Kaple betlémská - A ROZEVŘE SE DOBA POMSTY A ODPLATY V OHNI A MEČI

'A ROZEVŘE SE DOBA POMSTY A ODPLATY V OHNI A MEČI'

Bylo to sotva pár let po Janu Husovi (tedy přesně už někdy v roce 1402), co se ocitl v Praze kazatel Mikuláš. Tento muž je pravděpodobně totožný s Mikulášem z Drážďan. Mezi námi: on k nám ani tak nepřišel. On byl spíš k nám vyhnán. Doma byl totiž pronásledován jako kacíř. Mikuláš začal u nás tam, kde skončil. A pěkně zostra.

'Hleďte, drazí, ještě letos budou tito pánové sťati a jejich hlavy poplavou v krvi,' volal Mikuláš poněkud krvežíznivě při svém kázání a ukazoval na přítomné konšely, 'buď je zabije jejich vlastní čeleď, neb ti, kdož je provázejí!' A když purkmistr a konšelé (nemile dotčeni pochopitelně) odcházeli z kostelních lavic, volal Mikuláš za nimi: 'Hleďte, ďáblové je vyvádějí z chrámu!' Stejně nevybíravě Mikuláš při svých kázáních útočil proti arcibiskupovi Olbramovi, pomlouval jeho památku a proklínal jej, protože prý ožebračil mnoho lidí. I známého kupce Kříže (což byl stoupenec Jana Milíče a jeden ze zakladatelů Kaple betlémské) odhalil Mikuláš z kazatelny jako 'člověka hodného šibenice,' a pranýřoval chování jeho syna Petříka, který v opilosti pálil nuzné chýše chudáků. 'Kdyby byl raději vděčen za to, že Bůh již tolikrát zachránil jeho otce od šibenice!' Od začátku konfrontační styl. Takový by docela zapadl mezi figurky dnešní politické scény

Mikuláš tenkrát u nás ještě dlouho nevydržel. Záhy byl z Prahy vykousán a vrací se až po nějakých deseti letech. To znamená kolem roku 1412. A nepřichází tentokrát sám. Spolu s ním k nám přišel druhý drážďanský mistr z básně kronikáře Starých letopisů, mistr Petr. Oba Drážďanští u nás rozvinuli intenzivní propagandistickou činnosti. Hlavně Mikuláš. Právě on dal po Praze nosit obrazy, které v protikladu s chudobou Kristovou znázorňovaly rozmařilost a přepych tehdejší církve. Na té obrazové agitce byla pojednána hubená postava Kristova, nuzně oblečená, sedící na oslíku, a vedle ní za stolem obloženým bohatě jídlem a pitím otylý mnich hovící si v křesle. (Není nám známo, jestli se v onom mnichovi nepoznal třeba mistr Jan Hus. Ten rozhodně obézní byl) 'Ó, Pane, dej, ať uvidím obnovení tvé svaté církve!' volal Mikuláš a stejným dechem útočil proti církvi, pro niž měl jako nejlichotivější jméno 'apokalyptická nevěstka.'

'Ó, Pane, myslíš, že se dočkám té blažené chvíle, kdy nevěstka apokalyptická bude obnažena a maso její bude spáleno ohnivými plameny?! Doufám, že uvidím dobro Páně, že vloží do je-jich srdcí, aby učinili, co mu bude milo!'

Mikuláš a Petr, oba řečení z Drážďan, se ubytovali podobně jako mistr Petr Payne, řečený Engliš, a další Mikuláš, příjmím Loripes v domě českého universitního národa U Černé Růže v pražské ulici Na Příkopě. Drážďanský Mikuláš pobyl u Černé růže nějakých pět let - v roce 1417 musel podruhé opustit Prahu a dostal se do Míšně, která se mu stala osudnou, neboť ho tam jako kacíře upálili. 'Malým nebo vůbec žádným hříchem je mýlit se ve věcech, které nepatří k víře,' píše Mikuláš z Drážďan v Praze dva roky před svou smrtí. 'V otázce očistce, jak o něm obecně lidé hovoří, téměř všichni mají zato, že věřit v něj je nutné. Proto také mnozí byli pro svou nevíru v očistec upáleni na hranici. Odsoudit však někoho bez rozumného rozboru je velice nebezpečné. Pán přece praví u Lukáše: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Aby unikla takovému nebezpečí, vyžaduje Pravda být poučena autoritou Písma nebo neomylným rozumem od Lži nebo od kohokoli jiného, že očistec je předmětem víry a že je spravedlivé dát souhlas k odsouzení lidí, kteří byli pro svůj odpor k očistci odsouzeni a upáleni, ani ještě za našich časů jsou vláčeni před soud.'

Nakolik pokládal Mikuláš za spravedlivé, že byl zanedlouho nato rovněž dán souhlas s jeho upálením, to se asi zjistit nepodaří