KTERAK SLEPÝ HEJTMAN VÁLČIL - Jan Žižka, jak ho viděl Mikoláš Aleš

KTERAK SLEPÝ HEJTMAN VÁLČIL

Hejtmana Jana Žižku jsme opustili ve chvíli, kdy začal mít starosti (pokud se jich ovšem někdy předtím zbavil). Ozbrojené srážky mezi ním na straně jedné a pražany a vznikající panskou jednotou na straně druhé byly na denním pořádku. Kvůli čemu se prali? O to, oč v této zemi (a nejenom v ní) jde dodnes: kdo tu bude mít moc

'Čechové, opuštěni jsouce od světa i nemajíce se co báti nepřátel zahraničních, zabředli tím hlouběji do různic a válek domácích. Staré paměti připomínají dvě války domácí, které strhly se zjara roku 1423. téměř současně: jednu vedl Žižka proti pánům českým, druhou počali pražané proti táborské posádce na tvrzi Kříženci. Žižkovi přátelé nad jiné milí, bratří Bartoš a Bernart z Valečova měli jakési roztržky s panem Čeňkem z Vartemberka již od delšího času a Žižka, svolav bojovníky své ze všech krajů k Německému Brodu na den 8. dubna, táhl odtud bratřím Valečovským k pomoci; to ale byl počátek dlouhých a krvavých bojů mezi ním a šlechtou českou vůbec.'

K prvnímu střetnutí se Žižkou se odhodlal Čeněk z Vartemberka. Toho podporovaly jednotky některých kališníků i katolíků. Žižka se mezitím přesunul od Německého Brodu (kde zrovna založil Menší Tábor) na Bydžovsko. Díky Bořkovi z Miletínka a taky hradecké hotovosti jeho vojsko sice vzrostlo, ale nikoli do té míry, aby to stačilo k dobytí pevných hradů Veliše a Brady. Čiperný pan Čeněk stačil mezitím povolat spojence. Byli mezi nimi pravděpodobně Jindřich Berka z Dubé a Arnošt Flaška z Pardubic. Všechno bylo nachystáno, a mohlo dojít k bitvě. Skutečně k ní došlo - po tolikerých přípravách by to taky byl hřích jaksepatří si nezaválčit, že Přihodilo se to na vyvýšenině s kostelem svatého Gotharda nedaleko Hořic v Podkrknoší. Od historika Václava Vladivoje Tomka se dovídáme, jak to tenkrát bylo:

'Žižka vytáhl, jak se zdá, od Hradce do krajin Čeňkových' (tedy těch, které patřily Čeňkovi z Vartemberka) !a zdělal v nich nejprve škody dosti daleko a široko, nepotkávaje se hned se žádným dostatečným odporem. Když však se sebrali proti němu okolní páni strany královské pod vedením pana Čeňka a pana Arnošta Flašky z Pardubic, Žižka, zvěděv o tom, ustoupil před nimi z rovin nad řekou Cidlinou ku pohoří, na jehož svahu stojí město Hořice. Tam pak postavil se na vršku hned vedle města na straně jihovýchodní, kde tehdáž stál již kostel svatého Gotharda na vyhlídce do širé krajiny. Zde spořádal vojsko své k bitvě, maje dva řády vozů, na nichž postavil děla obrácená proti rovině. Páni táhli za ním, silni jsouce jízdou, a hned hotovili se k útoku. Koňmo však nemohli hnáti se do vrchu, nýbrž musili ssednouti z koní a podstoupiti boj pěší, který jim byl nesnadný pro nezvyklost i pro těžké odění.' Nemusíme být zrovna příznivci Žižkovými, ale jedno mu upřít nemůžeme: byl to on, kdo pokaždé diktoval podmínky, za kterých se bude bojovat. Ty podmínky byly vždycky výhodné pro něho. Staré letopisy české nám prozrazují, jakou taktiku slepý vojevůdce na hořickém návrší zvolil: 'Když oni k vrchu jdouce, ustali' (jako že se notně vyčerpali - není divu, na terénní kros vzhůru do kopce v těžké zbroji nezbývala síla), 'k vozům začali šturmovat. Žižka jich však čekal s děly, a když je od vozů odbil, pustil na ně lidi čerstvé. A to mu Pán Bůh pomohl, že pana Čeňka i pana Arnošta s jinými vojensky porazil i s jejich lidmi, a vozy a pušky jim pobral; koně, jichž neměli k čemu uvázati, když z nich ssedli, jak se zdá rozutíkali se. A sám pan Čeněk z pole utekl s málem lidu svého.'

20. dubna 1423 (tedy v den bitvy u Hořic) uplynulo patnáct měsíců od doby, kdy Žižka vybojoval bitvu u Německého Brodu. Věren svému zvyku, pronikl na Vartemberkovo území a během několik dní se zmocnil jeho opevněné tvrze Kozojed mezi Jičínem a Bydžovem. 'Šedesát lidí z její posádky zahynulo přitom ohněm.' Mezitím vojsko pražanů oblehlo táborskou tvrz Kříženec, 'ale nedobylo jí, ač doráželi na tu tvrz s velkým úsilím, jmenovitě silnou střelbou z praků a pušek. Posádka statečně se hájila a činili obléhajícím i škody znamenité. Tu přitáhl k pomoci pan Bohuslav ze Švamberka s vojskem táborským. Pražané neodvážili se svésti s ním boj, nýbrž dali se ve smlouvání a přičiněním prostředníků stala se úmluva, podle které jest obležení zdviženo, vojsko obléhajících se navrátilo k domovům a ustanoveno, aby se obě strany po několika dnech sešly v ustanoveném místě nedaleko hradu Konopiště k srovnání se o rozepře mezi sebou.' A právě tam začalo hádání. Tedy nikoli hádka, ale učený spor. 'V ustanovený den dostavili se z jedné strany pražané a táboři z druhé strany v poli nedaleko Konopiště, z obou stran ve velkém počtu branného lidu, pěšího a jízdného, s děly a jinými stroji válečnými, a místo smlouvání podobalo se zpočátku spíše bitvě. Nevíme, čím se jedni proti druhým tak popudili, že hoříce hněvem spořádali se v šiky a strojili se k udeření na sebe. Nicméně podařilo se opět prostředníkům zabrániti krveprolití, tak že po jisté předběžné rozmluvě mezi mistry pražskými a kněžími tábor-skými zvoleni byli úmluvci.' Těmi prostředníky byl prostředník jeden , a to jistý Mikuláš Kornicz Sestřenec. Sestřenec byl z Polska. Přímo od polského krále Vladislava. Polský panovník zasahoval do našich vnitřních záležitostí - zapřísahal ve svém květnatém listu pražské husity, aby se smilovali nad vlastním národem, přestali prolévat krev a odřeknutím čtyř artikulů dosáhli narovnání s církví. Nic by ho prý nemrzelo víc než okupace krajiny slovanského jazyka cizími dobyvateli. Vladislav u pražských mistrů příliš neuspěl (těm víc ležely na mysli ohrožené svaté pravdy). Zdvořilou odpověď, která kladla důraz na věrnost nevyvratitelným zásadám čtyř artikulů, podepsal za universitu Křišťan z Prachatic. V té odpovědi bylo, že se jednání s církví nevylučuje, leč za předpokladu rovnosti a rozhodčí autority Písma či řádu prvotní církve. Sestřenec, šlechtic slezského původu, byl zřejmě diplomat značného kalibru. Během devítidenních rozhovorů poslechl rady několika pánů, kteří podle Sestřencových slov drželi s husity jenom ze strachu před nimi, a všemožně se vyhýbal jakýmkoli zmínkám o Zikmundovi i kritice evangelických pravd. (Měl zřejmě všechny vlastnosti, které kvalitní vyjednávač má mít.) Tím se mu podařilo vzbudit zdání o prospěšnost nového poselstva k polskému dvoru. Pan Vilém Kostka z Postupic se skutečně do Polska rozjel, jenomže on i jeho doprovod se vzápětí vrátili zpět. Cestou totiž narazili na protijedoucího posla velkoknížete Vitolda, Z jeho listu vyplynulo, že vyjednáváním s husity pověřil oba panovníky - římský král Zikmund. A bylo po cestě. A hádání mohlo začít znovu. Proběhlo bez valného výsledku. Jako obvykle, když se kněží pustili do dialogu o věroučných otázkách, 'zvláště pak o sloužení mše v ornátech nebo bez ornátů.' (Ano, tak to byla vskutku otázka životního významu.) 'Úmluvci zvolení z mistrů pražských a kněží táborských se v tom vespolek srovnali, že čtení mše v ornátech není z přikázání zákonem božím, nýbrž z nařízení a z obyčeje církve, a učinili výpověď takovou, aby na znamení snášenlivosti a svobody hned kněží táborští sloužili v ornátech a pražští bez ornátů. A tak sloužil z táborů kněz Prokop Holý hned tu chvíli mši v ornátě; od kněží pražských dle mínění táborů nebyla výpověď úplně držena, protože při posluhování svátostí nezanechali užití bílých komžiček. Nicméně rozešly se strany konečně přátelsky a smíření bylo v tu chvíli úplné.' V tu chvíli. Protože v jiné chvíli, která po této chvíli následovala, v té chvíli bylo všecko jinak.