KOLIK STÁLA VINA MARŠÁLKA RUSSWORMA

KOLIK STÁLA VINA MARŠÁLKA RUSSWORMA

Kaniža byla uherská pevnost. Tato pevnost se ocitla v tureckých rukách. Kanižu bylo třeba dobýt. Nejprve byla obležena vojskem, které vedl mladý arcikníže Ferdinand, v té době pán Štýrska, Korutan, Kraňska a hrabství Gorice, nejoblíbenější a nejkatoličtější ze synovců císaře Rudolfa II. Když vyjížděl v čele svých vojsk na uherské tažení, pobledlý, s očima, které zářily nad temnými kruhy, pozlacený pancíř brnění dal ještě více zběleti jeho tvářím a matných plavým vlasům zpod ozdobenou helmice, jakási žena ve špalíru diváků vykřikla: 'Archanděl Gabriel!' Tu se Ferdinand zalil šťastným ruměncem, vypjal hruď a poprvé se cítil vrostlý v kov zbroje, kterou dříve na hubených ramenou a bezmasé hrudi cítil jako něco cizího a nepohodlného. Pevně zapadl do sedla a zahleděl se rovnou vpřed. Slyšel za sebou cválání sta kopyt a víření bubnů pěchoty. Cítil, že je v čele vojska, svého vojska. Táhne proti pohanům. Div se nerozhlížel, aby zachytil tváře a pohledy. Mimovolně škubl uzdou, a jak se střežil hledět stranou, byl by málem sjel z cesty do houfu lidí. Tu se kousl do rtů a opět jako by seschl v té pyšné zlaté skořápce, kterou přikovali k tělu příliš tenkému.

A opět se táhlo na Turka, jak nám ostatně napovídá i kniha historika a spisovatele Miloše Václava Kratochvíla Osamělý rváč. Ferdinand dal rozbít tábor nedaleko soutoku řek Mury a Drávy. Kaniža (která se dnes jmenuje Nagykanizsa neboli Velká Kaniža, leží nedaleko maďarsko-chorvatských hranic - tu hranici tady tvoří právě řeka Mura.) Pracovat začali nejprve italští dělostřelci. Vybudovali hliněný val kolem svého tábora, vysoké šance, lomené podle všech pravidel. Pak vyjeli na bašty s děly a zkoušeli sklon hlavní, až se jim podařilo přestřelit širokou bažinu, která dělila tábor od hradeb pevnosti. Arcikníže Ferdinand byl neustále na nohou, chodil od bašty k baště a radoval se z každé střely, kterou dělo vyplivlo. S efektem prakticky nulovým. Mezitím se šest set Štýřanů mořilo se stavbou kolového mostu přes cíp močálu, aby přimanévrovali blíž k pevnosti.Předsunuté turecké hlídky sice vyklidily pole, ale jinak nic moc. Občas dělostřelci poslali na Turky přibližně zaměřenou střelu a byl na půl dne pokoj. Jinak začalo pršet, déšť a zima zahnal všechny do stanů, Kaniža odpověděla střelbou z těžkých kusů, pročež musela být vysunutá bašta vyklizena. Nula od nuly pošla. 'Byl podzim a výrazně se ochladilo. Zatímco ti pohanští psi se hřáli ve městě, křesťanská vojska se třásla zimou v polních stanech. Z půdy naskrz provlhlé stoupala do bolavých kloubů mokrá zima. Každý druhý voják kulhal, oteklá kolena obalená hadry a pytlovinou.'

Kanižská opevnění se zatím hojila, jizvy ve zdech mizely a nové valy vyrostly rychleji, než je děla stačila rozbít. Turci se zastřelovali lépe a několik důstojníků to odneslo. Nakonec sepsali plukovníci spěšný list císařovu bratru Matyášovi, aby poslal posilu, a s ní muže, který nejen správně odhadne vojenskou situaci, ale který se nebude bát dát jí správné jméno. Byl-li někdo, kdo by jim proti Kaniže pomohl, byl to jedině Russworm, a není-li pomoci, je on jediný, kdo je odtud, z bažin a mrazu, vyvede. Russworm musel mít značnou prestiž. Tu nejvyšší. Petici podepsali všichni plukovníci.

'Russwormovy oddíly vyjely ze severních Uher začátkem listopadu. Mžilo. Kapky vody se usazovaly na srsti koní,m ve vlasech lidí, na obočí. Pomalu se slévaly ve větší krůpěje, které sjížděly za krk nebo do rukávu. Šaty nasákly vlhkem a řemení studila. Půda mlaskala pod kopyty a botami řídkým, bodnatým blátem. Koně však najednou nechtěli dál. Rány, křik, vojáci cloumali udidly. Koně bili kolem sebe, ale už nezabrali. Kola vězela v loužích a nehnula se. Sesedat! Sesedat! Nebylo si co vybírat. Kolíky se zatloukaly hned vedle cesty do rozmoklé půdy. Pod plachtami vozů a pod stany páchl pot a rozmoklá kůže. Ohně dýmaly bílým kouřem bez ohně. Na všem voda, na všem voda, a zima všude. Bláto vystřídala bažina. Krok za krokem. Krok - to znamenalo vyprostit nohu zalitou bahnem s bolestí kolena a namožených svalů, pak si vybrat místo, které snad má dno, znovu ponořit botu, do které se vrhne mrazivá voda, došlápnout s blátem mezi prsty, opřít se, aby člověk neklouzl, vyškubnout zabodnutou násadu kopí, o které bylo nutno se opřít. a teď druhou nohu. a druhý krok.'

Cesta ke Kaniži byla cestou mokrým a studeným peklem. Po týdnu pochodu začal padat sníh. Podél cesty leží tmavé kupky s napřaženýma nohama - mrtví koně. Když dorazí do cíle, během jediné noci zmrzne čtyři sta padesát vojáků. Ode dne, kdy se dali na pochod, zmrzlo nebo zemřelo vysílením a na namoci něco přes tisíce lidí. Při obléhání turecké Kaniže se nedosáhlo vůbec ničeho. Sotva dorazil Russworm, bylo vlastně po obléhání. Všechny oddíly se vydaly nazpátky. Maršálku Russwormovi byl svěřen čestný úkol: krýt zadním vojem ústup. Vítězství neschopnosti, nekompetentnosti a zbabělosti nad válečnou zkušeností. 'Z Kaniže, kde už vědí o odchodu křesťanského vojska, začnou se znovu ozývat děla, každým okamžikem lze čekat útočný výpad. Nesmí se ztrácet čas. Jak a koho vybrat z těžce nemocných a raněných, koho vzít s sebou a koho tu nechat? Vezme se prostě ten, kdo je po ruce, kdo je náhodou při cestě sběračů, blíž vozům. Z bahnité země (ještě štěstí, že se mráz se sněhem znovu nevrátil) se zvedá nářek, úpění volání.. Ale vždyť jsem tu ještě já, ten, co se s ním taháte, stejně dodělává, celou noc ji prochrčel, ale já! Já jsem tu!. Kočové bijí do koní a pěší přidávají do kroku, aby těm hlasům unikli. Nemocní se těžce převalují na břicho, aby se na rukou s loktech přivlekli blíž k pochodujícím, vyzáblá těla se těžce vysoukávají z kup svých úkrytů, hlavy na vychrtlých hrdlech se vzpínají vzhůru, někdy zlomená ruka nebo noha provází tuto zoufalou pouť těla v nepřirozené dráze svého zkomolení. Vojáci musejí překračovat ty, kteří se dostali až do cesty, vyškubávají nohy ze sevření prstů, jež se nyní snaží zachytit kdečeho, volání a jména přešla ve skřeky, země, bláto, strouhy, koleje řičí a kvílejí, vojáci se dávají do běhu.

Je vidět, jak z kanižských bran vypadly tmavé houfy rychle se valící do opuštěného ležení. I na dálku se zaleskly blesky obnažených šavlí. Ustupující vojsko se nemusí obávat, že by se Turci pustili do pronásledování. Ti budou mít nyní jinou práci. Vojáci se už neohlédnou.'