KDO S KOHO - Henri-Duval Dampierre

KDO S KOHO

'Válka musela přijít. Její první, jakoby rozběhová či zahřívací fáze se odehrála na podzim roku 1618. Ještě než vypukla, dočkali se čeští stavové těžkého zklamání, neboť Morava, s jejíž pomocí počítali, vyhlásila v konfliktu neutralitu, a dokonce povolila volný průchod císařským vojskům.'

Jakpak to, že ti dobří chasníci moravští nepodpořili v těžkém boji své statečné české bratry? Inu, jak to říct a nedotknout se Oni se do ničeho raději nehrnuli. Měsíc po defenestraci byl svolán do Olomouce sjezd moravských stavů. Svolali ho moravští zemští úředníci a kontrolován byl zjevně katolickou stranou. Čeští poslové, kteří přijeli s oficiálním dopisem, žádajícím o podporu českého stanoviska i o konkrétní pomoc, byli přijati chladně. Slíbili pomoc při jednáních o smírném narovnání s císařem, ale nic víc. Formulace odpovědi, s níž se ztotožňovala většina moravské evangelické i katolické šlechty, byla přičítána Karlovi staršímu ze Žerotína. Obě dvě křídla se zalekla všeobecného odporu k občanské válce. O to hlasitěji se ozývaly čerstvé i staré připomínky na příkoří a nepochopení, kterého se Moravané dočkali od českých stavů, na sobeckost české šlechty a její nespravedlivou touhu po nadřazenosti. Češi vždycky sami hlavou a my ocasem království jejich zůstávali, řekl o Češích a Moravanech Karel starší ze Žerotína.

Vedlejší země Koruny české se cítily vždy odstrkovány. Teď se českým stavům jejich přezíravý postoj vymstil. V Olomouci to však úplný propadák nebyl - Moravané dali souhlas, aby se naverbovalo za zemské peníze vojsko: dva pluky jezdců po tisíci mužích a jeden pluk pěších s třemi tisíci muži. Velení nad pěchotou bylo svěřeno Albrechtovi z Valdštejna a nad jízdou Petrovi Sedlnickému. 'Příkaz z verbování moravského vojska byl vydán dříve, než začaly v Čechách vojenské akce (píše se v knize historika dr. Josefa Janáčka o Albrechtovi z Valdštejna). Nebezpečí, že by Morava mohla být vystavena vpádu cizí armády, zůstávalo zatím jenom pomyslné, a moravští stavové by se asi neodvážili označit předem za možného nepřítele ani císařskou armádu, ani vojsko českých stavů. K čemu tedy překotný spěch? Proč tolik opatrnosti? Mohlo moravské vojsko v případě potřeby sloužit i spojencům? Na vojenskou podporu českých stavů v tomto okamžiku nepomýšleli ani katolíci, ani evangelíci; nestáli však v pozadí za tímto spěšným verbováním radikální katolíci, kteří už nyní mysleli na podporu císaře?'

Na odpovědi na tyto otázky si musíme počkat. Císařské Vídni dodalo peníze na válku hlavně Španělsko. Habsburci za ty finance postavili dva sbory, Buquoyův a Dampierrův. Někdy na přelomu srpna a září 1618 je od jihu a od jihovýchodu poslali do Čech. Buquoyovi se podařilo vytvořit si nástupiště k ofenzivě tím, že obsadil dvě jihočeské pevnosti, Budějovice a Krumlov. Dampierre prošel Moravou, aby pak přes Jindřichův Hradec vedl společně s Buquoyem přímý útok na Prahu. A stavovská armáda? Začala trošku nešťastně. Zabloudila. Ztratila cestu a než ji na jihu Čech zase našla, chvilku to trvalo. Ale ještě než se česká armáda zorientovala, schytali císařští první porážku. Konkrétně ji utržil plukovník Henri Duval de Dampierre, a místo, kde se tak stalo, nese jméno Jindřichův Hradec. 'K tomu městu navrátil se hrabě z Dampierru, neboť chtěl pokoštovati štěstí svého.' Takto stylisticky nápaditě uvedl onu jindřichohradeckou historii Pavel Skála ze Zhoře. 'Právě v tu dobu, kdy nejvyšší příval s hrozným hřímáním a blýskáním spadl a petardou rozvrhl jednu bránu, kterou již lid jeho pěší s velikou silou valil se do města, nic jiné Dampierre nesoudil, než že město již ve svých rukou má. Ale poněvadž veliké štěstí měšťané měli, na rynku stálo pohotově střelby několik kusů nabitých právě proti ulici té, kterou se dampierrovští hrnuli na rynk, pročež spustili je rychle někteří zmužilejší lidé proti nim a udělali v nich prostrannou ulici, že poslednější z lidu císařského zapomenuli tlačit se na rynk, nýbrž hleděli raději, aby zase ven z brány včas odvandrovati mohli, aby je podobné krupobití olověné nezachvátilo. Mezitím měšťané spolu s lidem služebným užili času, že mohli se proti nepříteli ve větším počtu sebrati a dotírati na ně tak zmužile, že na straně Dampierrově do tří set sedmi pacholků na place bylo pobito, ze strany městské do šedesáti pěti osob. Nakonec však Dampierre, byv také v té šarvátce zraněn, na pokoji město musiti nechal.'

Den svatého Bartoloměje připadá na 24. srpna. Sněmu českých stavů, svolanému na konec srpna roku 1618, že říká 'bartolomějský' proto, že si jej každý dobře zapamatoval, asi kvůli tomu, že na bartolomějskou noc 46 let předtím se v Paříži vraždilo velice. On ten sněm začal vlastně dvacátého osmého srpna, a to modlitbou k Pánu Bohu za požehnání, pomoc a ochranu v předsevzetí tomto svatém. K témuž Bohu se dozajista nesly i modlitby ve Vídni. Když se domodlili naši stavové, byla vznesena otázka, jestli k takovým důležitým věcem, jaké se mají projednávat, se má poslat i pro stavy podjednou. Jednomyslně se rozhodlo, že ano, že je to slušné a náležité, protože půjde o obranu země. Co se domluvilo, to se taky hned provedlo. Pozvánka putovala k nejvyššímu purkrabímu pražského Adamovi ze Šternberka, k nejvyššímu hofmistru Království českého Adamovi z Valdštejna, také k Děpoltovi z Lobkovic, což byl jeden z místodržících, a ještě zbýval Diviš Černín, hejtman Pražského hradu. Půl druhé hodiny se čekalo na jejich odpověď. 'Po dlouhém očekávání vrátili se vyslaní od stavů a o nejvyšším purkrabím oznámili: poněvadž jsou ho stavové podobojí do arestu vzali a jemu poručili, aby nikam z domu svého krom zahrady císařské a kostela Hradu pražského nevycházel, on se na Hrad pražský dostaviti nesmí. A také tam nepůjde, dokud co císař jemu to poručiti neráčí. Od nejvyššího hofmistra dostali odpověď, že dnes nemůže pro pilný odjezd svůj mezi stavy přijíti, aby mu to za zlé neměli. Možná nazejtří. A Lobkovic a Černín ohlásili se, že se od mínění nejvyššího purkrabího oddělovati nechtějí.'

Zkrátka páni katolíci dali protestantům najevo, že to povstání není jejich. že se do ničeho plést nebudou. ať si na Hradě jednají sami. Zatímco ve Vídni měli také vážné problémy. Nikdo sice smyšlenkám o loajální rebelii nevěřil, ale ani Habsburkům na válečné řešení prostředky nepřebývaly. Chyběly peníze, chybělo vojsko. I ve Vídni potřebovali totéž, co v Praze - získat čas. Proto všechny ty ostré listy z Vídně až do konce léta 1618 leccos Praze mezi řádky naznačovaly, že není všem dnům konec. že žádná kaše se nejí tak horká, jak byla uvařena.že se má dvakrát měřit a pak jednou řezat , jinými slovy: Že cesty ke smíru zůstávají otevřeny. Zdali to bylo míněno upřímně? Je pravda, že Matyáš váhal, že se ke krvavému řešení odhodlával velice nerad. Leč (na druhé straně) důkazů o tom, že se Čechy od mocnářství prakticky odtrhly, přibývalo. To vše ulehčovalo situaci bojovné skupině kolem Ferdinanda, již nyní zvoleného 'čekance' na stolec českého krále. Tato skupina brzy prosadila názor, že 'české povstání náleží vlastně za dobrodiní považovati.' Tím pádem odpadá potřeba polovičatých řešení. Což znamená, že !český vřed musí být odříznut mečem. Prohraje-li císař, ztratí jen ve cti to, co dávno za nic nestálo.'