KUBA RYBNÍKÁŘ

KUBA RYBNÍKÁŘ

Je tu Komorník, Hejtman, Kanclíř, Hospodář, Koníř, Probošt, Hvězdář a Hliníř, ale taky Chodec, Tovaryš, Žebrák a Nuzov. Máme tu jak 'Ženicha, tak i Vdovce, a rovněž 'Babu. Setkáváme se zde s Láskou, Pomocí, Nadějí, Skutkem, Vírou, Odměnou, Dobrou vůlí, ale taky se Zvůlí, Nevděkem a Závistí. Vyskytuje se tu Jaho-da, Růže, Třešňovec, Přeslička, Osika, Olše, Borek, Smrček, ba i docela obyčejné Dřevo. Máme tu Housera, Hrocha, Stehlíka, Ráčka, Špačkov, Žabov i Žabinec. A je tu taky Pamatuj, Čekal, Nahradil, Potěšil, Svítal, Mrhal, Drápal a Opršal. A ještě tu najdeme Punčochu, Nohavici a Nohavičku. A je tu Rod a Svět. Nesmí se zapomenout ani na Vajgar, Kardaš, Šnejdlík, Mlaky, Verfle, Perklas, Vizír, Kajhar, Pikolom a Klabouch, i když o většině z nich ani nevíme, co znamenají.

Tahleta roztodivná sbírka jmen patří rybníkům. Jihočeským rybníkům. Nejvíc je jich kolem Třeboně a Veselí nad Lužnicí. Je to tam rybník vedle rybníku, a většinu z nich vymyslel, navrhl, vyměřil a postavil muž jménemJakub Krčín. Většinou mu říkali Kuba Rybníkář.

Ale nebyl sám. A už vůbec ne první. Když královský fišmistr Kunát (on to vlastně byl jakýsi generální fišmistr - podle vzoru generální ředitel) stavěl u Třeboně velký rybník Tisý (který byl a je vskutku veliký a svými třemi sty sedmnácti kilometry čtverečními je v České republice šestý největší), tak svěřil pan Vok z Rožmberka (to byl jiný Rožmberk než jeho slavnější vnuk Petr Vok) dozor na celou tou stavbou fišmistrům Slepičkovi a Sádkovi. Ovšem Slepička se Sádkem na to nebyli sami. Pomáhal jim i myslivec jménem Josef Štěpánek Netolický. Kunát zasvětil Štěpánka do svých rybníkářských plánů, a Štěpánek se osvědčil natolik, že ho v roce 1505 pán z Rožmberka přeložil trvale od myslivecké práce k rybníkářství jako porybného.

'Štěpánek zvětšoval a zlepšoval staré rybníky a zakládal nové a vyhledával i místa pro rybníky později budované,' ověřujeme si v knize Josefa Honse Když měřičkové, rybníkáři a trhani krajem táhli. 'Dokonce i první návrh na stavbu mohutného rybníka Rožmberka pochází od Štěpánka. Při své práci měl před očima jasný a dopodrobna známý obraze celého kraje v povodí Lužnice a jeho vod.'

Štěpánkovy rybníky lze snadno rozeznat od vodních děl jiných rybníkářů. Mají svůj 'rukopis.' To znamená, že jsou mělké, široce založené v krajině, s dokonalou soustavou napájeních stok, takže vyhovují i náročným požadavkům dnešního rybničního hospodářství. Ani dnešní rybníkáři (pokud by se dnes nějaké nové rybníky stavěly) by je nemohli udělat lépe než on. Josef Štěpánek vycházel už tenkrát z myšlenky, že mělké rybníky jsou pro chov ryb výhodnější než hluboké, protože dostatek světla v nich podporuje vývin drobných vodních živočichů, což je oblíbená rybí potrava.

Kde bral rybníkář Štěpánek vodu pro své rybníky? Přímo z Lužnice je nenapájel. Obával se jarních vod. Proto se rozhodl vybudovat jako osu rybniční soustavy stoku, do které teprve voda z Lužnice přitékala. A ta stoka. Dnes toto slovo (tedy 'stoka') používáme skoro výhradně s přídavným jménem 'kanalizační,' ale ona je stoka taky umělá strouha, kanál přivádějící do rybníků vodu. To je případ i Štěpánkovy stoky, jenomže se jí neříká 'Štěpánkova.' Má daleko vznešenější název. 'Zlatá.'

'Zlatá stoka (nazvaná tak pro bohatství, které kraji přinášela) odbočovala zprvu z Lužnice u samoty Kazda nad Třeboní u Opatovického rybníka. Teprve později byl přeložen začátek stoky k samotě Pilař. Zlatá stoka prošla územím na západ od Třeboně, na němž byl později vybudován rybník Svět, vedla dále k rybníku Dvořišti, přes Lomnici k Záblatí, k Ponědráži pod hráz rybníka Horusického a vrátila své vody rodné řece u Veselí nad Lužnicí. Stoku (dlouhou 48 kilometrů), která napájí rybníky Opatovický, Svět, Kaňov, Tisý a Kocléřov, počal Štěpánek vytyčovat nejjednoduššími přístroji v roce 1506 a její stavbu dokončil v roce 1520, po patnácti letech.'

Zlatá stoka plnila víc úkolů: nejenže byla páteří vodní soustavy, která napájela rybníky, ale odvodňovala i staré močály v povodí Lužnice a zachycovala jarní a podzimní přívaly vod. Po Zlaté stoce se dovážel na lodích a prámech do Třeboně stavební materiál pro výstavbu města a jeho opevnění s podzemními chodbami a sklepy. Zprávy o vynikajících schopnostech Štěpánkových pronikly i za hranice. Jako rybníkářský expert byl žádán o pomoc a radu. U rožmberského pána se o něj ucházel salcburský arcibiskup, který chtěl na svých statcích budovat rybníky.

'Jakuba Krčína život, od něho vlastní rukou sepsaný v rytmích.' (Jako že to je ve verších.) Rodičové a den narození jeho, studia, služba při panu vladaři.

(Autor si pečlivě rozvrhl osnovu a na nic nezapomněl.)

A nejprve o rodičích jeho se oznamuje, neb každý, kdož je z pravého srdce miluje, ctí a častou zmínku o nich mívá, ten proto veliké štěstí na světě mívá. Jiří Krčín z Jelčan otec jeho vlastní byl jest, kterémuž až do své smrti činíval velikou čest. A matka jeho Kateřina z Olbramovic byla a ta jest jej na tento bídný svět porodila v poledni v neděli před památkou velikého Jakuba svatého léta Páně tisícího pětistého třicátého pátého.

Rýmovačka Jakuba Krčína jest sice nepříliš umělá a v dějinách české literatury na ni příliš místa nezbude, ale co do faktografie - docela spolehlivá. Jakub Krčín se skutečně narodil 18. července roku 1535. Chybí dodat rodiště, to se do veršů jaksi nevešlo. Byla to tvrz Polepy na Kolínsku. Tatínek: profesí chudý vladyka. Maminka: Ze zchudlého rytířského rodu Čejků z Olbramovic. Ta chudoba se v jeho biografii objevuje nějak podezřele často. Však taky neměli peněz nazbyt, což ovlivnilo i Jakubův vzdělávací proces.

A jakž jest dochován byl k věku rozumnému, hned jest dán od rodičů k umění svobodnému.

Tedy po studiích na škole svatého Jakuba v Kutné Hoře vstoupil do učení na artistickou fakultu University Karlovy v Praze.

A v tom trval mnohé časy, opovrhši tohoto světa všelijaké kvasy. Chudobu, nouzi oblíbil raději, maje ku Pánu Bohu svému tu naději, že jej poctivou živností opatřiti ráčí prve, nežli ho smrt bídná zakvačí.

Živě si lze představit, kterak se Kubovi hnusí světské kvasy neboli hostiny a dychtí po tom být co možná nejchudší.

Jakož pak i tak se dálo, že se proti všech zlých vůlí stálo.

Ta 'vůle všech zlých' zřejmě způsobila, že musel vysokoškolských studií zanechat a v jedenadvaceti odejít do služby. Do té služby si to namířil k panu Vilému Trčkovi z Lipé. Nastoupil v profesi nádvornické. Dnes je 'Nádvorník' pouze jedno ze 40 000 českých příjmení a píše se zásadně s velkým N na začátku, zatímco v Krčínově době byl nádvorník totéž jako 'mejstřík' nebo 'hoffmeister.' Což znamená nádvorní hospodářský úředník, vlastně jakýsi dozorce polí, lesů a honitby. (Taky se mu říkalo 'šafář.') Jakub nastoupil do svého prvního nádvornického místa na Veliši u Jičína. Dobrá služba, ale těžká. Pan Trčka byl výborný ekonom, který dokázal ze svých podřízených vyždímat energii do poslední kapičky. (Někteří nadřízení jsou již tací - ždímají a ždímají.) Po třech letech velišské praxe odešel do kláštera. Do řádu arci nevstoupil, pouze do hospodářských služeb augustiniánské řeholní kanonie v Borovanech. (Borovany jsou na poloviční cestě mezi Českými Budějovicemi a Trhovými Sviny. Jejich souse-dem byla tvrz Trocnov.) Zrovna v Borovanech dával nejméně dva roky do pořádku zpustlé klášterní hospodář-ství, na kterém se podepsal nepořádný probošt kláštera Matěj Kozka z Rynárce.

Kněz Matěj Kozka, probošt borovanský zle hospodařil, klášter panu vladaři vzdal (jakože jej odevzdal rožmberskému pánu).

Když se zadlužil a vše zpustoval, klášter panu vladaři odevzdal a dni své po frantovsku strávil.

Nevíte, jak se tráví dni 'po frantovsku?' To se jedinec nemusí jmenovat František (může, ale nemusí). Když byl někdo podle našich předků 'frantovský,' tak to bylo totéž, jako bychom o něm dnes řekli 'veselý, žertovný, případně bláznivý.' I dnes bychom pár takových frantů napočítali. Dva malé dotazy ohledně toho franty Kozky, někdejšího probošta z Borovan: Co všecko protuneloval? Bylo toho dost. 'Kněz probošt pšenice i jiné obilí rozprodav, peníze propil, pivovar opustil, krčmy dvě zastavil.' A za tohleto 'zpustování' kláštera nebyl potrestán, ba naopak, dostal příjemnou funkci krumlovského kaplana a v ničím nerušeném klidu dožil. (Nic nového pod slun-cem.) 'A pak ještě za faráře do Prachatic byl podán. Potom do Suchdola na panství třeboňské dostal se 1566. léta a tam umřel. Choval mnoho koz a často kozly vozíval se.'

'Dokud kněz Kozka Krčína za úředníka měl, hospodářství jeho stálo.' Víte co, nechejme už frantu Kozku i s jeho kozlím spřežením a poohlédněme se zase po Jakubovi. Kdepak jsme ho zapomněli? V Borovanech. V klášteře, přesněji na klášterním statku. Tam nabyl velice cenné zkušenosti. U zdejšího opata Řehoře Škaldy se totiž přiučil matematice a geometrii a seznámil se například i s tím, jak vysoušet bažinaté mokřiny. To všechno bylo pro něj brzy velice užitečné. Říká se, že od opata získal jako velmi cenný dar plány rybníků od rytíře de Condé, vybudovaných v okolí Paříže, i plány rybníků od vznešeného pána Volontata z Carcassone , které do kláštera přivezl už před dvěma sty let vzdělaný templář Marvald z Valdeka. Hodně zkušeností z těchto staveb opata inspirovaly a taky Krčín nad nimi získával nové znalosti.

Jakub byl úředník mimořádně zdatný a spolehlivý, hotová perla, jaké si každý manažer váží a chrání si ji před konkurencí. Všiml si ho i krumlovský purkrabí Jan Vamberský, což se projevilo tím, že Jakuba povolal do rožmberských služeb, a ten se v nich stal pomocníkem purkrabího.

Od léta 1561. začal sloužiti a hned mnohým zprvu se nelíbiti, neb činil vůli pána svého, nic nedbaje na žádného. Omluv mnoho musil trpívati od toho, kterým se měl spravovati. nejsa ješ-tě dokonalým purkrabím. Toho léta přivedl vodu na Předhradí, kterážto do pivovaru zase teče, takže sládci na vodu nemají žádné péče. V krumlovském pivovaře pivo bílé vařit se začalo a mnohým ze zisku scházeti počalo.

Šestadvacetiletý 'ještě ne dokonalý purkrabí' (neboli podpurkrabí) dostává na krumlovském zámku roční plat třicet kop míšeňských grošů, navíc denně stravu při čeledínském stole a jednou ročně nový dopravní prostředek. (Koně.) 'A také šaty mu byly dávány.' Zkrátka - bylo mu přáno. 'Kancléř rožmberský Václav Albín z Helfenburka mu přál,' to napsal koncem minulého století o Krčínově nástupu na Krumlov historik profesor Theodor Mokrý, 'a jeho slovem začal Jakub hned v prvním roce působení za neduživého Vamberka spravovati nejen zámek, ale i hospodářství, neboť stavěl (jas milovníkem a znalcem všeho měření jak stavebního, tak polního) vodovod do příhradku na Krumlově.'

O tom už jsme si četli přímo z brka pana Krčína. Na podpurkrabském místě zůstal jeden rok. Pracovitý, ekonomicky uvažující, ctižádostivý a notně tvrdohlavý Jakub je v sedmadvaceti letech jmenován krumlovským purkrabím. Pod jeho rukama začíná rozkvétat největší panství v Českém království. 'Jakub Krčín, purkrabí krumlovský,' píše o něm kronikář rožmberských pánů, Václav Březan, 'hned začal uskrovňovat dvoru a víno pánům radům zapovídal. Vyhledával také pilně na panství zloděje, kteří zvěř stříleli, z nichž někteří na hrdle ztrestáni.' Všichni to brzy pocítili na vlastní kůži, i když ne všichni na hrdle, jako těch pár chycených pytláků. Poznali, že hlavním rysem Krčínovy povahy je tvrdost, nesmiřitelnost a taky neústupnost. Jeho povinností bylo dbát o bezpečnost, zásobování a čistotu zámeckého sídla: v zimě ve čtyři a v létě ve tři hodiny ráno otevíral a večer v osm hodin zamykal zámecké brány, spolu se šafářem přiděloval služebnictvu práci, každý večer osobně podával rožmberskému vladaři přesné hlášení o tom, co se na zámku během dne událo. Jeho pán a zaměstnavatel (tím byl Vilém z Rožmberka) mu v dodatku k pracovní smlouvě v popisu práce ukládá, 'aby netrpěl pití, lání a hanebné mluvení čeledi.'