkat (jak už víme) podìbradská jednota. S jeho vzrùstající mocí musel poèítat nejenom Tábor, ale i Oldøich z Rožmberka. Jiøímu nevadilo, že je katolík, nebylo to pro nìj rozhodující vodítko, ale bìda! bìda každému, kdo by se pokoušel zvrátit závaznost kompaktát. Podle okolností nadržoval Jiøí nejprve krumlovskému magnátovi (jako Oldøichovi z Rožmberka) proti Táboru. a pak zase klidnì naopak. Uzavíral doèasné nebo trvalé spojenectví s katolíky, napøíklad pány z Lobkovic, ze Šternberka, z Michalovic. Nìkteré vymanil z rožmberského vlivu, neváhal podat ruku ani Jakoubkovi z Vøesovic a jiným zastáncùm strany nejvyššího purkrabího Menharta u Hradce. Zkrátka politik velkého formátu. Dokázal to i svou sòatkovou politikou. Svatba s Kunhutou ze Šternberka mu pøinesla oporu hned tøí významných pánù tohoto starobylého rodu. Když se vdávala, mohlo jí být tak osmnáct, ženichovi asi dvacet. Svou povahou byla Kunhuta spíš taková no, domácí puka, dobrá a mírná hospodynì a peèovatelka o èile se rozrùstající rodinu. 'Byla všech chudých máti a milovala vše dobré,' øíká o ní nápis na jejím podìbradském hrobì. Jiøík byl tìlnatý, ale temperamentu mìl na rozdávání. Když Kunhuta po devíti letech manželství s Jiøíkem zemøela, bylo na svìtì 7 dìtí, z toho dvojèata, které asi zpùsobily matèinu náhlou smrt. Rok po pohøbu se tøicetiletý vdovec Jiøí ženil znovu.
'Snìm valný, který byl uložen do Prahy ke dni svatého Martina roku 1446. a až do trval poloviny mìsíce prosince, stal se památným nad jiné snìmy vìku tohoto. Byli na nìm netoliko stavové èeští u velikém poètu, ale také vyslanci z Moravy, z knížectví slezských, z Lužice a z Mezimìstí a èeské stavy spatøujeme na nìm poprvé zøetelnì rozdìlené ve tøi kurie neboli komory, stavu totiž panského, zemanského a mìstského. Obì strany vlastenèily v øeèech svých o závod, vychvalujíce nejen každá svou píli k obecnému dobrého, ale také náchylnost pokoji, svornosti a jednotì.'
Jako bychom èetl dnešní noviny. Až malé rozdíly ve stylistice tentýž obsah. A zhusta tentýž výsledek.Podstatné je, že za všech tìch hádanic a tahanic a pøenic vynesla podìbradská strana trumf. Pøišla mimo jiné s návrhem na volbu prozatímního zemského správce. Ale ještì tu byla strana rožmberská. Ta se vytasila se slavnostním poselstvem k papežskému stolci. Oldøich se jím pokoušel podepøít svoje vlastní pozice: Jakože raète si všimnout, tím nevhodnìjším kandidátem bych byl pøece já. Oba soupeøi se museli smíøit s polovièním úspìchem. O potøebì zemského správce bylo sice dosaženo rámcové dohody, ale volba byla odsunuta až na pozdìjší dobu. Zmaøil ji Oldøich s nepøímou podporou královských mìst, která se zdráhala uznat pravomoci nového úøadu za zády svých obcí. A cože to èeské pány tak zèistajasna napadlo, že potøebují svého správce? Tedy: zèistajasna to nebylo. 'Zdá se, že pøíklad stavù uherských, kteøí tohoto léta dne 5. èervna volili sobì Jánose Hunyadyho za gubernátora s mocí královskou, posloužil Èechùm za pobídku, aby pokusili se o skutek podobný. Stav panský dal první hlas svùj, aby v Èechách také byl správcem jeden na královì místì, kterému by celá zemì slíbila poslušenství a on všecky úøady zemské, dvorské i obecné osazoval a spravoval, práva komory královské a bernì vybíral, snìmy pokládal a vše, co na krále sluší, pùsobil, však tak, aby pøitom zavázán byl nic neèiniti bez vìdomí a svolení rady, která jemu z pánù, zemanù i mìst mìla býti pøidána; moci pak sobì svìøené aby nepožíval nežli do dvou let .'
Ještì než se dostaneme k tìm správcovským volbám. Nìjak se nám do vyprávìní pøipletli Uhøi. Oni se sem nepøipletli. Oni sem patøí. Jeden z nich si léta nechával øíkat kromì titulu 'král Uher' i 'èeský král.' Po dobu jedenadvaceti let. Byl to Hunyády, ale Matyáš. Což byl uherského 'gubernátora' Jánose Hunyádyho syn. Hynyádové byli sice aristokratický rod, ale to až díky Jánosovi. Ten sice neumìl vùbec èíst ani psát, mìl však jiné pøedností. Váleèné. Umìl to dobøe s meèem nebo šavlí, ale nejenom to. Nepostrádal jisté schopnosti vojevùdce, a ty mu v dobì postupujícího tureckého nebezpeèí zajistily vzestup. Byl povýšen mezi uherské magnáty, to znamená mezi elitu uherského království. Pøesto jeho druhorozený syn Matyáš se narodil v roce 1440 ještì v mìstské domì v Kluži, což byla pro ambiciózního muže závažná pøekážka. 'Nízký rodový pùvod ve století, kdy se tak vysoko vyzdvihovala urozenost, byl tíživým handicapem Jánose Hunyadyho a i jeho obou synù,' napsal historik Josef Macek. Ale na Jiøíkova zetì ještì dojde øada (Matyáš Hunyady zvaný Korvín si totiž vezme - samozøejmì až trošku doroste - jeho dceru za ženu), my se musíme teprve dostat k událostem, po kterých se stal Jiøí prvním mužem ve státì.
'Jeho Milost srozumìla, že chcete jeti do Vídnì s takovým úmyslem a žádostí, aby Jeho Milost vám krále Ladislava strýce svého do vaší zemì vydati ráèil za krále a pána. Pokud by takový úmysl Váš byl a Vy byste s takovou žádostí k Jeho Milosti jeti mínili, praví Jeho Milost, že by tehdy náklady i ta práce Vaše nadarmo byla. Neb králová Alžbìta, slavné pamìti máti krále Ladislavova, jdoucí na onen svìt, poruèila jest i svìøila krále Ladislava, syna svého, Jeho Milosti jakožto strýci a poruèníku, tak aby jeho nevydával nižádnému do jeho let rozumných. Víte také, že král Ladislav má více zemí a Uhøi též jeho žádají. Jim Jeho Milost odpovìdìla tak jako Vám. Až když král Ladislav doroste a svých let rozumných dojde, kam se pak bude chtíti obrátiti, to bude moci uèiniti.'
Takovou odpovìï øímského krále zprostøedkovali doma èeští poslové, kteøí se vrátili z Vídnì, do níž jeli s otázkou, jestli jim Fridrich toho jejich èeského krále dá nebo ne. Nedá, a nedá! A nedal. Leda až doroste 'rozumných let.' Což bude tehdy, až král Fridrich uzná za vhodné. Což mùže být za hodnì dlouho. To Èechùm došlo taky. 'Netøeba tuším vykládati,' svìøuje se František Palacký, 's kolikerým hnìvem, køikem, smíchem a hrozbami nenadálá odpovìï tato pøijata byla. Po tak dlouhém namáhání, po tolikerých obìtech a zmaøených nadìjích, jsouce koneènì u cíle žádostí svých, poznali stavové najednou, že jsou od nìj vzdálenìjší nežli kdy jindy. Nejen obnovené tím nehody vlasti, ale i potupa a posmìch, které sobì brali z toho, že se s nimi tak hráti mohlo, dojímaly jich živì a budily vášnì pomsty.' My bychom se nejspíš taky dojali, kdyby nám nechtìli z Vídnì dát našeho krále. Jiøí z Podìbrad se vyslovil pro Ladislava už na nymburském sjezdu své strany - to bylo v øíjnu 1444. Prohlásil tam, že se zasadí o zabezpeèení zemské správy bez ohledu na krále, že uklidní spory a zároveò že dá èeské korunì lesk míru. Souèasnì však vyhlásil: 'Nemám námitek proti tomu dítìti.' V Nymburce se dohodlo, že Ladislav musí vydán do Èech ihned. Vùdce katolíkù, 'jihoèeský král' Oldøich z Rožmberka, s tím naoko souhlasil, na druhé stranì varoval øímského krále Fridricha, aby to královské dìcko do rukou èeských buøièù nevydával. 'Jen proto Èechové o mladého pána stojí,' mlel pak svou poøád dokola Fridrich, 'aby nad jeho mladostí svou vùli mìli a s ním si èinili, cožby chtìli.'
Mezitím se do Prahy vypravil italský kardinál španìlského pùvodu Jan Carvajal. Vyslal ho papež Evžen IV., aby se nìjak s tìmi husitskými Èechy dohodl. 'Ale nemohlo být nešastnìjší volby nad volbu tohoto muže,' tvrdí historik doktor Jaroslav Kosina. 'Carvajal horlil pro nejužší sjednocení všeho køesanstva pod papežovým poslušenstvím. Jemu se zdálo i to být pøílišné, co povolovala kompaktáta, smluvená v Jihlavì. Zatímco strana podìbradská domáhala se rozšíøení svých náboženských svobod, Carvajal pøicházel omezit i to málo, co jí podle kompaktát ještì zbývalo.'
Carvajal si v Praze poèínal suverénnì. To je slabé slovo. On si poèínal zpupnì, ba pøímo arogantnì. Svým pohrdáním kompaktáty se netajil, a zvl᚝ posmìšná slova mìl o pøijímání podobojí. A jelikož se v Praze nic neutají, byly toho za chvilku plné ulice. Mezi lidem nastalo vøení, které se projevovalo manifestacemi a poulièními nepokoji. Zatímco 1. kvìtna Carvajal do Prahy vjíždìl s nádherným komonstvem a vpravdì vítìzoslavnì, už 23. kvìtna z ní utíkal tajnì pod ochranou vojenské rožmberské jednotky. 'Chátra pražská,' v dnešní èeštinì má slùvko 'chátra' jednoznaènì hanlivý charakter; za èasù pana Palackého však mohlo znamenat i chudinu. 'Tak tedy chátra pražská po ulicích stíhala jej rouháním a kaceøováním, a když odìnci Rožmberkovi od sebe ji plašili, kamenovala je a øezníci novomìstští z jatek svých se sekyrami na nì vyøítili. Prùvod se ocitnul ve stavu skuteènì povážlivém, když pøihnali se za ním jízdní stavovští; nebo mistr Pøíbram, uslyšev, co se dìje, uèinil okøik po mìstì, že legát unáší prý s sebou nejdražší poklad národa, kompaktáta.' Brzy po Carvajalovì odjezdu, který se k nerozeznání podobal chaotickému útìku, byla o nìm sepsána a ve Starých letopisech èeských uchována i tato píseò:
A tak pro tuto ohavnost
musel z Èech odejet ten host.
Aby dovršil své zloèiny,
chtìl Èechùm ukrást vzácné listiny
a potupit tak boží pravdu.

Však dobøí lidé nedopustí,
aby odnesl ty listy.
Kdyby za ním nejeli do Benešova,
uletìl by tiše jako sova
ten papežský legát.

Brzy a rychle zapomnìl,
jak se v Èechách dobøe mìl,
jak ho pìknì pøivítali,
prokazovali mu pocty jako králi.
A tak táhl s ostudou.

Jen se v Øímì dobøe mìj
a k nám se už nevracej,
do té naší èeské zemì.
Mìli bychom to knìžské plémì
celé vyhnat za tebou,
protože nebude jednota a klid,
dokud je tu budem mít,
dokud nevyženem od nás
i ten nešastný ocas
z tvé mezkynì.

Bože velký Stvoøiteli
a pravdy rozmnožiteli,
shlédni na nás milostivì
v budoucnu i této chvíle,
stùj pøi nás, amen!
Každému je snad jasné, že takto to dlouho trvat nemohlo, jenomže ono se navenek celkem nic nedìlo. V pozadí blížícího se støetnutí stáli Jiøí z Podìbrad a Oldøich z Rožmberk, ale ti dva soupeøi o sobì rozsévali jen dobrá slova a ladili tváø k úsmìvu. Ujišovali se navzájem o dobré vùli k smíru, psali o touze po blahu zemì a po míru. To je osvìdèená metoda. Leckterý souèasný politik ji ovládá líp než malou násobilku. Zvl᚝ hlava podìbradské jednoty se ukázala být rozeným diplomatem. Už v šestadvaceti. Vìk nehrál vùbec žádnou roli. Jiøí neustále opakoval a ujišoval a zaruèoval se dobrou vùli ke smíøení, a to všechno tu rožmberskou lišku všemi mastmi mazanou ukolébalo. Pan Oldøich prostì dospìl k závìru, že Jiøí není s to zvrátit násilím stav vìcí v Èechách a že tudíž je nutno udržovat jej v dosavadních pøátelských šraòcích. Jihoèeský král vùbec netušil, co se pøipravuje. Že se potají a nepozorovanì chystá vojenský úder, a ještì do svých listù Jiøíkovi pøiléval medu: 'Vìøím v dobrou vùli, kteráž mezi mnou a tebou jest.' V dobì, kdy už Jiøí verboval vojsko, jednal pan Oldøich pokojnì s Carvajalem a s králem Fridrichem. V jednání s nimi vidìl rozhodující sílu budoucnosti . Nad zprávami špehù o vojenských opatøeních jednoty podìbradské mávl rukou. Nevìøil jim. Nastavil pøátelskou tváø panu Jiøímu a otcovsky mu radil (byl totiž o 17 let starší): 'A také, milý pøíteli, mìj se opatrnì ve svých jízdách: nebo nevím, komu v této míøe èlovìk vìøiti má.' Zlatá slova. Pan Oldøich pochybil, udìlal osudovou chybu, když soudil, že Jiøímu z Podìbrad mùže dùvìøovat. I pod tou nejchytøejší liškou nìkde sklapnou železa. Pod Oldøichem teda cvakla silnì. Ve chvíli, kdy vyjadøoval zájem o Jiøího bezpeènost, byly už v proudu pøípravy vojenského zákroku, který svrhl Oldøicha z èela zemì, z panství v Praze. 'Tohoto roku 1448. na svatého Jan Køtitele (24. èervna) svolal pan Jiøí z Podìbrad snìm do Kutné Hory, na který se sjeli všichni, kdo se drží zákona božího, a tam se utvrdili v pravdách božích a slíbili si vzájemnì pomoc a radu. Zvolili pana Jiøího hejtmanem a slíbili mu, že za ním budou stát svými životy a svými statky.' Jiøíkova moc po tomto kutnohorském snìmu vzrostla. Chybìlo už jenom málo a on mohl sáhnout po celém Èeském království, jenže to stále ještì neudìlal. Tváøil se, jako by vùbec nešlo o vnitøní èeské záležitosti, ale jenom a jenom o jisté èeské žoldnéøe, kteøí nedostali od Sasù zaplaceno. Za chvilku se k tomu dostaneme. Proto svolával Jiøí dál hotovost, a zároveò uzavíral s jednotlivými èleny rožmberské jednoty smlouvy o pøátelství a pøímìøí. 'Chci táhnout za hranice, a tak potøebuji mít krytá záda,' vysvìtloval Jiøí nedùvìøivcùm. A katoliètí páni jeden po druhém nabídky pøímìøí pøijímali. V dobì, kdy se dohody o míru a pøátelství podepisovaly, stála už u Kaèiny a u Kutné Hory nìkolikatisícová armáda.
'V mìsíci srpnu 1448. roku všechny ètyøi kraje, hradecký, èáslavský, chrudimský a kouøimský pod hejtmany svými (mnozí i z Boleslavska a Litomìøicka) polem se v poètu devíti tisíc lidí branných položili nejprve u Kutné Hory na Kaèinì a Kolmarku. Kdo tam vše byl: Vedle Jiøího z Podìbrad jeho strýc Jan Zajímaè z Kunštátu, Jindøich z Dubé a z Lipého, Zdenìk Konopišský ze Šternberka, dále nejznamenitìjší mezi rytíøi, Mikuláš Trèka z Lípy, mocím a bohatstvím nad jiné vynikající, Beneš Mokrovouský a Jan Pardus z Vratkova, ubìhlí ve vìcech váleèných, Jan Hertvík z Rušínova, Bohuš Kostka z Postupic. Jim ku pomoci sbíralo se ještì vojsko jiné v Zápraží (tj. v západní stranì Èech), pod pány Alešem Holickým ze Šternberka, Burianem z Gutštejna, Vilém z Ilburka. Ti všichni a ještì mnozí jiní se ke konci srpna položili u mìsta Loun a hledìli, kudy se nejlépe s vojskem Jiøíkovým spojiti.'
Takové váleèné srocení že nebylo panu Rožmberkovi nápadné? Bylo nebylo. Tak vìdìl o tom Oldøich? To se ví, že se mu leccos doneslo. No a? Jiøí se ani nepokoušel nìco zatajovat. Nestálo mu za to. Pøedstíral, že všecko toto vojsko musí táhnout za hranice, aby pomstilo køivdy, kterým se èeským hejtmanùm a žoldnéøùm dostalo nedávno od vévody saského. Oè tam šlo? Ale Rok pøedtím (tedy v roce 1447) zverboval saský vévoda v Èechách víc než 5000 žoldnéøù a táhl s nimi proti mìsto Soestu ve Vestfálsku. Celé to vojenské tažení bylo pøímo zpackáno. Ztroskotalo a saští vévodové pak odmítli vyplatit èeským vojákùm žold. Což se pochopitelnì nedìlá, i když se prohraje. Vznikla z toho v Èechách pøeveliká nespokojenost a øíkalo se, že saský Vilém 'zradil Èechy, opustiv je u veliké chudobì a úzkosti.' V podstatì to byla pravda. Jiøí z Podìbrad vyhlásil s ošizenými žoldnéøi solidaritu, 'tohle si pøece líbit nenecháme,' a ujal se jich. Pøesvìdèoval pøátele i nepøátele, že je nutno sebrat vojsko a potrestat zrádné saské vévody. (Zvl᚝ když se neznají k dluhùm.) I Oldøich z Rožmberka uvìøil slovùm Jiøíkovým, uvìøil pøedstíranému rozhoøèení zastánce ukøivdìných. Což dìlat nemìlJindy tøeba mìl, ale v tomto pøípadì snad ani ne. V létì, když se šikovaly první oddíly podìbradské jednoty, odjel jihoèeský král z Krumlova za kardinálem Carvajalem do Vídnì. Což taky nemìl dìlatJindy snad ano, ale teï ne. Zdá se, že jenom nìkolik nejdùvìrnìjších pøátel vìdìlo o pravých úmyslech Jiøího z Podìbrad. Na snìmu v Kutné Hoøe v èervnu 1448 se poøád jenom hovoøilo o tìch proradných Sasících. Nikde nezaznìlo ani slùvko o tom, co bylo skuteèným cílem útoku svolávaného vojska. A tím byla - Praha.