KOMPAKTÁTA NEBO KOMPRDÁTA - Císař římský a král český a uherský Zikmund

KOMPAKTÁTA NEBO KOMPRDÁTA

Kompaktáta. Tímto slůvkem (původu jak na první poslech zřetelno latinského) se označuje úmluva. V našich dějinách jsou to pak zcela určité úmluvy mezi českými kališníky a basilejským koncilem. Jelikož nebylo lze upáliti všechny kacířské Čechy po Lipanech ve stodolách, jelikož se je nepodařilo zničit křižáckým mečem, tak je bylo nutno umlčet jinak. Vhodným roubíkem do jejich úst se stala kompaktáta. Ti, kteří prohlédli, že si s nimi koncil šalebně zahrává, jim začali přezdívat 'komprdáta.'

'V neděli dne 26. srpna roku 1436. posadil se císař Zikmund na Staroměstském náměstí na vysoký trůn v oslavě královské pod korunou českou a konšelé všech tří měst pražských, složivše do rukou jeho pečeti své úřední a klíče bran městským, slibovali mu věrnost a poslušenství. On vraceje jim klíče i pečeti, odevzdal Staroměstským zároveň několik majestátů, jimiž obnovoval a tvrdil všecky jejich staré svobody. Novoměstským, kteří již po dvě léta podrobeni byli sousedům svým, navrácena jejich bývalá samostatnost.'

Ale ještě předtím, než si císař mohl na český trůn na Staroměstském náměstí pohodlně hačnout, musel podepisovat. Svůj elegantní podpis měl přičinit pod kompaktáta. Nikoli pod ta husitská, ale pod ta svoje, císařská. A ta byla jiná než tak, co s nimi přišli kališníci. Zápas o kompaktáta začal vlastně při basilejském slyšením v roce 1433, a vyvrcholil jejich přijetím a vyhlášením 5. července 1436. Dějištěm, kde byla kompaktáta formálně zveřejněna, se stala Jihlava, avšak o boj takřka o každé slovo byl nemilosrdný. Problémy začaly už v Brně. V tomto milém městě (na rozdíl od Prahy venkovském) se přihodilo to, že bylo zabráněno vyhlásit na Brnem interdikt (pobývali v něm přece kacíři, což by husité mohli chápat jako urážku, na kterou mohli reagovat odchodem). Podle dohod, ujednaných v Chebu, v místech, kde pobývají husité, až do přijetí kompaktát se musely bohoslužby konat odděleně jenom po domech. Když se po svém příjezdu do Brna chtěl markrabě zúčastnit obřadů svátků Božího těla v doprovodu moravských pánů, z nich mnozí byli kališníky, bylo těm kališníkům zabráněno vejít do kostela. Markrabě Albrecht celou tuto trapnou situaci zachránil tím, že se účastnil jen procesí, do chrámu nevstoupil a zůstal venku s celým svým doprovodem. Šlo však ještě o závažnější problémy než o to, jestli někoho pustí nebo nepustí do kostela. Legáti museli olomouckého biskupa připravit na to, že po uzavření dohody bude nucen přikázat moravským kněžím, aby tomu, kdo si toho bude přát, podával svátost i podobojí a způsobou a ještě ke všemu že bude muset on sám světit kališnické kněze.

Ještě horšími následky hrozil hned další incident. Tehdy o nešporách, které v brněnském chrámu sv. Petra a Pavla celebroval moravský biskup, vstoupil do chrámu Menhart z Hradce v doprovodu pana Viléma Kostky z Postupic. Biskup obřad přerušil a požádal Menharta (už přijatého církví), aby Kostkovi vysvětlit, že v jeho přítomnosti nemůže opravdu v bohoslužbách pokračovat. (Ono se v Brně vůbec nějak moc vyhazovalo z chrámů anebo se do nich zakazoval přístup.) 'Kališníci vidouce v tom urážku národa svého, chystali se hned valně k odjezdu, a jen s tíží udrženi byli v Brně prosbami jak knížete Albrechta, tak i zvláště mistra Jana Rokycany.' Stárnoucí a stále víc neduhy sužovaný Zikmund toužil z řady důvodů po návratu na český trůn. Věděl, že s husitskými politiky se o jejich požadavcích shodne, protože je v podstatě přijme, v cestě mu naopak stáli svou neústupností basilejští legáti. Ti chtěli ústy jednatele (našeho starého známého) Jana Palomara naprostou podřízenost husitů římské církvi. Husitská strana zase směřovala k zemské církvi, i když už nikoli jako výhradně kališnické. Zikmund to všechno poslouchal a všeho toho dohadování měl už dost. Když dostal slovo, bez obalu řekl, kam mají se vším svým teologickým chytračením jít. Kam? Až tam. A že jemu jde především o to, aby se brzy vrátil do svého království: 'U Boha živého!' obracel se císař zvýšeným hlasem na legáty, 'jsou lidé, kteří nepřejí, abych já vešel ve své dědictví: ale já vejdu v ně a proto zemru jako dobrý katolík! Co pak jest ten sbor basilejský? Co vykonal dobrého? Chtěl by leda obmezovati a rušiti moc papežovu i císařovu; nedovede-li ani upokojiti Čechů, bude po něm tolik, jako po jiných sborech!' Legáti sice protestovali, že se vměšuje do církevních záležitostí a míchá dohromady záležitosti duchovní a světské, ale začali (dlužno ovšem říct, že s notným skřípěním zubů) zuřícímu Zikmundovi ustupovat. Což se stalo zejména poté, co 'Zikmund horlil proti nim dlouho a učinil legátům ten úkor, že při rozchodu toho dne nebyli častování podle obyčeje vínem z pozlacených nádob, ale ohlášeno jim jen prostě, že mohou odejít.' Zástupci koncilu si ani neusrkli. Zikmund svým hostům z Basileje prostě nic nenabídl. Trapas (o to větší, že to víno se nosilo skrze místnosti, v nichž legáti pobývali). Nějakou dobu trvalo, než se Zikmund uklidnil. 'Jakkoli upřímné bylo dorozumění Čechů s císařem, i jakkoli veliká povolnost jejich vůči legátům, přece dokonání všech smluv hlavních ukázalo se v Brně býti nemožným. O uznání Zikmunda za krále českého nebylo sice pochyby, avšak slavný obřad ten neměl se konati, leč by předcházelo konečné narovnání a smíření s církví.' Katolíci měli být nadále trpěni tam, kde kalich nebyl v minulosti užívání. Aby se zabránilo nedorozumění, měla být všecka kališnická města a jejich fary sepsány.

Mnohem závaznější zádrhel se vyskytnul kolem volby nového pražského arcibiskupa a jeho světících biskupů duchovenstvem a stavy. Jan Palomar sice v Řezně připustil, že ve staré církvi byla volba arcibiskupů a biskupů věcí příslušných kapitul, zvolence pak potvrzoval papež, v praxi však kapituly v Čechách i na Moravě respektovaly patronátní právo králů, kteří jim předkládali své kandidáty. Zikmund se postavil za právo kapitul. Jenomže v Brně legáti žádné odchylky od tohoto práva nepovolovali. Právo jmenovat biskupy si vyhrazoval koncil. Legáti koncilu mohli mít strach například z toho, že by mohl být zvolen Jan Rokycana, kterého považovali za svého úhlavního nepřítele. Zikmund řekl soukromě legátům: 'Mně osobně je jedno, koho si husité zvolí! Ať si zvolí třeba osla!'

Když se v následujících dnech dostali zástupci obou stran k projednávání chystané dohody, tak narazili na znění třetího pražského artikulu. Basilejští vyjednávači zmírnili jeho původní znění (týkalo se církevních statků) 'bez viny svatokrádežné od jiných uchvacovány být nemohou' na mnohem mírnější formulaci 'od jiných zadržovány býti nemohou.' O svatokrádeži už ani zmínka. Jenomže husitským vyjednávačům se zdálo toto znění příliš neurčité, neboť šlo o náramně choulostivou otázku. O otázku restituce církevního majetku v revoluci obsazeného. Proto vznesli požadavek upravit znění na to, že 'nespravedlivě zadržovány býti nemohou.' Nebyla to jenom taková hra se slovíčky. Legátům bylo jasné, že slovíčkem nespravedlivě lze legalizovat spravedlivé držení, to znamená držení na základě císařských zástav nebo jiných zvyklostí. Což bylo trochu komplikované, ale hlavní je to, co Zikmund mohl basilejským legátům po svých radech vzkázat. A to bylo,že čeští páni přislíbili, že se v budoucnu restituci nebudou bránit. (Jak vidno, církevní restituce jsou - chceme říci byly - v Království českém odjakživa předmětem politických hrátek.)

'Sněm pražský ke dni svatého Matouše (21. září) rozepsaný počal se teprve na počátku měsíce října; i stal se tak hlučným, jak důležitá byla jeho úloha - jednalo se o stvrzení toho, co v Brně umluveno bylo. Těžkosti o to byly nemalé. Ta strana, která již dříve nepřála jednání s Basilejskými, brala sobě posilu z odporu legátů a ze ztenčování čím dále tím patrnějšího všech práv a nadějí českých. Jí napomáhali vyslanci a služebníci krále polského, kteří nepřejíce králi Zikmundovi Českého království, popuzovali proti němu i proti sboru a slibovali pomoc i ochranu od krále svého. Přívrženci této strany byli někteří šlechtici a zvláště mnohá města. Nakonec však uzavřeno bylo konečně uznati, potvrditi a vykonati vše, co v Brně slíbeno bylo, arci v naději té, že císař dostojí slovům svým. Země podvolila se tudíž k poslušenství netoliko vůči sboru a církvi římské, ale také vůči císaři římskému co králi českému - jen jediné město Hradec Králové odepřelo hlasu svého.'

Jinak se ale zdá, že Zikmund šel v podstatě kališnickým Čechům na ruku. On jim vlastně slíbil, co jenom mohl. A to je právě to. Slíbil. A o slibech věděli dosti naši předkové již za časů Zikmundových. Jedno takové pěkné přísloví si říkali. Jadrné, ale trefné: 'Slibů a prdů vejde se do pytle mnoho.' (Dosti jadrné, což. Neméně však trefné.)

Z čehož se usuzovati, že Zikmund své četné sliby později neplnil, z toho vyplývá, že císař byl věrolomník. falešný hráč, Ale - tak přísně se na to zase středověká politická morálka nedívala. Ona totiž podobné chování připouštěla a císař, ten nebyl žádnou výjimkou. Jednou na výtky českých pánů, že své závazky nedodržuje, příznačně odpověděl: 'Vám jsem slíbil. Jim (tzn. legátům) jsem přísahal.'