KDO S KOHO - Henri-Duval Dampierre

KDO S KOHO

'Válka musela pøijít. Její první, jakoby rozbìhová èi zahøívací fáze se odehrála na podzim roku 1618. Ještì než vypukla, doèkali se èeští stavové tìžkého zklamání, nebo Morava, s jejíž pomocí poèítali, vyhlásila v konfliktu neutralitu, a dokonce povolila volný prùchod císaøským vojskùm.'

Jakpak to, že ti dobøí chasníci moravští nepodpoøili v tìžkém boji své stateèné èeské bratry? Inu, jak to øíct a nedotknout se Oni se do nièeho radìji nehrnuli. Mìsíc po defenestraci byl svolán do Olomouce sjezd moravských stavù. Svolali ho moravští zemští úøedníci a kontrolován byl zjevnì katolickou stranou. Èeští poslové, kteøí pøijeli s oficiálním dopisem, žádajícím o podporu èeského stanoviska i o konkrétní pomoc, byli pøijati chladnì. Slíbili pomoc pøi jednáních o smírném narovnání s císaøem, ale nic víc. Formulace odpovìdi, s níž se ztotožòovala vìtšina moravské evangelické i katolické šlechty, byla pøièítána Karlovi staršímu ze Žerotína. Obì dvì køídla se zalekla všeobecného odporu k obèanské válce. O to hlasitìji se ozývaly èerstvé i staré pøipomínky na pøíkoøí a nepochopení, kterého se Moravané doèkali od èeských stavù, na sobeckost èeské šlechty a její nespravedlivou touhu po nadøazenosti. Èeši vždycky sami hlavou a my ocasem království jejich zùstávali, øekl o Èeších a Moravanech Karel starší ze Žerotína.

Vedlejší zemì Koruny èeské se cítily vždy odstrkovány. Teï se èeským stavùm jejich pøezíravý postoj vymstil. V Olomouci to však úplný propadák nebyl - Moravané dali souhlas, aby se naverbovalo za zemské peníze vojsko: dva pluky jezdcù po tisíci mužích a jeden pluk pìších s tøemi tisíci muži. Velení nad pìchotou bylo svìøeno Albrechtovi z Valdštejna a nad jízdou Petrovi Sedlnickému. 'Pøíkaz z verbování moravského vojska byl vydán døíve, než zaèaly v Èechách vojenské akce (píše se v knize historika dr. Josefa Janáèka o Albrechtovi z Valdštejna). Nebezpeèí, že by Morava mohla být vystavena vpádu cizí armády, zùstávalo zatím jenom pomyslné, a moravští stavové by se asi neodvážili oznaèit pøedem za možného nepøítele ani císaøskou armádu, ani vojsko èeských stavù. K èemu tedy pøekotný spìch? Proè tolik opatrnosti? Mohlo moravské vojsko v pøípadì potøeby sloužit i spojencùm? Na vojenskou podporu èeských stavù v tomto okamžiku nepomýšleli ani katolíci, ani evangelíci; nestáli však v pozadí za tímto spìšným verbováním radikální katolíci, kteøí už nyní mysleli na podporu císaøe?'

Na odpovìdi na tyto otázky si musíme poèkat. Císaøské Vídni dodalo peníze na válku hlavnì Španìlsko. Habsburci za ty finance postavili dva sbory, Buquoyùv a Dampierrùv. Nìkdy na pøelomu srpna a záøí 1618 je od jihu a od jihovýchodu poslali do Èech. Buquoyovi se podaøilo vytvoøit si nástupištì k ofenzivì tím, že obsadil dvì jihoèeské pevnosti, Budìjovice a Krumlov. Dampierre prošel Moravou, aby pak pøes Jindøichùv Hradec vedl spoleènì s Buquoyem pøímý útok na Prahu. A stavovská armáda? Zaèala trošku nešastnì. Zabloudila. Ztratila cestu a než ji na jihu Èech zase našla, chvilku to trvalo. Ale ještì než se èeská armáda zorientovala, schytali císaøští první porážku. Konkrétnì ji utržil plukovník Henri Duval de Dampierre, a místo, kde se tak stalo, nese jméno Jindøichùv Hradec. 'K tomu mìstu navrátil se hrabì z Dampierru, nebo chtìl pokoštovati štìstí svého.' Takto stylisticky nápaditì uvedl onu jindøichohradeckou historii Pavel Skála ze Zhoøe. 'Právì v tu dobu, kdy nejvyšší pøíval s hrozným høímáním a blýskáním spadl a petardou rozvrhl jednu bránu, kterou již lid jeho pìší s velikou silou valil se do mìsta, nic jiné Dampierre nesoudil, než že mìsto již ve svých rukou má. Ale ponìvadž veliké štìstí m욝ané mìli, na rynku stálo pohotovì støelby nìkolik kusù nabitých právì proti ulici té, kterou se dampierrovští hrnuli na rynk, proèež spustili je rychle nìkteøí zmužilejší lidé proti nim a udìlali v nich prostrannou ulici, že poslednìjší z lidu císaøského zapomenuli tlaèit se na rynk, nýbrž hledìli radìji, aby zase ven z brány vèas odvandrovati mohli, aby je podobné krupobití olovìné nezachvátilo. Mezitím m욝ané spolu s lidem služebným užili èasu, že mohli se proti nepøíteli ve vìtším poètu sebrati a dotírati na nì tak zmužile, že na stranì Dampierrovì do tøí set sedmi pacholkù na place bylo pobito, ze strany mìstské do šedesáti pìti osob. Nakonec však Dampierre, byv také v té šarvátce zranìn, na pokoji mìsto musiti nechal.'

Den svatého Bartolomìje pøipadá na 24. srpna. Snìmu èeských stavù, svolanému na konec srpna roku 1618, že øíká 'bartolomìjský' proto, že si jej každý dobøe zapamatoval, asi kvùli tomu, že na bartolomìjskou noc 46 let pøedtím se v Paøíži vraždilo velice. On ten snìm zaèal vlastnì dvacátého osmého srpna, a to modlitbou k Pánu Bohu za požehnání, pomoc a ochranu v pøedsevzetí tomto svatém. K témuž Bohu se dozajista nesly i modlitby ve Vídni. Když se domodlili naši stavové, byla vznesena otázka, jestli k takovým dùležitým vìcem, jaké se mají projednávat, se má poslat i pro stavy podjednou. Jednomyslnì se rozhodlo, že ano, že je to slušné a náležité, protože pùjde o obranu zemì. Co se domluvilo, to se taky hned provedlo. Pozvánka putovala k nejvyššímu purkrabímu pražského Adamovi ze Šternberka, k nejvyššímu hofmistru Království èeského Adamovi z Valdštejna, také k Dìpoltovi z Lobkovic, což byl jeden z místodržících, a ještì zbýval Diviš Èernín, hejtman Pražského hradu. Pùl druhé hodiny se èekalo na jejich odpovìï. 'Po dlouhém oèekávání vrátili se vyslaní od stavù a o nejvyšším purkrabím oznámili: ponìvadž jsou ho stavové podobojí do arestu vzali a jemu poruèili, aby nikam z domu svého krom zahrady císaøské a kostela Hradu pražského nevycházel, on se na Hrad pražský dostaviti nesmí. A také tam nepùjde, dokud co císaø jemu to poruèiti neráèí. Od nejvyššího hofmistra dostali odpovìï, že dnes nemùže pro pilný odjezd svùj mezi stavy pøijíti, aby mu to za zlé nemìli. Možná nazejtøí. A Lobkovic a Èernín ohlásili se, že se od mínìní nejvyššího purkrabího oddìlovati nechtìjí.'

Zkrátka páni katolíci dali protestantùm najevo, že to povstání není jejich. že se do nièeho plést nebudou. a si na Hradì jednají sami. Zatímco ve Vídni mìli také vážné problémy. Nikdo sice smyšlenkám o loajální rebelii nevìøil, ale ani Habsburkùm na váleèné øešení prostøedky nepøebývaly. Chybìly peníze, chybìlo vojsko. I ve Vídni potøebovali totéž, co v Praze - získat èas. Proto všechny ty ostré listy z Vídnì až do konce léta 1618 leccos Praze mezi øádky naznaèovaly, že není všem dnùm konec. že žádná kaše se nejí tak horká, jak byla uvaøena.že se má dvakrát mìøit a pak jednou øezat , jinými slovy: Že cesty ke smíru zùstávají otevøeny. Zdali to bylo mínìno upøímnì? Je pravda, že Matyáš váhal, že se ke krvavému øešení odhodlával velice nerad. Leè (na druhé stranì) dùkazù o tom, že se Èechy od mocnáøství prakticky odtrhly, pøibývalo. To vše ulehèovalo situaci bojovné skupinì kolem Ferdinanda, již nyní zvoleného 'èekance' na stolec èeského krále. Tato skupina brzy prosadila názor, že 'èeské povstání náleží vlastnì za dobrodiní považovati.' Tím pádem odpadá potøeba polovièatých øešení. Což znamená, že !èeský vøed musí být odøíznut meèem. Prohraje-li císaø, ztratí jen ve cti to, co dávno za nic nestálo.'