LOAJÁLNÍ REBELANTI - Albrecht Jan Smiřický na úmrtním loži

LOAJÁLNÍ REBELANTI

Loajální rebelanti Protimluv, že. Kdo je loajální, nerebeluje. Kdo rebeluje, není většinou loajální, neb se rebeluje proti nadřízeným. Jenomže čeští loajální rebelanti doufali v cosi úplně jiného.

Stavovské povstání začalo. Avšak proti komu mířilo? Tento nejpodstatnější bod akce si vzbouřenci hned na počátku definovali špatně. Sami sobě totiž namlouvali, že císařský dvůr defenestraci pochopí v té interpretaci, jakou činu dají oni. Němě se očekávala velkomyslnost tam, kde ani před defenestrací nebyla. Matyáš i Ferdinand měli být prostě důrazně upozorněni na nepořádky v Českém království.

Povstalci lapili sami sebe - do tenat iluzí. Což je vyjádřeno takřka poeticky, skutečnost byla ovšem prozaická. Čeští rebelové se pokoušeli předstírat, že jejich vzpoura rebelie nemíří na panovníka a na dynastii, dokonce ani na instituci místodržitelství ne. Kdepak!. Byli prý ztrestáni pouze původci jinak dobré vládní politiky, čeští páni naprosto nic nemají proti císaři, vůbec nic, naopak - čistě v jeho zájmu jednali. Přibližně toto bylo obsahem krotkého, pochlebnického vysvětlení, které Praha obratem poslala Vídni. Ona ta hladká slova měla obrousit drsný čin.

Bylo však problematické čekat, že se dvůr výkladem tak průhledným dá obalamutit. Poté, co hrabě Thurn zjednal pořádek a napomenutí po všech městech pražských, navrátili se zase stavové na Hrad a jej Diviši Černínovi, hejtmanu téhož Hradu pražského, pod jeho dřevní povinnosti i vartýřům předešlým, zavázavše je králi i sobě toliko přísahou novou, k opatrování pokojnému poručili. Nejvyššího pak purkrabího do domů jich přátelsky a šetrně doprovodili a sami mezi sebou uzavřeli na tom, aby žádný ze stavů pod ztracením cti z Prahy nevyjížděl, ale na druhý, jenž byl čtvrtek, den památky Krista Pána radostného na nebesa vstoupení, 24. dne měsíce máje, v osm hodin v paláci Hradu pražského se jeden každý najíti dal.

Copak tam všichni hledali? Novou vládu. Taková vláda, ta musí nejdřív jmenována. Složení vlády se obvykle neponechává náhodě. Bývá výsledkem dohod, které se řídí vlastním i pravidly politické rady (což platí dodneška). Pokud máme porozumět českému povstání (té vzpouře loajálních rebelantů), tak se musíme ptát i na to, podle jakého klíče vzniklo direktorium, tedy zemská, v našem případě povstalecká vláda. Nebyl to klíč, díky němuž by byla vláda sestavena například organizátory defenestrace. Sám Thurn a s ním i Colonna z Felsu, jakož i Pavel Kaplíř a Oldřich Vchynský dosáhli uspokojení svých tužeb jakožto velitelé armády. Nevzdali se sice mocenských pozic, naopak, nepouštěli z ruky svou téměř neomezenou pravomoc ve vojenských věcech, do kterých nedovolili nikomu zasahovat. Ani direktorům. (Ono celé to direktorium pohlíželo na vlastní způsobilost k vládě jako na záležitost prozatímní a přechodnou, i když do skonu krále Matyáše nikdo nemohl dohlédnout jejího konce - ano, císař a král Matyáš byl stále naživu a ještě bude, a to až do posledního zimního dne v roce 1619, kdy jím vymře rakouská větev Habsburků po meči a moci se ujme štýrský Habsburk, Ferdinand, v pořadí Druhý.)

'V téhle zvláštní situaci povstalecká vláda ponechávala téměř rovnocennou kompetenci vojenským velitelům (píše se v knize profesora Josefa Petráně o staroměstské exekuci), a nezrušila ani dřívější královské úřady, i když převzala většinu jejich pravomocí. Direktoři si osobovali ovšem mnohem víc moci než královská zemská vláda před defenestrací, nikde však v programu nevyslovili - aspoň ne nahlas - republikánskou myšlenku'. Nahlas možná ne, ale tajně. nebo možná v duchu? Ba ne, království mělo mít podle šlechticů svou 'hlavu a pána.' Ještě tu sice byli taky měšťané a hlavně radikálové mezi nimi (zejména Martin Fruwein, ti se ale neodvážili republiku prosazovat, i když je velice lákala jako taková utopie v nizozemském příkladu.

V direktorium z těch, co se podíleli na defenestraci, vystupovali už během tajné schůzky paláci Smiřických jako politické autority: Václav Vilém z Roupova, Václav Budovec z Budova, Albrecht Jan Smiřický a Martin Fruwein. Na ty všechny vybylo ve vládě místo, na ně a ještě na další, celkem třicet direktorů. Třicetičlenná vláda, na tak malou zemi. Pečlivě se přitom dbalo na paritní zastoupení všech tří stavů - panského, rytířského a městského. V čele stál president Václav Vilém z Roupova. Muž, který stál zatím v příběhu českých dějin tak nějak na okraji. Bylo mu tehdy něco přes čtyřicet a mezi direktory byl jedním z nejmladších. Vstupoval do direktoria nejen jako defensor, ale také jako vysoký královský úředník, císařský rada, komorník a nejvyšší berník. To je pěkná funkce, nejvyšší berník. Znamená, že měl na starosti daně. Na začátku povstání měl pověst výborného řečníka. Od roku 1609 (kdy ho zvolili do sboru defensorů - tehdy mu byla asi 33 léta), řečnil na všech sněmech, kde se projednávaly důležité záležitosti. Takže dá se říct - profesionální politik. Na politickou kariéru všestranně připraven. Mluvil a psal stejně tak dobře česky jako německy nebo latinsky. Když přijela do Prahy nová česká královna, manželka Fridricha Falckého, mohl ji přivítat dobrou francouzštinou. Jeho korespondence ukazuje velkou koncepční hbitost. Obratnost osvědčil v diskusi před defenestrací. On se jí nějak zvlášť horlivě nezúčastnil, stál spíš v pozadí, ale když už promluvil, tak to, co řekl, stálo za to, bylo to na místě. Když debata začala odbíhat k osobním invektivám, vracel ji včas a věcně k hlavnímu tématu, k otázce porušování náboženských a stavovských svobod. Choval se rozvážně a soudně, když už někteří jiní začali ztrácet nervy. (Což všechno je sice hezké, ukazuje to na jeho osobní přednosti. ale nic takového nevysvětluje proč se člověk dostane do čela státu.) Byl nesporně schopný, tím spíš, že jako šlechtic poměrně chudý získal vynikající postavení v české stavovské společnosti. Studoval v Itálii a na kalvínské škole v Německu. Po návratu domů udělal štěstí - přiženil se do rodiny Smiřických, nejbohatší české šlechty. Dcery Smiřických opravdu nemusely mít obavy, že by se snad nevdaly. Platilo to i o sestře mladého direktora Albrechta Jana Smiřického Alžběta, která měla špatnou pověst, protože se oddala nejen svou duší, ale i tělem venkovskému kováři (jmenoval se Wagner a jeho výpověď se všemi podrobnostmi se dostal do našich rukou poté, co jsme tento díl Toulek natočili, ale my bychom ji stejně nemohli použít, neboť tento pořad má premiéru dlouhou před 22. hodinou). Kvůli milostné avantýře s poddaným vězela Alžběta Smiřická dvanáct let v domácím vězení na Kumburce, a to až do roku 1620, kdy si našla nápadníka rovného rodem, pana Otu Jindřicha z Vartemberka. Nedělejme si iluze, že by mu šlo o Alžbětu samu, spíš o obrovský majetek Smiřických. O politiku se nestaral, na rozdíl od pana z Roupova, který sňatkem s Kateřinou Smiřickou vešel do přízně s politiky o něco staršími, obecně respektovanými. Například s Karlem starším ze Žerotína, s Jáchymem Ondřejem Šlikem, z poněkud vzdálenější přízně byl i Jindřich Matyáš Thurn, ale také nadějný vrstevník Albrecht z Valdštejna (už jsme si říkali, že účastníci českého sněmu byli samí bratranci a švagrové a strýcové - a to nepočítáme ještě vzdálenější příbuzné, protože mezi nimi byli členové mnoha významných rodů, Vilémem Slavatou počínaje a Lobkovici konče). Taková jedna velká rodina.