KDYŽ NA OPRAVDIVOU PŘICHÁZÍ - Hrabě Arnošt von Mansfeld

KDYŽ NA OPRAVDIVOU PŘICHÁZÍ

'Státní převrat hraběte Thurna a spoluviníků jeho byl velikou neobratností a hroznou neopatrností. Byl posledním důsledkem žalostné vlády, která osudy země zůstavovala hrstce vůdců, a smutným trestem za dvojsmyslnost, kterou po tak dlouhá léta jménem svobody náboženské zakrývány byly oligarchické snahy panstva. Úkol protestantů byl oproti záměrům Ferdinandovým jasný, povinností jejich bylo státi na ústavě a připoutati k ní krále. Vyzývavostí protivníků byla jim vytvořena znamenitá situace; avšak poškodili ji tím, že chopili se rychle ofenzívy. Jejich vražedným pokusem dostalo se slitování lidem, kteří zasluhovali toho nejméně. Přísnost naše k mužům, kteří náhle roznítili vzpouru, ta nás však nesmí zaváděti, abychom zapomínali na události předchozí. Zodpovědnost padá na obě strany.' Toto vše poznamenává v 'závěrku' své knihy Konec samostatnosti české francouzský historik a znamenitý znalec českých dějin prof. Ernest Denis.

Píše se rok 1619., od metání z okna Pražského hradu uplynul už rok, během kterého sice proběhlo několik závažných událostí, ale vojenskou situaci to nijak neovlivnilo. Čeští direktoři měli finanční potíže (která česká vláda je nemá), ale přesto se jim podařilo naverbovat další jednotky, a tak koncem května 1619. roku dosáhlo stavovské vojsko počtu čtrnácti tisíc pěších a pěti tisíc jízdních. Mezitím vytvořil hrabě Buquoy (Karel Bonaventura Buquoy de Longueval se k nám vydal z katolického španělského Nizozemí, dnešní Belgie) vojsko o díle dvacet tisíc mužů. Ve snaze zabránit postupu této armády do nitra Čech dali direktoři Mansfeldovi (Petr Arnošt Mansfeld byl zkušený válečník, kterého české stavy najaly, a on se brzy vyznamenal tím, že dobyl katolickou Plzeň), příkaz poslat část svých vojsk jako posilu do jižních Čech, kde válčil Hohenlohe (i toto jméno je užitečné si zapamatovat: Gottfried Friedrich hrabě Hohenlohe - rovněž profesionální válečník).

Všechno však dopadlo trošku jinak, než si to v Praze vláda naplánovala. V červnu, během přesunu, byl Mansfeld u Záblatí nedaleko Vodňan napaden Buquoyem. 'Nepřítel přiblížil se s houfy svými, líčí situaci Pavel Skála ze Zhoře ve své Historii české, a okazoval se po dvaceti, třiceti i více rejtařích v jakémsi dolíku u rybníka, aby lid k bitvě spořádaný ze stanoviště jeho tam vyvábiti a v nepořádek uvésti mohl. Mansfeldští se ale nehýbali nikam ze šiku svého a dobrou hodinu se s buquovskými šermiclovali (šermicl je drobná šarvátka). Nepřítel pak už nechtěl čekati, nýbrž udeřil rychle s celou kavalerií - tisíce Uhrů šlo po dolejší straně vsi, jiné jízdy po druhé, kudy se k Tejnu chodí, a prostředkem 1000 kyrysarů valdštejnských.' Někdejší český bratr Albrecht z Valdštejna vzápětí, co v květnu ukradl českým stavům v Olomouci jejich pokladnu, pilně již bojoval na straně císařské armády. 'A tu byl začátek ustupování před nepřítelem. Pěchota mansfeldská, omylem se domnívající, že jízda k ní přibližující se je protivníkova, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela nežli nepřítel, jakkoli oficírové ji z toho omylu vyváděti chtěli. Tehdy někteří k Hluboké, kterou před očima měli, jiní k Tejnu, ostatní pak ( to větším dílem) k Písku vydali se utíkati. Kteří přijeli k Písku, protože v noci nechtěli nikoho pustiti do města, přebředli řeku a vandrovali přímo k Plzni, ba mnozí až do říše, zvláště pak němečtí rejtaři, kteří sice (co se loupení tklo) byli dost udatní a hrozní na sedláky, jako by čerta sežrati chtěli, ale když viděli. že jim na opravdivou přichází, kradli se hned z kvartýru pryč, dříve nežli pořádná bitva se začala.' A - mezi námi - ono na opravdivou neboli tlusté do tenkých už teda ale opravdu šlo. Anebo začalo jít. Bitva u Záblatí byla jenom srážkou malých sil, ale její následky byly dalekosáhlé. Císařští v čele s Buquoyem a Dampierrem ovládli jižní Čechy. Stavovský velitel Hohenlohe byl donucen ustoupit k Soběslavi, kde se spojil s Thurnovým vojskem a plukem Nizozemce Frencka. Mansfeld mezitím verboval a jeho nové čtyři praporce nahradily ztráty u Záblatí. 'Když pak novina smutná přišla do měst pražských, někteří posměváčkové papeženští nemohli radosti té, kterou nad tou porážkou měli, zatajiti v sobě, anobrž dali se po straně slyšeli, že by snad bylo slušné a náležité, aby hrabě z Mansfeldu dal opět nové kázání a poděkování za to vítězství v plzeňském kostele učiniti. Ale on nic toho posměšku nevážil, nýbrž nařídil, aby bylo tam držáno kázání kající a lid napomenut ku pokání pravému.

Za tou mansfeldskou porážkou následovalo hned hrozné prácheňského a bechyňského kraje od té uherské sběře plundrování. Jen ze samého panství rožmberského a maloveckého na 3000 kusů dobytka do Budějovic v ty dny přihnáno. Zámku Hluboká, na nějž okolní obyvatelé a sousedé všecky své nejlepší věci pro bezpečnost sobě svezli, byl mocí vzat a mnoho kořisti na něm císařští nabrali, že měli tři dny co do Budějovic voziti. Po odjezdu armády české od Budějovic díl armády císařské do Rudolfštatu, kvartýru českého vojska, vpadli a nalezli tam znamenitou hojnost vína, piva, chleba i jiné potravy, kterou tam Čechové zanechali po sobě a pobrali to vše s sebou pryč. Ale co lidi zastihli v tom městě, ty všecky bez milosti postříleli a pošavlovali a mezi jinými i jednoho kazatele evangelického s manželkou a šesti dětmi rozsekali, městečko vypálili, děla tam nalezená do ohně vmetali. V něm mnoho kořisti bylo zmařeno, protože týž oheň velmi náhle se rozmohl a všecko všudy zachvátil. Vniveč všecko obráceno jest.'

Zprávy z české fronty byly opravdu veskrze chmurné. Hladoví a nezaplacení žoldnéři odmítali bojovat, ustupovali i pod mírným tlakem. Mansfeld a Hohenlohe za vzájemného obviňování vyklidili pozice až na čáru Třeboň - Tábor - Písek a dovolili oddílům protivníka výpady k Berounu, ke Karlštejnu, div ne před samotnou Prahu. Nesmyslně nechali nepřítele obsadit Hlubokou (ano, o tom už jsme slyšeli ze zprávy Pavla Skály ze Zhoře, jak ji císařští vybrali). Byla to katastrofa spíš finanční než vojenská. Šlechta z jižních Čech si totiž na Hluboké schovala drahocennosti v hodnotě asi třetiny milionu tolarů. Ta ohromná kořist padla protivníkovi přímo do rukou a to značně prohloubilo krizi v armádě. Oni žoldnéři najednou zjistili, že jejich chlebodárci ve skutečnosti nejsou na mizině. nýbrž že peněz mají jako šlupek, ovšemže tajných a poschovávaných, v žádném případě však nikoli na jejich výplaty. Vznikla paradoxní situace. Zatímco české povstání politicky spělo k vrcholu, vojensky upadalo. A to ještě ve Vídni zdaleka nevěděli všechno. Kdyby habsburským generálům bylo známo, jaká řevnivost panuje mezi vrchními veliteli stavovských vojsk, jak nebojeschopné jsou žoldnéřské pluky, určitě by v létě roku 1619 nečekali na příchod španělských posil a udeřili by bez nich. Česká armáda by se pravděpodobně nedokázala vzchopit k jakémukoli odporu. 'Povstalecké direktorium tento zoufalý stav znalo. Řešilo ho tím, že z Falce povolalo do vrchního velení Kristiána z Anhaltu. Jenže pro zaneprázdnění převzal Anhalt funkci až na podzim 1619. A navíc to byl politik, civilista, který o válčení mnoho nevěděl. Armádě z krize nepomohl. Vlastně ji v tomto demoralizovaném stavu dovedl až na jatka Bílé hory.'