ČLOVĚK RUDOLF HABSBURK

ČLOVĚK RUDOLF HABSBURK

'Zvláštní osobní záliby císaře Rudolfa II. začaly většinu současníků intenzivně zajímat teprve tehdy, když bylo zřejmé, že jim císař věnuje mnohem víc času a pozornosti než naléhavým vladařským povinnostem. Významné osobnosti musely čekat často celé týdny na audienci, zatímco do císařských komnat získávali snadno přístup podezřelí lidé, kteří chtěli císaři údajně svěřit nějaké dosud netušené poznatky z oblasti uznávaných i obskurních věd, nebo mu chtěli předvést výplody svého tvůrčího snažení, a všem kromě císaře připadali na první pohled jako podvodníci. Benátský vyslanec Tomasso Contarini označoval tento svérázný císařův postoj za zarážející a stejný názor sdíleli i jiní cizí vyslanci a mnozí císařovi dvořané.'

On byl Rudolf takový divný pavouk. Velice svérázný. Po prvních pěti letech panování se víceméně uzavřel před světem i před svými povinnostmi. Radil se a stýkal se s čím dál užším kruhem lidí. Pokud někoho ze spolupracovníků zavrhl, už mu ten nešťastník nesměl na oči. Vážnost císařova přerostla v zamračenost a v absolutní nedůtklivost. (Zdá se, že něčím podobným se lehce nakazí i dnešní politikové.) Rudolfova povaha se však postupně přetavila v samotářství, v odpor k vystupování na veřejnosti, k udílení audiencí k řízení politických porad. (Čímž na straně druhé zase dnešní politikové netrpí.) 'Útěk do pohodlnosti a samoty, útěk od politiky a vladařských povinností do vznešené izolace podivína a nakonec šílence, nebyl ve skutečnosti (a je třeba to zdůraznit) tak překotný a náhlý. K obratu na trůně došlo po Rudolfově onemocnění v letech 1580 až 1581. Osobnost císaře, předtím v mezích normy, se rozdvojila po přestálé chorobě,' a tou byla s pravděpodobností, hraničící s jistotou syfilis. 'I nadále míval kratší či delší období aktivity, někdy dokonce přehnané,' což by zase ukazovalo na maniodepresivní psychózu. 'Dokázal cestovat, účastnit se sněmů, činil politická rozhodnutí. Ale s postupem let Rudolfova iniciativa vyhasínala, duševní úchylka se projevovala čím dál výrazněji. A tak i rudolfinská Praha, kterou panovník roku 1583 označil za stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější a učinil ji svou residencí, prožila čtvrt století dlouhou éru, prosycenou zvláštní, dalo by se říct schizofrenní atmosférou. Několikatisícový císařský dvůr skýtal Praze až do počátku 17. století výjimečný lesk. Přítomnost desítek umělců i vědců učinila z města věhlasné centrum kultury i tvořivého experimentování.'

Na druhé straně tady byla stále víc a víc sílící nenormálnost císařského vládce. Málokdo se mohl pochlubit, že viděl Rudolfa živého (později se dokonce šeptalo, že snad už dávno zemřel). Do oslnivého lesku Prahy tak vstupovaly temné stíny. Asi jenom tenkrát mohl městem chodit současně Golem, ďábelský doktor Faust a bláznivý císař Rudolf. 'Už před smrtí Tadeáše Hájka z Hájku' (tedy před rokem 1600) 'měl pražský dvůr pověst intelektuálního centra, které lákala lidi nejrůznějších oborů ke kratšímu i delšímu pobytu' (dozvídáme se z knihy historika Josefa Janáčka o Rudolfu Druhém). 'Městem se pravděpodobně jen mihl filosof Giordano Bruno.' (Bylo to v roce 1588.) Po dobu šesti měsíců hledal v Praze azyl tento muž, který jako první pochopil, že Slunce je ve vesmíru pouhou tuctovou hvězdou, protože už tehdy prchal před inkvizicí. Ten azyl nakonec nedostal, ale zato tu vydal knížku tezí proti učení soudobých matematiků a filosofů, za kterou obdržel od Rudolfa II. 300 tolarů a odešel hledat klid o kousek dál. Kromě Giordana Bruna se tu objevili různí zázrační ranhojiči a lékaři, učení i méně vzdělaní astronomové a především alchymisté. Na první pohled nebyl v tomto hemžení zhola žádný řád a ambiciózní jedinci na sebe chtěli upoutat pozornost častěji údajnou hloubkou svých filosofických myšlenek než odbornými znalostmi vlastního oboru. Platilo to také o lékařích, pro něž projevoval věčně trpící Rudolf obzvláštní slabost. Z nich pronikli ke dvoru mezi císařovy osobní strážce především mnozí cizinci, kteří se však nedokázali shodnout v názorech na choroby Rudolfovy a na jejich léčení. Nejpočetněji byli mezi samozvanými experimentátory u dvora i v pražských městech zastoupeni astrologové, alchymisté a provozovatelé černé magie.

Nechceme se dotknout všech zastánců těchto učení, ať už bývalých či současných, ale všechny ty nekontrolovatelné zprávy o možných i nemožných divech musí přijímat dnešní člověk se značnou skepsí. Současně se tentýž táže, jak mohli vzdělanci typu Rudolfa II. nebo například Viléma z Rožmberka tak nekriticky všem těm šarlatánům věřit? Co to bylo za posedlost, která jim velela investovat do výzkumů pochybné hodnoty a vesměs nulových výsledků? To lze jen potvrdit: Rožmberk prý utopil v alchymii (jeho laboratoře pracovaly v Třeboni, Prachaticích a na Krumlově) celkem 300 000 zlatých (v podstatě takový menší státní rozpočet). Výdaje Rudolfovy byly zřejmě ještě vyšší. Nikdo neví kolik, protože Rudolf proinvestované sumy raději tajil. Prostě či počínal jako nejeden náš ministr financí. Alchymie však měla pořád velký kredit. Především tu byla přítomna ona příslovečná magická atmosféra doby, plná nebeských znamení, krvavých dešťů, astrologických proroctví. To je pravda, letáky chrlily samé neuvěřitelné zprávy. Tak například slovutný doktor Gall (to byl lékař Rudolfova prastrýce KarlaV., toho španělského) objevil prý aquavit. totiž dávno hledanou živou vodu. Díky tomu, že aquavit pilně užíval, se dr. Gall dožil údajně sto dvaceti devíti let. (Dnes užívá tohoto názvu dánská pálenka příchuti kmínové - to už je asi jiný aquavit než ten, který nasával dr. Gall Inu, chlastat tvrdý alkohol víc než sto let by muselo i ta nejodolnější játra zhuntovat přímo fatálně) Jinou tehdejší senzací byl bezoáry. Nikoli kozy, ale kameny. Kameny bezoáry byly dobré na jed. Chránily před všemi druhy jedů. Za nejkvalitnější bezoár byl považován kámen, který se tvořil v žaludku indických koz. (Tak přece jenom kozy) Rudolf na účinky kamínků z kozích vnitřností věřil. Za druhé peníze je skupoval a ukládal je ve svých sbírkách. Asi si říkal: co kdyby. Jiný mudrc - Theophrastus Bombastus von Hohenheim alias Paracelsus (pobýval i u nás, na zámku v Moravském Krumlově), tak tedy tento Paracelsus se zcela vážně zabýval problematikou stvoření homuncula, česky: umělého mužíčka. Konstruktéři i matematici hledali cestu k věčnému pohybu bez energetické spotřeby, neboli pokoušeli se sestrojit perpetuum mobile. Kámen mudrců, transmutace neboli přeměna prvků, elixír věčného mládí - to všechno byly otázky, které se jevily jako řešitelné. (Někomu se takovými jeví dodnes.) No a právě v tom tkvěl další spolupůsobící faktor. Obzory vědění se v renesanci posunuly oproti dřívějším věkům tak zprudka, že to rodilo hyperoptimistické iluze o všemohoucnosti člověka. (Na rozdíl od dnešní doby, která rodí už jenom hypermarkety.) A je tu třetí faktor: Děravým poznáním se jak myši dírou protáhli šarlatáni a zmocnili se některých pozic v rodící se vědě. (Dlužno dodat, že šarlatánské myšky se protahují všemi mož-nými dírkami čile dodnes.) Jejich rafinovanost se tehdy skryla do černokněžnického hávu ( na rozdíl od dnešního, zpravidla senzibilního obleku). Největší prostor jim poskytla právě tajemná alchymie. Proslulý Edward Kelley (na toho si ještě posvítíme, neb jeho osudy jsou pro tuláky českou minulostí přímo lahůdkou), tak tedy tento alchymista, připutovavší k nám z britských ostrovů dokázal před zrakem samotného císaře Rudolfa s pomocí tinktury jakési proměnit rtuť ve zlato. Což je zásluha na několik Nobelových cen. Zda se mu to povedlo, nemáme tušení, ale zřejmě šlo o nějaké nápadité eskamotérství. (Prostě takový o čtyři sta let starší kolega a krajan Davida Copperfielda.) U Kelleyho se na tu fintu nepřišlo, u jiných však ano. Pár šarlatánů kupříkladu čarovalo zlato tím způsobem, že používali kelímky se zdvojeným tavitelným dnem, například z vosku, pod kterým ukryli zlatý prach. Anebo metoda s hůlkou. Obsah v tyglíku míchali hůlkou, ve které byly kousky zlata zataveného ve vosku. Anebo se zlato skrývalo v uhlících, které když vyhořely, tak se z nich uvolnily krůpěje zlata. V atmosféře vstřícné zázrakům pak efektní triky tohoto druhu vynášely bohatství, ba šlechtické predikáty. V atmosféře vstřícné zázrakům a nefungujícího práva vynesly zase jiné triky bohatství, jakož i predikáty (byť ne šlechtické) i našim schopným současníkům. Všeho schopným. 'Mekkou alchymistů se v té době stalo jedno z nejvýznamnějších evropských obchodních center, v němž se soustřeďovala intenzivní peněžní směna, totiž italské Benátky.' Praha však nezůstávala moc pozadu. 'Zde působil před rokem 1590 jeden z nejslavnějších alchymistů té doby, Kypřan Marco Antonio Bragadini, jenž krátce nato odešel do Českého království do císařských služeb. Zprávy o jeho pokusech hltali lidé v celé Evropě se stejným i nadějemi, s jakými nosili na holém těle kameny nalezené v žaludcích zvířat, jimž přičítali čarovnou léčivou moc. Celkový počet alchymistů, profesionálů i náhodných diletantů' (což v praxi vyšlo víceméně nastejno), 'se odhaduje u pražského dvora na dvě stě osob. Jejich fluktuace byla zcela mimořádná, protože Rudolf II. se projevoval jako mimořádně náročný zaměstnavatel a jen malý počet lid si dokázal pod jeho přísným dozorem udržet místo u dvora déle. Mezi alchymisty, kteří pronikli k císařskému dvoru, nechyběli lidé zvučných jmen, známých po celé Evropě - Jeroným Scotus pracoval před příchodem do Prahy na dvoře královny Kateřiny Medicejské v Paříži a u arcibiskupa v Kolíně nad Rýnem; John Dee (džon dý), spíš filosof než alchymista, působil v Anglii u dvora králů Eduarda VI. a Alžběty I. Mezi císařskými alchymisty se objevila dokonce i jedna žena - jistá hraběnka z Öttingen, kterou posléze Rudolf vypověděl z Prahy.'