KNĚZ PROKOP VELIKÝ, ŘEČENÝ HOLÝ - Vodní hrad Švihov

KNĚZ PROKOP VELIKÝ, ŘEČENÝ HOLÝ

Ocitáme se v Českém království na podzim roku 1424. Hejtman Jan Žižka je po smrti a na Čechy doléhá únava. Pět roků je už tato země, hlavně její západní, česká část, jedním velkým válčištěm. Hluboké jizvy zbořenišť i hromadných hrobů, zanedbaných polí a zplundrovaných měst, to všechno nebolí o nic méně než jizvy v srdcích. Touha utišit bolest krveprolévání se stala přirozenou, mohli bychom říct přímo imunitní reakcí většiny lidských bytostí.

'Zmizením velikého válečníka Žižky z krvavého dějiště bouří husitských zdálo se jako by nejen táboři a sirotci, ale i Čechové co národ vůbec utrpěli ztrátu nenahraditelnou. Když ji vůlí Boží padl mistr a vůdce v boji nepřemožený, nadáli se mnozí netoliko za hranicemi, ale také uvnitř země české, že konečně nastal čas pokoření a vyhlazení veškerého plemene kacířského. Smrtí Žižkovou klesla síla husitství znamenitě.'

Kdo převezme Žižkův palcát? To byla velice naléhavá otázka, znějící silným hlasem v tom podzimu 1424. Situace, která po vojevůdcově skonu nastala, je nepřehledná, a to nejenom pro nás dnes. Ona byla taková už pro kronikáře píšící dávno před námi. Jelikož měli po ruce pouze zlomkovitá svědectví, usoudili, že přímým nástupcem Žižkovým se stal Prokop Holý. Leč nestal. Než se octl v čele, veleli po určité mezidobí polním vojskům jiní schopní mužové.

'Hned po Žižkově smrti kníže Zikmund Korybutovič s Pražany a Jan Bzdinka, řečený jinak Hvězda s táborskými táhli na Moravu a dobyli několik hradů a město Ivančice, kde nechali posádku, a vrátili se zpátky do Čech.' Což bylo zřejmě už někdy v listopadu. Proč ten spěch? Stále naléhavější byla otázka Žižkova dědictví. Ta přerostla doma ve velice spletitý spor. 'Praví se, že po smrti Žižkově stalo se veliké roztržení mezi tábory a mezi sirotky,' dozvídáme se Františka Palackého, 'že města si dělili, kteří mohli ku kterým přijíti, že je osazovali proti sobě. Toto dělení, jakmile konati se počalo, zavedlo k nedůvěře i ke kyselostem obapolným.'

Táborské i východočeské bratrstvo (to druhé si začalo říkat sirotčí), obě dvě disponovala takzvanými polními obcemi, tedy dvěma profesionálními armádami, a ty vydržovaly poplatky a dodávky z měst obou svazů. V sirotčím vojsku se pro první čas stal přirozeným nástupcem zemřelého vojevůdce Jan Hvězda z Vícemilic, zvaný Bzdinka, táborskou armádu zřejmě vedl Bohuslav ze Švamberka. Rozdíly však nebyly pouze co do obsazení velitelských funkcí. Ono šlo zároveň o tom, kdo bude mít vliv v husitských městech (ta představovala ekonomickou základnu celého hnutí), kráčelo však rovněž o záležitosti věrouky. Zdali byly vůbec nějaké viditelné rozdíly mezi politickým programem kupříkladu táborů a sirotků? Byly. Kupříkladu na Táboře kněží sloužili bez ornátů, zatímco v orebitském prostředí se obřadní roucha, korouhve, rituální nádoby a další rekvizity běžně používaly. 'Roku 1425. táboři dobyli město Litomyšl a Vysoké Mýto, které tehdy držel pan Diviš Bořek z Miletínka. Téhož roku v masopustu byl dobýván Chlumec, Hořinevěs, Holohlavy (zde kněze Sovu vrhli z praku), Litomyšl, Slaný, tam všude bylo zabito mnoho lidí. Téhož roku Královéhradečtí dobyli Opočno a pobořili je; předtím dobyli Hrádek.' To už nevypadalo na nějakou obyčejnou roztržku. V Čechách probíhaly zuřivé boje, ve kterých obě strany zápasily o rozhodující vliv v českých městech. Jenomže - jakmile však vypuklo jaro, dospěla rozvaděná bratrstva k smírné dohodě. Což v praxi znamenalo, že rukou společnou a nerozdílnou válčí s Prahou.

'V sobotu před Květnou nedělí táboři se sirotky chtěli v noci dobýt město pražské; přistavili ke zdem žebříky, ale pražané je od hradeb i od města odehnali a mnoho jich pobili.' Noční přípravy k útoku silnou pražskou posádku skutečně nezaskočily. Přistavené žebříky obránci svrhli, a navíc přitom dobyvatelům způsobili značné ztráty na životech. Štáb spojeneckého vojska usoudil: když se to nepovedlo s Prahou, třeba budou větší naději na úspěch u Slaného. 'A tak oblehli město Slaný táboři, sirotci, Žatečtí a Lounští. Lstivou zradou některých měšťanů bylo město dobyto. Pak v něm pobili mnoho lidí, panoše upálili na zvonici, rychtáře s konšely a mnohými měšťany spálili v masných krámech a pobrali jim jejich majetek. Město pak od základů vypálili.' Dá se říct, že se u toho krvavého díla husité pěkně sbratřili. Celé to tažení se vyznačovalo nelítostnými represemi dočista ve stylu nebožtíka Žižky. 'Všecky ty předešlé kyselosti však nevedly k trvalému záští, ale že strany, táboři i sirotci, po dokonaném rozdílu počínaly sobě svorněji nežli předtím.' Čemuž je třeba rozuměti: v násilí, ve vraždění, ve vypalování a upalování. 'Téhož roku dobyli táboři a sirotci tvrz Švihov.' Válečný podnik proti pevnosti v blízkosti Klatov byl po dlouhé době podnětem k mobilizaci prakticky všech velkých měst původních táborského svazu. Po příchodu posil z Klatov, Písku, Sušice a Domažlic čítalo údajně vojsko přes tisíc jezdců a osm tisíc pěšáků. Střelbu ze tří praků a velkých děl doplnili obléhatelé ženijními pracemi. Jejich cílem bylo odvést vodu z obranných příkopů (Švihov byl a dodnes je vodní hrad). Za dva týdny se posádka vzdala s podmínkou řádného zajetí. 'Nato zaútočili táboři a sirotci na Obořiště.' To patřilo bývalému kuchmistrovi krále Václava IV. Ani úmluva o kapitulaci ho nezachránila. Kuchmistr Kolman z Křikavy měl nejspíš u husitů výrazný vroubek z minulosti. Po třech dnech bojů skončil spolu s deseti svými panoši a bojovníky na hranici. Posádka byla vzata do zajetí a tvrz byla pobořena tak důkladně, že po ní nezůstala ani stopa. 'Následoval Flaškův hrad Rychmburk, Michalovice a mnoho jiných hradů. Na podzim téhož roku dobyli a zbořili táboři hrad Vožici. Krátce předtím vedli z Vožice a Vlašimi proti táborům šibeniční válku, takže pak bylo oběšeno zase několik urozených panošů v Sedlčanech a jinde.' V tento čas stále stejný obrázek. Vypálené vsi a spálení obyvatelé, zbořeniště, spoušť. 'Na podzim téhož roku táboři a sirotci přitáhli blízko k Praze, do Vršovic, a chtěli Prahu opět oblehnout. Původcem toho tažení byl pan Bohuslav ze Švamberka, táborský hejtman. Ve středu na svatého Lukáše se s pražany při rokování zase smířili.' Vlastně se zopakovala situace z loňského roku. Tehdy ten zrádný pražský 'Babylón' chtěl pokořit Žižka. Občanská válka, jejíž plameny šlehají tu i onde, je však zastavena. Nastal mír. Podle místa sjednání se mu říká mír vršovický. Jenže - co teď s celou tou energií polních armád. nevybitou v boji? Je usměrněna jinam - na Moravu. Tam zrovna vtrhla vojska krále Zikmunda a jeho zetě Albrechta. Prakticky ve stejném čase však ztrácejí bratrstva oba své vrchní velitele. Odešel i jejich původní spojenec, posléze nepřítel. A kromě toho do země dorazil protivník nad jiné mocnější.

'Po celé zemi i v okolních krajinách se roku 1425. rozmohl mor takový, že na mnohých místech dělali šachty, nestačivše prý pochovati mrtvé. Té doby zemřel také pan Čeněk z Vartemberka. Než jakoby smrtí těch dosti nebylo, vyrojilo se najednou několik bojů na rozličných místech, například u Vlašimě, u Sedlčan, na Plzeňsku a zvláště u Vožice. Tuto oblehl Jan Hvězda s tábory a dobýval jí pět neděl s velkým nákladem. Vrchní vůdce táborů Jan Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, postřelen byl při dobývání hradu smrtelně. Na umřelého místo pak zvolen pan Bohuslav ze Švamberka za nejvyššího velitele táborů.'