KLADIVO KACÍŘŮ - Albrecht II. Habsburský

KLADIVO KACÍŘŮ

'Když v pondělí po Neposkvrněném početí Panny Marie roku 1437. zemřel ve Znojmě císař Zikmund, kníže Albrecht Rakouský, jeho zeť, s dalšími pány ho převezl do Uher do Varadína a tam ho pochovali. V Praze se konaly slavnostní bohoslužby; v noci četli hodinky a pak byly za Zikmundovu duši slouženy mše. Téhož roku, hned po smrti císařově, ještě před Vánocemi, poslal rakouský vévoda Albrecht své služebníky jako vyslance do Prahy s četnými listinami, ve kterých dokazoval svá práva na České království.'

Nástupnictví svěřil poslední Lucemburk po meči ještě před svou smrtí muži, kterého považoval takřka za syna. Svou dvouletou dceru Alžbětu zaslíbil dvanáctiletému Albrechtovi. Svatba se konala, když ženich dosáhl pětadvaceti let, zatímco nevěsta byla patnáctiletá. Jako chlapec byl Albrecht hubený, vytáhlý blondýn. Poznávací znamení: nápadně velké oči. Nejenom oči měl velké, ale i vzrůst. Jako dospělý nejméně o hlavu převyšoval své okolí. Vlasy mu při dospívání ztmavly dočerna, i pleť měl snědou, a oči (již jednou vzpomenuté), ty byly 'terribiles' (jako že budily hrůzu). 'Celý jeho zjev dýchal drsnou silou lovce,' popisuje ho historik Rudolf Urbánek. 'Byl vysoké postavy, silné tělo nesly poněkud tenké nohy, snědou tvář, v níž hořely hrozné oči, lemoval černý, až na ramena splývající vlas, rty měl odulé, s mohutným, černým knírem, ale brada byla podle domácího zvyku oholena.' Byl tvrdý, málomluvný, statečný, nebezpečný. Zásadně nechodil bez meče. Ani do postele. Rozhodně tomuto nástroji rozuměl víc než sumě základního vzdělání a boj mu hověl víc než kupříkladu jazyková výbava. 'Po úplném vymření rodu lucemburského po meči jednalo se o uvedení a uznání netoliko nového panovníka, ale i nové dynastie. Albrecht ani čtrnáctiletým panováním na Moravě, ani nadějí na kralování v Čechách nedal sebou hnouti, aby se byl přiučil jazyku českému.' Nejenže neuměl česky. Neovládal ani maďarštinu, i když byl Zikmundovým následníkem i na uherském trůně, a že by rozuměl latině, to se o něm taky nedalo říct. Což ovšem je pro politika handicap - (neznalost jazyků dodnes neomlouvá). Jinak však projevoval od svých mladých let značnou cílevědomost a pevnou vůli. V sedmi letech osiřel, a už ve čtrnácti byl prohlášen za plnoletého a ujal se vlády v rakouských zemích. Na služby jeho otce se mohl král Zikmund v minulosti spolehnout, například když hlídal ve Vídni jeho bratra Václava IV. Jeho synovi z toho kynul nejeden příslib. Ale nejenom proto. Byla tu ještě mnohem starší smlouva (z roku 1364). Uzavřel ji Zikmundův otec Karel IV. s Habsburky. Byla to smlouva o eventuálním vzájemném dědění. Albrechtovi měl díky ní naději na získání všech lucemburských držav, protože Zikmund jako poslední muž v dynastii se nemohl dočkat mužského dědice. Za rok po svatbě ho tchán prohlásil za svého dědice, a aby si Albrecht kousek té moci užil i za jeho života, odevzdal mu prozatím alespoň Markrabství moravské. Jinak se ale Albrecht Rakouský nemusel nějak zvlášť snažit. Stačilo být jenom trpělivým a věrným Zikmundovým stínem. A to on uměl. Uměl být trpělivý a uměl čekat.

'Léta Páně 1438. ve čtvrtek po Novém roce (2. ledna) byl Albrecht, kníže rakouský a markrabí moravský, korunován na krále uherského ve Stoličném Bělehradě biskupy a arcibiskupy, urozenými pány a zemany tohoto království s velikými poctami a slávou. Potom jel do Budína, aby po-tvrdil řád a práva tohoto království.'

Uhři ho přijali za krále bez problémů, Češi se však k témuž nějak neměli. Ne že by jim nelíbil, o líbení nešlo. Šlo o to, jakou pověst si Albrecht vysloužil za husitských válek u nás. 'Kladivo kacířů,' tak se mu u nás říkalo, i když přesněji to mělo být Kladivo na kacíře. Ze všech sousedů to byl právě on, kdo vedl nejrozhodnější boj proti té 'české zpupnosti.' Proslul jako fanatik, a také nelidským zacházením se zajatými husity. Tohle zrovna doporučením pro nástup na český trůn nebylo. A ještě tu figurovala jedna jeho vlastnost, kvůli které nebyl mezi Čechy. jak to říct jemně?. Inu, nebyl zrovna oblíben. František Palacký to napsal ve svých Dějinách bez servítků:

'Co kovaný Němec sloužil Čechům za reprezentanta onoho zlého ducha, který osoboval Němcům odjakživa jakousi přednost před Slovany a v opovržení dával vše, co slovanského bylo. Vítězství husitská zjednala sice jménu českému větší v Němcích vážnost, ba strach; ale dávné antipatie nebyly jimi zmírněny, leč spíše utuženy.'

S těmi antipatiemi to bylo tenkrát velice na pováženou. Propaganda pracovala na obou stranách. Což se na straně české projevilo pamětním spisem, právě tehdy puštěným do oběhu. 'Krátké sebrání kronik českých k výstraze věrným Čechům' se to dílko jmenovalo. Nenechalo nitku suchou ani na Janu Lucemburkovi, ba ani na jeho synu Karlovi IV. 'Ačkoli jest českou zemi velebil,' říká se o Karlovi v tom letáku, 'pražské město rozšiřoval, učení obecné v něm založil i jiné další věci, však všude po zemi Němce plodil. Neboť kdo byli téměř po všech královských městech v Čechách purkmistrové a konšelé? Němci. Kdo rychtáři? Němci. Kde Němcům kázali? V hlavních kostelích. Kde Čechům? Na krchovích a v domech, a to důvod jest jistý, že německým plemenem, z něhož byl jest sám pošel, mínil českou zemi osaditi a Čechy pomalu z ní vypleniti.'

Jako každá propaganda i tahleta je tendenční. Lucemburkové měli vždycky daleko blíž k Francii než k Němcům. 'Měli by tedy Čechové, nemohou-li ze svého jazyka pána míti, na jiný slovanský jazyk, nebo na jiný kterýkoli pod nebem křesťanským pomysliti, ač by bohatý nebyl a jeho sobě za pána vzíti, neb jejich jazyk a jejich svobody pod králem každého jazyka, kromě německého, lépe stanou.' V tom spisku Albrecht uveden jmenovitě nebyl (jakože že by se to všechno mělo týkat hlavně jeho). Ale každému bylo jasné, že ten spis je proti němu. Ale aby to zase nevypadalo, že proti Němcům byli naježení akorát Češi: 'Čechové tehdáž nebyli jediným národem, jenž ukazoval na sobě příklad takové rozjitřenosti proti Němcům,' tvrdí František Palacký. 'Také Uhři, ačkoli přijali Albrechta bez odporu za krále, ještě krutější dali o ní důkaz (tedy o náladě proti Němcům), když nejen úředníky německé ze země vyháněli, ale v obecném vzbouření taky všecky s Albrechtem do Budína přišlé Němce napořád vražditi se jali.'

'Ne posledními vlastnostmi tohoto knížete byla jeho přímá, bezelstná poctivost i počestnost,' píše o Albrechtovi historik dr. Urbánek, a dodává: 'Ale tyto sympatické rysy jeho povahy jeho českým odpůrcům unikaly.' Prý si nepotrpěl na nějakou okázalost, ale dokázal být štědrý ke svým služebníkům a laskavý k poddaným. S jeho jménem byly spojovány rozličné dobré skutky. Pro kališnickou část Čech však byl Albrecht ještě méně přijatelným panovníkem než předtím Zikmund. Což se nakonec ukázalo hned na pražském sněmu v prosinci 1437. 'Ve čtvrtek po Narození Páně (26. prosince) se páni, rytíři, panoši i města jedné strany radili, koho si mají vyvolit za krále.' V čele této 'jedné strany' stál Oldřich z Rožmberka. 'Přestože měli různé názory, sešli na svatého Jana Evangelistu (27. prosince) ve veliké koleji university a jednomyslně se všichni dohodli, že chtějí za svého pána a krále přijmout knížete Albrechta Rakouského, a oznámili to zástupcům druhé strany.' Což byla 'strana' kališníků. Jejich hlava se jmenovala Hynce Ptáček z Pirkštejna. 'Ta chtěla, aby českým králem byl polský král Kazimír. Tito páni a rytíři a s nimi i čtyřiadvacet královských měst nechtěli souhlasit s tím, aby se poddali pod německou moc, proto by to mohlo nyní i v budoucnosti přinést mnoho zlého nejen Čechům, ale všem Slovanům. Neboť se stále ukazuje (a můžeme se o tom dočíst ve starých kronikách), že Němci vždycky byli a nepřestávají být úhlavními nepřáteli Čechů, Poláků a všech Slovanů,' konstatuje kronikář Starých letopisů českých. Neshody mezi oběma politickými křídly české šlechty vyvrcholily odchodem skupiny Hynce Ptáčka. Pole ovládla prorakouská strana Oldřicha z Rožmberka, která prosazovala volbu rakouského Albrechta za českého krále.

Moment. Volbu? Copak český král se musel volit? Ano: musel. Podle dědické smlouvy mezi Lucemburky a Habsburky měla sice česká koruna prostě přejít z jedné dynastie do druhé, leč z právního hlediska nebyla ta věc zas tak jednoduchá. (Z právního hlediska není nikdy nic jednoduché.) Český stát však nebyl nějaký soukromý šperk, aby si ho cizí feudálové předávali podle vlastního uvážení. Zabránit jim v tom mohlo domácí panstvo. Jeho sebevědomí i bohatství v průběhu husitských válek podstatně vzrostlo a něco takového prostě nemínilo dopustit. Už odedávna bylo zvykem, že panovník v naší zemi podléhal volbě. Nebylo to sice žádné demokratické a svobodné hlasování, spíš bychom mohli říct formální přijetí stavovským sněmem, ale svou váhu volba měla. Čeští páni stručně řečeno měli právo do obsazování trůnu mluvit, a ani v případě Albrechtově si tuto příležitost nenechali ujít. Zbývala jenom jedna maličkost. Aby se čeští páni na nějakém tom jméně vůbec shodli.