KDO ROZHAZUJE TRNY, NESMÍ CHODIT BOS - Jan Sarkander

KDO ROZHAZUJE TRNY, NESMÍ CHODIT BOS

'Přesvatý Otče a pane v Kristu, nejmilostivější pane! Nejponíženější políbení nejsvětějších nohou. Nejvyšší Pán konečně přece pohlédl na svatou církev a potřel její nepřátele. K tomuto nádherného vítězství, jež je po zásluze vítězstvím božím, jsem sice přišel já, viděl jsem je a byl jsem této bitvě přítomen, ale zvítězil zde všemohoucí Bůh, jemuž s převelikou vděčností připisuji naprosto celé vítězství. Vskutku - boží ruka byla s námi a přemohla tak mocného nepřítele, který se mu postavil na tak opevněném místě.'

Pouhé čtyři dny po bělohorském vítězství napsal tento list vévoda Maxmilián Bavorský papeži Pavlu Pátému. V zápase s povstalými Čechy pomohla nejenom boží ruka. Svou roli sehrál i zázračný mariánský obraz. Objevil jej jistý Dominis de Jesu Maria, španělský mnich, karmelitán, který se připojil (ač již šedesát let věku svého maje) k vojsku Katolické ligy a přes Rakousy s ním přitáhl k nám do Čech. Za pochodu nesl v čele vojska hlavní korouhev, a on to byl, kdo údajně pobízel Maxmiliána Bavorského k většímu spěchu. Když byly dobyty Strakonice, našel Dominicus ve zpustošeném zámku poničený a zhanobený obraz klanění pastýřů při Kristově narození. Za povstání českých stavů propukalo obrazoborecké pomatení mysli dosti často - nevyhnul se mu ani chrám svatého Víta na Pražském hradě. Mnich Dominicus při pohledu na obraz vzplál svatým hněvem a vzal jej s sebou. 8. listopadu 1620 si ho připevnil na hruď a objížděl s ním bělohorské bojiště. Údajně se měl vrhat i do bitvy a plamennými slovy pozvedat bojový zápal katolické armády. Vítězství na Bílé hoře bylo nakonec připsáno zázračnému zásahu Panny Marie, které se začalo říkat Vítězná, což v Římě později posvětil sám svatý otec. Pozdější Dominicovi životopisci mu připisovali rozhodující úlohu při poradě velitelů, která bezprostředně předcházela bitvě. Silou své duchovní autority prý přiměl váhající velitele k odhodlání svést rozhodující bitvu, píše historik dr. Dušan Uhlíř ve své práci Černý den na Bílé hoře, a uvádí hned věci na pravou míru: Nic není vzdálenějšího pravdě. V žádném soudobém zápisu není byť jen zmínka o Dominicově účasti na této poradě. I sám průběh bitvy prozrazuje, že původním úmyslem katolických nejvyšších velitelů nebylo svést před Prahou generální bitvu, ale jen šarvátku, která měla prověřit skutečný stav bojových sil protivníka. Že pak události dostaly překotně jiný spád, muselo překvapit i je. Ten věhlasný mariánský obraz bitvu na Bílé hoře přežil, a i když se ještě dočkal velké slávy, nakonec štěstí neměl. Mnich Dominicus ho slavnostně přenesl do kostela Panny Marie Vítězné v Římě, patřící řádu bosých karmelitánů, a k němu přibyly během dalších let ještě čtyři obrazy, které všechny zachycovaly průběh bitvy na Bílé hoře. Mariánský obraz ale při požáru kostela roku 1833 shořel a zachovaly se jenom jeho kopie. Jedna z nich zdobí hlavní oltář barokního poutního kostela, který byl postaven na počest vítězství přímo na Bílé hoře.

Poznávání pravdy jest zdraví lidského ducha. Takové a podobné myšlenky si možná právě v době kolem Bílé hory zaznamenával voják císařské armády, která stále před Prahou proti českým vzbouřencům. Nalézal se asi i mezi těmi vojáky, kteří se dostali do odevzdané Prahy v těch listopadových dnech. To znamená, že patřil mezi vítěze. Historie o jeho věrohodné účasti v bělohorské bitvě nemá tak úplně jasno, zato filosofie ho zná velice dobře, ať už pod latinským jménem Renatus Cartesius, anebo jako rodáka francouzského La Haye-Descartes, které mu dalo jméno René Descartes. Ať už se u nás účastnil bitvy nebo ne, s tou pravdou má pan Descartes pravdu (bohužel, na zdraví ducha se u nás v těch dobách příliš nedbalo - jak už to tak bývá, zejména během řinčení zbraní jest pravda nahrazována propagandou. Bylo tomu tak i za české války. Válka v přímém televizním či rozhlasovém zpravodajství rovnou z místa bojů sice neexistovala, ale muselo sloužit to, co bylo, to znamená tiskoviny, které se rozesílaly po celé Evropě - letáky a brožurky, kterými obě strany - katolíci i protestanti - vyřizovali své účty a hleděli si získat nějaké ty spojence. Měly působit svým slovem a také obrázkem na ostatní Evropu a ovlivnit tamější vládce a jejich politiky. Oba znepřátelené tábory přitom neváhaly použít nejhorší propagandistické metody a nejhrubší výrazy (ty tiskoviny jsou opravdu plné nenávisti a demagogie, skoro jako některé dnešní). Nebyla to však jenom slova, jimiž se bojovalo. Během stavovského povstání docházelo v Čechách a snad ještě více na Moravě k mnoha výstřelkům a násilnostem proti katolíkům. Mnozí byli povězeni ze země a jejich majetek byl konfiskován, jiní byli vězněni a mučeni. Hrubým zacházením se svými politickými protivníky, konfiskacemi a následným rozkrádáním jejich majetku a zejména násilným postupem proti katolickým knězům - najmě proti nenáviděným jezuitům - dali povstalci zlý příklad toho, jak je možné zacházet s ideovými a politickými odpůrci. Čeští a moravští nekatolíci dali svými násilnými činy v době stavovského povstání katolickým protivníkům do rukou nejeden pádný argument k pozdější odvetě. Jako jeden příklad za mnohé může sloužit causa holešovského faráře Jana Sarkandera.