CATEGORII DOCUMENTE |
Bulgara | Ceha slovaca | Croata | Engleza | Estona | Finlandeza | Franceza |
Germana | Italiana | Letona | Lituaniana | Maghiara | Olandeza | Poloneza |
Sarba | Slovena | Spaniola | Suedeza | Turca | Ucraineana |
DOCUMENTE SIMILARE |
|
TERMENI importanti pentru acest document |
|
KRÁL MĚST, KNÍŽE POKOJE
| |
Jiří z Poděbrad |
'Pole kdysi v hustém trní nevzdělaná, ale pod naší ochranou
častokráte zoraná, vydala bohatou žeň. Vinice, zanedbané kdysi od vinařů, již
oplývají hojnou úrodou. Umělci a řemeslníci, kdysi s bídou zápasící, protože
lidská chudoba nemohla jejich díla zaplatiti cenou důstojnou, nyní jsou stěží s
to ukojiti pílí své práce choutky lidské. Obchodníci, krčmáři, krejčí i sluhové
jak domácí, tak cizí hojným zaměstnáním poskytují takový výtěžek, že lze
doufati, že se vkrátce vrátí staré časy, kdy horní podnikání rozšířilo své
bohatství z Čech až do Říma.'
Takto po letech hodnotil začátek své vlády Jiří z Poděbrad. V moderním
ekonomickém slovníku bychom mohli pro situaci Českého království pod vládou
Jiříkovou najít hned několik případných termínů - kupříkladu konjunktura,
oživení, hospodářský vzestup. Ale nejenom hospodářský - i společenský. Král
plně obnovil funkci zemských úřadů a zemského soudu. Tím zamezil šlechtické
zvůli a nastolil právní řád. Ctibor Tovačovský si velice liboval, že král
Ladislav, ale hlavně král Jiří 'upokojili jsou tuto zemi.' Válečná
vřava se zemím koruny české vyhnula, silnice byly zase bezpečnými tepnami
obchodu. Městský obchod byl podroben kontrole královských úředníků. Ti zkoumali
míry a váhy, ověřovali cejchy, a pokoušeli se sjednotit soustavu měr a vah, aby
sloužila kupcům domácím i zahraničním. Král pečoval i o bezpečnou plavbu vorů
na Labi a Ohři. Utrpěl však i četné šrámy, které dlouho a jen obtížně hojily.
Soudě podle zlověstnosti právě vyřčených slov, šlo o to, oč jde ale až v první
řadě. Šlo o peníze. Zabýval se znovu českou mincí, ze které chtěl udělat
platidlo obecně uznávané nejenom doma, ale i za hranicemi státu. Hodnota českého
groše neustále klesala, například jenom od ledna do října 1459 se za jeden
zlatý platilo namísto dvaatřiceti grošů dvaačtyřicet. K tomu všemu se k nám
ještě (jak už víme) valily černé mince rakouské, což byly znehodnocené drobné
mince, které neměly řádný obsah stříbra. Marně král Jiří zakazoval černé mince
přijímat, finanční krach se nedal zastavit. V prvních dvou letech jeho vlády
prožily české země otřesný finanční úpadek. Peníze přestaly mít svou hodnotu,
'a způsobily veliký zádav mezi lidmi obecnými.' Říkalo se, že
'kdyby polovina české země byla vypálena, nestala by se ta-ková škoda jako
od těch peněz černých.'
Jiří se snažil čelit finančnímu úpadku novým mincovním zákonem. Zakázal vyvážet
z Čech zlato a stříbro, znovu obnovil zákaz dovozu černé mince, a stanovil
směnnou hodnotu jednoho groše v poměru ke zlatému rýnskému 1 ku 34. Zároveň
hrozil všem padělatelům mince a ustanovil kontrolory mince ve městech. Pokles
hodnoty groše se však nezastavil. Zanedlouho se opět platily za jeden zlatý 42
groše a lidé v dubnu 1460 vzdychali: 'Aj, toť král náš, kterak nám dobře
způsobil a zjednal, že připravil nás o naše statky, že peněz měděných dosti
máme a nemůžeme sobě za ně ke své potřebě nic koupiti!' (On to žádný
ekonomický reformátor neměl a nemá lehké.) Zvláštní péči věnoval král Jiří
městskému hospodaření. Města byla královskou komorou (tedy zdrojem králových
příjmů), a už proto se král staral o to, aby městské daně plynuly do královské
komory v hojnosti a pravidelně. (Což je ctižádostí každé vlády. Ne každé se to
ovšem daří.) Takovou Kutnou Horu nazýval král přímo 'tobolkou a měšcem
královským' a u měšťanů si často vypůjčoval značné částky na hotovosti.
(Jeho rozpočet byl tedy schodkový. Kupodivu to nebyla žádná národní tragédie,
spíš naopak.) Bylo přirozené, že se král snažil odškodnit města různými
privilegii a milostmi, které měly vylepšit městské hospodářství. Jiří předčil
všechny své předchůdce hojností privilegií, která městům udělil a prodal. Jenom
v Čechách obdařil během svého několikaletého vladaření čtyřicet královských
měst více než padesáti privilegii, dvaceti osmi nekrálovským městům poskytl
velkomyslně 29 privilegií. Není tedy divu, že kromě přívlastku 'husitský
král' ho zejména urození současníci poctili názvem, který chápali jako
hanlivý 'král měst.' Jiří dával především městům právo trhů a tím
posiloval rozvoj tržního hospodářství. V privilegiích souhlasil s růstem
městského nemovitého majetku a pamatoval na rostoucí sebevědomí měšťanů. Proto
polepšuje městské erby, dává právo svobodného nakládání majetkem, a uděluje
výsadu pečetí v červeném vosku. 'Mnozí jiní,' to jsou zase Jiříkova
autentická slova, 'stáli o války a vítězství; nám nešlo než o zachování
práva i spravedlnosti. Mnozí hleděli množiti a šířiti panování své; my
nestarali se nežli o čest koruny a o blahobyt obyvatelů jejich. Jiní chtěli,
aby lidé moci jejich báli se, my radili a sloužili národu nejinak, než jako
pilný otec čelední své rodině.'
Ale nejenom privilegia Jiřík rozdával. Dělal ještě cosi onačejšího - likvidoval
staré dluhy. V době husitské revoluce zrušila pražská města dědičné renty,
které vázly na domech dlužníků. Král Jiří toto opatření potvrdil , 'a tím
odstranil šelmu mnohem jedovatější a stavu městskému protivnější, než je
mor.' Zkrátka, už tenkrát se u nás oddlužovalo. Pro krále Jiřího to byla
jakási 'z nouze ctnost.' Od roku 1420 dlužníci stejně neplatili věčné
renty a nebylo nikoho, kdo by si je troufal vymáhat. Takže toto 'královské
lékařství' uzákonilo současný stav, ale města si to mohla vykládat jako
důkaz královy péče o ně a jejich blahobyt.
'Roku 1460. Matyáš Korvín, zvolený král uherský, dobyl všechny hrady,
které tam už dvacet let drželi Čechové a působili tam značné škody bojem i
vybíráním poplatků.' Kdeže ti Čechové dělali neplechu? V Horních Uhrách neboli
na Slovensku. Bylo jich tam hodně a říkalo se jim 'bratříci.' Za léta
bezkráloví se tu vybudovali rozsáhlou samosprávu. Původním jádrem těchto
bratříků byly zbytky husitských vojsk, které po bitvě u Lipan a poté, co byl
dobyt Sion, utekli přes Moravu do slovenských hor. Slovenští husité pomáhali
českým bratříkům dobývat hrady a budovat opevněné tábory. Hejtmané drželi po
několik let vládu nad celým středním a východním Slovenskem. Jejich vůdcem byl
Jan Jiskra z Brandýsa (mimochodem: sám katolík), který se zapsal do služeb
vdově po císaři Albrechtovi a hájil její královská práva v Uhrách. Kromě byl
oddaným stoupencem Ladislava Pohrobka při krveprolití na budínském hradě. I v
době Hunyadyově Jan Jiskra uhájil v čele bratříků nezávislost slovenských krajů
na uherském panu správci. Poradil si nový uherský král s těmi poněkud obtížnými
českými hosty? Volil vůči něm obratný postup. On totiž moc dobře věděl, že by
bylo obtížné vojska, otužilá v dlouholetých šarvátkách a chráněná horami,
lesnatými údolími a pevnými hrady zdolat vojensky. Proto začal Matyáš
vyjednávat - s Jiskrou. Dokonce ho získal do svých služeb. Jan Jiskra se stal
uherským šlechticem, jeho vojska vešla v žold Korvínův a vytvořila jádro
proslulého 'černého vojska.' No a když si Matyáš takto šikovně
připravil půdu, podnikl proti ostatním husitským hejtmanům vojenskou výpravu a
nakonec dobyl i pevný hrad Muráň, skutečné orlí hnízdo a nejmocnější bratřickou
pevnost. Král Jiří svým krajanům na Slovensku nepomohl? Záměrně do těch bojů
nezasahoval a ponechal bratříky jejich trpkému osudu. Chtěl mít v rodině
klid nechtěl proti sobě popudit energického zetě. Zetě? Copak svatba jeho
dcery Kateřiny s Matyášem už proběhla? Budoucího zetě. Takže pořád to byl jenom
- snoubenec. Čtyři roky jím ještě bude. Aby snad nakonec nebyla Jiříkova dcerka
Kateřina (plným jménem Kateřina Kunka) pro Matyáše příliš stará. Kolik že jí
bylo? No, měla už na čase. Bylo jí - dvanáct. 'Mezi Jiřím a Matyášem mělo
proběhnouti rokování v Olomouci. Král Matyáš však, sotva přijel do Trenčína,
upadl tam zanedlouho v nemoc tak těžkou, že mu již netušili. Museli zavézti ho
do Budína zase, kdež potřebí bylo drahně času, nežli se zase pozdravil. Král
Jiří chystal se sám zajeti osobně k Matyášovi, ale na cestě v Kroměříži uslyšev
o povaze nemoci jeho zastavil se a obrátil se do Brna. Co do svatby Matyášovy s
dcerou krále Jiřího stalo se však úplné narovnání a kněžna potom v květnu
pustila navždy Prahu i rodinu svou, a vedena jsouc do Trenčína, odevzdána tam v
moc ženicha svého s velikými slavnostmi.'
Tak to pro Jiříka dopadlo dobře. Snad pro Matyáše a Kunku Kateřinu, ne? Hlavně
pro Jiříka. On si moc dobře uvědomil Matyášovy schopnosti a chtěl být s ním
zadobře. Což se nejlépe provádí pomocí sňatku. Ten sňatek jeho dcerky s
uherským králem byl příkazem nezbytnosti i proto, že se mezitím Matyáš smířil s
císařem, a tudíž bylo nebezpečí, velké nebezpečí, že vyplave na povrch podpora,
kterou tajně slíbil Jiří císaři v boji o uherskou korunu.
Uhry bychom tedy měly zabezpečené, odtud válečný vítr nefouká aspoň
prozatím se kterými ze sousedů by se český král mohl dostat do sporu? S
Poláky. I proti němu (podobně jako proti Matyášovi) se Jiří svého času smlouval
potají s markrabaty braniborskými, a dokonce i s řádem německých rytířů, který
sliboval závratné sumy peněz za českou vojenskou pomoc proti polskému králi.
Král Jiří tedy nebyl žádné neviňátko V žádném případě. Na druhé straně však
brzy poznal, že německé sliby jsou jenom sliby a že jeho potřebám vyhovuje
spíše spolupráce s Polskem. Asi si zavčas vzpomněl, že ve svém mládí byl
stoupencem polské strany a že hájil právo polského prince na českou korunu A
o spolupráci s Polskem stál i proto, že mohl mít v králi Kazimírovi mocného
spojence proti rozpínavé politice Vratislavě. Ani s Římem nebyly vztahy
nejlepší, a tak přátelství s polským králem mělo pro Jiřího cenu zlata.
'Král Jiří přijel 14. května do Hlohova v čele čtyř tisíc pěšáků a dvou
tisíc jezdců. Jeho komonstvo, které skoro vojsku podobalo se, bylo znamenité.
Jiří vedl u veliké nádheře netoliko dva syny své, několik knížat slezských,
biskupa olomouckého a vratislavského, ale i přední pány z Čecha a z Moravy.
Neobyčejná toho sjezdu slavnostnost po krajinách okolních již napřed rozhlášena
byla. Jakkoli ale sličně připravili se Čechové, podívaná na rozmanitost
bohatých krojů, drahého kamení a zbraní všelikých, kterými skvěli se Poláci,
Litevci, Rusové a Tataři, přišlí s Kazimírem v počtu asi pěti tisíc koní byla
ještě mnohem velikolepější a zajímavější, o biskupech, knížatech a vojvodech
ani nemluvě.'
'Králové oba přáli si pokoje mezi sebou upřímně, proto jednání nemělo
nesnází opravdových a panoval ve všem duch netoliko smířlivý, ale přátelský.
Však se také mluvilo o příbuzenství obou národů - nebylo paměti o nějaké
krutější mezi Čechy a Poláky kdy válce. Umluveno tedy, že pře o hrady české v
držení polském, zejména Osvětim, Zátor a jiné, též o věno královny Elišky,
sestry krále Ladislava, měly do živnosti krále Jiřího zůstati jako pohřbeny;
dále potvrzeny byly předešlé smlouvy o zachování pokoje mezi oběma
královstvími, o bezpečnosti na silnicích kupeckých a o dobrotě mincí k obchodu,
o rozsuzování pří soukromých mezi poddanými obapolnými a korunována pak byla ta
listina závazkem zvláště slavným i obšírným ku společnému sobě pomáhání proti
Turkům. Sjezd rozešel se v dokonalé dobré vůli.'
A když už byl král Jiří v ráži, tak se rozhodl smazat problémy, které měl s
Braniborskem. Skončil dlouholetý boj o Dolní Lužici. Král uznal dědičná práva
braniborského markraběte k Chotěbuzi a sklonil se před tvrdou realitou. I když
Dolní Lužici ovládala už několik let braniborská vojska, zůstal Jiří jejím
vrchním pánem. To vypadá, jako by Jiřík spěchal, aby měl ze všech stran krytá
záda To tak nevypadá, ale skutečně to tak bylo. 'Král Jiří, jakkoli byl
znám co válečník výtečný, rád býval tomu, když lidé ducha bouřlivého a
bojechtivého hledali spíše v cizině obživy své, nechávajíce vlast na pokoji.
Již od souvěkých řečníků vychvalován byl co kníže pokoje.' Jiří sháněl
spojence, kde se dalo. Zřejmě už na těchto jednáních promýšlel důsledky nezdaru
svého poselstva v Římě. 'Povězte králi svému, že ho milujeme,'
domlouval laskavě, leč s důrazem českému poselstvu v Římě papež Pius II.,
'a že pro dobré a užitečné jeho i Království českého hotovi jsme učiniti
všecko, co jest s naší ctí a stolice této. Co vy jste však tady prosili, to
nebylo slušné, a slyšeli jste odpověď naši. Proto napomínáme vás, domlouvejte
králi, králové i pánům, ať odstoupí od těch novot, a ty, pane Zdeňku,'
obrátil se Pius na vedoucího české delegace Zdeňka Kostku z Postupic, 'ty
že jsi vzácen před králem a král tě miluje zvláště, napomeň jej, ať učiní naše
přikázání a přivede lid svůj k jednotě víry a církve. Bude skrze to veleben on
i království jeho, jakož jsme mu to i řekli, když jsme spolu hovořili v
Benešově. Ať jen pokusí se a přijímá sám zjevně pod jednou, i drží k témuž
královnu, dítky i dvůr svůj; pak lid český, o němž víme, že velice miluje
nynějšího krále, postoupí po něm beze zmatku, aniž pak kněží budou moci
protiviti se; neb lid obyčejně následuje rád příkladu knížete svého, a toho
zvláště, kterého miluje. Budou-li ty novosti pokrytecky trpěny, musíme my i s
církví zaříditi, aby to království bylo přivedeno k jednotě. I bude lépe,
učiníte-li to sami ze sebe nežli z přinucení.'
Jiří se v evropské politice vyznal. Sotva ho překvapilo, když Řím začal smysl
korunovačních závazků vykládat po svém. Jenže nepředpokládal, že se vztahy
začnou kalit tak brzo. Spoléhal na vzájemný respekt, který k sobě chovali s
Eneášem Silviem, nyní papežem Piem II. a který se potvrdil i při společném
setkání v Benešově, na což papež ve své řeči narážel. Jenomže Pius II. se
nechal tak trochu opít papežským absolutismem (i když ho kdysi tak kritizoval),
a rozhodnut za každou cenu zastavit expanzi Turků od východu a spojit
křesťanstvo v jednolitý blok, začal se bát. Začal se lekat každého projevu
úchylkářství. Opřel se o dvojsmyslné formulace kompaktát a jal se prohlašovat:
'kompaktáta dána byla Čechům pod výminkou a dočasně toliko; povolení že se
stalo jen těm, kteří by přijímali jednotu, ale ta nikdy přijata nebyla, jakož
svornost nikdy nebyla nalezena a tak nelze užívati kalicha. Mělo prý také to
povolení trvati jen do výroku koncilu a nic víc; výrokem pak pozdějším že
laikové mají přijímati pod jednou a že zrušena byla i odňata moc kompaktát.
Protož i my s bratry svými ohlašujeme, že nižádné nemají moci a platnosti. Vy
prosíte arci, abychom my vám svolili sami k přijímání podobojí, ale jelikož
milosrdný otec synům a mistr učedníkům svým nedává škodlivých věcí a neslyší
proseb než užitečných, tak i my máme činiti ve všem.' Za přítomnosti čtyř
tisíc lidí vyhlásil papež kompaktáta za zrušená. Svatý otec vyhlásil, že
přijímání z kalicha není z nutnosti spásy a že tudíž věřící nemají věřit ve
spásu kalicha. Oba tyto výroky papežovy tedy znamenaly odmítnutí žádosti
českého poselstva a stavěly Řím a kališnické Čechy do příkrého protikladu
Aby všem ukázal, na čí straně je, přijal papež okázale poselstvo města
Vratislavě. Poskytl jim pocty a v tajném jednání jim přislíbil ochranu proti
kacířům. Všem bylo jasné, koho těmi kacíři myslí. Pocta Vratislavským se
rovnala výzvě k odboji proti českému králi. S českou delegací přijel do Prahy
Fantin de Valle. Jiří se s tímto vyslancem papežovým setkal a tvář a tvář vyslechl
z jeho úst nejednu drzost. Například aby se zřekl kalicha a tím dal příklad
celé zemi, aby katolické církvi vrátil všechen pozemkový majetek, aby zrušil
zvláštnosti kališnické církve, aby odsoudil kacířstvo ve své zemi tak, jako to
nedávno učinil bosenský král Štěpán. To neměl říkat, o tom kacířství Oni to
Češi neradi slyšeli. Už od doby Husovy se Češi vztekle vzpírali označení
'kacíři.' Naopak byli přesvědčeni, že jsou národem vyvoleným, Bohu
zvláště milým. Václav Koranda v Římě jasně prohlásil: 'Kalich mají Češi z
daru Božího a z osvícení Ducha svatého!' A kališnická Bible litoměřická z
téže doby připomíná, že 'pravdy zákona Božího trvají sice od věčnosti,
avšak našeho času byly nám spíše než jiným odkryty zvláštní milostí Boží.'
Takže když vyslanec Fantin začal znova o tom kacířství, byl oheň na střeše.
Král se demonstrativně zúčastnil kališnického procesí o Božím těle, na druhé
straně Fantin ustanovil administrátorem českých věřících jistého Hilaria, který
žádal, aby král dal pro kacíře zapálit hranice. Ivana 10. srpna 1462 se sešel v
Králově dvoře v Praze zemský sněm. Hlavní bod programu: stav jednání s Římem.
Poslové vylíčili, jak to probíhalo v Římě, pak si vzal slovo král a odsoudil
Pia II., že popírá platnost kompaktát. 'Kacířů nemilujeme,' řekl
král, ale vzápětí popřel, že by kališníci byli kacíři. A pak se zřejmě král
dočista překonal a už nebyl ani obratným diplomatem, ani opatrným státníkem,
byl v té chvíli upřímný, což se některým politikům nestane za celý život ani
jednou. Králi Jiřímu se to onoho 10. srpna stalo. Asi měl už všeho dost, a (jak
poznamenává letopisec) v sále Králova dvora se mnozí čeští šlechtici, když
slyšeli králova slova, rozbrečeli a nijak se za to nestyděli. František
'Teď chce pan papež, abych přijímal pod jednou způsobou a že by mi chtěl
lepší království dáti. Ať ví papež, že já své víry neprodávám za království,
ale což nám dal milý Bůh poznati, já teď, manželka má i děti moje nejen věrni
zůstaneme přijímání podobojí podle kompaktát až do smrti, nýbrž že hotovi jsme pro
ně složiti netoliko korunu, ale i životy své!'
Politica de confidentialitate | Termeni si conditii de utilizare |
Vizualizari: 491
Importanta:
Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2024 . All rights reserved