KRVAVÝ MASOPUST NA KRUMLOVSKÉM ZÁMKU

KRVAVÝ MASOPUST NA KRUMLOVSKÉM ZÁMKU

Budeme se tentokrát věnovat tragickému osudu nejstaršího syna císaře a krále Rudolfa II., který nesl jméno velice vznešené, leč k němu samému se opravdu nehodící: Julius Caesar d'Austria.

'Císař Rudolf byl člověk mnoha tváří, váhavý, když bylo třeba jednat, ochablý, když bylo třeba být energický, nestálý, když se od něho očekávalo jasné rozhodnutí. Ale vždycky se vyznačoval vynikající inteligencí, neobyčejným smyslem pro umění, jímž vytvořil z Prahy první uměleckou metropoli v Evropě. Všem těmto kladným vlastnostem stála však v cestě jeho paličatost, jeho neuvěřitelná prchlivost, ve které mlátil slepě kolem sebe a jako zběsilý házel předměty, které měl zrovna po ruce. Když se pak uklidnil, byl v hloubi duše zdrcen a v takové depresi, že už měl jen jediné přání - odejít ze života.'

Pokud je nám známo, tak se o sebevraždu pokusil. V návalu zlosti jednou rozbil ve své komnatě na Pražském hradě okenní tabulku. Když před sebou viděl ležet hromadu střepů, sklonil se, zvedl velikou střepinu a pokoušel se proříznout si krkavici. (To je největší krční tepna.) V posledním okamžiku mu násilím sluha tu střepinu vyrval z rukou. Jeho rodiče (jmenovali se Maxmilián a Marie a byli to vlastní bratranec a sestřenice) se velmi brzy domluvili, že svého nejstaršího synka Rudolfa provdají, pochopitelně za nikoho cizího, za nikoho zvenku, nýbrž ale za dívku z rodiny, tedy z rodu habsburského. Ta dohoda byla uzavřena dokonce v době, kdy se budoucí nevěsta ještě nenarodila. Na svět přišla se jménem Isabela Klára Evženie, a ve svých dvou letech se vskutku dočkala, že byla prohlášena oficiálně za Rudolfovu nastávající. Jenže jak už víme, Rudolf si pro ni do Madridu nikdy nepřijel. Poslové z Prahy sice vzkazovali, že císař a král po ní náramně touží, že už se nemůže dočkat, až ji pojme za choť, ba i přípravy k svatbě že už koná, ale teď že se mu to momentálně nehodí, že snad někdy v dohledné době. Což trvalo celých 29 let, a to je doba, kterou vydrží jen málokterá čekatelka stavu manželského. Isabelu Kláru Evženii, sedící stále v Madridu, pravda trochu udivovalo, že si ženich dává načas, aby si ji odvezl do Prahy, tím spíše, že k ní doléhala jedna podivnější a znepokojivější informace za druhou. Ty zvěsti byly o tom, že její snoubenec má prý překrásnou milenku, jež ho zcela okouzlila a zaujala. Její jméno: Kateřina Stradová, dcera Rudolfova dvorního antikváře Jakuba Strady. Šířila se fáma, že Kateřina učarovala císaři tak, že se už nedokázal rozhodnout k stavovsky přiměřeného sňatku. Strýček a král v jedné osobě Filip se synovce a svého královského kolegu Rudolfa pokoušel seč mohl přesvědčit, že už by bylo načase, aby se oženil, ale Rudolf měl po ruce nejrůznější výmluvy. 'Ubohá Isabela Klára Evženie by byla pravděpodobně zůstala starou pannou (a to nebezpečí tady bylo a bylo reálné, neboť Isabelce táhlo jak víme pomalu na třicítku), kdyby se v ní neshlédli hned dva Rudolfovi bratři: Arnošt a Albrecht.' Tatínek byl tomu velice nakloněn, jenom aby už ta jeho holka byla pod čepcem. S náhradníkem za Rudolfa to vypadalo na Arnošta. Koneckonců žil na španělském dvoře několik let. Jenomže milého arcivévodu (tedy Arnošta) zkosila ve věku pouhých dvaačtyřiceti let nemilosrdná smrt. a na jeho místo postoupil mladší bratr Albrecht. Podařilo se a oba mladí novomanželé (no, říkejme raději pouze 'novomanželé') odjeli do Nizozemí, do kteréžto země byli dosazeni jako místodržitelé. Manželská smlouvá pamatovala na všechno: kdyby zůstali bezdětní, mělo holandské území opět připadnou Španělsku. Nakonec se tak skutečně stalo.

Rudolf se ze štěstí bratříčkova a sestřeniččina neradoval ani trošku. Ženit se sive stejně nechtěl, ale ta svatba ho naplnila trudnomyslností, do níž ostatně stále častěji upadal, a útěchu nacházel jen v náruči Kateřiny Stradové. Musela to být vskutku mimořádná žena. Neobyčejná. Byla zřejmě velmi krásná, ale nejen to - podle všeho měla i značné vzdělání, jelikož vyrostla v kultivovaném prostředí své rodiny obklopena uměleckými předměty a antickými památkami. Dovedla zřejmě využívat všechny rejstříky vášně, když dokázala po dlouhá léta smyslného Rudolfa fascinovat. Propadl jí duší i tělem, a i když se potěšil s jinou ženou (jako že se tímto způsobem těšil rád a často), nakonec se vždycky ke Kateřině vrátil. A Kateřina mu dávala na základě společných potěšení jedno dítě za druhé. Celkem to bylo šest synů a dcer. Možná i osm, ale to není potvrzeno.

'Všechny své nemanželské děti uznal císař za řádné levobočky a obdařil je - v habsburském rodě pro tyto případy zavedeným - přídomkem d'Austria. O jejich životě a osudech je toho známo jenom velmi málo. Výjimkou je prvorozený syn, který ke svému predikátu dostal jméno Julius Caesar.'

Narodil se roku 1585 (nebo 1586) v Praze a většina historiků zabývajících se osobností a životem Rudolfa II. píše o radosti, s níž novopečený otec svého levobočka přijal. Tatínek měl v té době Kristova léta, mamince bylo osmnáct. Když se vybíralo jméno, jaké jiné mohlo být lepším příslibem velké budoucnosti pro císařova synka než jméno zakladatele římského císařství, Gaia Iulia Caesara? 'Rudolf při úvahách o synově budoucnosti nejednou vzpomněl na svého španělského příbuzného Juana d'Austria, který jako levoboček Karla V. prošel oslnivou vojenskou kariérou a získal slávu v celém křesťanském světě, když jeho loďstvo v bitvě u Lepanta roku 1571 porazilo na hlavu tureckou flotilu. Rudolf II. měl se synem velké plány. V relacích cizích vyslanců u pražského císařského dvora se občas objevovaly zprávy, že císař se svým prvorozeným levobočkem počítá pro politickou dráhu, říkalo se, že se Julius má stát sedmihradským knížetem,' zjišťujeme v publikaci tří historiků, docenta Jaroslava Čechury, docenta Milana Hlavičky a doktora Jiřího Mikulce Děti a levobočci českých králů. Jenomže Julius byl potomkem nemanželským a jako takový nemohl ani pomýšlet na to, že by někdy usedl na habsburský trůn. Císař Rudolf uvažoval nanejvýš, že by Juliovi Caesarovi svěřil nástupnictví v Království českém, ale mezi námi: příliš reálné to nebylo. Rudolf se (tedy možná) spoléhal na to, že když on sám nebude mít legitimní děti, je tu pořád jeho pět bratrů, a to by v tom byl čert, aby některý z nich neměl potomka, čímž by pokračování rodu bylo zaručeno, takže se vlastně nemusí starat. Jestli v tom byl čert nebo ne, nemůžeme soudit, ale je fakt, že všech jeho pět bratrů zemřelo kupodivu bez potomků (to znamená jak Arnošt, tak Matyáš, Maxmilián, Albrecht i Václav). Nejenom že synové Maxmiliána II. po sobě nezanechali potomstvo, i mnohé známé české šlechtické rody v té době marně čekaly na dorost. Nedařilo se. Ono to vypadalo, jako by staré rody byly odsouzeny na vymření. Někteří to sváděli na černý pepř. Ano, na koření jménem černý pepř. Tehdy byl považován za znak bohatství a přepychu, kdo si to mohl dovolit, pepřil pokrmy tak, až se černaly, no a mezi lidem se začalo říkat, že právě pepř tu neplodnost způsobuje.

Rudolf ale potomky měl, četné, i když nelegitimní. Jeho děti vyrůstaly v Praze a císař sám pro ně s největší pečlivostí vyhledával učitele a vychovatele. Brzy však s velikou lítostí zjistil, že některé z těch dětí projevují prazvláštní charakterové rysy, hlavně Julius, jeho nejstarší. Ukázalo se, že má poněkud sadistické sklony. Přesněji - radost z nejrůznějšího trýznění a zvrhlostí. Otec přivítal nabídku poslat ho do Španělska nebo do Francie, nakonec však synek nejel tam ani tam, leč - do Gamingu. Gaming byl něco jako lepší vězení. Internace. Oficiálně kartuziánský klášter. Poslal ho tam proto, že se Julius vydával na noční výpravy za nevěstkami, protože obtěžoval počestné dívky, protože nemírně pil a ohrožoval lidi se zbraní v ruce, protože v záchvatu vzteku zabil svého služebníka a několik dalších poranil. 'Proto Rudolf II. nařídil synovu internaci v rakouském Gamingu, kde měl mladík vést střídmý a nábožný život podle přesně stanoveného programu. Neměl dostávat žádné víno, neboť opilství bylo považováno za hlavní příčinu jeho násilnických sklonů, takže dostával pouze pivo a vodu se skořicí. Měl také dodržovat střídmost v jídle (měl nárok na pouhých dvanáct chodů za den!). Byly mu odepřeny zbraně, omezeny peněžní příjmy a zakázán styk se světem.'