KONRÁD A MILÍČ

KONRÁD A MILÍČ

Na 148. schůzce Toulek českou minulostí se setkáme se dvěma lidmi kolem Karla IV. Bylo jich samozřejmě hodně a byly to postavy i postavičky, osobnosti i osůbky. Jména některých upadla do věčného zapomnění, někteří měli víc štěstí (anebo snad i zásluh): jejich jména se zachovala se, a nejenom jména, ale i zprávy o tom, o čem přemýšleli, nad čím se trápili a radovali a jak jednali. Pár z nich jsme už poznali, ale ještě stojí za zmínku další. Například Konrád Waldhauser a Milíč z Kroměříže.
'Hle, nejjasnější paprsek, žádným mrakem bludu nezkalený, znamenitý kazatel Milíč, kněz olomoucké diecéze, z Kroměříže, pocházející sice z rodičů nikoli vznešených, ale nevinný ve skutcích a čistý srdcem a naplněn dary nebeské milosti, jehož kázání z počátku jako slunce vycházející vzrostlo až do jasného dne a osvítilo ty, kteří byli v temnotách a stínu smrti'
Kdopak psal o Milíčovi takovými obdivnými slovy? Pisatel se jmenoval Štěpán z Kroměříže, doprovázel Milíče na cestách do Říma a Avignonu, profesí byl vikářem a farářem. Pravděpodobně Milíčův příbuzný. Sepsal latinsky jeho životopis. 'Když byl vysvěcen na kněze' (to už Milíč opustil císařskou kancelář), 'začal přemýšleti horlivě o spáse duší sobě svěřených. Nic od nich nežádal než jejich spasení a z vlastního si hradil náklady na výživu a jiné potřeby, ačkoli se mohl s dobrým svědomím dobře nechat živiti, přece velmi často dával ze svého. Začal, ač je to za našich časů věc neznámá, činiti pokání v žíněné košili, a když se vydával na nějakou cestu, tehdy opatrně a tajně svěřoval svému příbuznému duchovnímu, jménem Štěpánovi, dvě žíněné košile do pečlivého opatrování jako svůj největší poklad.'
Není nám sice zcela zřejmé, proč ty žíněné košile svěřoval Štěpánovi 'opatrně' a 'tajně,' jasné však je, že se choval trošku jinak, než drtivá většina tehdejších kněží. Dodržoval přísnou askezi a vyvíjel přímo nadlidské pracovní úsilí (asketik a workoholik, to je přímo vražedná kombinace). 'Roznícen zbožností věřících, služebník boží kázával často dvakrát za den, přečasto pak třikrát, mnohokrát měl své kázání i čtyřikrát za den; jednou se stalo, že v jednom dni dokončil pět kázání. Velmi zřídka přitom kázával jednu hodinu, ale spíše dvě a někdy i tři.' Není divu, že se často ocital v extázích. Měl v nich fantastické vidiny a slyšel hlasy. Občas se taky ve svých výrocích přestával kontrolovat. Pořád víc a víc se upínal k myšlence nového příchodu Krista na svět, aby tu zamezil řádění Antikrista. Milíč si vypočítal podle starozákonního proroka Daniela, že Antikristova činnost spadá do let 1365 až 1367. To ho přimělo k přímo horečnatému hledání Antikrista. A taky ho našel. To byste vskutku neřekli, kdo to (podle něj) byl. Jeho příznivce a dlouholetý chlebodárce Karel IV. V jednom kázání (podle tradice za účasti císaře) mu vmetl označení Antikrista přímo do tváře. Karel na to reagoval tak, jak má reagovat politik na jakýkoli útok. Tedy s rozvahou, shovívavě, s velkorysou tolerancí. Prostě nechal Milíče kázat klidně dál a nevyvodil z toho incidentu žádné závěry. Na rozdíl od Milíčových nepřátel. Ti ho obžalovali u arcibiskupa z kacířských myšlenek a milý Milíč putoval dokonce na nějaký čas do vězení. Pražský arcibiskup (byl jím Jan Očko z Vlašimě) dal jeho výroky zkoumat teology a ti nakonec neshledali v Milíčově učení nic kacířského. 'Mnozí pak, i jeho přátelé, mu radili, aby nechal svého kázání, a říkali: Co budeš moci dokázati takovým svým kázáním? Hle, jak velicí mužové za našich časů byli zbožní a učení, a oni mnoho nedokázali. On však uvážil, jak se posmívali Kristovi za jeho kázání a tak si nevšímal posměchu pro pravdu. A když jeho kazatelská činnost vzrůstala, začaly pyšné paní odkládati vysoké závoje, čepce pokryté drahokamy a šaty ozdobené zlatem a stříbrem; jiní pak hříšníci veřejní i tajní oplakávali své hříchy, lichváři vraceli vysoké úroky, řemeslníci pak umějící taková řemesla, která se dají stěží provozovati bez hříchu nebo jen málokdy, nechávali jich a znovu se učili jiným.' No, je to kouzelná představa. Zvláště ta rekvalifikace darebů na poctivce od kosti skoro až dojímá (škoda, že takového Milíče na naší současné politické scéně nemáme - docela by se hodil)
Když jsme u Milíčova věznění: zdaleka nebylo poslední. On si o ně přímo koledoval. Jedno vzetí do vazby ho potkalo i v Římě a zasahovat musel nakonec sám papež (byl to Urban V.). Dal mu svobodu, ale hlavně důrazné doporučení, že náprava křesťanského života, to ano, to klidně, ovšemže, ale teologii, té ať se pro příště raději obloukem vyhne. A on se raději vyhnul. Neresignoval, ale vrhl se na pole, které nutně potřebovalo péči, starost a obdělávání. To pole se jmenovalo - nevěstky. 'Stal se zázrak větší nad všechny zázraky, které vykonal s přispěním boží milosti kázáním, že se i veřejné nevěstky z nevěstinců jeho kázáními dávaly na pokání.' On se totiž Milíč rozhodl obrátit pražské nevěstky k řádnému životu. Povedlo se mu to tak, že soustředil příslušnice nejstaršího řemesla postupně z různých pražských nevěstinců, a za přispění císaře Karla IV. (ten mu daroval pozemek po zbořeném hampejzu, zvaném Benátky) vystavěl pro kající se harapanny jakýsi útulek (neboli pro láryně a helmbrechtnice a ženky prázdné, svobodné a obecné, též pěkné paní, panečnice, merhyně, měchyně, rufianky a rufky, a ještě snad i pro jiné, leč jejich pojmenování pro tento pořad jsou přece jen příliš drsná). Onen útulek pro nevěstky v převýchově dostal jméno Jeruzalém. Později ho Milíč ještě rozšířil zakoupením dvaceti sedmi (!) okolních domů. Se svolením arcibiskupa přistavěl k útulku kapli, zasvěcenou příhodně Maří Magdaleně. Bývalé nevěstky se věnovaly řádné práci s přísnou, ale dobrovolnou kázní. 'Někdy jich bylo dvacet, někdy osmdesát, někdy více nebo méně, a to proto, že si je každoročně brávaly do služby pořádné paní pražských měst; jiné se provdávaly za řádné muže; některé si vzali zpět rodiče. A o výživu, šatstvo a všechny jiné potřeby všech těch žen staral se Milíč většinou sám; za mnohé pak, aby nesetrvávaly v hříchu, vyplácel jejich domu (to jest nevěstinci) peníze, kterými tam byly zavázány. Počet pak všech osob obrácených byl dobrých tři sta i více. Obrácení těch žen stalo se roku 1372.' (Kterak Milíč začal s přebudováním bývalého hajmpezu na místo bohumilé, to zachytil malíř Alfons Mucha na obraze Klášter z nevěstince, namalovaný pro cyklus Slovanská epopej.)
Celý život Milíče z Kroměříže, jeho osudy, názory a myšlení to je vlastně zhuštěný obraz složité a rozporné doby posledních let vlády Karla IV. Všude se vzájemně potýkaly dva světy: svět nenávistí a nízkých emocí, které se snažily strhnout evropské země do zhouby, a na druhé straně svět čistých ideálů, které však nacházely na straně mocných stále méně a méně pochopení. Milíčův případ ukázal, že je možné prosadit určité reformy. Ovšem za jedné důležité podmínky: musela za ním stát silná moc panovníka.
Buoh všemohúcí
vstal z mrtvých žádúcí!
Chvalmež Boha s veselím,
toť vám všěm Písmo velí!
Kyrie eleison!

Ležal tři dny v hrobě,
dal prokláti sobě
bok, rucě, nozě obě
na spasenie tobě.
Kyrie eleison!

Ó, králi nebeský,
uslyš svój lid český,
zbav nás núzě této,
daj nám dobré léto!
Kyrie eleison!

Uslyše našě hlasy,
daj pokojné časy,
Jezu Kriste králi,
ať tě tvój lid chválí!
Kyrie eleison!

Odpusť našě zlosti,
všěch nás bludóv zprosti,
daj nám pro svú dobrotu
svaté cierkve jednotu!
Kyrie eleison!

Všichni světí, proste,
nám toho zpomozte,
bychom s vámi bydlili,
Jezu Krista chválili!
Kyrie eleison!
Píseň o Bohu všemohúcím se objevuje ve sborníku takzvaných Milíčovských modliteb. Sepisoval je postupně jeden písař, který ovládal různé druhy písma. Jednotlivé složky rukopisu jsou ale porušeny, texty očíslovala mnohem pozdější ruka a z rejstříku zbyl jen zlomek. Dá se říct, že všechny duchovní písně v této sbírce jsou jakési postupně přidávané vrstvy. Název není nejpřesnější - modlitby jsou jenom jednou z jejích částí, patří sem ještě duchovní písně, zpovědní formule, výklad Otčenáše. Ale druhá část názvu, tedy že jsou 'Milíčovské.' ten je odůvodněný. Sbírka vznikla určitě v okruhu Milíče z Kroměříže. Asi se na ní podílelo autorsky (nebo spíš redaktorsky) víc lidí, některé veršované modlitby však s největší pravděpodobností sepsal Milíč z Kroměříže sám. Svědčí o tom moravské nářeční rysy. Mohly vzniknout v době, kdy se Milíč vzdal svého místa v císařské kanceláři a začal kázat. Neplatí to však o písni 'Buoh všemohúcí.' Ta se zpívala už předtím při závěrečném průvodu v českých i latinských velikonočních hrách. On ji totiž znal už Konrád Waldhauser - máme zprávy, že ji nechával zpívat při svých kázáních. Byla velmi populární, ale v oblibě ji překonal jiný, můžeme-li to tak říct, hit - pokud chápeme slůvko ve svém původním významu, totiž: úspěšné dílo.
Jezu Kriste, ščedrý kněže,
s Uotcem, Duchem jeden Bože,
tvoje ščedrost naše zbožie.
Kyrie eleison!

Ty jsi nynie zde přěd námi,
pro tvé muky, svaté rány
smiluj sě, tvorče nad námi.
Kyrie eleison!

A tys prolil tvú krev pro ny,
z věčné smrti vykúpils ny,
odpustiž nám našě viny.
Kyrie eleison!

Anděli jdú spievajíce,
tvorci v slávě klekajíce,
chválu jemu vzdávajíce.
Kyrie eleison!

Ktož tuto pieseň zpievají,
buožie muky pamatují
a jich paměť znamenají.
Kyrie eleison!

Přijměmž všickni požehnánie
našim hřiechóm na zbavenie,
našim dušiem na spasenie.
Kyrie eleison!

Ujměmž všickni za ten pramen,
ať nás nežže věčný plamen,
rcěmyž všickni vóbec: Amen!
Amen, amen!