KRÝKSMAN

KRÝKSMAN

Na pouti naší historií jsme narazili na pozoruhodnou postavu rytířeJindřicha Michala Hýzrleho z Chodů. Jeho životní příběh, včleněný do Toulek českou minulostí, se jmenuje stručně, i když z hlediska čistoty jazyka českého nikoli nejliběji, a to tak, jak dotyčnému dle jeho celoživotní profese říkali: 'Krýksman.'

Milí synové, učte se ústům svým přivírati. Nebo kdo je přivírá, ten se ústy svými nezavede. Ja-kož bezbožní a pyšní skrze to hluboko padají.

Toto tklivé napomenutí vepsal pan Jindřich Michal Hýzrle z Chodů do předmluvy ke knize, v níž česky, ale souběžně i německy vylíčil svůj pestrý životaběh.

Ten životaběh se počal dvě léta po svatba rodičů Kryštofa Hýzrleho z Chodů a Lidmily rozené Robmhapové ze Suché. Přihodilo se to roku 1575. a Jindřich Michal byl jejich synem prvorozeným, což bylo třeba jaksepatří oslaviti, neboť tatík věru nelitoval na velkolepé křtiny prostředků finančních. Mezi pozvanými hosty nechyběl ani nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, také rada komorního soudu Adam Slavatu z Chlumu se dostavil, a přišel i místopísař Vilém Malovec z Malovic, jakož i pan Hynek Anděl z Ronovce, a ještě tu máme kmotry, paní Julianu Bořitovou, paní Maruši Vrábskou, paní Kralickou a pannu Marušku z Janu. (Doufám, že jsme na nikoho nezapomněli.) Ještě je tu dlouhá řada spřátelených pánů, rytířů i měšťanů. To se muselo hodovat. Škoda že jsme u toho nebyli, ale on by to stejně našinec nevydržel.

'Potom, když mi Pán Bůh sedmého léta dočekati dáti ráčil, byl jsem dán do školy až do desátého roku věku mého.' Pravděpodobně to bylo v jakési městské škole někde poblíž rodné hýzrlovské tvrze Zálezly na jihu Čech. 'Pak v témž čase, maje já velkou chuť a mysl k jízdám a krýksmanským věcem, žádal jsem pana otce, aby mě od sebe někam na službu dal. Což jest i učinil a mě k Jeho Milosti panu Janovi z Pernštejna, Jeho Milosti císařskému radovi, dal s tou přitom žádostí a prosbou, aby mě Jeho Milost pán ráčil dále fedrovati, v čemž se pán přátelsky zavázati ráčil.' Zajímavě řečeno, leč nepříliš srozumitelně. Ta 'velká chuť a mysl k jízdám a krýksmanským věcem' znamenala, že chlapec v těch devíti, deseti letech dostal zálusk na povolání profesionálního vojáka. Jelikož však tehdy střední vojenské školy, ba ani kadetky neexistovaly, tak tedy tatík Hýzrle poslal synka Jindřicha Michala ke dvoru rakouského arciknížete Arnošta Habsburského, a to proto, aby si tam kluk osvojil základy dvorského chování, přiučil se cizím jazykům a pronikl do základů vojenského umění. Synek vskutku nezahálel, pilně studoval cizí řeči, jednu za druhou, 'totiž předně liternímu umění latinského, vlašského, španělského a francouzského jazyka. jak kdo k čemu chuť měl. Potom také rejtarstvu, šermování, na kůň skákání, tancování, kroužku a kvintány honění. (honění kvintány, to byla jakási hra ke kroužku)- Též pěšky i na koni turnýrovati a dlouhý špíz zvíhati. (Dlouhý špíz jest dlouhý turnajový dřevec.) Ty pak všechny rytířské kratochvíle Jeho Milost arciknížecí sám osobně začasté od nás, svých edlknobů, viděti sobě oblibovati ráčil, a který se nejlépe choval, toho něčím vždy obdaroval, takže se každý z nás snažil jeden přes druhýho býti a pilně se ve všech kratochvílích cvičiti.'

Tak se Jindřich Michal postupně a důkladně připravoval na kavalírskou jízdu po Evropě. To znamená, že jako osmnáctiletý se zúčastnil arciknížecí cesty z Vídně do Prahy, a odtud dál před Norimberk, Würzburk, Frankfurt nad Mohanem, Mohuč, Porýní a Lucemburk až do španělského Nizozemí, kde se habsburský arcikníže usídlil v Bruselu a působil tam jako místodržitel.

'Jeho Milost šťastně k residencí své bryselské (bruselské) přijel. Z kteréhožto města slavný výjezd jak na koních, tak i pěšky naproti Jeho Milosti se stal. Purkmistr a radové před branou stojíce, klíče od města (na znamení vděčného příjezdu) Jeho Milosti podali, kteréžto Jeho Milost vděčně přijala, ihned jím je zase odevzdal a svěřil. Město pak bylo těmi ulicemi, kudy se táhlo, velice ozdobený. V oknech bylo také viděti veliký počet pěkného a nákladně připraveného fraucimoru.' Zdá se, že ten mladíček byl velice vnímavým pozorovatelem, když zaregistroval i onen 'pěkný a nákladně připravený fraucimor.' Ten mu samozřejmě nemohl ujít. Ale nejenom ženské obličeje (a ještě jiné partie) mu neunikly. Také tvářnosti cizích zemí si všímal.

Mladého kavalíra nadchla architektura a umělecká výzdoba domů a paláců v říšských i nizozemských městech. Dobře si zapamatoval, jak vypadá nová móda i způsoby chování a jednání šlechticů a měšťanů, se kterými se v cizím prostředí setkal. Což bylo snad nejzřetelnější v Antverpách. Tam poznal rušný život kupců, obchodníků, bankéřů i námořníků. Jeho mysl vzrušovaly vůně a barvy zámořského zboží na tamních trzích, lodě i jedinečná dramaturgie šlechtických slavností, vycházejících za zvuků rytmické hudby a potlesku přítomných diváků z paláců do ulic, na náměstí i do prostorných zahrad. 'A když toho čas přicházel, byly mi mnohé artikule od hofmistra našeho přečtené, proč kord nositi, kdy a v jakých příčinách jej užívati mám. S tím přitom oznámení, že ačkolivěk Jeho Milost jakživ žádnému edlknobu (edlknob byl panoš), kordu svého dáti neráčil, mně za mé věrné a stálé služby a dobré chování v tom způsobu a mého mladého věku, jsa Jeho Milost ke mně vší milostí nakloněn, svůj rapír a tulich s pásem i s khenkem od boku svého že mi odsílati a milostivě darovati ráčí.' Co ona mu to Jeho Milost vlastně dala? No tak rapír, to je jasné, tulich je druh dýky, a ten khenk, to je závěsník na kord. 'Což vděčně a s náležitou uctivostí a reverencí jsem přijal a ponížené poděkování jsem učinil. A pan štolmistr Jan Prajner, který mě takto vymustroval, sám mi tu zbraň k boku připásal a od Pána Boha štěstí k té zbrani mi vinšoval. Potom jménem Jeho Milosti pěkného koně mi hned daroval, a vyňav z kapsy pižmový měšec se sto korunami od Jeho Milosti mi dodal a sebou ku dvoru Jeho Milosti vzal. Kdež jsem ihned za dvořenína Jeho Milosti byl přijat a služba měsíčná jako i jiným zapsána mi byla.'