ŘÍKALI MU TURĆEK

ŘÍKALI MU TURĆEK

'Léta Páně tisícího pětistého devadesátého prvního byl jsem dán já, Vácslav Vratislav z Mitrovic, za pachole komorní panu Fridrichovi Krekvicovi, který od Jeho Milosti císařské za orátora aneb posla k sultánovi Muratovi Třetímu do Konstantinopole s presentem byl poslán, aby klinoty, hodinami a jinými znamenitými dary, kterými pán můj jak císaři tureckému, jak jeho bašům a oficírům darovati a jimi presentýrovati se od Jeho Milosti císařské měl.'

V době, kdy vyprávění o našem hrdinovi začíná, tak mu bylo patnáct let. Ledva zletilec to byl. Jméno tu již padlo - Václav Vratislav z Mitrovic. Narodil se ze starého katolického rodu rytířů (a později pánů) Vratislavů. Jeho tatíkem byl Štěpán Vratislav z Mitrovic. Profesí regent neboli správce panství, prostě takový generální manažer u pana Adama z Jindřichova Hradce. Erb rytířů (a posléze pánů) z Mitrovic byl (a stále je) velice jednoduchý, leč působivý: Polovina štítu červená, druhá polovina černá.

Za vzděláním chodil Václav na jezuitskou školu v Jindřichově Hradci. Byl hezkého vzrůstu, z jeho podélné, klidné a přemýšlivé tváře vynikaly nápadně oči, stejně tmavé jako husté vlasy. Příjemný vzhled doplňovalo i vytříbené vystupování. Chlapec se uměl zdvořile chovat a dovedně se vyjadřoval. Zkrátka - měl ty nejlepší předpoklady pro kariéru. 'Bude-li mít jednou tolik štěstí, kolik má už dnes schopností, dostane se daleko,' tohle o něm říkali v Jindřichově Hradci. A taky že se dostal. Daleko. Do svých dvaceti let prožil věci, které by jinému stačily na celý život.

Dávno, věru, dávno již tomu, když jsem se ocitl v potemnělé místnosti jezuitského semináře v Jindřichově Hradci. Tedy: někdejšího semináře (aby si zase někdo nemyslel, že pamatuju ještě dobu kolem Bílé hory.). Zdali tam jest ještě dnes, to nevím, ale tenkrát tam bylo muzeum a já se zaposlouchal do řeči historika dr. Milana Slámy (ten tu tehdy dělal ředitele). Poslouchal jsem a zároveň přemýšlel, co vlastně věděl člověk tehdejší doby (tedy rudolfinské) o tehdejším světě. Tenkrát nebyly noviny (alespoň ne v dnešní podobě), nebyl rozhlas jakož ani film, o televizi nebo internetu. no, ani šepot. Byly ovšem knihy. Zatím jich bylo málo a stály celé jmění, ale - byly. V těch českých (jak pozorní tuláci po české minulosti dozajista vědí) se popisovala. kupříkladu to byla východní cesta Oldřicha Čech z Furlánska (původem kdesi od města Portu Naonis). Do světa si vyšlápl i Pražan jménem Oldřich Prefát z Vlkanova, a to do Benátek a odtud po moři do Svaté země. Panoše Jaroslav Šašek z Bířkova - ten zase popsal poselství, které zorganizoval král Jiří z Poděbrad k evropským panovníkům. A rodák z Litomyšle Martin Kabátník se vydal do Egypta a Jeruzaléma, a nejenom to, podal o tom taky zajímavé svědectví. Všechny tyto spisy patnáctiletý Václav Vratislav znal a zbožňoval. Ony mu voněly dálkami. Jenomže naděje, že se někdy vypraví ve stopách jejich autorů, ta naděje byla mizivá. Až onoho Léta Páně 1591. si pozval tatíka Vratislava jeho pán, pan Adam z Hradce. K Turkovi mělo jet poselstvo. 'O míru a příměří se má vyjednávat. Je na čase, aby si lidi oddechli po tolika letech bojů a válek.' Zhruba takovéto myšlénky se mohly honit panu Adamovi hlavou. Tatíka Štěpána Vratislava nenapadlo k tomuto zásadnímu problému dodat nic jiného než: 'K Turkovi? Bože, taková dálka!.' On to byl takový v podstatě prostý muž, tak jak už generální manažeři (v té době) bývali. Jenže: v tom okamžiku jeho zaměstnavatele (pana Adama z Hradce) cosi napadlo. 'Ejhle, jaký je rozdíl mezi rodiči a dětmi! Co tatíka děsí, synka by v nadšení uvedlo!' (Tím synkem byl Václav Vratislav.) 'Bojím se Václavovy touhy po dálkách' (On byl starý pan Vratislav vážně šlechtic okresního. ne, v nejlepším případě krajského formátu.) 'Hm. a co byste tomu, milý pane regente, říkal, kdybychom se pokusili, aby se do toho poselstva dostal i váš synek?' Táta Štěpán na to: 'Nevím, nevím, Milosti, co by z toho vzešlo.' (No. co asi?) !Přece výhodný vstup - do dvorských služeb!' To ovšem byla příležitost, jaká se hned tak nenaskytne. 'Váš hoch, Vratislave, zrovna hoří touhou do dalekých zemích. Má i odvahu pustit se máminých sukní a vyměnit pohodlný domov za nejisté putování..' 'Což o to, odvaha mu vskutku nikdy nescházela.' 'a četbou. tou si osvojil znalosti, které o těch krajinách mohamedánských hned tak někdo nemá!' Štěpán Vratislav musel uznat, že pán má pravdu. 'Napíšu. Ano, napíšu vůdci poselství, panu císařskému radovi Fridrichu Krekvicovi. Co kdyby vzal Václava s sebou - jako komorní pachole?' Komorní pachole. To legrační slovní spojení tu už jednou padlo. Jenomže nelze věru říci, zda si někdo pod ním dokáže něco konkrétního představit. Třeba: co mělo takové komorní pachole za povinnosti. To víme náhodou docela přesně. Tihleti chlapci museli ovládat obsluhu u tabule. Taky museli vědět, jak se předkládá to které jídlo, jak se nalévá víno do pohárů, jak se odklízejí talíře a příbory a konvice. Tedy - něco jako vyučení číšníci. či snad absolventi střední hotelové školy? Nejenom to: taky si museli poradit s tím, jak se nastupuje k audiencím v doprovodu pana orátora ( pan orátor, to byl - jak už víme - oficiální titul hlavy poselstva do Turecka pana Krekvice), dále si musili osvojit všechny zdvořilostní věty a způsoby, jak hovořit s nejrůznějšími hodnostáři (hodnostáři všech dob a všech režimů na tom prostě bazírují), - ale mimo to se vyžadovala služba jízdu na koni, hbité ovládání různých zbraní (sečných i bodných), dále zápas, běh, plavání, skok a ještě četné jiné disciplíny, takže to byl vlastně takový společensko-sportovní víceboj, a Václav Vratislav dělal - jak to pojmenovat děvče pro všechno. V jeho případě: chlapce pro všechno.