KRÁL DVOJÍHO LIDU - Jiří z Poděbrad na CD Toulek českou minulostí

KRÁL DVOJÍHO LIDU

'Na stolici papežské usedl týž Aeneas Silvius Piccolomini, kterého jsme již poznali co výtečného spisovatele, i co moudrého a srdnatého jednatele na dvoře císařově. Povýšení jeho pod jménem Pius II. byl skutek v historii důležitější, nežli obecně se uznává. V něm zajisté papežoval muž stojící skutečně na výši věku svého, co znatel světa minulého i souvěkého. Uměl lépe než kdo jiný vážiti a ceniti všecky na dějišti světovém činné síly, znal poměry i smýšlení přátel i nepřátel z vlastního spatření a zkušenosti, ano nebylo téměř strany a táboru, kde by sám byl nepřebýval některý čas.'

Zkrátka - nejvyšší duchovní místo obsadila osoba značného formátu. Eneáš Silvius - s papežským jménem Pius II. - byl muž vzdělaný, jiskrně duchaplný, autor Historie české, což je výtečné, i když ne vždy národu českému přátelsky naladěné čtení. Ke svému postavení se dopracoval postupně po jednotlivých příčkách společenského žebříčku. Byl diplomatem, expertem na českou otázku u císařského dvora, biskupem, kardinálem. 'až byl 19. srpna 1458 zvolen a 3. září nastolen na stolici papežskou.' V dobách basilejského koncilu patřil k zastáncům, že by se mělo v církvi rozhodovat kolektivně, to znamená na koncilech, jakmile však dosáhl Petrova stolce, na tuto původní myšlenku jaksi pozapomněl. (Jakmile člověk dosáhne jakéhokoli stolce, zhusta se mu stává, že jej náhle stihne ztráta paměti.) Pius začal tvrdě prosazovat papežský absolutismus. 'Mluvil a jednal veřejně hned na počátku tak, jakoby se rozumělo samo sebou, že král Jiří přísahou svou odřekl se kalicha i kompaktát.' Proto taky v dekretu, kterým papež svolával evropskou honoraci do Mantovy, ponechal tato slova: 'Vždy považován jsi byl, nejmilejší synu, za knížete nejpobožnějšího, za jednoho z předních ctitelů víry a náboženství.'

Na kongres do Mantovy byl Jiří pozván, ale - nepřišel tam. Důvod: Omluvil se, že to není možné, protože se mu doma zrovna nějak bouří poddaní. Papež tu omluvu navenek přijal, uvnitř se naštval. 'Přišli k nám řečníci Jiřího, kterého za pána svého uznáváte,' napsal papež v dopise do Čech pánům z Rožmberka, z Házmburka, Šternberka, Michalovic a dalším, 'které jsme rádi viděli a milostivě jsme slyšeli, cokoli nám od řečeného Jiřího přednášeli.' Oni mu ovšem čeští páni nepřednášeli pouze to, co měli od Jiřího nakázáno, oni si leccos přidali sami. 'Činili tak v pokoře povinné nám i stolici apoštolské, vykládajíce mezi jinými nejedny nedostatky a bludy v tom království vzešlé, ježto zdají se směřovati ke zlehčení služeb božích a k pohrdání věrou katolickou ke škodě a k zatracení duší i žádali dotčení řečníci rady naší. Ačkoli jsme jim všem ouplně odpověděli, chceme Vám toto málo psáti, prosíce a žádajíce, abyste podle své nábožnosti a úcty k nám i ke stolici apoštolské napomenuli řečeného Jiřího, by se v tom, co se jednoty víry katolické, prospěchu náboženství a pokoje i svornosti téhož království dotýče, tiše a pokojně choval, až neshoda i rozepře tam povstalá od nás bohdá na sjezdu mantuánském usouzena a rozhodnuta bude.'

Jiřík sice v Mantově nebyl, ale o to víc a horlivě se snažil doma. Tam dosáhl všeobecného uznání. I u katolíků. Sice občas reptali, a měli-li příležitost, tak si u papeže omočili, ale fakticky ho přijali za svého, a to jak v Čechách, tak i na Moravě. Holdovala mu i knížata ve Slezsku a v Lužici, tedy ve vedlejších zemích koruny české. Žádný náznak nesouhlasu. Pouze katolická Vratislav vzdorovala. Tamní Němci vykřikovali, že kacíře za panovníka mít nechtějí. Vratislav zůstala i po budoucí léta takovým ostrůvkem, odkud se v pravidelných intervalech šířily vlny neklidu. Znovu a znovu odtud přicházela zrada. Jinak ale bylo zřejmé, že neúnavná Poděbradova aktivita nese ovoce. (Politicky, nebo i ekonomicky, neboť o ekonomiku podobně jako o peníze jde až v první řadě.) V zemi vládl klid, jaký tu dlouho nebyl. Výroba i trh se konsolidovaly. Král už dřív obnovil chod zemských úřadů včetně soudů a register (registra, to byl úřední seznam, soupis nemovitého majetku; jakási obdoba dnešních katastrálních úřadů), městské trhy se octly pod kontrolou. úředníci prověřovali cejchy a zaváděli pořádek do systému měr a vah, rozvíjela se silniční i říční doprava, obchodní tepny s cizinou opět ožily (za ochrany příslušníků speciálních ozbrojených jednotek). Tento stát, doposud považovaný za sopku, o které se neví, kdy to v ní bouchne, nabídl svým obyvatelům nejenom mír, ale i dostatek levného zboží včetně podivuhodně laciných potravin. A to všecko za situace, kdy vedle sebe žili katolíci a kališníci. Důležité je dodat, jak vedle sebe žili. V klidu. Za vzájemné snášenlivosti. Bez nějakých velkých rozepří.

Zda Jiří přemýšlel vůbec někdy o tom, která cesta ke spáse je ta pravá? Jestli ano, tak to nedával moc najevo. Rozdíl v přijímání pouhého těla Kristova, anebo těla i krve Kristovy, to považoval za druhořadý problém (tedy pokud v něm vůbec spatřoval obsah hodný přílišné pozornosti). Všechno nasvědčuje tomu, že hledal spíš velmi pozemskou cestu do ráje. Ale věřícím český král byl, to určitě, jinak to ani nešlo - ale pod povrchem této středověké osobnosti se už tajilo cosi novověkého. Bylo to poznání, že je to práce, která vede k prosperitě, a snášenlivost - zase k míru. Takže v tom náhle prosperujícím Českém království už nebyly žádné problémy? Byly. Housenky. 'Toho času přišla do Čech z božího dopuštění egyptská rána za lidské hříchy a trvala dva roky; z nakaženého vzduchu se rozšířily záplavy housenek, po kterých uschlo mnoho stromů a ovocných štěpů, zvláště kolem Hradce Králové.'

Netrvalo dlouho a českým a moravským městům v čele s Prahou se podařilo navázat s cizinou čilé komerční vztahy. Spíše z hlediska psychologického než ekonomického je pozoruhodný jeden takový detail. Totiž co patřilo u nás k nejžádanějšímu importu. Byly to karty. A potom šmejd. Ano, my jsme dováželi šmejd. Šmejd byl výborný obchodní artikl. Neznamenal ovšem totéž, co dnes, ale - kovovou bižuterii. A po takové české a moravské ženy lačnily (jakož muži po těch kartách). Češi, kteří byli donedávna náramně puritánští, se opět přikloni-li k 'zakázaným věcem,' prostě reagovali na odliv revoluční vlny a začali se vracet k civilnějšímu a pestřejšímu způsobu života. Přeprava nákladů se děla po celkem slušně upravených silnicích. Jejich síť se ustálila už dřív, za budovatelského ruchu v době Karla IV. Pozdější éra Habsburků vnesla do této sítě už jenom malé opravy, například důraz na spoje směr Vídeň a Linec, takže se docela podobá té naší dnešní. Spolehlivost cest se tedy zlepšila - a platilo to i o bezpečnosti. Na ochranu proti přepadům měly cesty mýcené strany, a to na vzdálenost, co by dohodil kamenem obepjatým prsty. Což bylo kolem třiceti metrů. Užívaly se různé typy kočárů a povozů, některé z nich měly košatinovou korbu a plachtu. Právě v těchto desetiletích se začaly řešit (co se dopravních prostředků týká) dva technické problémy, a to: pérování vozů a volná rejdovací oj. Opatření proti otřesům vedla buď k zavěšení sedadel na řemeny, anebo ještě k modernějšímu řešení: pevné nápravy byly odloučeny od konstrukce vozu a odpruženy. Nastal přednostní rozvoj čtyřkolových vozů oproti starším dvoukolým - to souviselo s tehdejší nejvýznamnější technickou inovací, vynálezem kočárového rejdu. (Pozoruhodný termín: kočárový rejd, a ještě pozoruhodnější princip: dřív byly oje spojeny napevno, teď už je přední osa otáčivá - tím pádem umožňuje rejdovat přední nápravou). Další novinka: úspěch slaví nové jednokolé vozíky - kolečka a trakaře, pod zemí v dolech se poprvé uplatňují kolejnice. Nejprve dřevěné, později pobité železnými plechy. Jezdily po nich vozíky zvané hunty. Zdá se, že naše země byla mezi vůbec prvními na světě, které zavedly kolejovou důlní dopravu. Teprve o několik století později se kolejové dráhy rozšířily také na povrchu.

'Památný jest ten úkaz, že ačkoli považován byl Jiří za nejdůmyslnějšího a nejsprávnějšího panovníka věku svého, který lépe nežli kdo uměl raditi sobě sám, přece nad jiné mocnáře pilněji vyhledával i užíval rady ve všech otázkách vládních. Nikdy nerozhodoval se o věci jakékoli, aby nepodal ji dříve na zdání rady své. Teprve když slyšel hlasy rozdílné, pak ustanovoval se sám podle zdání svého, a věc takto jednou usouzená prosazována byla důrazem neoblomným. Radu svou sestavoval sám z lidí stavů všelikých, netoliko domácích, ale i cizích, a to v každé věci jiných; duchovní nepanovali tu a přední pánové čeští (ačkoli také bývali v radě), ale stávali se více vykonavateli nežli určovateli úmyslů královských.'