KTERAK SE PLZEŇ HLAVNÍM MĚSTEM NAŠÍ ZEMĚ KVŮLI RÁNĚ MOROVÉ STALA

KTERAK SE PLZEŇ HLAVNÍM MĚSTEM NAŠÍ ZEMĚ KVŮLI RÁNĚ MOROVÉ STALA

Na podzim roku 1598. se začal zdravotní stav Rudolfa II. opět nápadně zhoršovat, zdánlivě bez jakékoli vnější příčiny. Symptomy duševní poruchy se tentokrát projevovaly velmi vytrvale. Rudolf odkládal bez důvodně své vladařské povinnosti a ponechával volné pole působnosti svým důvěrníkům, vyhýbal se jakýmkoli setkáním s cizími lidmi a odmítal udělovat audience, byl neustále podrážděný, vybuchoval hněvem a vzápětí upadal do stavu úplné skleslosti. V jeho chování objevily se i některé nové, dosud málo zjevné příznaky: stal se nedůvěřivým i ke svým dosavadním politických rádců,, a kromě mnoha jiných fobií začal projevovat i strach z atentátníků, usilujících domněle o jeho život.

Jako atentátníků se bál kapucínů. Císař si myslel, že ho chtějí zabít? (On se Rudolf totiž z jednoho horoskopu dozvěděl, že násilně zahyne rukou mnicha jako před časem jeho kolega francouzský král.) Období těžkých depresí sice občas vystřídala dobrá nálada a činorodost, ale i císařovi lékaři dobře věděli, že dřív nebo později se dostaví nápor zloby, agresivity nebo melancholie. Prostředky medicínské na tu nemoc nestačily. Tou nemocí byla maniodepresivní psychóza. Obraz nemoci byl neobyčejně pestrý (což platí ostatně dodnes). Císařovy nálady - to byla taková křivka ve tvaru sinusoidy. Vlnila se od euforie k hysterickým záchvatům a vracela se zase nazpátek. Když se Rudolf například dověděl, že jeho bratr Albrecht si bere za manželku španělskou infantku Isabellu (kterou - jak dobře víme - Rudolfovi po řadu let nabízeli a on ji tvrdošíjně odmítal), popadl ho vskutku velebný záchvat zuřivosti. Ve svém stihomamu se cítil nejen oloupen o nevěstu (kterou ovšem vytrvale nechtěl), ale okamžitě si vykonstruoval spiknutí. (Typická paranoia.) Bratr ho připravil o vyvolenou, aby se vzápětí zmocnil i jeho trůnu! Takto deformovaně (abychom se vyjádřili jemně) viděl Rudolf svět i dřív, ale přece jenom semtam. Kdežto teď (tedy kolem roku 1600) se jeho duševní obraz pokřivil natrvalo. 'Pokud se císař vůbec dokázal soustředit na nějaké politické otázky a věnoval jim pozornost,' zjišťujeme u historika doktora Josefa Janáčka, 'zajímalo ho především, jak by zabránil všem jednáním o nástupnictví po sobě v říši i v monarchii. V době churavění pociťoval takové dohadování jako útok na svou osobu a ve volbě následníka viděl první vážný krok k tomu, aby byl odstraněn z trůnu, nebo (v nejhorších svých předtuchách) i zavražděn. Nástupnický problém císaře bezmezně rozčiloval.'

Takový problém cloumá majestátem nejednoho politika. Ovšem Rudolf reagoval. jak to vyjádřit? Podivně. Skrýval se před světem. Přestal udílet všechny audience. Nepřijal ani ta nejvznešenější poselstva. V záchvatech hněvu se dopouštěl násilností. Nejvyšší útočnost náhle vystřídalo utrpení vyděděnce, samotářského melancholika. Přestal úplně mluvit. Ani na něj se mluvit nesmělo. Nikdo nesměl ticho porušit byť jedním slovíčkem. Rudolf nechtěl slyšet zvony ani hudbu. Život pozoroval jen přes záclony nebo zamřížovaným oknem. Zabedněnou chodbou po Prašném mostě chodíval do Míčovny sledovat, jak hřebelcují jeho koně, na které nikdy už nesedl. Anebo se vydal ke lvinci, aby zjistil, je-li doposud zdráv lev (jmenoval se Mohamed), který měl podle věštby skončit svůj život společně s ním. Nebyl to hezký život. To už nebyl skoro žádný život. Ještě že přišel mor.

Černá nemoc se dostavila už roku 1598 a její řádění v pražských městech už druhý rok nepolevovalo. Epidemie kosila své oběti denně po desítkách a neúprosně tlumila veškerý veřejný a politický život a přiměla nakonec císaře, aby se uchýlil někam do bezpečí. 'Císař nechtěl všechno bezhlavě opustit, aby se mu vladařské záležitosti nevymkly nebezpečně z rukou (jako by je v těch rukou nějak držel pod kontrolou), a proto se ohlížel po útočišti v nějakém větším městě, kam by ho mohl doprovodit celý dvůr se všemi úřady. Jeho volba padla na Plzeň. Tam sice mor v uplynulém roce zahubil 1300 až 1600 lidí, ale zatím se už z města vytratil, a proto připadalo císaři a jeho rádcům plzeňské prostředí poměrně bezpečné. Přesun se uskutečnil v polovině září 1599 a pro provinční město se stal mimořádně významnou událostí.' Bodejť by ne, vždyť Plzeň aspoň dočasně povýšila na metropoli království, ba dokonce císařství. Přistěhovala se sem spousta úředníků zřízenců, lokajů, pomocného personálu všeho druhu. (Bez nich se žádné hlavní město neobejde.) A přibyli i drabanti a harcíři, což nejsou nadávky, ale termíny pro ozbrojené složky vládní moci. Bylo třeba učinit zcela mimořádná opatření, aby bylo všem dvořanům v Plzni zajištěno přiměřené ubytování (na to jsou papaláši všech dob hákliví), a aby byl ve městě dostatek potravin, píce a jiných potřeb. Plzeň sice patřila k velkým českým městům (bylo tam přes 400 měšťanských domů plus další budovy panské, církevní a služebné), ale nápor několika set dvořanů byl přece jenom nad síly města a jeho obyvatel. Na druhé straně nastalo společenské a možná i nějaké to hospodářské oživení. Stejně veliké jako užitek byly však i starosti. Když se po několika týdnech ukázalo, že dvůr z Plzně jenom tak v dohledné době neodjede a do města začaly přijíždět návštěvy z ciziny i z českých zemí (často velmi početné), bylo místa pro všechny hosty ještě méně a muselo se šetřit prostorami vhodnými pro reprezentaci, které se daly (pro lepší návštěvy samozřejmě) narychlo vyzdobit císařskými čalouny a jiným inventářem, který s sebou dvůr přivezl. 'A bylo toho času zde v Plzni tak mnoho legátů a vyslaných,' zaznamenal plzeňský měšťan Šimon Plachý z Třebnice, 'že se v žádné historii toho nenajde, aby ode všech všudy potentátů, kromě ze samé toliko Konstantinopole vyslaní jako tehdáž zde při císaři římském v potřebách pánů svých kdy býti měli.' (Krásná věta. Moc se Šimonovi Plachému povedla. Z Třebnice.) Pan Šimon si musel význam císařsko-královské návštěvy uvědomovat. Takový slavný den prožila Plzeň naposledy, když tam měšťan Tvaroh praštil husitského předáka Prokopa Holého do lebky, po kteréžto ráně resignoval vůdce polních vojsk na svou funkci.

'Císař se ubytoval ve výstavném domě Šebestiána Pechovského z Turnštejna na plzeňském náměstí hned vedle radnice a dal vzápětí při tomto domě vybudovat systém pavlačí, jenž vedl až k městským hradbám tak, aby prospekt z města na louky lepší míti ráčil.' Jako aby měla Jeho Výsost výhled do zeleně. Domníval se kronikář Šimon Plachý, náš věrný informátor. Šimon se však mýlil. Ve skutečnosti šlo císaři spíš o to, aby se mohl procházet městem nepozorován ani chodci, ani vlastními dvořany. Rudolfův stav se v Plzni nijak zvlášť nezlepšil, čímž je eufemisticky řečeno, že byl stejný, ne-li horší. A horší rozhodně byl, když v lednu roku 1600 mor už úplně z Prahy ustoupil a Rudolf se tedy mohl bez obav vrátit. Všichni dvořané na ten návrat netrpělivě pomýšleli, někteří dokonce ztratili nervy a do Prahy z Plzně ujeli. To bylo ve chvíli, kdy se císař rozhodl, že jako už odjede, dokonce vydal příkaz, aby se pro jeho odjezd najaly potahy a začalo se nakládat na připravené vozy, ale až do konce května se dvůr z Plzně ne a nepohnul a ti netrpělivé dvořané (co ztratili nervy), přesně ti, co odjeli na vlastní pěst předčasně do Prahy, tak se museli zase vrátit do služby při císaři do Plzně. Mezi námi - byl to takový poctivý blázinec. A náš plzeňský kronikář? Ani zmínkou se o císařově nemoci nezmínil, jakož i o pověstech, které se o ní tehdy nepochybně vyrojily. Vůbec nic. Jenom. takovou drobnou poznámku utrousil. O tom, jaké škody z tohoto prodlévání plynuly dvorským kupcům, kteří si navykli počítat s dodávkami ke dvoru.

'O císařově zdravotním stavu se však tehdy hovořilo na ulicích i v diplomatické korespondenci, v tajných depeších i na různých poradách, avšak o tom, co proniklo na veřejnost, bylo mnohem více senzačních zpráv, jejichž věrohodnost byla často krajně problematická, než konkrétních informací o císařově chorobě. Senzační nádech měly i dochované relace papežského nuncia Filipa Spinelliho, který přijel do Plzně za dvorem o Vánocích 1599. roku, ubytoval se ve zdejším františkánském (bosáckém) klášteře a setrval tu až do císařova odjezdu. Spinelli referoval do Říma v únoru 1600, že se císař dopouští v záchvatech násilností na služebnictvu - zpohlavkoval komorníka a poranil svého bradýře dýkou, a že vyhrožuje popravou i svým nejdůvěrnějším rádců Rumpfovi a Trautsonovi. To se už nikdo neodvažoval v císařově případě mluvit o prosté melancholii, zato se častěji ozývala domněnka, že Rudolf II. zešílel, a jeho výbuchy zuřivosti naháněly všem lidem u dvora opravdový strach.'