LUDVÍK DÍTĚ

LUDVÍK DÍTĚ

'Šlechta se zasadila o podivná práva proti městům, což byla zvláštní nová práva Rendlova.'

Ten Rendl, neboli Rendlík. čili Albrecht Rendl z Oušavy. to byl královský prokurátor, který dal dohromady nový zákoník. 'Když nějaký zemánek dá měšťanovi políček, neříkej mu nic, ale žaluj ho u soudu na Pražském hradě. Stalo se to například hospodáři od věže, když šel do židovské čtvrti: v podnájmu u něho bydlel nějaký zeman Kordule, velice chudý. Jednou se jeho žena pohádala s hospodářem a on jí v hněvu vynadal. Kordule z toho měl velikou radost, protože mu chudoba vyprázdnila měšec, a pohnal ho k zemského soudu. Zemští páni soudcové vynesli rozsudek, podle kterého měšťan musí zaplatit Kordulovi deset kop grošů a nahradit mu škodu. (Což nebyla ani zdaleka věc u nás tehdy ojedinělá.) Často se stávalo v Praze i v jiných městech, že nějaký zemánek přišel do města a dal měšťanovi pohlavek; když mu ho vrátil a nebyli u toho žádní svědkové z řad měšťanů nebo podruhů, byl zemánek rád, že na to měšťan nemá svědky, a pohnal ho k soudu. A teď jezdi do Prahy, utrácej peníze, zanedbávej doma svou práci, vydávej se v nebezpečí, a než ta pře skončí (za rok nebo ještě později), plať obhájci, a nemáš-li svědky, zaplať, co ti páni v rozsudku určí. Pěkný je to rozsudek! Drž pohlavek a vrať ho, a ještě tě obžaluje, že jsi mu způsobil škodu a hezky mu za to zaplať. Ach, moje milá města, to to s vámi dopadlo! Když mnohým pánům a Zemanům už nevystačí jejich důchody, musejí si ještě k nim sem přilepšit ve sporech s vámi, a ještě při tom utržíte nějaké to bití. A pak vám přijedou na přátelskou návštěvu a budou říkat: ´Pomáhej Pán Bůh, pane Martine, sousede milý! Ale dej si na něho pozor: kdyby tě našel blízko svého lesa, ten by tě miloval tak, že by z tebe kůži stáhl!´'
No jak slyšíme, tak bědování nad stavem justice a právního vědomí není u nás jevem moderním data současného. Věru nikoli, již za Jagellonců, jakož i často předtím a často potom se bědovalo. Ale v době krále Vladislava se u nás poměry přiostřily. (Z hlediska práva spíše otupily.) Už roku 1479. usnesl kupříkladu český sněm, aby ležáci (lidé nesvobodní, kteří neměli pána) měli nyní za povinnost 'opatřiti se vrchností.' Jako: 'Máš svého pána? Nemáš? Tak si ho najdi! Nebo si tě pán najde sám, a pak to bude horší!' O osm let později bylo do desek zemských 'zaneseno usnesení' (to je krásný termín, že bylo 'zaneseno usnesení'.ano, úřední šiml bujně ržál již tenkráte). Tak tedy zaneseno bylo usnesení, že poddaní smějí opustit svoji vesnici pouze tehdy, když dostanou od vrchnosti takzvaný výhostní list. Kdo by je bez tohoto lejstra přijal, ten je musí pod trestem vrátit. Aby se neopakovala historie s Daliborem z Kozojed, který rázem nabral spoustu dobrovolníků, zběhlých od ploskovického souseda. Dokonce se objevil návrh, aby dopadeným uprchlíkům byly uřezány uši nebo na čelo vypálen cejch. Měšťané naopak zběhlé sedláky i bezzemky rádi brali do služeb, neboť poptávka po pracovních silách trvala. Jak to všecko skončilo, to už víme. Tehdy jsme se zřídili. (Jako že jsme se zřídili zemsky.) 'Král navrhl městům a pánům, aby se dohodli sami. Je to stejné, jako by se vlk usmířil s ovcí, a zatím švihá ocasem a žene ji do lesa, tam ji zadáví, maso sní, kůži a kosti nechá. To je třeba připomenout, pokud se týče návrhu, aby se města s pány sama dohodla. Města to nemohla připustit a páni dál trvali na svém.' Do celého toho sporu se nakonec musel vložit sám král. Potvrdil práva šlechty a jeho rozhodnutí bylo vtěleno i do zemského zřízení. Ale nejenom válka stavů - i jiné vnitřní rozpory jsou příznačné pro dobu, která se sice označuje jako období mírové, byla však ve skutečnosti byla jediným řetězcem drobných potyček každého s každým.
'Od pořádku roku 1503. podobojí čeští neměli mezi nejvyššími úředníky zemskými nižádného zástupce; přední horlivci katoličtí jako Jindřich z Hradce, Půta Švihovský z Rýzmberka i Albrecht z Kolovrat požívali rozhodné převahy ve vládě - jiní dva katolíci, muži snášenliví, smýšlení mírného, Vilém z Pernštejna, nejvyšší hofmistr, a Jan ze Šelnberka, nejvyšší komorník, upadali v odpor proti nim čím dál živější a opravdovější. Zvláště nový kancléř Albrecht z Kolovrat dělal se metlou boží na kacíře a zavděčoval se tím jak většině svých kolegů, tak i nové panovnici své. Královna Anna, vychovaná v předsudcích proti Čechům, stýskávala sobě, když měla jeti do země kacířstvím zprzněné, aby tam korunována jsouc nabyla práva k věnu královen českých. Nově povzbuzený fanatismus, nesměje ničeho počínati proti kališníkům, obořil se se vší prudkostí a silou proti tak řečeným pikhartům, tj. přívržencům jednoty bratří českých. Vešlo tehdy v obyčej spílati pikhartstvím všemu, co v oboru myšlenek zapáchalo novotou a stavělo se na odpor autoritě starodávné. Strhly se tehdy hádky v Budíně, když vykládána byla před králem potřeba vykořeniti všechny jinověrce v zemi české , aby ta země přestala být pohoršením a úrazem pro celé pravověrné křesťanstvo. Nakonec zvítězil fanatismus a král dal první heslo k pronásledování bratří českých v Čechách i na Moravě.'
Král Vladislav zůstal zase jednou opět věren své přezdívce 'Dobře, dobře.' Hned při svém nástupu na trůn slíbil plně respektovat české kališnictví. Možná doopravdy chtěl, ale nedokázal to. Už svým vlastním vyznáním (a také vyznáním své manželky Anny) povzbuzoval katolickou stranu v zemi. To je projevovalo tím, že na venkově vrchnosti bez rozpaků vyháněly ze svých statků kališnické kněze i obyvatele. V Praze došlo několikrát k zatýkání podobojích. Král dal žalářovat i oblíbeného radikálního kazatele Michala Poláka od svatého Jiljí. Výpověď očitého svědka, kněze Václava ze Slaného, o tomto případu se zachovala v kronice Starých letopisců českých: 'Když byl předvolán před královskou Milost čestný kněz Michal, ochotně a ihned se dostavil před krále (ani se nenavečeřel) spolu se svými přáteli a dal králi poctivé a upřímné požehnání, i když z mnohých varování svých přátel jistě věděl, co ho čeká - že bude zatčen, spolu s dalšími kněžími falešně obviněn a spoután. ´Synu můj, kde budeme dnes nocovati?´ Já jsem mu odpověděl, že na Hradě, protože na Karlštejn nebo na Křivoklát je daleká cesta. Bůh budiž pochválen a staň se jeho vůle, protože se přiblížil čas, kdy nás vyzkouší. Ó Bože, neopouštěj nás!´ Když nás přivedli před krále, měl u sebe knížata a zemské pány - nám kněžím, kteří jsme měli být zatčeni, dovolili s sebou vzít mistry a učené kněze, kteří nás utěšovali. Když jsme stanuli před králem, sdělil nám žalobu; mluvil k nám všem, ale jmenoval jenom kněze Michala, který zaslouží nejvyšší trest z buřičů. Obviňoval nás, že jsme pobuřovali lidi, že jsme hlásali věci, které jsou proti víře a konečně že jsme neposlušni a chceme pražskou obec do něčeho vehnati. ´Jsem nevinen před Bohem i lidmi. Musím hájit své kázání, neboť jsem nikdy nekázal nic, co by bylo proti víře!´ ´Ty jen překrucuješ naše slova, neboť my jsme uvedli i příčinu, totiž ke kážete proti víře.´ ´Prosím Tě pro Boha i pro krev Ježíše Krista, abys nás netrestal bez slyšení a bez soudu,´ ale nikdo na jeho slova nedbal. Je to opravdu podivné, že nikdo z knížat a pánů neprosil za to, aby se nám dostalo spravedlnosti. Potom kněz Michal řekl: ´Pochopil jsem, že to všechno je kvůli podávání krve Páně dětem. Doufáme v Pána Boha a nezřekneme se toho, dokud nám bude bít srdce v těle, neboť pravda je s námi.´ Chci se ještě zmínit o protivenstvích, která musel vytrpět v Králově dvoře. Když už po tom všem kněz Michal vstupoval do vozu, řekl okolostojícím: ´Rádi to trpíme pro pravdu boží a pro krev Ježíše Krista.´ Jeden jednooký dvořan, nějaký Běšín, úhlavní nepřítel krve Kristovy, který tam také stál, řekl: ´Pro svou lež to trpíš, a ne pro pravdu, ty darebáku bezectný!´ Po sedmé hodině nás rychle vezli na voze na Pražský hrad. Když nás přivezli na místo, byla už noc. Jeden ze strážců zle zacházel s malostranským knězem Janem pro jeho kázání a nedovolil mu dívat se z vozu: ´Chci, abys takhle seděl!´ Pak jsme byli odvezeni na Karlštejn. Poslyšte, jaký život vedl kněz Michal v žaláři. Před námi všemi se ve zpovědi vyznal, že od svého mládí žil v čistotě, své tělo nikdy neposkvrnil hříchem a před Bohem a před lidmi si zachovával čisté svědomí. Ačkoli byl cizincem, kterému byla kompaktáty odepřena pravda Kristova, neboť kompaktáta byla vydána jen pro Čechy a Moravany.'
Michal řečený Polák byl skutečně polského původu. Vystudoval v Praze, přilnul k Čechům a stal se horlivým kališníkem. Sloužil nejprve na Vyšehradě, potom v kostele u svatého Jiljí na Staré Městě, 'ačkoli byl Michal cizincem, nebyl cizincem vůči zákonu Kristovu: za celý svůj život ani jednou nepřijímal pod jednou způsobu. Velikou touhu měl v žaláři, aby si mohl číst v Písmu svatém, to vědí nejlépe ti, kteří tam byli s ním. Když je přinesli, hned si v něm začal číst - za čtyři týdny, co jsme byli spolu, jsme přečetli celý Starý zákon, střídajíce se v předčítání tak, že vždycky každý přečetl několik kapitol a ostatní poslouchali. Mohu s jistotou říct, že v žaláři nepromarnil ani chvilku, jen když spal, a to i jen zřídka a na chvíli. Když jedl, bylo nám velmi podivné, že jí ta málo a jak to jeho tělo můře vydržet. Často nás mladší obveseloval, aby nám nebylo smutno: ´Podívejte se, jak ti pražští preláti sedí v lejnech, a to je cesta krále i království.´ Teď budu psát ještě o žaláři: byl smrdutý a temný bez čerstvého vzduchu. Místo okna jsme měli jen otvor veliký asi jako dlaň. Ačkoli jsou všecky tyto věci kolem tělu nepříjemné, zajisté se z nich raduje má duše, že jsem v takovém bídném místě. A jednou se jeho duše na chvíli rozveselila a on zvedl oči k nebi, padl tváři na zem a svými ústy líbal tu zemi, ruce roztáhl mezi lidskými lejny jako na kříži a s pláčem děkoval Bohu za tento očistec. ´Nemyslete si, synové moji, že jsem se pomátl na rozumu. Dělám to proto, abyste věděli, jak rád tyto věci snáším, protože vím, že skrze ně dojdu radosti věčné. Tyto věci přivodil Bůh pro mé dobro. A vy se také radujte, neboť Pán náš nás posvěcuje, abychom aspoň poznali takto své nedostatky, vždyť jsme si leckde při svátostech počínali nedbale, odháněli jsme od sebe vězně, nedbali jsme na chudé a zarmucovali jsme své blízké.´Aby zakoušel v žaláři větší muka a bolesti, dobrovolně ovíjel své hrdlo řetězy a na nohy si dával pouta. A tak seděl, přemýšlel o lidské ukrutnosti a modlil se, aby nás Bůh zbavil okovů věčných. Pak nás však rozdělili a na kněze Michala se valila pohroma a trápení; jednak měl starost o nás, jednak ho trápilo těžké vězení, kromě toho mu působila značné bolesti jeho nemoc. Strážní nám sami vyprávěli, jak ho několikrát s královým svolením pouštěli ze žaláře na čerstvý vzduch, když viděli, jak trpí bolestí a jak umírá. Tak to trvalo do všech svatých, až na dušičky v noci zemřel. Strážní u něho v tu chvíli nebyli, jen andělé mu sloužili jako svatému Lazarovi a jeho duši donesli do nebe. Tak skončil svůj život čestný a poctivý kněz Michal, slavný kazatel.'
Toliko poněkud obšírnější vypravování o osudu Michala Poláka, v době jagellonské nejvýraznější a mezi lidmi velice populární osobnosti z řad duchovních podobojí. Tento případ byl sice nad jiné drastický, ale jinak bylo se cosi podobného stávalo stále častěji. A budilo to zlobu. Všechny tři pražské konšelské rady (tedy Staré Město, nové Město a Malá Strana), i když byly vesměs kališnické, podporovaly linii preferování katolíků. Nebyly samy proti sobě. Konaly, co se od nic očekávalo. Setrvat v konšelském křesle bylo totiž výhodné, být poslušný se vyplácelo. Lidé dobře zapsaní u dvora sedávali v radách donekonečna (to byl třeba případ Vladislavova oblíbence Samuela z Hrádku), a využívali úřadu k osobnímu prospěchu. Šantročení peněz i nemovitostí, zneužívání úřední moci, halafance (neboli úplatky) ve velkém. Tak vypadal zavedený styl práce na radnicích. (O některých radnicích se vypráví cosi podobného i dnes.) To všechno přirozeně budilo ještě prudší nenávist než zatlačování kališníků. Klubko konfliktů, smotané z konšelských lumpáren a z třenic náboženských, rostlo. Napětí ve městě taky. Všecko se urovnalo až na sněmu v Kutné Hoře. Po mnoha sporech a rokováním dospělí čeští kališníci a katolíci k modu vivendi, řečeno zjednodušeně: k dohodě, jak to spolu vydržet a navzájem se nevybít. Ten smír dvou vyznání byl smírem panstva, vyjádřením solidarity feudálů, výrazem taktiky. Zajišťoval zemi rovnoprávnost obou církví. Každý věřící nabýval práva svobodně a bez útisku se rozhodnout pro kališnickou nebo katolickou věrouku. Stav vzájemné tolerance byl dojednán na dobu jedenatřiceti let. Později (v roce 1512) byl prohlášen za věčný. což byl počin nadmíru pozoruhodný. České země, ve které po celé patnácté století neutuchaly věroučné vášně, se konečně stal oázou relativního náboženského klidu. Zatímco v okolí hořely kacířské hranice, u nás se vytvořilo ovzduší křesťanské snášenlivosti.
Škoda, že nám to nevydrželo tak dlouho, jak se slibovalo v roce 1512. Totiž navěky.
'Roku 1503. bylo na polích veliké sucho, a pro to sucho bylo obilí i píce velmi drahé. A Bůh žádný déšť neseslal, protože se všichni k němu modlili nesvorně a nejednotně.' Což však zřejmě neplatilo pro českou královna Annu, protože na ni požehnání sesláno bylo. A taky na krále Vladislava, pochopitelně. Na budínském hradě se totiž sedmačtyřicetiletému uherskému a českému králi a třiadvacetileté uherské královně (Anna nebyla na českou královnu nikdy korunována) narodilo první dítě. Holčička, která dostala po mamince jméno Anna. Ozýval se hlas zvonů, v kostelích byly slouženy slavnostní mše, z budínského hradu vypálili na počest novorozeňátka padesát ran. Před králem a královnou pořádali dvořané tance, opět se rytíři utkávali v turnajích, a obecný lid? Ten mohl zdarma pít víno, rozdávané královským šenkem. Nikoho ovšem tenkrát ani nenapadlo, že se v létě 1503 ozval k královské kolébky pláč budoucí královny, dědičky českého trůnu. Byla to nakonec přece jenom 'pouhá' holka Zatím se čekalo, že po dceři se narodí v Budíně i syn, který by mohl být v budoucnu českým králem. Tuto možnost sice rok po Aniččině narození zkomplikovala mozková mrtvice, kterou byl Vladislav postižen, jenomže se uzdravoval přímo zázračně a nic nebylo ztraceno. Králi možná pomohl manželčin dar - papoušek importovaný z Benátek. Pták měl sice být původně bílý, ale konec konců i barevný opeřenec s čepičkou způsobil radost. A přišlo jaro, a přišlo léto (myslí se 1504), proběhla rekonvalescence, a když se začal psát roku 1505, tak se počalo mluvit (zprvu tiše, pak stále hlasitěji) o královnině novém těhotenství. Manželé se chystali na cestu do Čech, aby se Anna seznámila s Prahou a s Českým královstvím. Budín však královští manželé neopustili. Nechtělo se jim. Jednak se ukázalo, že zprávy o těhotenství byly klamné, jednak uherští magnáti tvrdili, že králova přítomnost v Uhrách je nezbytná. Jak se ukázalo, tak skutečně byla.
'Příklad ještě nedávný, že syn pro zásluhy otcovy povýšen byl na trůn, a naděje že zanedlouho nastane zas volení krále, pobádaly zvláště rod Zápolských, aby klestil sobě (jako kdysi Hunyadovci) cestu k důstojenství nejvyššímu. Jejich dvůr skvěl se větší nádherou nežli královský dvůr budínský. Pokud králova bezdětnost nedávala čáky přirozeného dědice trůnu, chovali se Zápolští dosti tiše a mírně; ale když těhotenství královny Anny počalo kaliti vyhlídky jejich do budoucnosti, jali se pomlouváním krále i všeho, co pocházelo z ciziny dávati sobě lichou tvářnost vlastenectví. Když narodila se králi v červenci 1503 dcera Anna, byl mladý Jan Zápolský, pán na Trenčíně na Liptově mezi prvními, kdo nabízeli se jí za ženicha - tentýž pak (zasnoubiv svého mladšího bratra s jedinou dcerou Jana Korvína), snažil se udělati dům svůj rovněž nápadníkem veškerého domu Hunyadyovců.'
To dá rozum, že o takový lukrativní evropský trůn (a ony to byly vlastně trůny hned dva, uherský a český) byl projeven zájem nadmíru silný. Zasáhla však královská maminka (tedy královna Anna). Zorganizovala proti Zápolskému skupinu šlechticů, kteří byli odpůrci mocného a nebezpečného magnáta. Země se zmítala ve sporech (tím se myslí Uhry, u nás byl klid, my jsme byli 'za větrem'), zvenčí si ohříval svoji polívčičku král Maxmilián Habsburský. Uherští stavové slavnostně prohlašovali, že když královna Anna neporodí syna, nedovolí, aby se svatoštěpánské koruny zmocnil cizinec. Vyhrazovali si právo volby a zdůrazňovali, že za krále zvolí nejspíš někoho z uherských pánů. Za této situace se zamýšlená cesta manželů do Čech a na Moravu nemohla uskutečnit, a nebylo to možné ani napřesrok. Zase nějaké události. Vlastně: ona to spíš byla událost. Co se stalo? Ještě se nestalo. Tak se něco chystalo? Věru, chystalo. Co? A kde? Další královské dítě. Lékaři se opět ozvali se sdělením, že Anna je těhotná (to sice už říkali předtím, a nic), jenomže tentokrát měli pravdu. V Budíně se napjatě očekávala radostná událost, a cizina se dotazovala, jak porod dopadne. Mimořádný zájem o budínskou královskou rodinu projevoval neustále král Maxmilián. Nebyl to zajisté zájem nezištný. Už v polovině minulého léta (tehdy byl novorozeněti Anně sotva rok) zahájil Habsburk tajná jednání o jejím sňatku. Snad sám nepomýšlel, on sám ne Ani pro syna to děvče nebylo. Pro vnuka Ferdinanda. Neznámý. Zatím. Za nějaký čas to bude náš král.
A co kdyby se narodil Vladislavovi a Anně jako druhé dítě syn? V tom případě by byl nejvhodnějším ženichem pro Maxmiliánovu vnučku Marii. Habsburkové měli vždycky k dispozici nějakého toho ženění či vdávání vhodného potomka Král Maxmilián by se měl stát nezletilým dětem ochráncem a poručníkem. Protože však příliš Vladislavovi nedůvěřoval, tak pouhé dva měsíce po uzavření svatebních úmluv vtrhla jeho vojska do Uher (pomáhaly mu v tom i skupiny českých žoldnéřů), a společně obsadili města Šoproň a Prešpurk. Uherským pánům intervent sdělil, že se vlastně vypravil domů, protože se po svých předcích může považovat rodem za Uhra. Král Vladislav se obrátil o pomoc na české a moravské pány, a zatímco se zbrojilo, a vedle toho i vyjednávalo, tak uprostřed všech těch zmatků a ve dnech válečných konfliktů královna Anna předčasně porodila. 1. srpna 1506 se jí narodil syn, kterému bylo při křtu dáno jméno Ludvík.
'Pověsti staré (avšak vždy jen pověsti), že porod byl velmi předčasný, že zrozeňátko přišlo na svět bez pokožky a že podezřívavý Jan Zápolský byl se souhlasem rodičky přítomen porodu, aby se přesvědčil o pohlaví budoucího dědice, to vše nemůžeme ani jistiti ani popírati. Tím jistější, bohužel, jest věc, že královna utrpěla porodem a co šestinedělka skonala 26. července. Byla to ztráta netoliko pro krále, ale i pro jeho poddané žalostná i nenahraditelná.'
Do Čech dorazila zpráva o narození dědice trůnu za tři týdny. 'Z kteréžto noviny byli Čechové velmi veselí a zvonili všudy.' Nebyla po však jediná zpráva z Uher. 'Po té dobré novině přišla jiná, že umřela králová Anna, ležící v šesti nedělích.' Zatímco o pražských oslavách narození princezny Anny nevíme vůbec nic, prince Ludvíka slavil jásot a slavností mše s vyzváněním kostelních zvonů. I Kutnohorští se radovali z narození královského prince a bohatě obdarovali posla, který jim noviny přinesl. K Ludvíkově kolébce se chystaly výpravy šlechtičen z Čech, představitelé stavovské obce vesele vyjížděli na cestu, a nikdo z nich netuší, že vlastně jedou na pohřeb nebohé královny-matky. 'V životě Ludvíkově bylo mnoho předčasného,' napsal později český humanista, kronikář Jan Dubravius. 'S předčasným příchodem na svět jest spjata i zpráva, že tělo nemluvňátka lékaři obkládali teplými vnitřnostmi z čerstvě zabitých vepřů (inkubátorů nemajíce), aby je zahřáli a prince tak udrželi při životě. Ludvík zůstal naživu, všechny novorozenecké svízele přežil, matka však skonala.' Pro Vladislava bylo úmrtí milované manželky (pravděpodobně zemřela na následky infekce a horečky omladnic) krutou ranou. Benátští vyslanci pozorovali, jak král hlasitě štkal a oči měl neustále zality slzami. Odmítal vystupovat na veřejnosti, trpěl těžkou depresí, stáhl se do samoty na dunajský ostrov. 'Pro kteroužto královninu smrt král Vladislav byl u veliké tesknosti za dlouhý čas,' napsal český kronikář. Na svého krále se obrátil jeho sekretář, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic s verši útěšné básně a zapřísahal jej, aby ustal v pláči nad smrtí své choti a aby myslel na své děti a na své poddané. Král však nebyl k utišení. Přestal se holit a jeho tvář i brada obrostla divokým vousem jako v době, když před rokem těžce onemocněl. Nezdržel se pláče, kdykoli se ozvalo jméno královny nebo sirotků. Ještě v roce 1509 (tedy tři léta po Annině smrti) si Bohuslav Hasištejnský povšiml za Vladislavova pobytu v Praze, že 'král stále zamyšlený chodí, více teskného než vážného na sobě znáti dávaje.' Ta čtyři léta, prožitá po boku francouzské princezny, musela jeho život hluboce poznamenat. Schopnost svých rodičů milovat a sdílet lásku měly obě děti, Anna i Ludvík, zřejmě v genetické výbavě. Pověstný je vášnivý vztah Ludvíka v k Marii Habsburské, a je známo, jak něžně a věrně se měli rádi Anna a Ferdinand I.