KOMPAKTÁTA NEBO KOMPRDÁTA - Císaø øímský a král èeský a uherský Zikmund

KOMPAKTÁTA NEBO KOMPRDÁTA

Kompaktáta. Tímto slùvkem (pùvodu jak na první poslech zøetelno latinského) se oznaèuje úmluva. V našich dìjinách jsou to pak zcela urèité úmluvy mezi èeskými kališníky a basilejským koncilem. Jelikož nebylo lze upáliti všechny kacíøské Èechy po Lipanech ve stodolách, jelikož se je nepodaøilo znièit køižáckým meèem, tak je bylo nutno umlèet jinak. Vhodným roubíkem do jejich úst se stala kompaktáta. Ti, kteøí prohlédli, že si s nimi koncil šalebnì zahrává, jim zaèali pøezdívat 'komprdáta.'

'V nedìli dne 26. srpna roku 1436. posadil se císaø Zikmund na Staromìstském námìstí na vysoký trùn v oslavì královské pod korunou èeskou a konšelé všech tøí mìst pražských, složivše do rukou jeho peèeti své úøední a klíèe bran mìstským, slibovali mu vìrnost a poslušenství. On vraceje jim klíèe i peèeti, odevzdal Staromìstským zároveò nìkolik majestátù, jimiž obnovoval a tvrdil všecky jejich staré svobody. Novomìstským, kteøí již po dvì léta podrobeni byli sousedùm svým, navrácena jejich bývalá samostatnost.'

Ale ještì pøedtím, než si císaø mohl na èeský trùn na Staromìstském námìstí pohodlnì haènout, musel podepisovat. Svùj elegantní podpis mìl pøièinit pod kompaktáta. Nikoli pod ta husitská, ale pod ta svoje, císaøská. A ta byla jiná než tak, co s nimi pøišli kališníci. Zápas o kompaktáta zaèal vlastnì pøi basilejském slyšením v roce 1433, a vyvrcholil jejich pøijetím a vyhlášením 5. èervence 1436. Dìjištìm, kde byla kompaktáta formálnì zveøejnìna, se stala Jihlava, avšak o boj takøka o každé slovo byl nemilosrdný. Problémy zaèaly už v Brnì. V tomto milém mìstì (na rozdíl od Prahy venkovském) se pøihodilo to, že bylo zabránìno vyhlásit na Brnem interdikt (pobývali v nìm pøece kacíøi, což by husité mohli chápat jako urážku, na kterou mohli reagovat odchodem). Podle dohod, ujednaných v Chebu, v místech, kde pobývají husité, až do pøijetí kompaktát se musely bohoslužby konat oddìlenì jenom po domech. Když se po svém pøíjezdu do Brna chtìl markrabì zúèastnit obøadù svátkù Božího tìla v doprovodu moravských pánù, z nich mnozí byli kališníky, bylo tìm kališníkùm zabránìno vejít do kostela. Markrabì Albrecht celou tuto trapnou situaci zachránil tím, že se úèastnil jen procesí, do chrámu nevstoupil a zùstal venku s celým svým doprovodem. Šlo však ještì o závažnìjší problémy než o to, jestli nìkoho pustí nebo nepustí do kostela. Legáti museli olomouckého biskupa pøipravit na to, že po uzavøení dohody bude nucen pøikázat moravským knìžím, aby tomu, kdo si toho bude pøát, podával svátost i podobojí a zpùsobou a ještì ke všemu že bude muset on sám svìtit kališnické knìze.

Ještì horšími následky hrozil hned další incident. Tehdy o nešporách, které v brnìnském chrámu sv. Petra a Pavla celebroval moravský biskup, vstoupil do chrámu Menhart z Hradce v doprovodu pana Viléma Kostky z Postupic. Biskup obøad pøerušil a požádal Menharta (už pøijatého církví), aby Kostkovi vysvìtlit, že v jeho pøítomnosti nemùže opravdu v bohoslužbách pokraèovat. (Ono se v Brnì vùbec nìjak moc vyhazovalo z chrámù anebo se do nich zakazoval pøístup.) 'Kališníci vidouce v tom urážku národa svého, chystali se hned valnì k odjezdu, a jen s tíží udrženi byli v Brnì prosbami jak knížete Albrechta, tak i zvláštì mistra Jana Rokycany.' Stárnoucí a stále víc neduhy sužovaný Zikmund toužil z øady dùvodù po návratu na èeský trùn. Vìdìl, že s husitskými politiky se o jejich požadavcích shodne, protože je v podstatì pøijme, v cestì mu naopak stáli svou neústupností basilejští legáti. Ti chtìli ústy jednatele (našeho starého známého) Jana Palomara naprostou podøízenost husitù øímské církvi. Husitská strana zase smìøovala k zemské církvi, i když už nikoli jako výhradnì kališnické. Zikmund to všechno poslouchal a všeho toho dohadování mìl už dost. Když dostal slovo, bez obalu øekl, kam mají se vším svým teologickým chytraèením jít. Kam? Až tam. A že jemu jde pøedevším o to, aby se brzy vrátil do svého království: 'U Boha živého!' obracel se císaø zvýšeným hlasem na legáty, 'jsou lidé, kteøí nepøejí, abych já vešel ve své dìdictví: ale já vejdu v nì a proto zemru jako dobrý katolík! Co pak jest ten sbor basilejský? Co vykonal dobrého? Chtìl by leda obmezovati a rušiti moc papežovu i císaøovu; nedovede-li ani upokojiti Èechù, bude po nìm tolik, jako po jiných sborech!' Legáti sice protestovali, že se vmìšuje do církevních záležitostí a míchá dohromady záležitosti duchovní a svìtské, ale zaèali (dlužno ovšem øíct, že s notným skøípìním zubù) zuøícímu Zikmundovi ustupovat. Což se stalo zejména poté, co 'Zikmund horlil proti nim dlouho a uèinil legátùm ten úkor, že pøi rozchodu toho dne nebyli èastování podle obyèeje vínem z pozlacených nádob, ale ohlášeno jim jen prostì, že mohou odejít.' Zástupci koncilu si ani neusrkli. Zikmund svým hostùm z Basileje prostì nic nenabídl. Trapas (o to vìtší, že to víno se nosilo skrze místnosti, v nichž legáti pobývali). Nìjakou dobu trvalo, než se Zikmund uklidnil. 'Jakkoli upøímné bylo dorozumìní Èechù s císaøem, i jakkoli veliká povolnost jejich vùèi legátùm, pøece dokonání všech smluv hlavních ukázalo se v Brnì býti nemožným. O uznání Zikmunda za krále èeského nebylo sice pochyby, avšak slavný obøad ten nemìl se konati, leè by pøedcházelo koneèné narovnání a smíøení s církví.' Katolíci mìli být nadále trpìni tam, kde kalich nebyl v minulosti užívání. Aby se zabránilo nedorozumìní, mìla být všecka kališnická mìsta a jejich fary sepsány.

Mnohem závaznìjší zádrhel se vyskytnul kolem volby nového pražského arcibiskupa a jeho svìtících biskupù duchovenstvem a stavy. Jan Palomar sice v Øeznì pøipustil, že ve staré církvi byla volba arcibiskupù a biskupù vìcí pøíslušných kapitul, zvolence pak potvrzoval papež, v praxi však kapituly v Èechách i na Moravì respektovaly patronátní právo králù, kteøí jim pøedkládali své kandidáty. Zikmund se postavil za právo kapitul. Jenomže v Brnì legáti žádné odchylky od tohoto práva nepovolovali. Právo jmenovat biskupy si vyhrazoval koncil. Legáti koncilu mohli mít strach napøíklad z toho, že by mohl být zvolen Jan Rokycana, kterého považovali za svého úhlavního nepøítele. Zikmund øekl soukromì legátùm: 'Mnì osobnì je jedno, koho si husité zvolí! A si zvolí tøeba osla!'

Když se v následujících dnech dostali zástupci obou stran k projednávání chystané dohody, tak narazili na znìní tøetího pražského artikulu. Basilejští vyjednávaèi zmírnili jeho pùvodní znìní (týkalo se církevních statkù) 'bez viny svatokrádežné od jiných uchvacovány být nemohou' na mnohem mírnìjší formulaci 'od jiných zadržovány býti nemohou.' O svatokrádeži už ani zmínka. Jenomže husitským vyjednávaèùm se zdálo toto znìní pøíliš neurèité, nebo šlo o náramnì choulostivou otázku. O otázku restituce církevního majetku v revoluci obsazeného. Proto vznesli požadavek upravit znìní na to, že 'nespravedlivì zadržovány býti nemohou.' Nebyla to jenom taková hra se slovíèky. Legátùm bylo jasné, že slovíèkem nespravedlivì lze legalizovat spravedlivé držení, to znamená držení na základì císaøských zástav nebo jiných zvyklostí. Což bylo trochu komplikované, ale hlavní je to, co Zikmund mohl basilejským legátùm po svých radech vzkázat. A to bylo,že èeští páni pøislíbili, že se v budoucnu restituci nebudou bránit. (Jak vidno, církevní restituce jsou - chceme øíci byly - v Království èeském odjakživa pøedmìtem politických hrátek.)

'Snìm pražský ke dni svatého Matouše (21. záøí) rozepsaný poèal se teprve na poèátku mìsíce øíjna; i stal se tak hluèným, jak dùležitá byla jeho úloha - jednalo se o stvrzení toho, co v Brnì umluveno bylo. Tìžkosti o to byly nemalé. Ta strana, která již døíve nepøála jednání s Basilejskými, brala sobì posilu z odporu legátù a ze ztenèování èím dále tím patrnìjšího všech práv a nadìjí èeských. Jí napomáhali vyslanci a služebníci krále polského, kteøí nepøejíce králi Zikmundovi Èeského království, popuzovali proti nìmu i proti sboru a slibovali pomoc i ochranu od krále svého. Pøívrženci této strany byli nìkteøí šlechtici a zvláštì mnohá mìsta. Nakonec však uzavøeno bylo koneènì uznati, potvrditi a vykonati vše, co v Brnì slíbeno bylo, arci v nadìji té, že císaø dostojí slovùm svým. Zemì podvolila se tudíž k poslušenství netoliko vùèi sboru a církvi øímské, ale také vùèi císaøi øímskému co králi èeskému - jen jediné mìsto Hradec Králové odepøelo hlasu svého.'

Jinak se ale zdá, že Zikmund šel v podstatì kališnickým Èechùm na ruku. On jim vlastnì slíbil, co jenom mohl. A to je právì to. Slíbil. A o slibech vìdìli dosti naši pøedkové již za èasù Zikmundových. Jedno takové pìkné pøísloví si øíkali. Jadrné, ale trefné: 'Slibù a prdù vejde se do pytle mnoho.' (Dosti jadrné, což. Neménì však trefné.)

Z èehož se usuzovati, že Zikmund své èetné sliby pozdìji neplnil, z toho vyplývá, že císaø byl vìrolomník. falešný hráè, Ale - tak pøísnì se na to zase støedovìká politická morálka nedívala. Ona totiž podobné chování pøipouštìla a císaø, ten nebyl žádnou výjimkou. Jednou na výtky èeských pánù, že své závazky nedodržuje, pøíznaènì odpovìdìl: 'Vám jsem slíbil. Jim (tzn. legátùm) jsem pøísahal.'