KRÁL MÌST, KNÍŽE POKOJE

KRÁL MÌST, KNÍŽE POKOJE

'Pole kdysi v hustém trní nevzdìlaná, ale pod naší ochranou èastokráte zoraná, vydala bohatou žeò. Vinice, zanedbané kdysi od vinaøù, již oplývají hojnou úrodou. Umìlci a øemeslníci, kdysi s bídou zápasící, protože lidská chudoba nemohla jejich díla zaplatiti cenou dùstojnou, nyní jsou stìží s to ukojiti pílí své práce choutky lidské. Obchodníci, krèmáøi, krejèí i sluhové jak domácí, tak cizí hojným zamìstnáním poskytují takový výtìžek, že lze doufati, že se vkrátce vrátí staré èasy, kdy horní podnikání rozšíøilo své bohatství z Èech až do Øíma.'
Takto po letech hodnotil zaèátek své vlády Jiøí z Podìbrad. V moderním ekonomickém slovníku bychom mohli pro situaci Èeského království pod vládou Jiøíkovou najít hned nìkolik pøípadných termínù - kupøíkladu konjunktura, oživení, hospodáøský vzestup. Ale nejenom hospodáøský - i spoleèenský. Král plnì obnovil funkci zemských úøadù a zemského soudu. Tím zamezil šlechtické zvùli a nastolil právní øád. Ctibor Tovaèovský si velice liboval, že král Ladislav, ale hlavnì král Jiøí 'upokojili jsou tuto zemi.' Váleèná vøava se zemím koruny èeské vyhnula, silnice byly zase bezpeènými tepnami obchodu. Mìstský obchod byl podroben kontrole královských úøedníkù. Ti zkoumali míry a váhy, ovìøovali cejchy, a pokoušeli se sjednotit soustavu mìr a vah, aby sloužila kupcùm domácím i zahranièním. Král peèoval i o bezpeènou plavbu vorù na Labi a Ohøi. Utrpìl však i èetné šrámy, které dlouho a jen obtížnì hojily. Soudì podle zlovìstnosti právì vyøèených slov, šlo o to, oè jde ale až v první øadì. Šlo o peníze. Zabýval se znovu èeskou mincí, ze které chtìl udìlat platidlo obecnì uznávané nejenom doma, ale i za hranicemi státu. Hodnota èeského groše neustále klesala, napøíklad jenom od ledna do øíjna 1459 se za jeden zlatý platilo namísto dvaatøiceti grošù dvaaètyøicet. K tomu všemu se k nám ještì (jak už víme) valily èerné mince rakouské, což byly znehodnocené drobné mince, které nemìly øádný obsah støíbra. Marnì král Jiøí zakazoval èerné mince pøijímat, finanèní krach se nedal zastavit. V prvních dvou letech jeho vlády prožily èeské zemì otøesný finanèní úpadek. Peníze pøestaly mít svou hodnotu, 'a zpùsobily veliký zádav mezi lidmi obecnými.' Øíkalo se, že 'kdyby polovina èeské zemì byla vypálena, nestala by se ta-ková škoda jako od tìch penìz èerných.'
Jiøí se snažil èelit finanènímu úpadku novým mincovním zákonem. Zakázal vyvážet z Èech zlato a støíbro, znovu obnovil zákaz dovozu èerné mince, a stanovil smìnnou hodnotu jednoho groše v pomìru ke zlatému rýnskému 1 ku 34. Zároveò hrozil všem padìlatelùm mince a ustanovil kontrolory mince ve mìstech. Pokles hodnoty groše se však nezastavil. Zanedlouho se opìt platily za jeden zlatý 42 groše a lidé v dubnu 1460 vzdychali: 'Aj, to král náš, kterak nám dobøe zpùsobil a zjednal, že pøipravil nás o naše statky, že penìz mìdìných dosti máme a nemùžeme sobì za nì ke své potøebì nic koupiti!' (On to žádný ekonomický reformátor nemìl a nemá lehké.) Zvláštní péèi vìnoval král Jiøí mìstskému hospodaøení. Mìsta byla královskou komorou (tedy zdrojem králových pøíjmù), a už proto se král staral o to, aby mìstské danì plynuly do královské komory v hojnosti a pravidelnì. (Což je ctižádostí každé vlády. Ne každé se to ovšem daøí.) Takovou Kutnou Horu nazýval král pøímo 'tobolkou a mìšcem královským' a u m욝anù si èasto vypùjèoval znaèné èástky na hotovosti. (Jeho rozpoèet byl tedy schodkový. Kupodivu to nebyla žádná národní tragédie, spíš naopak.) Bylo pøirozené, že se král snažil odškodnit mìsta rùznými privilegii a milostmi, které mìly vylepšit mìstské hospodáøství. Jiøí pøedèil všechny své pøedchùdce hojností privilegií, která mìstùm udìlil a prodal. Jenom v Èechách obdaøil bìhem svého nìkolikaletého vladaøení ètyøicet královských mìst více než padesáti privilegii, dvaceti osmi nekrálovským mìstùm poskytl velkomyslnì 29 privilegií. Není tedy divu, že kromì pøívlastku 'husitský král' ho zejména urození souèasníci poctili názvem, který chápali jako hanlivý 'král mìst.' Jiøí dával pøedevším mìstùm právo trhù a tím posiloval rozvoj tržního hospodáøství. V privilegiích souhlasil s rùstem mìstského nemovitého majetku a pamatoval na rostoucí sebevìdomí m욝anù. Proto polepšuje mìstské erby, dává právo svobodného nakládání majetkem, a udìluje výsadu peèetí v èerveném vosku. 'Mnozí jiní,' to jsou zase Jiøíkova autentická slova, 'stáli o války a vítìzství; nám nešlo než o zachování práva i spravedlnosti. Mnozí hledìli množiti a šíøiti panování své; my nestarali se nežli o èest koruny a o blahobyt obyvatelù jejich. Jiní chtìli, aby lidé moci jejich báli se, my radili a sloužili národu nejinak, než jako pilný otec èelední své rodinì.'
Ale nejenom privilegia Jiøík rozdával. Dìlal ještì cosi onaèejšího - likvidoval staré dluhy. V dobì husitské revoluce zrušila pražská mìsta dìdièné renty, které vázly na domech dlužníkù. Král Jiøí toto opatøení potvrdil , 'a tím odstranil šelmu mnohem jedovatìjší a stavu mìstskému protivnìjší, než je mor.' Zkrátka, už tenkrát se u nás oddlužovalo. Pro krále Jiøího to byla jakási 'z nouze ctnost.' Od roku 1420 dlužníci stejnì neplatili vìèné renty a nebylo nikoho, kdo by si je troufal vymáhat. Takže toto 'královské lékaøství' uzákonilo souèasný stav, ale mìsta si to mohla vykládat jako dùkaz královy péèe o nì a jejich blahobyt.
'Roku 1460. Matyáš Korvín, zvolený král uherský, dobyl všechny hrady, které tam už dvacet let drželi Èechové a pùsobili tam znaèné škody bojem i vybíráním poplatkù.' Kdeže ti Èechové dìlali neplechu? V Horních Uhrách neboli na Slovensku. Bylo jich tam hodnì a øíkalo se jim 'bratøíci.' Za léta bezkráloví se tu vybudovali rozsáhlou samosprávu. Pùvodním jádrem tìchto bratøíkù byly zbytky husitských vojsk, které po bitvì u Lipan a poté, co byl dobyt Sion, utekli pøes Moravu do slovenských hor. Slovenští husité pomáhali èeským bratøíkùm dobývat hrady a budovat opevnìné tábory. Hejtmané drželi po nìkolik let vládu nad celým støedním a východním Slovenskem. Jejich vùdcem byl Jan Jiskra z Brandýsa (mimochodem: sám katolík), který se zapsal do služeb vdovì po císaøi Albrechtovi a hájil její královská práva v Uhrách. Kromì byl oddaným stoupencem Ladislava Pohrobka pøi krveprolití na budínském hradì. I v dobì Hunyadyovì Jan Jiskra uhájil v èele bratøíkù nezávislost slovenských krajù na uherském panu správci. Poradil si nový uherský král s tìmi ponìkud obtížnými èeskými hosty? Volil vùèi nìm obratný postup. On totiž moc dobøe vìdìl, že by bylo obtížné vojska, otužilá v dlouholetých šarvátkách a chránìná horami, lesnatými údolími a pevnými hrady zdolat vojensky. Proto zaèal Matyáš vyjednávat - s Jiskrou. Dokonce ho získal do svých služeb. Jan Jiskra se stal uherským šlechticem, jeho vojska vešla v žold Korvínùv a vytvoøila jádro proslulého 'èerného vojska.' No a když si Matyáš takto šikovnì pøipravil pùdu, podnikl proti ostatním husitským hejtmanùm vojenskou výpravu a nakonec dobyl i pevný hrad Muráò, skuteèné orlí hnízdo a nejmocnìjší bratøickou pevnost. Král Jiøí svým krajanùm na Slovensku nepomohl? Zámìrnì do tìch bojù nezasahoval a ponechal bratøíky jejich trpkému osudu. Chtìl mít v rodinì klid nechtìl proti sobì popudit energického zetì. Zetì? Copak svatba jeho dcery Kateøiny s Matyášem už probìhla? Budoucího zetì. Takže poøád to byl jenom - snoubenec. Ètyøi roky jím ještì bude. Aby snad nakonec nebyla Jiøíkova dcerka Kateøina (plným jménem Kateøina Kunka) pro Matyáše pøíliš stará. Kolik že jí bylo? No, mìla už na èase. Bylo jí - dvanáct. 'Mezi Jiøím a Matyášem mìlo probìhnouti rokování v Olomouci. Král Matyáš však, sotva pøijel do Trenèína, upadl tam zanedlouho v nemoc tak tìžkou, že mu již netušili. Museli zavézti ho do Budína zase, kdež potøebí bylo drahnì èasu, nežli se zase pozdravil. Král Jiøí chystal se sám zajeti osobnì k Matyášovi, ale na cestì v Kromìøíži uslyšev o povaze nemoci jeho zastavil se a obrátil se do Brna. Co do svatby Matyášovy s dcerou krále Jiøího stalo se však úplné narovnání a knìžna potom v kvìtnu pustila navždy Prahu i rodinu svou, a vedena jsouc do Trenèína, odevzdána tam v moc ženicha svého s velikými slavnostmi.'
Tak to pro Jiøíka dopadlo dobøe. Snad pro Matyáše a Kunku Kateøinu, ne? Hlavnì pro Jiøíka. On si moc dobøe uvìdomil Matyášovy schopnosti a chtìl být s ním zadobøe. Což se nejlépe provádí pomocí sòatku. Ten sòatek jeho dcerky s uherským králem byl pøíkazem nezbytnosti i proto, že se mezitím Matyáš smíøil s císaøem, a tudíž bylo nebezpeèí, velké nebezpeèí, že vyplave na povrch podpora, kterou tajnì slíbil Jiøí císaøi v boji o uherskou korunu.
Uhry bychom tedy mìly zabezpeèené, odtud váleèný vítr nefouká aspoò prozatím se kterými ze sousedù by se èeský král mohl dostat do sporu? S Poláky. I proti nìmu (podobnì jako proti Matyášovi) se Jiøí svého èasu smlouval potají s markrabaty braniborskými, a dokonce i s øádem nìmeckých rytíøù, který sliboval závratné sumy penìz za èeskou vojenskou pomoc proti polskému králi. Král Jiøí tedy nebyl žádné neviòátko V žádném pøípadì. Na druhé stranì však brzy poznal, že nìmecké sliby jsou jenom sliby a že jeho potøebám vyhovuje spíše spolupráce s Polskem. Asi si zavèas vzpomnìl, že ve svém mládí byl stoupencem polské strany a že hájil právo polského prince na èeskou korunu A o spolupráci s Polskem stál i proto, že mohl mít v králi Kazimírovi mocného spojence proti rozpínavé politice Vratislavì. Ani s Øímem nebyly vztahy nejlepší, a tak pøátelství s polským králem mìlo pro Jiøího cenu zlata. 'Král Jiøí pøijel 14. kvìtna do Hlohova v èele ètyø tisíc pìšákù a dvou tisíc jezdcù. Jeho komonstvo, které skoro vojsku podobalo se, bylo znamenité. Jiøí vedl u veliké nádheøe netoliko dva syny své, nìkolik knížat slezských, biskupa olomouckého a vratislavského, ale i pøední pány z Èecha a z Moravy. Neobyèejná toho sjezdu slavnostnost po krajinách okolních již napøed rozhlášena byla. Jakkoli ale sliènì pøipravili se Èechové, podívaná na rozmanitost bohatých krojù, drahého kamení a zbraní všelikých, kterými skvìli se Poláci, Litevci, Rusové a Tataøi, pøišlí s Kazimírem v poètu asi pìti tisíc koní byla ještì mnohem velikolepìjší a zajímavìjší, o biskupech, knížatech a vojvodech ani nemluvì.'
'Králové oba pøáli si pokoje mezi sebou upøímnì, proto jednání nemìlo nesnází opravdových a panoval ve všem duch netoliko smíølivý, ale pøátelský. Však se také mluvilo o pøíbuzenství obou národù - nebylo pamìti o nìjaké krutìjší mezi Èechy a Poláky kdy válce. Umluveno tedy, že pøe o hrady èeské v držení polském, zejména Osvìtim, Zátor a jiné, též o vìno královny Elišky, sestry krále Ladislava, mìly do živnosti krále Jiøího zùstati jako pohøbeny; dále potvrzeny byly pøedešlé smlouvy o zachování pokoje mezi obìma královstvími, o bezpeènosti na silnicích kupeckých a o dobrotì mincí k obchodu, o rozsuzování pøí soukromých mezi poddanými obapolnými a korunována pak byla ta listina závazkem zvláštì slavným i obšírným ku spoleènému sobì pomáhání proti Turkùm. Sjezd rozešel se v dokonalé dobré vùli.'
A když už byl král Jiøí v ráži, tak se rozhodl smazat problémy, které mìl s Braniborskem. Skonèil dlouholetý boj o Dolní Lužici. Král uznal dìdièná práva braniborského markrabìte k Chotìbuzi a sklonil se pøed tvrdou realitou. I když Dolní Lužici ovládala už nìkolik let braniborská vojska, zùstal Jiøí jejím vrchním pánem. To vypadá, jako by Jiøík spìchal, aby mìl ze všech stran krytá záda To tak nevypadá, ale skuteènì to tak bylo. 'Král Jiøí, jakkoli byl znám co váleèník výteèný, rád býval tomu, když lidé ducha bouølivého a bojechtivého hledali spíše v cizinì obživy své, nechávajíce vlast na pokoji. Již od souvìkých øeèníkù vychvalován byl co kníže pokoje.' Jiøí shánìl spojence, kde se dalo. Zøejmì už na tìchto jednáních promýšlel dùsledky nezdaru svého poselstva v Øímì. 'Povìzte králi svému, že ho milujeme,' domlouval laskavì, leè s dùrazem èeskému poselstvu v Øímì papež Pius II., 'a že pro dobré a užiteèné jeho i Království èeského hotovi jsme uèiniti všecko, co jest s naší ctí a stolice této. Co vy jste však tady prosili, to nebylo slušné, a slyšeli jste odpovìï naši. Proto napomínáme vás, domlouvejte králi, králové i pánùm, a odstoupí od tìch novot, a ty, pane Zdeòku,' obrátil se Pius na vedoucího èeské delegace Zdeòka Kostku z Postupic, 'ty že jsi vzácen pøed králem a král tì miluje zvláštì, napomeò jej, a uèiní naše pøikázání a pøivede lid svùj k jednotì víry a církve. Bude skrze to veleben on i království jeho, jakož jsme mu to i øekli, když jsme spolu hovoøili v Benešovì. A jen pokusí se a pøijímá sám zjevnì pod jednou, i drží k témuž královnu, dítky i dvùr svùj; pak lid èeský, o nìmž víme, že velice miluje nynìjšího krále, postoupí po nìm beze zmatku, aniž pak knìží budou moci protiviti se; neb lid obyèejnì následuje rád pøíkladu knížete svého, a toho zvláštì, kterého miluje. Budou-li ty novosti pokrytecky trpìny, musíme my i s církví zaøíditi, aby to království bylo pøivedeno k jednotì. I bude lépe, uèiníte-li to sami ze sebe nežli z pøinucení.'
Jiøí se v evropské politice vyznal. Sotva ho pøekvapilo, když Øím zaèal smysl korunovaèních závazkù vykládat po svém. Jenže nepøedpokládal, že se vztahy zaènou kalit tak brzo. Spoléhal na vzájemný respekt, který k sobì chovali s Eneášem Silviem, nyní papežem Piem II. a který se potvrdil i pøi spoleèném setkání v Benešovì, na což papež ve své øeèi narážel. Jenomže Pius II. se nechal tak trochu opít papežským absolutismem (i když ho kdysi tak kritizoval), a rozhodnut za každou cenu zastavit expanzi Turkù od východu a spojit køesanstvo v jednolitý blok, zaèal se bát. Zaèal se lekat každého projevu úchylkáøství. Opøel se o dvojsmyslné formulace kompaktát a jal se prohlašovat: 'kompaktáta dána byla Èechùm pod výminkou a doèasnì toliko; povolení že se stalo jen tìm, kteøí by pøijímali jednotu, ale ta nikdy pøijata nebyla, jakož svornost nikdy nebyla nalezena a tak nelze užívati kalicha. Mìlo prý také to povolení trvati jen do výroku koncilu a nic víc; výrokem pak pozdìjším že laikové mají pøijímati pod jednou a že zrušena byla i odòata moc kompaktát. Protož i my s bratry svými ohlašujeme, že nižádné nemají moci a platnosti. Vy prosíte arci, abychom my vám svolili sami k pøijímání podobojí, ale jelikož milosrdný otec synùm a mistr uèedníkùm svým nedává škodlivých vìcí a neslyší proseb než užiteèných, tak i my máme èiniti ve všem.' Za pøítomnosti ètyø tisíc lidí vyhlásil papež kompaktáta za zrušená. Svatý otec vyhlásil, že pøijímání z kalicha není z nutnosti spásy a že tudíž vìøící nemají vìøit ve spásu kalicha. Oba tyto výroky papežovy tedy znamenaly odmítnutí žádosti èeského poselstva a stavìly Øím a kališnické Èechy do pøíkrého protikladu Aby všem ukázal, na èí stranì je, pøijal papež okázale poselstvo mìsta Vratislavì. Poskytl jim pocty a v tajném jednání jim pøislíbil ochranu proti kacíøùm. Všem bylo jasné, koho tìmi kacíøi myslí. Pocta Vratislavským se rovnala výzvì k odboji proti èeskému králi. S èeskou delegací pøijel do Prahy Fantin de Valle. Jiøí se s tímto vyslancem papežovým setkal a tváø a tváø vyslechl z jeho úst nejednu drzost. Napøíklad aby se zøekl kalicha a tím dal pøíklad celé zemi, aby katolické církvi vrátil všechen pozemkový majetek, aby zrušil zvláštnosti kališnické církve, aby odsoudil kacíøstvo ve své zemi tak, jako to nedávno uèinil bosenský král Štìpán. To nemìl øíkat, o tom kacíøství Oni to Èeši neradi slyšeli. Už od doby Husovy se Èeši vztekle vzpírali oznaèení 'kacíøi.' Naopak byli pøesvìdèeni, že jsou národem vyvoleným, Bohu zvláštì milým. Václav Koranda v Øímì jasnì prohlásil: 'Kalich mají Èeši z daru Božího a z osvícení Ducha svatého!' A kališnická Bible litomìøická z téže doby pøipomíná, že 'pravdy zákona Božího trvají sice od vìènosti, avšak našeho èasu byly nám spíše než jiným odkryty zvláštní milostí Boží.' Takže když vyslanec Fantin zaèal znova o tom kacíøství, byl oheò na støeše. Král se demonstrativnì zúèastnil kališnického procesí o Božím tìle, na druhé stranì Fantin ustanovil administrátorem èeských vìøících jistého Hilaria, který žádal, aby král dal pro kacíøe zapálit hranice. Ivana 10. srpna 1462 se sešel v Královì dvoøe v Praze zemský snìm. Hlavní bod programu: stav jednání s Øímem. Poslové vylíèili, jak to probíhalo v Øímì, pak si vzal slovo král a odsoudil Pia II., že popírá platnost kompaktát. 'Kacíøù nemilujeme,' øekl král, ale vzápìtí popøel, že by kališníci byli kacíøi. A pak se zøejmì král doèista pøekonal a už nebyl ani obratným diplomatem, ani opatrným státníkem, byl v té chvíli upøímný, což se nìkterým politikùm nestane za celý život ani jednou. Králi Jiøímu se to onoho 10. srpna stalo. Asi mìl už všeho dost, a (jak poznamenává letopisec) v sále Králova dvora se mnozí èeští šlechtici, když slyšeli králova slova, rozbreèeli a nijak se za to nestydìli. František 'Teï chce pan papež, abych pøijímal pod jednou zpùsobou a že by mi chtìl lepší království dáti. A ví papež, že já své víry neprodávám za království, ale což nám dal milý Bùh poznati, já teï, manželka má i dìti moje nejen vìrni zùstaneme pøijímání podobojí podle kompaktát až do smrti, nýbrž že hotovi jsme pro nì složiti netoliko korunu, ale i životy své!'