Léta panování Lucemburků – Úvod

Léta panování Lucemburků – Úvod

Násilná smrt Václava III. přinesla českému státu pád z velmocenských pozic do polohy plné nejistoty a zmatků. Změna dynastie přinášela ve středověku ohrožení dosavadních jistot a tradic. Přijetí nového panovníka bylo plně v moci šlechty, která vystupovala jako sebevědomý státotvorný činitel. Současně však se české země znovu dostaly do pozornosti říšské politiky, která se soustředila na boj o získání české koruny. Objevilo se několik variant řešení, až nakonec zápas o přemyslovské dědictví mezi stranou korutanskou a habsburskou vyzněl pro Lucemburky. Jan Lucemburský však nastupoval na český trůn v poněkud jiné situaci než jeho předchůdci: byl prvním českým králem, kterému šlechta předložila požadavky, jejichž plnění podmiňovalo výkon panovnické moci. Česká šlechta tak využila složité politické situace v zemi k tomu, aby nastupující královskou dynastii omezila v jejích pravomocech.

Hned na začátku panování Lucemburků se střetávaly ve vztahu k pojetí vlády dvě vzájemně rozdílné politické tendence: zájmy Lucemburků, usilujících o posílení království ve středoevropském rámci, a jejich říšské politiky na straně jedné, a zájmy české šlechty na straně druhé. Tzv. inaugurační diplom představoval nejen momentální potvrzení síly šlechty, ale byl i prvním krokem k uzákonění (jakéhosi) dualismu moci mezi králem a stavovskou obcí. 'Tulácká činnost' krále-cizince (Jana Lucemburského) přinesla Českému království i řadu pozitiv (mj. konečné připojení Chebska, zisk Horní Lužice a většiny slezských knížectví); starší podání líčila krále Jana jako rytířského dobrodruha, ale současně víme, že byl také dobrým obchodníkem a diplomatem. Dovedl stejně dobře mávat zlatým měšcem jako jindy mečem. A jeho plány (zdánlivě těkavé) směřovaly k jedinému cíli: k posílení domácích, rodových držav, a to i přesto, že se nikdy s královstvím nesžil, že se mu za zády smlouvala odbojná šlechta a že jeho návraty do Čech se spíše podobaly zajížďkám pro 'výpalné'. Nejužitečnějším plodem jeho činnosti pak byla příprava 'půdy' císařské koruny pro syna Karla a jeho rod. Tím se Karel IV. ocitl na absolutním vrcholu světské moci v tehdejší Evropě. Směšování obou funkcí - českého krále a římskoněmeckého císaře - přinášelo však (přes určité výhody) českým zemím i obrovskou zátěž, což se stalo i jednou z příčin pozdějších vnitřních krizí. Přitom spojení české koruny s korunou římskoněmeckou bylo základním článkem Karlovy koncepce budování českého státu, který považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav lucemburské dynastie.

V říšské i evropské politice mohl Karel IV. dosahovat určitých úspěchů jen díky tomu, že se plně opíral o silnou rodovou doménu, kterou tvořilo České království s přidruženými zeměmi - země Koruny české, útvar, který měl být nadřazen královské hodnosti a měl podpořit do té doby jedinou stmelující autoritu (osobu českého krále) a složitý systém lenních vztahů mezi ním a zeměmi, které mu byly podřízeny. V duchu středověkého myšlení zdůrazňoval posvátný základ české koruny tím, že ji přiřkl sv. Václavu; s vyzvednutím svatováclavské tradice úzce souvisel i důraz na přemyslovskou tradici (přitom oživil i tradici cyrilometodějskou). Nová koncepce státoprávního uspořádání vnášela do vztahů mezi zeměmi Koruny české rovnoprávnější poměr, čímž ale současně vazby mezi nimi se oslabovaly. Rostl význam zemských sněmů ovládaných šlechtou, ale společný orgán - generální sněm - si nezískal potřebnou autoritu.

Územně rozsáhlé království Jana Lucemburského bylo dále rozšířeno díky cílevědomé Karlově zahraniční politice, která také navazovala na velmocenskou linii posledních Přemyslovců. Karel vybudoval České království v rozměrech, které přetrvaly věky a zůstaly v podstatě až do třicetileté války; získal Dolní Lužici a další slezská knížectví, hranici království posunul daleko na sever (téměř k Baltskému moři), připojil léna na severozápadě od hranic a rovněž mnohá území na jih od českého státu. Karlova zahraniční politika byla značně nákladná a vyžadovala si velké finanční částky. Na sklonku života si byl Karel vědom, že jeho velká říše se bude moci stěží udržet ve své podobě, a proto ji rozdělil na několik částí mezi své syny (Václava, Jana Zhořeleckého a Zikmunda), přičemž však jednota království měla být zachována pod vedením krále Václava IV. Od smrti Karla IV. pak již nic 'nepřirostlo' k českému státu, nýbrž stále jen ubývalo.

K posílení pozic Českého království v mezinárodním měřítku přispělo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, čímž se česká církevní provincie (pražské i olomoucké a nově založené litomyšlské biskupství) vymanila z vlivu arcidiecéze v Mohuči. Podobný politický smysl mělo i založení pražské univerzity, první univerzity na sever od Alp a na východ od Rýna. Rozvaha a promyšlenost, s níž Karel IV. přistupoval ke své státnické roli, se projevovala i v takových oblastech, jakou byla jeho sňatková 'politika'; prostřednictvím čtyř sňatků chtěl rozšířit svůj územní vliv a upevnit spojenecké svazky se zahraničím.

Oporu v prosazování svých politických cílů viděl Karel IV. i v podpoře církve, a to i přes někdy komplikovaný vzájemný vztah, často charakterizovaný jako 'spolupráce z nutnosti', poznamenaný mnoha diplomatickými střety a zákulisní politikou. Mnozí významní představitelé vysoké církevní hierarchie patřili mezi jeho přední rádce. Karel se kromě toho mocensky opíral i o města, jejichž rozvoj všemožně podporoval.

Úsilí i posílení královské moci se v této době projevovalo i ve velkolepé stavitelské činnosti. Nešlo jen o výstavbu nového královského paláce a gotické katedrály v Praze (vedle založení Nového Města pražského a kamenného mostu), ale i o řadu dalších církevních a užitkových staveb ve stylu druhé fáze francouzské gotiky, jejímuž rázu vtiskly podobu mimořádné osobnosti dvou stavitelů - Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Gotika 14. století zanechala pozoruhodná díla i ve výtvarném umění (nástěnné malířství a deskové malířství Mistra Theodorika). V písemnictví nadále přetrvávala latinská tvorba, ale narůstalo i množství děl psaných česky (a také německy). Rozvíjely se rozličné literární žánry - lyrika, epika, méně též próza, vznikaly nové legendy, historická i právnická díla, cestopisy a také první filozofické a etické úvahy.

Po stránce hospodářské doznívala v první polovině 14. století kolonizace, která příznivě působila na zemědělskou i řemeslnou výrobu. Teprve v této době se začaly plně uplatňovat výhody emfyteutického práva a prosazovala se peněžní renta, podněcující výrobu pro trh. Vesnice se zcela specializovala na zemědělskou produkci (převažovaly poddanské produkty nad šlechtickými, prosazovalo se obilnářství, vinařství, chmelařství i ovocnářství a také rybníkářství), řemeslná výroba se přesunula do měst. Řemesla byla kontrolována a usměrňována cechy. Rozvoj peněžní renty vedl ke zvýšení úlohy obchodu, přičemž rozhodující význam v českých městech měla směna v místních měřítcích. Mezinárodní směna trpěla zejména skutečností, že české země ležely mimo hlavní obchodní trasy vedoucí z Orientu přes Itálii do Francie a Flander, a také nedostatečným objemem domácí výroby, která těžko konkurovala cenou a kvalitou zahraničním výrobkům. Ke zlepšení tohoto stavu nepomáhaly ani snahy Karla IV. napojit české země na mezinárodní obchod pomocí správních opatření a různými investičními akcemi; císař mj. usiloval i o odklon jedné z hlavních evropských obchodních tras z Norimberka do Pobaltí přes Prahu. Přes tento fakt lze v českých zemích zaznamenat ještě ve třetí čtvrtině 14. století hospodářský rozkvět, zatímco v okolní Evropě se již od poloviny tohoto století projevovala zřetelná stagnace i ekonomický úpadek. Tato příznivá skutečnost byla způsobena řadou okolností: 1. bohatými zásobami stříbra; 2. morovou epidemií v letech 1347-1350, která se vyhnula českým zemím (přitom katastrofálně zasáhla velkou část Evropy); 3. přetrvávající hospodářskou rovnováhou mezi městem a venkovem; 4. proinvestiční politikou Karla IV., která vytvářela i právními opatřeními příznivé podmínky pro růst ekonomiky.

Po desetiletích značné hospodářské prosperity došlo v posledních dvou desetiletích 14. století ke stagnaci ekonomiky českých zemí; řemeslná výroba dosáhla svého maxima a dostávala se do odbytových potíží (cechy přistoupily k restriktivním opatřením, jež omezovala výrobu). Naproti tomu stagnovaly ceny zemědělské produkce. Vznikající nerovnoměrnost trhu prohlubovalo znehodnocování stříbrné měny, zvláště drobných mincí, což celkově snižovalo reálné příjmy venkova, a tím také hodnotu peněžní renty. Propuknutí hospodářské krize urychlila epidemie moru v roce 1380.

Zhoršením ekonomické situace narůstalo napětí uvnitř všech společenských vrstev; již předtím probíhající majetková a sociální diferenciace vytvářela konfliktní prostředí. Vyšší šlechta (panstvo) ovládla vrcholné zemské úřady, měla v držení rozsáhlá pozemková dominia a vlastnická práva k nim si pojistila zápisy v zemských deskách. Naproti tomu výrazně zchudla nižší šlechta, které mnohdy nezbývalo než se živit službou u dvora nebo u vojska, případně na panství bohatých šlechticů. Zcela mimořádné postavení zaujímala církev, která disponovala největším majetkem. Přitom neutěšené vnitřní poměry v církvi (bohatství, pýchu a vnější okázalost, život kleriků) začali veřejně kritizovat reformní kazatelé (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova). Vedle toho se stalo skutečností papežské schizma. Sílily hlasy po nápravě v církevní 'hlavě i v údech'. Napětí narůstalo i ve městech: bohatý patriciát (spjatý s obchodem a peněžnictvím) se dostával do konfliktu s měšťany - řemeslníky, kteří rovněž usilovali o podíl na správě města. Současně probíhal proces 'feudalizace' měst. K zvýšené radikalizaci docházelo (vlivem značné pauperizace) u městské chudiny, jejíž počet neustále rostl.

Sociálním rozdílům se neubránila ani vesnice; ze široké kategorie poddaných se vydělila skupina bohatých sedláků. Naproti tomu se zúžila vrstva svobodníků.

Ke konci 14. století narůstal nesoulad mezi panovnickou mocí a šlechtou; napjatou vnitropolitickou situaci v českém státě umocňovala rovněž neklidná mezinárodní situace. Nebylo v silách Václava IV., aby překonal hlubokou krizi uvnitř české vládnoucí elity: mezi králem a šlechtou a rovněž mezi feudalitou světskou a duchovní.

IV. Léta panování Lucemburků – Podrobná data

(počátek 14. století-počátek 15. století)

počátek září

Novým českým králem byl provolán manžel Anny Přemyslovny, sestry Václava III., JINDŘICH KORUTANSKÝ [1306], syn drobného německého knížete Menharda z rodu gorických hrabat.

počátek října

Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský vtrhl se svým vojskem do Čech a 8. října vybudoval tábor u Loun; jeho syn Rudolf dorazil již předtím (1. října) přes Moravu do Prahy. Jindřich Korutanský mezitím uprchl s manželkou do Tyrol. Albrecht prohlásil České království za odumřelé říšské léno a udělil jej svému synovi. Pominul přitom právo české šlechty na volbu českého panovníka.

16. října

Českým králem zvolen RUDOLF I. HABSBURSKÝ [1306-1307]; ve stejný den si vzal za manželku vdovu po Václavu II., sedmnáctiletou Elišku Rejčku (z důvodu zachování nároků českého státu na Polsko). Rudolf potvrdil české šlechtě všechna privilegia včetně Zlaté buly sicilské.

listopad

Rudolf předal Rakousy a Štýrsko bratru Fridrichovi.

kolem 1306

Vznikl staročeský anonymní epos Alexandreida.

leden

Na jednání ve Znojmě přiměl římskoněmecký král Albrecht české a moravské pány, aby přijali nové ustanovení o nástupnictví: v případě úmrtí Rudolfa bez přímých potomků by přešla Koruna na některého z jeho bratrů (na prvním místě byl Fridrich). Hrozilo trvalé pohlcení českého státu Habsburky.

jaro

Narůstaly rozpory mezi králem Rudolfem a opoziční zemskou skupinou kolem Viléma Zajíce z Valdeka.

3. července

Vojenská výprava nového českého krále proti odbojné šlechtě do západních Čech (proti Bavorovi ze Strakonic) přerušena náhlým úmrtím šestadvacetiletého Rudolfa (pro svou nadměrnou šetrnost byl v Čechách přezdíván 'král Kaše') při obléhání Horažďovic (zachvácen úplavicí). Zemřel bez potomků a zanechal po sobě již podruhé ovdovělou Elišku. Albrechtovi I. Habsburskému se nepodařilo na uvolněný trůn protlačit některého ze svých dalších pěti synů (na prvním místě Fridricha - toho ale uznali jen moravští páni na čele s olomouckým biskupem Janem VI.).

15. srpna

Českým králem zvolen (podruhé) JINDŘICH KORUTANSKÝ [1307-1310]. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský vyhlásil nad Jindřichem říšskou klatbu.

září

Albrechtovo vojsko vtrhlo přes Chebsko do Čech, vojsko jeho syna Fridricha od moravské Jemnice mu přispěchalo na pomoc; oba se spojili a oblehli Kutnou Horu a Kolín. Města se však ubránila a rakouská vojska ustoupila ke Znojmu.

15. srpna

Po zavraždění krále Albrechta vlastním synovcem Janem Parricidou (1. května 1308) výrazně poklesl vliv Habsburků ve střední Evropě. Na příměří mezi Fridrichem a Jindřichem Korutanským navázala mírová smlouva mezi oběma protivníky, uzavřená ve Znojmě; za odškodné 45 tisíc hřiven se Fridrich vzdal všech nároků na český trůn a zavázal se Jindřichovi vydat všechna česká a moravská města a hrady, která dosud držel.

Stavy v knížectví opavském se vzbouřily proti vévodovi Mikulášovi a vypudily ho ze země.

15. února

Napětí mezi patriciátem a panstvem přerostlo v krvavou srážku v Praze a Kutné Hoře; došlo k zajetí příslušníků několika šlechtických rodů a jejich uvěznění. Patriciové (v čele byli kutnohorští Ruthardové a pražští Velfovci) žádali přístup k zemským úřadům. První vystoupení měst na politickém jevišti skončilo nezdarem.

srpen

Diplomatická mise cisterciáckých opatů Konráda Zbraslavského a Heidenricha Sedleckého v Heilbronnu u nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Lucemburského (zvolen 27. listopadu 1308); Konrád nabídl Jindřichovi českou korunu pro jeho jediného syna Jana a s tím spojený dynastický sňatek s jednou ze čtyř dcer Václava II. Eliškou. Římskoněmecký král s rozhodnutím (téměř rok) váhal, měl obavy z anarchie v Čechách.

Vedena nejstarší městská kniha (na Starém Městě pražském).

Ve Slezsku začínají vznikat landfrýdy měst (dohody o zachování míru - základ regionálních sněmů) jednotlivých knížectví.

31. ledna

Jindřich VII. Lucemburský se zavázal zachovávat práva a svobody Českého království, pokud si Čechové zvolí za krále osobu, kterou jim vybere (v té době ještě uvažoval o svém bratrovi Walramovi).

jaro

Nespokojenost české šlechty (v čele s Jindřichem z Lipé) s králem Jindřichem Korutanským přerostla v přímou vzpouru.

28. května

Eliška Přemyslovna, žijící na Pražském hradě spolu s králem Jindřichem Korutanským a královnou Annou, utekla z Prahy do Nymburka (Jindřich jí bránil v připravovaném sňatku s Janem Lucemburským).

29. června

Společný sněm zástupců duchovenstva, šlechty i měšťanstva v Praze; byla přijata dohoda o vyslání dvanáctičlenného poselstva k římskoněmeckému králi s novou nabídkou na sňatek Elišky Přemyslovny s Janem Lucemburským.

červenec

Jednání říšského sněmu ve Frankfurtu se zúčastnilo české poselstvo, složené ze zástupců české šlechty v čele s Janem z Vartemberka a Bohuslavem z Boru; Jindřich VII. vyslovil souhlas se sňatkem svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou a současně zbavil Jindřicha Korutanského českého trůnu.

18. července

Jindřich Korutanský nechal obsadit Kutnou Horu a Pražský hrad střežily jednotky Jindřicha z Aufenštejnu (velitele korutanských vojsk, které Jindřich povolal do Čech).

1. září

Sňatek osmnáctileté Elišky Přemyslovny se čtrnáctiletým Janem Lucemburským ve Špýru. Jindřich VII. udělil svému synu Janovi České království i Markrabství moravské lénem.

13. září

Jan Lucemburský získal od svého otce lénem hrabství lucemburské a krátce nato byl jmenován říšským generálním vikářem, tj. zástupcem Jindřicha VII. ve vládě v Říši.

14. září

Markrabě Fridrich Míšeňský obsadil nakrátko Prahu ve prospěch Jindřicha Korutanského.

1. listopadu

JAN LUCEMBURSKÝ [1310-1346], provázen Petrem z Aspeltu, překročil se svým vojskem české hranice (u Chebu) a směřoval ke Kutné Hoře (útok na město však byl neúspěšný).

28. listopadu

Janovo vojsko dosáhlo městských bran Prahy, 3. prosince byla Praha dobyta; krátce nato (9. prosince) se Jindřich Korutanský s Annou odebral do Tyrol. Jindřich užíval až do své smrti (2. dubna 1335) titulu 'král český a polský'.

Vánoce

Sněm v Praze, na němž slíbily české stavy věrnost novému českému králi a Jan Lucemburský naopak udělil šlechtě privilegium ('magnu chartu' - inaugurační diplom), přinášející značné ústupky z jeho panovnické moci: slíbil panstvu, že nebude podnikat vojenské zahraniční výpravy, na něž by žádal vojenskou zemskou hotovost, zavázal se nevymáhat od šlechty pravidelné daně (nezdanění dominikálu) a slíbil, že 'žádného cizince neustanoví hejtmanem ani purkrabím nebo kastelánem v našich hradech, žádného úředníkem v Čechách nebo na Moravě nebo při našem dvoru'.

kolem 1310

První zmínky o existenci cechů v Praze.

Připomíná se tzv. Dalimilova kronika, české, anonymní a veršované zpracování dějin Čech (v první části se opírá zejména o Kosmu, údaje z let 1125-1240 jsou značně nespolehlivé, v pokračování do roku 1315 se stala důležitým historickým pramenem). Její autor (uvádí se jakýsi boleslavský kanovník Dalimil Meziříčský) vystupuje ostře protiněmecky a jako zastánce a mluvčí české šlechty - a to i proti samotnému králi.

Vedena nejstarší městská soudní kniha - Nového Bydžova.

7. února

Korunovace (ve Svatovítské bazilice) Jana Lucemburského (a jeho manželky Elišky) arcibiskupem mohučským Petrem z Aspeltu za krále českého.

29. března

Uzavřena smlouva v Pasově, podle níž se Fridrich I. Habsburský vzdal všech nároků na Moravu (podržel si pouze Znojmo a Pohořelice jakožto zástavu za finanční odstupné).

květen

Výprava krále Jana Lucemburského na Moravu; nejprve navštívil Olomouc (přijal hold 'odbojného' biskupa Jana) a obnovil závislost Opavska na českém králi: Opavské knížectví bylo dáno Boleslavovi, vévodovi vratislavskému, zástavou za věno 8 tisíc hřiven stříbra, které mělo být vyplaceno jeho manželce Markétě, sestře královny Elišky Přemyslovny. Vypuzený vévoda Mikuláš zůstal tak až do své smrti (1318) bez země i bez poddaných.

18. června

Král Jan uspořádal v Brně zemský sněm všech tří stavů, na němž vyhlásil zemský mír a potvrdil moravská zemská privilegia, jež korespondovala se svobodami udělenými české šlechtě na 'vánočním' sněmu v Praze (1310). Jan se ujal vlády na Moravě jako český král (markrabského titulu téměř neužíval). Všemi ustanoveními pronikala idea jednoty státu a jednoty šlechtictví v obou zemích.

podzim

Jan Lucemburský porušil zásady 'magny charty' (inauguračního dekretu) z prosince 1310 a začal obsazovat dvorské úřady svými rádci, kteří s ním přišli do Čech (správcem království se stal Petr z Aspeltu, z funkce podkomořího byl odvolán Jindřich z Lipé a nahrazen říšským hrabětem Waltrem z Castellu); to vyvolalo napětí mezi králem a českými pány (zvláště narostlo po roce 1315).

Vojenská výprava krále Jana Lucemburského na Moravu k pokoření vzpoury mnoha moravských pánů i opavského vévody.

srpen

Jan Lucemburský se vydal s vojskem na pomoc svému otci do Itálie, kde Jindřich VII. dosáhl v červnu 1312 císařské koruny; při přechodu Alp však přišla zpráva o náhlém skonu císaře (24. srpna 1313 nedaleko Pisy). Po dobu Janovy nepřítomnosti byl jmenován správcem Čech Berthold z Hennebergu a Moravy Walter z Castellu. To vyvolalo novou vlnu odporu českých pánů; mezi nimi však existovaly rozpory (jihočeský tábor v čele s Vilémem Zajícem z Valdeka proti severočeskému uskupení ovládanému Jindřichem z Lipé).

Jan Lucemburský usiloval o získání římskoněmecké koruny (měl za sebou hlasy arcibiskupa trevírského - svého strýce - a Petra z Aspeltu, arcibiskupa mohučského); nakonec však Jan podpořil jednoho z dvou vážnějších kandidátů - Ludvíka Bavorského (Jana diskvalifikovalo mládí, protože podle 'švábského zrcadla' nesměl být římskoněmecký král mladší osmnácti let).

prosinec

Král Jan dostal od Ludvíka Bavorského jako zástavu za poskytnutou podporu při frankfurtské volbě nového římskoněmeckého panovníka (v říjnu 1314 byli zvoleni oba kandidáti, tj. Ludvík Bavor i Fridrich I. Habsburský zvaný Sličný, Říše měla dva vzdorokrále) Barrach, Antverpy, hrad Floss a Parkštejn a také slib získání Chebska za 10 tisíc hřiven stříbra spolu s podporou jeho nároků ve Slezsku a v Míšni.

kolem 1315

V Čechách se začalo šířit valdenství; první zmínka o vystoupení lidových kacířů je obsažena ve Zbraslavské kronice k roku 1315. V letech 1315-1318 začali v Čechách působit inkvizitoři jmenovaní biskupem Janem IV. z Dražic.

duben

Pod stupňujícím se tlakem českých pánů (pohrozili Janovi vzpourou) odvolal král cizince z nejvyšších úřadů a vlády se ujali předáci české šlechty - v Čechách Jindřich z Lipé, na Moravě Jan z Vartemberka.

červenec

Výprava krále Jana Lucemburského proti Matúši Čákovi Trenčanskému, který ohrožoval vojenskými vpády východomoravské pomezí; Matúšova vojska byla vytlačena, ale v bitvě u Holíče byl král málem zajat a jen smělý zásah Jindřicha z Lipé jej vysvobodil.

26. října

'Domácí válka' českých pánů o moc (podpořená aktivní politikou královny Elišky Přemyslovny, která se sblížila s protivníkem Jindřicha z Lipé Vilémem Zajícem z Valdeka) vedla krále Jana k zatčení a uvěznění Jindřicha z Lipé na hradě Tejřov (Týřov). Královnu Elišku popuzoval milostný vztah Jindřicha s Eliškou Rejčkou (její macechou, mladičkou vdovou po Václavu II. a Rudolfu Habsburském). Země se rozdělila na dva tábory, hrozila občanská válka mezi stranou Jindřichovou a Zajícovou.

jaro

Králi Janovi přispěchali na pomoc k odvrácení hrozícího vojenského konfliktu v Českém království jeho strýc Balduin Lucemburský (trevírský arcibiskup) a Petr z Aspeltu (mohučský arcibiskup).

12. dubna

Z iniciativy 'zprostředkovatelské arcibiskupské mise' došlo k uzavření smíru mezi králem Janem a skupinou panstva; Jindřich z Lipé byl propuštěn z vězení a obdržel úřad nejvyššího maršálka. Do rukou krále se dostala řada hradů v Čechách i na Moravě, které dosud držela odbojná šlechta. Panský odboj byl pacifikován.

jaro

Nová válka mezi králem, královnou a jejich spojenci a stranou Jindřicha z Lipé.

začátek prosince

Král Jan zbavil úřadu podkomořího i svého potenciálního spojence Viléma Zajíce z Valdeka a rovněž tak Jindřicha z Lipé nahradil ve funkci maršálka dalším cizincem. Král se dostal do izolace.

Vánoce

Jindřich z Lipé se odebral do Vídně a zde uzavřel smlouvu s Fridrichem I. Habsburským; v dohodě se dokonce kalkulovalo se zbavením českého trůnu Jana Lucemburského a jeho nahrazením buď Jindřichem Korutanským, nebo některým z bratrů krále Fridricha.

6. ledna

Král Jan se svým vojskem vpadl na Moravu, obsadil Brno a odtud podnikal válečné výpravy proti povstalcům. Nakonec se však královo vojsko dostalo do obklíčení.

únor

Nepokoje v zemi přerostly ve všeobecné povstání proti královské moci.

23. dubna

Na sněmu v Domažlicích došlo z iniciativy Ludvíka Bavorského (z rodu Wittelsbachů) k uzavření smíru mezi králem Janem Lucemburským a českou šlechtou. Král potvrdil své závazky z roku 1310, slíbil propuštění všech německých rytířů ze svého vojska a znovu se výslovně zaručil, že nebude cizincům udělovat žádné úřady. 'Úmluvy' domažlické znamenaly fakticky kapitulaci krále a jednoznačné vítězství šlechty; nekorunovanou hlavou ve státě (královským podkomořím) se stal Jindřich z Lipé (až do své smrti roku 1329). Král Jan se přestal zajímat o věci státní správy a většinu času trávil v cizině (pokud se vracel, tak pro peníze); zcela se soustředil na říšskou a evropskou politiku. Smlouva byla znovu obnovena na sněmu v Domažlicích roku 1331.

3. července

Mikuláši II., staršímu synovi vévody opavského, bylo uděleno od krále Jana vévodství opavské jakožto české léno; Mikuláš II. pak panoval na Opavsku do roku 1365. Opavsko bylo odloučeno od Moravy.

během roku

V zemích Koruny české došlo k zavedení papežské inkvizice.

únor

Král Jan využil smrti markraběte braniborského Waldemara a získal Budyšínsko.

Manželská krize mezi králem Janem a královnou Eliškou Přemyslovnou vyvrcholila dobytím hradu Loket královou družinou; západočeský hrad si vybrala Eliška jako útočiště pro sebe a děti. Král po ostré potyčce vykázal Elišku na Mělník a zhruba tříletého prince Václava (pozdějšího Karla IV.) internoval nejdříve na Lokti a po dvou měsících ho nechal převést na hrad Křivoklát (tam žil až do roku 1323). Manželství Jana a Elišky se rozbilo roku 1322 (ač zůstalo nerozvedeno).

počátek roku

Jan Lucemburský opustil Čechy a správu země předal Jindřichu z Lipé.

leden

Král Jan se vrátil do Čech, moc Jindřicha z Lipé zůstávala nedotčena, dokonce byl jmenován říšským maršálkem.

12. února

Jan Lucemburský se zúčastnil korunovace francouzského krále Karla IV. , který se v září t. r. oženil se sestrou Jana Lucemburského Marií (už v roce 1324 však zemřela).

28. září

Rozhodující bitva u Mühldorfu mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem I. Sličným (Habsburským) o královský titul v Říši; silný oddíl Čechů v čele s králem Janem Lucemburským přispěl k vítězství Bavorů. Za tuto pomoc dostal český král 4. října t. r. v zástavu Chebsko (od té doby zůstalo součástí Koruny české), slíbené už v roce 1314.

4. dubna

Král Jan nechal převézt svého sedmiletého syna Václava do Francie na výchovu ke dvoru krále Karla IV. (jeho strýce); 15. května t. r. se zde konal sňatek Václava se stejně starou Blankou z Valois.

18. září

Habsburkové museli odevzdat Janu Lucemburskému listiny, o které opírali své nároky na vládu v Čechách a vrátit některá (dosud držená) místa na Moravě (například Znojmo, Břeclav, Podivín); současně byla uzavřena mírová smlouva Habsburků s Janem.

konec roku

Jan Lucemburský odjel k jednání s Jindřichem Korutanským a uzavřel s ním smlouvu; předmětem ujednání byla svatba mezi Jindřichovou dcerou Markétou (zvanou Maultasch-Pyskatá) a druhorozeným Janovým synem Janem Jindřichem. Jan Jindřich se vzdal nároků na českou královskou korunu a bylo mu přislíbeno Moravské markrabství, Opavsko, Kladsko a Budyšín.

Král Jan nechal v Čechách razit zlaté mince, tzv. florény (podle italského vzoru).

leden

Návrat krále Jana do Čech. K získání podpory stavů (požadoval nové daně) udílel rozsáhlá privilegia a výsady mnohým městům.

únor

Tažení krále Jana Lucemburského do Slezska, kde chtěl upevnit své postavení (opíral se zejména o svůj titul krále polského, který převzal jako dědictví po Václavu III.). Jan přijal sliby lenní věrnosti od většiny hornoslezských knížat (jmenovitě Ratibořska, Kozelska, Bytomska, Osvětimska a Zátorska). Krátce nato se ujal i správy Vratislavska. Těšínský kníže Kazimír poté vstoupil v lenní svazek s českým králem a jeho země se stala nerozlučnou součástí Českého království, respektive zemí Koruny české.

Ludvík IV. Bavorský jmenoval Jana Lucemburského říšským generálním vikářem.

červenec

Jan Lucemburský porazil brabantského vévodu Jana III., který mu odmítl vyplatit dědictví po matce.

Podpora krále Jana při korunovační cestě Ludvíka Bavorského do Říma.

Jan Lucemburský se vrátil z Porýní a vpadl se svým vojskem do Rakous; opanoval celé levé Podunají.

prosinec

Křížová výprava krále Jana do Pruska a Litvy; dobyl Žmuď a zaútočil na knížata v Kujavsku a Mazově (na obou březích Visly jižně od Toruně). V Plocku přijal kníže Václav Mazovský (březen 1329) své země v léno od českého krále a zavázal se, že mu bude pomáhat proti 'králi krakovskému' (tj. Vladislavu Lokýtkovi).

2. dubna

Jan Lucemburský prodal polovinu Dobříňska a Mazovska řádu německých rytířů.

19. května

Král Jan zakoupil Zhořelecko a použil poprvé státoprávní pojem 'Koruna a stůl Českého království' (CORONA ET MENSA REGNI BOHEMIE). Tento pojem zahrnoval jak původní území českého státu, tak i přičleněné země, včetně zahraničních lén, a to bez ohledu na státoprávní rozdíly. Jeho symbolem se stala svatováclavská koruna. Českou lenní svrchovanost přijala knížata stěnavská, olešnická, lehnická, břežská a zaháňská.

27. srpna

V Brně zemřel Jindřich z Lipé; v letech 1320-1329 byl zemským hejtmanem na Moravě.

16. září

Sňatek osmiletého Jana Jindřicha a dvanáctileté Markéty Korutanské v Tridentu. Jindřich Korutanský (otec Markéty) se vzdal českého královského titulu. Byla dohodnuta smlouva, podle níž, pokud by Jindřich Korutanský zemřel bez mužských dědiců, měly Korutany a Tyroly připadnout Lucemburkům.

28. září

Zemřela královna Eliška Přemyslovna.

prosinec

Tažení krále Jana Lucemburského do severní Itálie. Brescia se poddala Janovi; počátek tzv. italské signorie, vlády českého panovníka v severní Itálii.

leden, únor

Jan Lucemburský získal města Bergamo, Bobbio, Como, Novarru, Pavii, Vercelli, Cremonu, Mantovu, Modenu, Luccu, Parmu, Miláno, Piacenzu, Regio a Veronu. Jan svěřil vládu v Lombardii svému nejstaršímu synovi Václavu-Karlovi (středisko Lucca); ten dlel od roku 1330 s Blankou z Valois v Lucembursku. Vstup na lombardskou půdu stál Karla málem život - na velikonoční neděli unikl jen se štěstím otravě (nástraha od členů milánského rodu Visconti).

Proti Janovi se začala vytvářet koalice (císař Ludvík, rakouští vévodové Albrecht II. a Ota, polský král Vladislav Lokýtek a uherský král Karel Robert).

léto

Vpád Poláků vedených králem Lokýtkem na Moravu (poplenil ji až k Břeclavi).

22. srpna

Domažlický sněm (poprvé jako generální sněm i za účasti osmi slezských knížat) povolil králi Janovi všeobecnou berni; šlechtě přiznáno právo odporu.

září

Jan Lucemburský vpadl do Polska a oblehl Poznaň; krále Vladislava Lokýtka přinutil k uzavření příměří a obdržel po vymření domácí dynastie Hlohovsko.

konec října

České vojsko krále Jana chránilo jihomoravskou hranici před Otou Rakouským (za vydatné pomoci Jana z Lichtenberka, Beneše z Vartemberka a zemského hejtmana moravského Jana z Boskovic).

13. března

Bitva u Mailberku (v Rakousích), v níž bylo české vojsko pod vedením Jindřicha z Lipé ml. poraženo vojskem rakousko-uherské koalice (pan Beneš z Vartemberka zde padl, Jindřich z Lipé byl zajat). Vídeňským mírem (13. července 1332) byl král Jan donucen odstoupit některé své zástavy měst v Dolních Rakousích (Láva, Vitoraz, Eggenburg, Ratensberg).

23. srpna

Přátelská smlouva českého krále Jana Lucemburského s císařem Ludvíkem IV., v níž slíbil Jan pomoc při smíření císaře s papežem.

25. listopadu

Vítězství králevice Karla v bitvě u San Felice (u Modeny) proti lombardským městům; den bitvy připadl na svátek sv. Kateřiny, Karel úspěch přičítal její přímluvě, a proto ji po celý život horlivě uctíval. Poměry v Itálii byly spletité, stupňovala se nespokojenost s vládou Lucemburků. Na trvalé udržení italského panství nebylo ani pomyšlení. Král Jan vyrazil o Vánocích z Paříže na pomoc Karlovi.

polovina dubna

Karlovo vojsko bylo u Ferrary rozprášeno oddíly severoitalské ligy.

24. srpna

Odjezd Karla Lucemburského do Čech; cestou se zastavil v Korutanech, kde jednal v záležitosti svého mladšího bratra Jana Jindřicha a potom u sestry Markéty, provdané za vévodu dolnobavorského Jindřicha.

1. ledna

Král Jan Lucemburský udělil svému prvorozenému synovi Karlovi titul markraběte moravského. Poměry v Českém království byly neutěšené, postupně se Karel seznamoval s místními právy a zvyklostmi. Nejdříve se soustředil na restituci královského majetku. Čekala ho obnova panovnické moci a právního stavu.

2. dubna

Zemřel Jindřich Korutanský a císař Ludvík IV. (Bavorský) udělil Korutany Habsburkům a Tyroly svému rodu.

24. srpna

Uherský král Karel Robert zprostředkoval setkání Jana Lucemburského s novým polským králem Kazimírem III. (nastoupil po smrti Vladislava Lokýtka roku 1333) v Trenčíně; krále Jana doprovázel králevic Karel. Jednání pokračovalo na uherském Visegrádu (26. listopadu), skončilo přijetím tzv. vyšehradského traktátu. Jan Lucemburský se zřekl titulu polského krále za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále ve Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad řadou dolnoslezských knížat (Jindřichem Zaháňským, Konrádem Olešnickým, Janem Štěnavským, Boleslavem Lehnicko-Břežským). Janovi bylo také přiznáno vzdálené panství v mazovské oblasti Plocko. Uznávala se dále Janova svrchovanost nad knížaty hornoslezskými (Opolsko, Bytomsko, Ratibořsko, Osvětimsko-Zátorsko, Těšínsko). Tyto země byly postupně přičleňovány ke Koruně, tzn. že si podržely vnitřní právní specifika, ale rozhodování o nich náleželo králi a české šlechtě. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen knížectví svídnicko-javorské (připojeno až za Karla IV. roku 1353).

leden

Pro neshody s otcem byl králevic Karel vypraven do Tyrol, aby se ujal poručnictví nad čtrnáctiletým bratrem Janem Jindřichem. Karel převzal se svolením stavů tyrolskou zemskou správu a zorganizoval tamější stoupence bratrovy vlády a uvedl ho na markrabský stolec.

9. října

Uzavřena smlouva v Enži mezi Janem Lucemburským a rakouskými Habsburky Albrechtem II. a Otou o vzájemné podpoře za cenu Janova odstoupení Korutan a Kraňska Habsburkům; Tyroly připadly jako dědictví dceři Jindřicha Korutanského Markétě-Maultasch, manželce Jana Jindřicha.

během roku

Vévodové opavští získali vládu ve slezském Ratibořsku (od té doby se Opavsko sbližovalo se Slezskem).

leden

Jan Lucemburský spolu se synem Karlem podnikl novou křížovou výpravu proti pohanským Litevcům; výprava však nepřinesla valný úspěch (Jan zde přišel o pravé oko).

4. června

Karel dobyl v čele tyrolské šlechty v Lombardii město Belluno a 5. srpna město Feltre; v listopadu t. r. se Karel vrátil zpět do Čech.

8. července

Král Jan (již osleplý na jedno oko) se na požádání francouzského krále Filipa VI. odebral do Francie, aby mu pomohl ve válce proti Angličanům. Království spravoval Pertolt z Lipé, třetí syn Jindřicha z Lipé, jako kancléř český.

během roku

Jan Lucemburský jmenoval prvního hofrychtáře, do jehož kompetence patřila nižší soudní pravomoc oddělená od té, kterou měl dosud podkomoří.

Karel navštívil uherského krále Karla II. Roberta z Anjou.

Pražským měšťanům se podařilo prosadit zřízení radnice (jako první v Čechách); rané pokusy byly již za vlády Václava II.

Markrabě Karel za svého pobytu na Moravě usiloval o upevnění pořádku v zemi; vojensky dokázal zasáhnout proti zpupným moravským pánům.

Povstání venkovského lidu na Jindřichohradecku, kde se rozšířilo valdenství; na konci roku 1339 uspořádána proti nim křížová výprava (šlo o první výpravu proti kacířům v našich zemích).

červenec

Po devítinedělním obléhání, jehož se osobně zúčastnil markrabě Karel, byl dobyt hrad Potštejn, z něhož Mikuláš Žampach ovládal krajinu mezi Moravskou Třebovou a Šternberkem (při dobývání zde bylo poprvé užito střelného prachu).

září

Král Jan Lucemburský spolu s Karlem odjeli na pomoc francouzskému králi Filipu VI.; pobyli zde do jara následujícího roku a poté se vydali k papeži Benediktu XII. do Avignonu.

Návštěva markraběte Karla u Kazimíra Polského a poté u Karla II. Roberta.

V jihofrancouzském Montpellieru si Jan Lucemburský marně léčil zrak, brzy definitivně oslepl.

1. srpna

Karel pobýval s vojskem v Tyrolích, kde vypuklo protilucemburské povstání; Markéta, manželka Jana Jindřicha, se snažila vypudit ze země svého muže. Po potlačení odboje odjel Karel do Lombardie, kde dobyl města Penede, Mel, Poutelstein a Belvicio.

9. září

Na flanderském bojišti nechal král Jan Lucemburský sepsat závěť, podle níž měly připadnout po jeho smrti Čechy, Lužice a Slezsko Karlovi, Morava Janu Jindřichovi a Lucembursko Václavovi.

Po návratu z Tyrol se Karel odebral do Vratislavi, kde přijal hold slezských vévodů.

11. června

Český sněm přijal na návrh krále Jana jeho syna Karla za budoucího krále; Karlovi byl udělen titul 'rex iunior' a byla mu svěřena vláda v království (ke korunovaci však nedošlo).

listopad

Osobní drama Jana Jindřicha a Markéty Korutanské vyvrcholilo roztržkou a následným útěkem Jana z Tyrol do Čech v dubnu 1342; Jan Lucemburský mu vykázal Křivoklátsko. Císař Ludvík Bavorský nechal manželství rozvést a hned v únoru 1342 se konala svatba jeho syna Ludvíka s Markétou. Wittelsbachové zabrali Korutany (i když je císař roku 1335 udělil Habsburkům) i Tyroly (kořist původně lucemburskou).

15.-16. prosince

Karel uzavřel ve Vídni dohodu s vévodou rakouským (Albrechtem II.), korutanským a štýrským o vzájemné pomoci.

23. dubna

Karel vydal v Krakově obligační listinu polskému králi na 4 tisíce kop pražských grošů.

jaro

Cesta krále Jana Lucemburského a jeho syna Karla do Avignonu za papežem Klimentem VI. (Karlovým učitelem, opatem Pierrem de Rossie`res, v době jeho pobytu ve Francii); již předtím (12. dubna 1343) vyhlásil papež nad císařem Ludvíkem Bavorským exkomunikaci. Na schůzce se jednalo o případné změně na římskoněmeckém trůně.

30. dubna

Založeno pražské arcibiskupství (bullou Ex supernae providentia maiestatis); Čechy byly vyňaty z dosavadní podřízenosti mohučské církevní správy. Pražské arcibiskupské metropoli bylo podřízeno biskupství v Olomouci a nově zřízené biskupství v Litomyšli (založeno rovněž téhož dne).

21. listopadu

Slavnostní instalace prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (pražským biskupem se stal v lednu 1343 po smrti Jana IV. z Dražic). Současně došlo k položení základního kamene ke stavbě gotické katedrály sv. Víta na Pražském hradě; stavitelské dílo započal Matyáš z Arrasu, po roce 1356 v něm pokračoval Petr Parléř (byl též vynikajícím sochařem). Katedrála byla předurčena za pohřebiště českých panovníků, za schránku korunovačních klenotů i za ústřední svatyni pražské diecéze.

28. prosince

Karel s otcem Janem odjeli na třetí křížové tažení do Litvy a Pruska; tak jako dvakrát předtím nepřineslo valný úspěch.

leden

Vytvořena protilucemburská koalice - Bavorsko, Míšeňsko, Durynsko, Braniborsko, Polsko, Uhersko a Rakousy.

březen

Polský král Kazimír III. Veliký se pokusil zajmout markraběte Karla při jeho návratu z Litvy.

12. června

Vojska polského krále Kazimíra vtrhla do Ratibořska a Opavska; vévoda Mikuláš II. se obrátil o rychlou pomoc ke králi Janovi. Král český svolal české i moravské pány do Kutné Hory a hrozbou si vynutil jejich účast na vojenském tažení do Horního Slezska. Po obléhání Krakova a zpustošení okolí uzavřel Kazimír (prostřednictvím papeže Klimenta VI.) příměří.

Karel nechal zhotovit novou královskou korunu svatováclavskou; je z 21karátového zlata a váží kolem 2,5 kg, zdobí ji 94 drahokamů mezi nimi i 19 safírů a 290 perel.

11. července

U městečka Rhens na levém břehu Rýna byl na sjezdu kurfiřtů zvolen římskoněmeckým králem třicetiletý moravský markrabě Karel; hlasování proběhlo jednomyslně za účasti pěti kurfiřtů ze sedmi (chyběl Ludvík Braniborský a falckrabě rýnský Ruprecht).

26. srpna

Bitva u vesnice Kresčaku (Crécy) v severní Francii; první pozemní bitva tzv. stoleté války (1339-1453) mezi Francií a Anglií, které se zúčastnil Jan Lucemburský spolu se svým synem Karlem a 500 těžkooděnci na straně francouzského krále Filipa VI. Český král Jan (na obě oči slepý) vyjel zde na svém koni do poslední bitvy svého života - v bitvě zahynul. Zraněn byl i KAREL, který se tímto dnem (po dvanáctileté spoluvládě) stal českým králem [1346-1378] (jako Karel I.). Dědicem Lucemburska se stal mladší syn Jana Lucemburského Václav (ten rozšířil zemi o vévodství Limburské a Brabantské); později povýšil Lucembursko z hrabství na vévodství.

26. listopadu

Korunovace Karla římskoněmeckým králem v katedrále města Bonnu (starobylé Cáchy ho nevpustily do svých bran, podobně jako Kolín nad Rýnem - stály na straně císaře Ludvíka IV.).

konec roku

Karel prošel v převlečení za panoše územím ovládaným svrženým císařem Ludvíkem (Alsaskem, Švábskem, Franky a Horní Falcí) a dospěl počátkem ledna 1347 do Prahy.

Rozhodující hospodářskou a politickou silou v Horní Lužici se stal spolek zdejších měst zvaný šestiměstí (Budyšín, Zhořelec, Kamjenc, Žitava, Lubaň a Lubij).

26. ledna

Papež Kliment VI. svolil k žádosti českého krále Karla, aby bylo v Praze založeno generální studium o čtyřech fakultách - univerzita.

jaro

Český král Karel vpadl do Tyrol, aby zde pokořil jednu z bašt císaře Ludvíka IV. (tažení nepřineslo očekávaný úspěch, Tyroly již byly pevně v rukou Markéty a jejího nového manžela Ludvíka Braniborského).

2. září

Na Pražském hradě se konala korunovace Karla Lucemburského a Blanky z Valois za české vladaře; šlo o první korunovaci, při níž bylo použito nové královské koruny. Na paměť korunovace byl na Novém Městě pražském založen chrám Panny M. Sněžné (den po korunovaci).

říjen

Karlovo mocné vojsko zamířilo přes Domažlice k bavorskému pomezí, aby se střetlo s císařem Ludvíkem IV.; ten však byl 14. října postižen mrtvicí na lovu medvěda. Karel se tak stal nejen formálně, ale i fakticky pánem evropského křesťanstva. Vojenské Karlovo tažení se přeměnilo v triumfální objížďku německým jihozápadem a Porýním.

21. listopadu

Karel založil na pozdějším Novém Městě pražském klášter na Slovanech (emauzský) pro mnichy slovanského obřadu (benediktinů východního obřadu, vypuzených z Dalmácie a Chorvatska). Karel hodlal navázat na starou domácí cyrilometodějskou tradici; klášter se měl stát zároveň střediskem pro misijní činnost mezi sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany na pomezí a v okolí Čech. Klášter byl vysvěcen 29. března 1372.

Reforma moravského zemského soudnictví přinesla reorganizaci správy markrabství (dosud roztříštěná do několika provincií - krajů) do dvou zemských soudů v Brně a Olomouci. Od tohoto roku se zemské soudy i zemské sněmy konaly střídavě dvakrát do roka v Brně a Olomouci a v obou městech se vedly tzv. zemské cúdy, tj. zemské desky, od roku 1642 sloučeny v Brně (až do roku 1850).

březen

Do Prahy svolán králem Karlem IV. generální sněm říšských knížat; několikatýdenní jednání bylo zakončeno vydáním třinácti listin, které se staly na příští staletí základem struktury českého státu a jeho poměru k Říši. Potvrzovala se všechna privilegia pro český stát vydaná Karlovými předchůdci (ve funkci římskoněmeckých králů); tj. privilegia, která uvolnila české země z pravomoci říšských institucí a ponechala v platnosti jen volnou lenní vazbu českého krále na císaře. České království (dostává se mu oficiálně již dříve užívaného názvu Corona regni Bohemiae) je organizováno jako pevný a suverénní lenní svazek zemí.

8. března

Karlem IV. vydána zakládající listina Nového Města pražského (obdařeno stejnými městskými právy jako Staré Město); od počátku mělo převážně český a řemeslnický charakter (na rozdíl od Starého Města, kde převažovali Němci).

7. dubna

Karel IV. jako český král vydal zakládací listinu pražské univerzity (později ji potvrdil i z titulu římskoněmeckého císaře), první vysokou školu tohoto druhu ve střední Evropě mající všechny čtyři fakulty: artistickou (tj. filozofickou), právnickou (ta se roku 1372 osamostatnila), lékařskou a bohosloveckou (teologickou). Pražskému učení byla vzorem v jeho dalším utváření (po stránce ústavní a správní) především pařížská univerzita. Brzy se rozdělila na čtyři národy: český (včetně scholárů z Uher a Sedmihrad), bavorský, polský (včetně Litvy, Pruska, Slezska a Lužice) a saský. Učitelé byli zpočátku většinou cizinci, hlavně Němci, ale dobře se uplatňovali i Češi. Za nejnižší fakultu se považovala fakulta artistická (svobodných umění), na níž se vyučovalo tzv. trivium (gramatika, rétorika, logika neboli filozofie) a quadrivium (matematika, aritmetika, geometrie a muzika). Po absolvování artistické fakulty se přecházelo na zbývající tři fakulty. Formální hlavou univerzity byl kancléř - pražský arcibiskup, výkonným činitelem pak volený rektor, v čele fakult stáli děkani.

Vydána také listina (pečetěná říšskými knížaty), která potvrzovala dosavadní rozdělení Moravy na tři lenní útvary (feudum insigne): markrabství, biskupství a opavské vévodství. Přitom všechny tři podléhaly České koruně a českému králi jako 'utile et immediatum dominum' (nikdo jiný, včetně císaře, neměl nad moravskými knížectvími žádné právo). Ten jediný měl právo dosazovat všechna knížata. Podobně byla včleněna do České koruny slezská knížectví i Horní a Dolní Lužice (celkem vydal Karel s datem 7. dubna 1348 jedenáct listin, kterými určoval poměr Českého království k Říši a vedlejších zemí k Čechám).

5. června

Karel udělil Habsburkům jejich země v léno.

10. června

Na příkaz Karla začal Matyáš z Arrasu se stavbou Karlštejna, který se měl stát místem ochraňujícím české i říšské korunovační klenoty, sbírku ostatků svatých, důležité státní listiny (Svatováclavský archiv), případně i zemské desky. Stavba hradu byla dokončena roku 1357.

22. listopadu

Uzavřena smlouva mezi českým králem Karlem a polským panovníkem Kazimírem.

Velká morová epidemie ('černá smrt') zasáhla České království (více na Moravě - Brno, Znojmo - než v Čechách); zavlečena do Evropy janovskými kupci.

Karel vydal listinu, kterou založení pražské univerzity potvrdil z moci římskoněmeckého krále.

Pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic byl vydán nový církevní zákoník (Statuta Arnosti), který měl upevnit pořádek v církvi (platil několik století).

4. března

Po smrti své první manželky (Blanky z Valois, 1. srpna 1348) se Karel oženil podruhé s Annou Falckou, dcerou Rudolfa II. Falckého (jeho velkého odpůrce).

červenec

Janu Jindřichovi byl povolen papežem Klimentem VI. rozvod s Markétou Tyrolskou. Koncem roku 1349 vstoupil do druhého manželství s Markétou, dcerou vévody Mikuláše II. Opavského.

25. července

Korunovace Karla římskoněmeckým králem v Cáchách.

26. prosince

Karel předal svému bratru Janu Jindřichovi (podle závěti Jana Lucemburského) Moravské markrabství jako dědičné léno se vším příslušenstvím. Jan Jindřich se zavázal Karlovi slibem lenní poslušnosti a tělesné oddanosti a dostal sám slib ochrany.

Na Moravě zaveden svátek sv. Cyrila a Metoděje (9. březen).

Karel IV. dosadil v Praze zástupce cechů do městských rad (už v roce 1352 je znovu nahradil zástupci městského patriciátu).

leden

Markrabě Jan Jindřich a Markéta Opavská se ujali vlády na Moravě; jejich sídelním městem se stalo Brno, rezidencí markraběcí dům a hrad Špilberk, loveckým hradem Veveří.

Došlo ke smíru mezi Karlem a Wittelsbachy, kteří vrátili tzv. svátostiny Svaté říše římské (tj. ostatky svatých a korunovační klenoty Karla Velikého), které byly od dob vlády Ludvíka IV. v jejich opatrování.

červen, červenec

V Praze se objevil římský tribun Cola di Rienzo, setkal se s Karlem a snažil se jej získat pro tažení do Itálie, k přesídlení do 'věčného města' a k obnovení slávy a moci antického Říma; Karel však jeho návrhy odmítl.

Říšské insignie přivezeny do Prahy.

Smlouva českého krále s vévodou rakouským Albrechtem II., jež oba panovníky zavazovala, že neposkytnou na svém území azyl odbojným šlechticům druhé země.

V Českých Budějovicích byl doložen první tovaryšský 'cech' - soukeničtí tovaryši.

únor

Karel vytáhl do pole proti Rožmberkům, 'nepokojným poddaným svým'; boj skončil kompromisem. I v dalších letech (například v roce 1356) se opakovaly spory a nepokoje.

Karel zakoupil řadu drobných lén (například Donaustauf u Řezna), měst a hradů v Horní Falci, v souvislém řetězu sahajícím až do blízkosti Norimberku (tzv. Nové Čechy).

Karel pobýval spolu s Janem Jindřichem na diplomatickém kongresu většiny středoevropských panovníků ve Vídni.

27. května

Karel uzavřel v Budíně třetí manželství (2. února 1353 zemřela královna Anna Falcká) se čtrnáctiletou Annou Svídnickou, dědičkou posledního piastovského údělu, který dosud zůstal mimo dosah české svrchovanosti. Knížectví svídnické a javorské bylo (nepřímo) připojeno k České koruně.

podzim

Cesta Karla s oddílem 300 jezdců do Říma na císařskou korunovaci.

Českým lénem se stalo Lucembursko, kde vládl Karlův bratr Václav Lucemburský. Další léna získal Karel v Duryňsku, Pomohaní a ve Švábsku.

5. ledna

Karel byl v chrámu sv. Ambrože v Miláně korunován železnou lombardskou královskou korunou.

5. dubna

Korunovace Karla ve Svatopetrském chrámu v Římě na císaře Říše římskoněmecké (jako Karla IV.); společně s ním byla korunována i jeho nová manželka Anna Svídnická. Císař Karel IV. při této příležitosti potvrdil dědičné udělení Moravského markrabství Janu Jindřichovi se všemi právy, regáliemi a berněmi v celé zemi. Podle souvěké české teorie byly královláda a královská koruna převezeny do Čech z Moravy (teorie tzv. translatio regni), státnost Čech byla odvozena ze státnosti Velké Moravy.

září

Do Prahy svolán svatováclavský sněm.

6. října

Karel IV. vydal listinu, v níž odvolal platnost zemského zákoníku (nazvaného později Maiestas Carolina) pro odpor šlechty. Zákoník měl posílit královskou ústřední moc, pokoušel se odstranit pozůstatky ordálií při důkazním soudním řízení, zajišťoval nezcizitelnost královského majetku, snažil se usnadnit odchod poddaných do měst a posílit vliv krále na obsazování zemských úřadů. Tento návrh byl vypracován samotným císařem ve spolupráci s kancléřem Janem ze Středy (v letech 1364-1380 olomouckým biskupem). Karlův pokus spoutat ambiciózní českou šlechtu novými pravidly nevyšel (odmítl generální sněm).

Karel IV. získal Horní Falc (jako celek).

Papež Innocenc VI. udělil pražským arcibiskupům výsadu trvalých papežských legátů (legatus natus) pro diecézi míšeňskou, bamberskou a řezenskou, tj. v oblastech, v nichž Karel IV. vlastnil drobná léna. Legační právo umožňovalo pražským arcibiskupům vykonávat zde moc zákonodárnou, soudní a vizitační.

Vážné spory Karla IV. s mocnými Rožmberky, jež málem přerostly ve válku.

Na dvoře Karla IV. pobýval slavný italský básník Francesco Petrarca.

10. ledna

Na římskoněmeckém sněmu v Norimberku (a zčásti v Metách - 25. prosince 1356) byla schválena Zlatá bula Karla IV. (23 kapitol). Tento základní říšský zákon stanovil nové regule pro volbu římskoněmeckých králů: zásadu podřízenosti menšiny většině (ze sedmi volebních hlasů kurfiřtů stačily nyní čtyři ke zvolení kandidáta); dosud nutná plná shoda (konsensus). Současně došlo k zásadní úpravě právního postavení kurfiřtů - stávali se jakýmsi poradním sborem římskoněmeckého krále. Ve vztahu českého státu a Říše potvrzovala bula jeho svébytnost a ojediněle privilegované postavení (na rozdíl například od Saska, Braniborska či Falce): svého krále si Češi vybírali sami, bez cizího zasahování, přičemž českému králi příslušelo první místo mezi světskými kurfiřty. V případě vymření mužských potomků platila pro český trůn ženská posloupnost; zajímavé bylo, že kurfiřti museli znát nejen němčinu a italštinu, ale i češtinu. Některá říšská knížata (bavorská odnož Wittelsbachů a Habsburkové) odmítala Zlatou bulu uznat. Hlavní ustanovení zákoníku platila až do zániku Svaté říše římské národa německého (1806). Psána byla latinsky.

9. října

Karel IV. přivtělil Slezsko ke Koruně české.

27. března

Slavnostní otevření hradu Karlštejna za účasti Karla IV.

Zahájena stavba Karlova mostu v Praze (v blízkosti Juditina mostu postaveného roku 1167, zničeného povodní z roku 1342); stavitelem byl Petr Parléř z Gmündu.

Čechy zasáhla velká morová epidemie.

Arcibiskup Arnošt z Pardubic poslal inkvizici na jih Čech (do píseckého a bechyňského kraje proti valdenským).

V Praze jsou poprvé uváděny (v našich zemích) gildy kupců.

Karel IV. upravil řád majetkových transakcí a vedení zemských desek na Moravě a zřídil zde instituci zemského notáře.

léto

Karel IV. vyslal 'trestní expedici' proti svému zeťovi Rudolfu IV. Habsburskému (ten se na základě falzifikátů dovolával zvláštních výsad, mj. se prohlásil za lombardského krále).

Zahájena stavba 'hladové zdi' v Praze na Petříně, jež snad měla zmírnit následky živelných pohrom a velkého hladomoru v Čechách.

26. února

Karlu IV. a Anně Svídnické se narodil v Norimberku syn Václav IV. (dědic trůnu).

leden

Karel IV. mobilizoval své vojsko, aby čelil hrozícímu vpádu armád velké uhersko-polsko-rakouské koalice (vojenský střet byl nakonec zažehnán díky Karlově diplomacii, napětí na hranicích však trvalo do jara 1363).

V souvislosti s katastrofální neúrodou v roce 1361 a následnými morovými epidemiemi došlo k přijetí několika opatření proti cechům (zejména v některých moravských městech); zakazovalo se například, aby řemeslníci vzájemnými úmluvami zdražovali výrobky.

18. března

V Norimberku uzavřena smlouva Karla IV. s Otou Braniborským a Ludvíkem Římanem, podle níž by v případě, že by se sourozenci nedočkali mužských potomků, připadly Branibory po jejich smrti České koruně; Karlovu synu Václavovi byl přiřčen titul braniborského markraběte.

21. května

Sňatek sedmačtyřicetiletého Karla (již čtvrtý) s vnučkou polského krále Kazimíra, šestnáctiletou Eliškou Pomořanskou (11. června t. r. se konala její korunovace). Sňatkem rozbita protilucemburská koalice středoevropských států a obnoven mír s Polskem. O Elišce se traduje, že oplývala neobvyklou sílou - získala přezdívku 'lamželezo'.

25. června

Korunovace dvouletého Karlova syna Václava za českého krále.

29. září

Na pozvání Karla IV. a Arnošta z Pardubic přišel do Prahy řeholní kanovník, augustinián Konrád Waldhauser z Waldhausenu v Horních Rakousích; jako Němec (neznající česky) kázal v kostele u sv. Havla, potom v Týně (kde se stal farářem) proti rozmařilosti a mravní lehkovážnosti.

12. prosince

Polský král Kazimír a vévoda Bolek Svídnický zprostředkovali mír mezi českým státem na jedné a Uhry a Rakousy na druhé straně.

10. února

V Brně došlo ke smírčímu jednání mezi Karlem IV. a Rudolfem IV. Habsburským, které uzavřelo letitý vzájemný konflikt; Karel přiřkl Habsburkům právo na připojení Tyrol k rakouskému vévodství (zůstaly součástí Rakouska do současnosti, s výjimkou jihu) a uzavřel s ním mírovou smlouvu a dědickou dohodu: v případě vymření jednoho z obou rodů měl na jeho místo nastoupit rod druhý (Rudolf se však ze smlouvy dlouho netěšil, protože v roce 1365 náhle zemřel). Právě na tuto dynastickou smlouvu se Habsburkové při svém pozdějším usilování o český trůn odvolávali.

30. června

V Roudnici zemřel (byl pak převezen do Kladska) první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Jeho nástupcem byl zvolen 12. července t. r. Jan Očko z Vlašimi (od roku 1351 biskup olomoucký); 18. září 1378 jej jmenoval papež Urban VI. (v Římě) jako prvního z Čechů kardinálem. Nástupcem Jana Očka v Olomouci se stal biskup litomyšlský Jan ze Středy (pozvedl dále kult sv. Cyrila a Metoděje).

Karel IV. po složitých kombinacích získal (zakoupil) území Dolní Lužice (inkorporační listinou v roce 1370 přivtělil toto území k českému státu).

květen

Císař Karel IV. se sešel v Avignonu s papežem Urbanem V. a jednal s ním o dvou významných otázkách: 1. o plánu na novou křížovou výpravu, která by osvobodila Jeruzalém z rukou Turků (Karel taktizoval, nakonec z výpravy sešlo); 2. o problému navrácení Svaté stolice z Avignonu do Říma (Karlova snaha o ukončení 'avignonského zajetí' a vymanění papežů z trvalého vlivu francouzských králů).

4. nebo 18. června

Karel IV. korunován v Arles od místního biskupa králem arelatským (Království burgundské).

jaro

Zásnuby českého prince, pětiletého Václava, s třináctiletou neteří bezdětného uherského krále Alžbětou.

30. července

Císař Karel IV. založil univerzitní kolej (stala se nejvýznamnějším ústavem Karlovy univerzity) a věnoval jí knihovnu s téměř dvěma tisíci svazky.

začátek dubna

Z Prahy vyjel Karel IV. s královnou Eliškou a velkým zbrojním průvodem do Říma ke korunovaci jeho čtvrté choti.

říjen

Vstup Karla IV. do Říma a setkání s papežem Urbanem V.; ve svatopetrském chrámu došlo (1. listopadu) k císařské korunovaci Elišky Pomořanské. V Římě se Karel zdržel do léta 1369 (při dobré shodě s papežem).

červenec

Karel IV. řešil otázku dědictví po jeho zemřelé třetí ženě Anně Svídnické (dosud spravoval Annin strýc, vévoda Bolek II.); po jeho smrti bylo nutné řešit vysoké dluhy na těchto lénech. Karel si dal zemským sněmem povolit mimořádnou berni a vykoupil (kromě dalších lén) javorské a svídnické knížectví pro syna Václava (od té doby také vévodu svídnického a javorského); příslušné odstupné získala i dcera Eliška. Tak se dostalo poslední slezské knížectví bezprostředně pod českou vládu.

jaro

Počátek expanze českého krále do Branibor (s cílem vysunout lucemburské državy až k Severnímu moři); české vojsko vtrhlo do braniborského sousedství (do Lužice) a odtud ohrožovalo Otu Braniborského, dokud nepotvrdil platnost dřívějších dohod (z 18. března 1363).

29. září

Karel IV. realizoval rodové spojení s bavorskými Wittelsbachy: oženil v Norimberku devítiletého syna Václava s dcerou vévody Albrechta, se čtrnáctiletou Johannou Bavorskou. Svatba byla doprovázena smlouvami o spojenectví.

kolem 1370

Narodil se Jan Hus (asi v jihočeském Husinci u Prachatic); snad v roce 1371 nebo 1373.

26. března

Jan Jindřich vydal poslední testament, podle něhož starší syn Jošt měl získat titul 'dominus, marchio et princeps' země Moravy, další dva synové Jan Soběslav a Prokop (vedle majetku) si podrželi markraběcí titul, ale museli složit slib lenní poslušnosti Joštovi.

červen, červenec

Vojenský vpád Karla IV. do Branibor přinesl českému vojsku jen částečný úspěch.

16. října

Karel IV. uzavřel v Pirně příměří s králem Ludvíkem I. Uherským (a po smrti krále Kazimíra roku 1370 i králem polským), markrabětem Otou Braniborským a knížaty bavorskými i arcibiskupem salcburským.

25. dubna

Se souhlasem Karla IV. byla založena v Praze samostatná právnická 'univerzita' s vlastní jurisdikcí (odtržením od Karlovy univerzity); zanikla na počátku husitských válek.

Jan Milíč z Kroměříže založil svůj 'Jeruzalém' - ústav pro pražské nevěstky (šlo o zhruba 27 domků, kde bylo shromážděno na 200 těchto 'kněžek lásky'). Milíč se snažil, aby 'působením kázání jeho na pokání se daly'.

2. října

Od Oty Braniborského získal Karel IV. Braniborsko, roku 1375 vydal pro ně Landbuch a přenesl rezidenci do Tangermünde. V lucemburské moci zůstalo do roku 1415, kdy je Zikmund postoupil Hohenzollernům (prodal za 400 tisíc zlatých).

kolem 1374

Přibík Pulkava z Radenína napsal latinsky Českou kroniku za podpory a přímé spolupráce samotného Karla IV.; kronika líčí dějiny od stavby babylonské věže až po smrt královny Elišky Přemyslovny, Karlovy matky (záhy byla přeložena i do češtiny).

Uzavřeny smlouvy se Švédskem, Habsburky a Wittelsbachy.

Karel IV. začal vyvíjet diplomatický tlak (sliby, podplácení, přemlouvání) na říšská knížata, aby přijala jeho syna Václava za římskoněmeckého krále.

12. listopadu

Zemřel moravský markrabě Jan Jindřich (mladší bratr Karla IV.); zanechal po sobě dobré dědictví, hospodářsky konsolidovanou Moravu, v níž vládl pořádek a klid. Když po něm nastoupili jeho synové Jošt a Prokop, rozpoutaly se mezi nimi spory a hádky, jež přerostly v otevřené ozbrojené střety.

10. června

Po složitých jednáních byl ještě ne patnáctiletý syn Karla IV. Václav společně s manželkou Johannou Bavorskou zvolen a korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římskoněmeckým králem (volbu prosadil Karel IV., aby tak zajistil svému rodu vládu nad Říší).

Po smrti opavského vévody Mikuláše II. došlo k rozdělení Opavska mezi tři jeho syny; vyvinulo se krnovské vévodství (s Bruntálem), Hlubčicko a vlastní Opavsko.

Po dvaceti letech se opět objevili v jižních Čechách (na Kozím Hrádku) valdenští.

19. října

Sestavena definitivní verze poslední vůle Karla IV. (předcházela varianta z 21. prosince 1376), v níž země Koruny české byly rozděleny: Václav měl vládnout v Čechách, Slezsku, Budyšínsku a Dolní Lužici a současně byl i lenním pánem Moravy, Opavska a lén v Říši; Zikmund měl dostat většinu Braniborska spolu s kurfiřtským hlasem; Jan Zhořelecko a zbytek Braniborska a nejmladší syn Jindřich (roku 1378 však zemřel) Lucembursko - to pak připadlo Václavovi.

konec roku

Karel (třebaže postižen nemocí) nastoupil cestu do Francie.

leden

Císař Karel IV. navštívil v Paříži francouzského krále Karla V. z Valois a jednal s ním o možném budoucím rozdělení Evropy; podle uzavřené dohody se měla země Ludvíka I. z Anjou, krále polského a uherského, rozdělit mezi českého a francouzského panovníka: k Českému království mělo být připojeno Polsko a k Francii Uhersko.

31. ledna

Při návratu z Francie se Karel IV. zastavil v Lucembursku a uzavřel dohodu s nevlastním bratrem Václavem Lucemburským (ten neměl po šestadvacetiletém manželství s Johannou Brabantskou mužské potomky) o nástupnictví českých králů v Lucembursku.

2. listopadu

Vydán nový mincovní řád, který mj. stanovil, že z jedné hřivny se má razit 70 grošů (každý groš po 12 haléřích); od roku 1300 totiž došlo k výraznému poklesu hodnoty české hřivny (k roku 1370 to činilo až 90 grošů oproti původním 60-64 grošům).

29. listopadu

Kolem sedmé hodiny večer zemřel ve věku šedesáti dvou a půl roku na Pražském hradě český král a římskoněmecký císař Karel IV., který sehrál v našich dějinách nesporně významnou a pozitivní roli. Byl státníkem mimořádného vzdělání, celoevropského rozhledu a rafinované diplomatické obratnosti, který udivoval organizačními schopnostmi. Povznesl český stát na vrchol jeho života politického, sociálního i kulturního. Již nad rakví jej označil kazatel a přední český učenec světového jména M. Vojtěch Raňkův z Ježova (ve shodě se středověkými zvyklostmi) za Otce vlasti (Pater patriae).

30. listopadu

Samostatné vlády v českém státě a v Říši se ujal sedmnáctiletý VÁCLAV IV. [1378-1419], osobnost značně rozporuplná, mnohdy až chaotická, bez jasné koncepce vlády v době krajně nevhodné mezinárodní i vnitropolitické situace.

Arcibiskup pražský Jan Očko z Vlašimi (18. září t. r. jmenován papežem Urbanem VI. kardinálem) se zřekl svého úřadu.

leden, únor

Jednání říšského sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, který se zabýval otázkou schizmatu (dvojpapežství, od roku 1378); Václav IV. (až po naléhavých výzvách) se postavil za prohlášení kurfiřtů, jež podporovalo papeže Urbana VI. (1378-1389) proti avignonskému papeži Klimentovi VII. (1378-1394).

Novým pražským arcibiskupem se stal Jan z Jenštejna (synovec Jana Očka); do roku 1384 byl také kancléřem Václava IV.

léto

Moravský markrabě Jošt uzavřel dohodu s olomouckým biskupem Janem ze Středy, podle níž potvrdil práva moravské církve (včetně manského práva biskupství).

České země byly zasaženy novou morovou epidemií, která způsobila prudký úbytek obyvatelstva (o 10-15 %); její důsledky se projevily mj. v rozsáhlé kriminální činnosti skupin lapků (zejména na česko-moravsko-rakouském pomezí a Českomoravské vysočině).

21. července

V Paříži uzavřena smlouva mezi Václavem IV. a francouzským králem Karlem V. o vzájemné výpomoci a ochraně.

Postavena Staroměstská mostecká věž, dílo Petra Parléře.

19. ledna

Sestra krále Václava IV. Anna se provdala za anglického krále Richarda II.; rozšířily se styky mezi Anglií a Českým královstvím (první seznámení s učením J. Viklefa - Wyclifa). Žila v Londýně do roku 1394.

léto

Žádost papeže Urbana VI. králi Václavu IV. o vojenskou pomoc proti vojsku Ludvíka z Anjou. Současně vyzval Václava, aby se dostavil do Říma a z jeho rukou přijal korunu římskoněmeckého císaře.

červenec

Do Prahy se dostavilo francouzské královské poselstvo, jež se snažilo přesvědčit dvůr Václava IV. o zákonnosti volby avignonského papeže Klimenta VII. a o neplatnosti volby Urbana VI.; podařilo se mu dosáhnout toho, že se Václav IV. zřekl chystané korunovační jízdy do Říma a pověřil moravského markraběte Jošta vykonáváním úřadu říšského generálního vikáře v Itálii (Jošt stál na straně Klimenta VII.).

28. srpna

Král Václav IV. věnoval Karlově koleji pražské univerzity měšťanský Rotlevův dům Karolinum; to se stalo hlavním střediskem vědeckého i společenského univerzitního života.

7. prosince

Zemřel nejmladší bratr Karla IV., vévoda lucemburský Václav (narozen 25. února 1337), po němž se Lucembursko dostalo do držení Václava IV.; ten je roku 1388 zastavil markraběti moravskému Joštovi (v témže roce získal rovněž od Zikmunda Braniborsko za 50 tisíc kop pražských grošů - do roku 1411).

během roku

Všechna města Horního (od roku 1392) i Dolního Slezska se spojila do landfrýdu.

Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna se dostal do konfliktu s králem Václavem; královští ozbrojenci bojovali dokonce proti arcibiskupovu vojsku, vzájemně si plenili statky a vypalovali města i vesnice. Příčinou byla změna Václavovy podpory v období schizmatu: nejistý Václav IV. spolu se sblížením s francouzským králem Karlem VI. (synem Karla V.) začal podporovat papeže Klimenta VII.

květen

Jan z Jenštejna se dostal do sporu s moravskými Lucemburky (markrabětem Prokopem a jeho bratrem, litomyšlským biskupem Janem Soběslavem); spor byl zakončen církevní klatbou na Jana Soběslava.

červen

Popuzený král Václav IV. využil malicherného sporu o jez na Labi a zbavil arcibiskupa Jana z Jenštejna kancléřského úřadu, když ho předtím držel v zajetí na Karlštejně.

říjen

Sňatek Zikmunda Lucemburského s dcerou uherského krále Ludvíka (1382 zemřel); předcházel vpád Zikmundových vojsk s pomocí moravských markrabat Jošta a Prokopa do Uher. Zikmund byl uznán za uherského krále a za pomoc zastavil dočasně Joštovi a Prokopovi Pováží, Prešpurk (Bratislavu) a Nitru.

31. března

Korunovace Zikmunda za uherského krále jako manžela dcery krále Ludvíka Marie; Zikmund musel o svou korunu bojovat.

Václav IV. udělil zástavou (za dluh 64 tisíc dukátů) markraběti Moravy Joštovi vévodství lucemburské a fojtství v Alsasku.

18. dubna

Velký židovský pogrom v Praze na Starém Městě, jemuž padla za oběť značná část Židů v pražském ghettu.

Moravský markrabě Jošt uzavřel v Enži spolek s vévodou rakouským Albrechtem III., který mu slíbil pomoc při jeho aktivitách v dosažení římskoněmecké koruny (proti Václavu IV.).

podzim

Václav IV. se po smrti královny Johanny (prosinec 1386) oženil s princeznou Žofií, dcerou bavorského vévody Jana a neteří zesnulé královny (korunovace Žofie se konala až roku 1400). Žofie proslula jako obdivovatelka Jana Husa.

říjen

Matěj z Janova spolu s knězem Jakubem z Kaplic a knězem Ondřejem byl přinucen veřejně odvolat své kritické názory na uctívání svatých, jejich ostatků a obrazů a na časté svaté přijímání.

Do sporů mezi městským patriciátem a cechy v Budyšíně zasáhl král Václav IV. nařízením, podle něhož městská rada se měla skládat ze stejného počtu patriciů a příslušníků cechů (po šesti). Starosta se měl střídat z obou skupin.

24. května

Založení Betlémské kaple staroměstským měšťanem Křížem a dvořanem krále Václava IV. Hanušem z Mülheimu; byla určena pro kázání v českém jazyce, vešlo se do ní až 3 tisíce osob. Dostavěna byla roku 1394, od roku 1402 zde působil Jan Hus (do roku 1412, kdy pod hrozbou interdiktu opustil Prahu). Poté zde kázal například Jakoubek ze Stříbra (1415-1419), Tomáš Müntzer (1521). Postupně přešla do vlastnictví jednoty bratrské, jezuitů a Karlovy univerzity, roku 1786 byla zbořena, k znovuobnovení došlo roku 1954.

červen

Položení základního kamene hlavní lodi svatovítské katedrály v Praze.

Český náboženský reformátor Matěj z Janova shrnul své latinsky psané spisy pod názvem Pravidla Starého a Nového zákona.

20. března

Na mučidlech skonal generální vikář (náměstek) pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna dr. Johánek (Jan) z Pomuku a večer o deváté hodině byl shozen z Karlova mostu do Vltavy. Události předcházel hluboký konflikt mezi arcibiskupem a králem, který vyvrcholil Václavovým plánem založit po smrti kladrubského opata nové biskupství v západních Čechách, a tím oslabit pražskou diecézi. Záměr krále a jeho oblíbenců zmařil Jan z Pomuku tím, že 10. března 1393 potvrdil volbu nového kladrubského opata. Václav se mstil na arcibiskupových lidech; jediný Jan z Pomuku odmítl při mučení na staroměstské rychtě se podvolit. Tímto příběhem byl položen základ k legendě pozdějšího mučedníka a světce Jana Nepomuckého (svatořečen roku 1729); katolické baroko jej proměnilo ve zpovědníka královny Žofie, který údajně zahynul proto, že ani při mučení nechtěl prozradit zpovědní tajemství královnino.

14. června

Václav IV. udělil českým Židům privilegium, aby se sporné finanční záležitosti mezi nimi a jejich dlužníky rozhodovaly před královským soudem.

konec roku

Vážné onemocnění krále Václava IV.

Ve Znojmě byl uzavřen tajný spolek mezi Joštem, Zikmundem, rakouským vévodou Albrechtem III. a markrabětem míšeňským Vilémem proti králi Václavovi.

Papež Bonifác IX. povolil pro Čechy tzv. milostivé léto, což znamenalo, že od března do září měl každý věřící možnost dosáhnout úplného odpuštění hříchů, pokud vyhověl určitým podmínkám.

leden

Král Václav IV. pozval k sobě do Prahy bratra Zikmunda, aby se s ním poradil o obnovení jednoty církevní a o uzavření spolku s francouzským králem; Zikmund v té době stál již zcela na straně odbojné šlechty proti králi.

5. května

Moravský markrabě Jošt uzavřel v Praze s příslušníky vysoké české šlechty jednotu proti Václavu IV. (zazlívali mu jeho nerozhodnost a úzké spojení s nižší šlechtou). Šlechtickou opozici představovala jihočeská panská skupina (v čele s Rožmberky) a opozice v severních Čechách (Jindřich Berka z Hohenštejna, Ota z Bergova).

8. května

Zajetí krále Václava v Králově Dvoře u Berouna panskou jednotou v čele s markrabětem (jeho bratrancem) Joštem; Václav byl převezen do Prahy a umístěn v Bílé věži.

12. června

Narychlo svolaný zemský sněm v Praze ustavil Jošta 'zemským správcem'.

konec června

Na pomoc Václavovi přitáhl do Čech nejmladší králův bratr, pětadvacetiletý Jan Zhořelecký, zmocnil se Kutné Hory a také Prahy; odbojníci tajně opustili Hrad a s Václavem jako rukojmím uprchli do jižních Čech a odtud do Horních Rakous. Jan Zhořelecký se přesunul k Českým Budějovicím a odtud pustošil državy Rožmberků. Nakonec došlo k vyjednávání. V době války pověřen správou Moravy markrabě Prokop.

1. srpna

Václav IV. byl propuštěn na svobodu za tvrdých podmínek, které vyjednal Jan Zhořelecký (vydání mnoha jeho hradů do zástavy); král odmítl závazek splnit a nakonec se zachoval nevděčně k svému zachránci: zbavil Jana veškerých pravomocí a odehnal ho od královského dvora (Jan se odebral na své panství do Lužice, kde 2. března 1396 zemřel).

začátek června

Jednání krále Václava IV. se zástupci panské jednoty a s markrabětem Joštem na Karlštejně; král je nechal uvěznit, ale po krátké době je propustil.

Dlouholetý spor mezi bratry, moravskými markrabaty Joštem a Prokopem, se prohloubil v otevřený boj. V létě 1395 oblehl Prokop Uherské Hradiště, stoupenci obou stran se vzájemně přepadali, plenili a pálili statky svého protivníka; teprve počátkem roku 1396 bylo uzavřeno příměří.

2. dubna

Za předsednictví krále Zikmunda a markraběte Jošta byl vyhlášen verdikt ve sporu panské jednoty s králem Václavem IV.; ve všech sporných otázkách musel král ustoupit, čímž byla značně okleštěna jeho dosavadní moc. Nejvyšší zemské úřady se dostaly plně do rukou příslušníků odbojné šlechty, králi byla nadřazena královská rada, bez níž neměl právo o ničem rozhodovat. Václav IV. se stal ve vlastní zemi pouhou figurkou v rukou vysoké šlechty.

2. července

Jan z Jenštejna vysvětil svého synovce Olbrama ze Škvorce pražským arcibiskupem a sám abdikoval na tento úřad (17. června 1400 zemřel v Římě).

září

U Nikopole ve valašském knížectví (v dnešním Bulharsku) byla rozbita Turky křížová výprava, kterou zorganizoval uherský král Zikmund (sám v poslední chvíli unikl zajetí útěkem na benátské lodi).

podzim

Markrabě Jošt se odebral do Rakous a zde ujednal svazek s vévody rakouskými Albrechtem IV. a Vilémem proti Václavovi IV. Václav ustoupil Joštovu tlaku a doživotně mu udělil Dolní a Horní Lužici (uprázdněné smrtí vévody Jana) a později mu rovněž udělil v léno Braniborsko (dosud je držel jen zástavou).

11. června

Na zasedání královské rady na Karlštejně byli zákeřně zavražděni čtyři přední členové Václavovy administrativy a královi milci. Jejich vrahové (údajně spojenci moravského markraběte Jošta) tento svůj hanebný čin vysvětlili králi jako nutnost, aby zabránili jejich údajně připravovanému atentátu na samotného Václava. Král Václav IV. poté jako odpověď na tento čin vypověděl Jošta z Prahy a odňal mu i vládu nad obojí Lužicí.

prosinec

Porýnští kurfiřti předložili v Říši Václavu IV. soupis požadavků a stížností; týkaly se jeho nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky (zejména v otázce papežského schizmatu), ale i jeho postoje proti bratrovi Zikmundovi.

konec března

Setkání Václava IV. s francouzským králem Karlem VI. Šíleným a jeho poručníkem Ludvíkem Orleánským (Karel byl psychicky nemocný) v Remeši, na němž se jednalo o odstranění schizmatu; schůzka nepřinesla valný výsledek (na závěr došlo k uzavření vzájemné 'spojenecké smlouvy'). Vláda v království svěřena markraběti Prokopovi (do srpna 1398).

20. srpna

Protilucemburské nálady a nespokojenost s dosavadní vládou Václava IV. v Říši vyvrcholily sesazením českého krále z říšského trůnu; na sněmu v Rhens byl neúplným sborem kurfiřtů (čtyřmi porýnskými kurfiřty) o den později nahrazen Ruprechtem Falckým. Ten začal takřka bez odporu obsazovat české korunní statky v Horní Falci.

kolem 1400

Nejvyšší český zemský sudí Ondřej z Dubé sepsal Zemská práva česká; představovala moderní právní knihu, jež podporovala krále v jeho boji s panstvem.

květen

Vojska míšeňského markraběte Viléma (příbuzného Lucemburků) vpadla na Mostecko, které značně zpustošila.

červenec

Obležení Prahy míšeňským vojskem, které podpořil moravský markrabě Jošt (a také za podpory nového římskoněmeckého krále Ruprechta Falckého). Jošt utvořil branný spolek s panskou jednotou v Čechách a s míšeňskými markrabaty.

září

Král Václav IV. se sice ubránil, ale přistoupil k dalšímu kapitulačnímu kroku: odevzdal vládu v Čechách tzv. radě čtyř (předním členům panské jednoty - arcibiskupu Olbramovi, Jindřichu z Rožmberka, Otovi z Bergova a Janu Krušinovi z Lichtenberka).

4. února

Schůzka Václava IV. a Zikmunda v Hradci Králové, na níž Václav písemně přenechal vládu v Českém království Zikmundovi pod podmínkou, že sám zůstane do konce života formálně panovníkem jak v českém státě, tak i v Říši. Zikmund nabídl Václavovi pomoc v jeho úsilí o dosažení císařské koruny a okamžitě začal 'panovat' v zemi (drancoval královské statky, dosazoval své lidi na hrady apod.). Markrabě Prokop se měl vzdát svého majetku na Moravě a obdržet za to knížectví svídnické a javorské a podržet si hrabství kladské.

6. března

Zikmund vydal rozkaz staroměstskému purkmistrovi, aby zatkl Václava IV. a přivedl ho na Hrad; později byl Václav odvlečen do Vídně k Habsburkům. Vlády se ujala panská opozice v čele s Otou z Bergova a Jindřichem z Rožmberka.

14. března

Kazatelem v kapli Betlémské se stal M. Jan Hus.

počátek června

Společnou akcí Jošta a Zikmunda byl zajat markrabě Prokop, když byl vylákán z hradu Bezdězu; vězněn ve Vídni a Bratislavě.

prosinec

Zikmund oblehl Kutnou Horu a vynutil si zaplacení vysokého výpalného; poté několik měsíců drancoval zemi.

28. května

Na Karlově univerzitě byly odsouzeny Viklefovy věroučné články (45 článků); šlo o první výrazný veřejný projev náboženských a sociálních rozporů a jasný útok německé většiny proti české reformní univerzitní straně.

11. listopadu

Král Václav IV. (dosud vězněný ve Vídni) vyvázl ze zajetí, navrátil se do Čech a sesadil Zikmundem dosazenou vládu. V Kutné Hoře bylo pak uzavřeno přátelství mezi králem Václavem a oběma moravskými markrabaty; Jošt byl jmenován hejtmanem Českého království (definitivně se odklonil od Zikmunda).

léto

Zikmund spolu s Albrechtem IV. Rakouským oblehli Znojmo, ale po dvou měsících jejich vojska odtáhla, protože v nich vypukla úplavice, kterou onemocněli i Zikmund a Albrecht (ten dokonce zemřel).

5. května

Ozbrojené povstání řemeslníků v Budyšíně; obsadili radnici a drželi město. Byla zvolena nová městská rada. Vzpouru potlačil král Václav IV., odsoudil k smrti všechny členy rady a řadu měšťanů. Obnovil patricijskou městskou radu, zrušil práva cechů, která jim udělil roku 1391.

4. září

Na útrapy svého věznění zemřel v kartuziánském klášteře v Králově Poli u Brna moravský markrabě Prokop. Na základě smlouvy s Václavem IV. z 21. prosince 1405 se stal jediným pánem Moravy Jošt.

Markrabě Jošt a Leopold IV. Habsburský, vévoda Rakous, uzavřeli smlouvu o vzájemné pomoci proti lapkům.

Došlo k výrazné devalvaci pražského groše (snížil se jeho kurs vůči dukátu).

Konflikt českých mistrů s pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka vyvrcholil zákazem kněžských úkonů mistry.

duben

Mistr Stanislav ze Znojma (z pražské univerzity) byl obviněn římskou kurií (na základě udání svého německého kolegy Jana ze Štěkna), že je hlavou sektářské skupiny, jež hlásá Viklefovy 'bludy'. Tehdy se Stanislav zalekl a své názory odvolal.

20. května

Na pokyn z Říma měl 'český univerzitní národ' odsoudit Viklefovy články; vydané prohlášení sice zavrhlo 'vyňaté věty', ale současně připustilo, že nemusí být vždy chápány jako heretické (kacířské).

srpen

Pražští faráři obvinili Jana Husa u pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce ze tří bludů.

18. ledna

Václav IV. vydal v Kutné Hoře (podepsán ve Vlašském dvoře) mandát, známý jako Dekret kutnohorský, jímž se z moci českého krále zásadně změnily poměry na pražské univerzitě (velký podíl na jeho vydání měl Jan Hus, Jeroným Pražský a Jan z Jesenice). Zatímco dosud každý ze čtyř národů měl jeden hlas, nyní získal český národ tři hlasy a ostatní národy (polský, saský a bavorský) dohromady jeden hlas. Vydání dekretu souviselo s tím, že Václav potřeboval podporu české části univerzity pro svůj postoj k řešení papežského schizmatu (měl se projednávat na koncilu v Pise v březnu 1409); koncil měl volbou nového papeže odstranit schizma (dvojpapežství) a současně podpořit Václava při jeho snaze po znovuzískání římskoněmeckého trůnu. Jako výraz nesouhlasu opustila v květnu 1409 značná část cizích mistrů Prahu a odešla na jiné univerzity, především na nově založenou univerzitu v Lipsku. Důležité bylo i rozhodnutí, že každý nový rektor (podobně jako student přijímající gradus) musí složit slib věrnosti králi a království; první takový slib složil M. Jan Hus jako rektor (stal se jím na podzim 1409).

jaro

Na koncilu v Pise (zahájen 25. března) byl Václav IV. uznán za římskoněmeckého krále (odmítnut Ruprecht Falcký); český panovník však nedokázal (jako obvykle) tento diplomatický úspěch zužitkovat.

20. prosince

Nový papež Alexandr V. (zvolený koncilem v Pise) vydal (na žádost pražského arcibiskupa) bulu - zákaz kázání v soukromých kaplích v Čechách (tedy mimo farní, klášterní a biskupské kostely); opatření bylo namířené zejména proti kazatelské činnosti M. Jana Husa v Betlémské kapli. Ten však neuposlechl a kázal zde dále.

16. června

Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka vydal příkaz shromáždit Viklefovy spisy a knihy 'na něm závislé'. O měsíc později (16. července) nechal tyto zabavené knihy na dvoře svého malostranského paláce veřejně spálit.

20. června

M. Jan Hus přečetl v Betlémské kapli apelaci, kterou zaslal římské kurii (připojili se k ní další členové univerzity) odmítající ničení Viklefových knih a zákaz kázání v soukromých kaplích.

15. července

U Tannenberka čili u Grunwaldu došlo k rozhodné bitvě mezi armádou řádu německých rytířů a polsko-litevským vojskem. Jeden z padesáti praporů spojenecké armády se skládal z českých a moravských žoldnéřů najatých Janem Sokolem z Lamberka; byl mezi nimi i Jan Žižka z Trocnova.

18. července

Arcibiskup pražský vyhlásil na Jana Husa klatbu (arcibiskupskou), k níž se v srpnu 1410 připojil i papež Jan XXIII., který jej současně předvolal ve lhůtě dvou měsíců před kuriální soud. Hus se však do Říma nedostavil.

20. září

Po smrti Ruprechta Falckého (18. května 1410) zvolila část kurfiřtů římskoněmeckým králem Zikmunda Lucemburského (byl již králem uherským).

1. října

Většinou kurfiřtů (o hlas více než Zikmund) byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem římskoněmeckým králem moravský markrabě Jošt jako Zikmundův protikandidát. Rozhodující hlas získal od Václava IV. za slib, že ho bude uznávat za 'staršího krále římskoněmeckého a budoucího císaře'. V letech 1410-1411 užívali tak titulu římskoněmeckého krále tři Lucemburkové: Václav IV. (uznaný koncilem v Pise), Zikmund a Jošt.

18. ledna

Na brněnském Špilberku zemřel markrabě Jošt (snad otráven), muž 'velice zchytralý, ziskuchtivý, lakomý a zemí žádostivý', ale také 'nejučenější kníže svého věku'; odešel poslední moravský skutečně v zemi sídlící a vládnoucí markrabě. Římskoněmeckým králem se stal (po dohodě s Václavem) Zikmund Lucemburský (korunován 8. července 1414).

březen

Na příkaz papežské kurie byl M. Jan Hus prohlášen za odpadlíka (vyhlášena nad ním klatba); Václav IV. stál na straně Husově a celého českého reformního hnutí (do roku 1412).

léto

Na zasedání zemského soudu (za účasti krále Václava IV.) byl vydán dokument přesně vymezující soudní pravomoc církve (omezoval církevní moc soudní a majetkovou).

28. září

Zemřel pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka v Prešpurku (Bratislavě), jeho nástupcem se stal Albík z Uničova, osobní lékař krále Václava IV. a později i Zikmunda. Na arcibiskupský stolec usedl za pomoci Václava IV., ačkoliv neměl ani nižší kněžské svěcení. Už koncem roku 1412 předal svůj úřad (bez papežova souhlasu) Konrádovi z Vechty.

květen

Protiodpustkové bouře v Praze (ve městě začali působit prodavači odpustků vyslaní papežem Janem XXIII.), po nich došlo k definitivní roztržce Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče (děkana teologické fakulty) s Janem Husem (podle Husa ' ze strachu před papežem a kardinály neodvážili se veřejně vyznat'). Hus vystupoval proti odpustkům z betlémské kazatelny i pražské univerzity.

červenec

Nové protiodpustkové bouře přinesly zatčení tří řemeslnických tovaryšů, kteří byli přes prosbu Husovu a dalších univerzitních mistrů popraveni. Král Václav se rozešel s Husem, nemínil trpět v Praze anarchii. Vydal zákaz demonstrací (z prodeje odpustků měl přislíbený finanční podíl).

polovina srpna

Papežský legát přinesl z Říma novou (zostřenou) klatbu na Husa (exkomunikace se vztahovala i na ty, kdo se s Husem stýkali); na Prahu byl uvalen interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Hus odešel (v říjnu) na venkov, kde napsal řadu prací (Postila, O svatokupectví, De sex erroribus, De ecclesia) a kázal v okolí Kozího Hrádku (v jižních Čechách) a od léta 1414 (po krátkém pobytu v Sezimově Ústí) odešel na hrad Krakovec nedaleko Rakovníka (až do října 1414).

prosinec

Na pražské univerzitě vystoupil český právník a diplomat Jan z Jesenice a v pojednání Souhrnná obrana pře M. J. Husi vyložil, že papežská klatba nad Husem nemá právní základ, a je tedy neplatná.

jaro

M. Jan Hus se nakrátko vrátil do Prahy, několikrát vystoupil v kapli Betlémské.

V Čechách začalo přijímání podobojí (věřícím byl podáván chléb i víno, které bylo dosud vyhrazeno jen kněžím). Iniciátorem byl jeden z předních Husových spolupracovníků Jakoubek ze Stříbra (spolu s Mikulášem z Drážďan); ve východní církvi byl tento způsob podávání svátosti oltářní dosud běžný. Hus schválil přijímání podobojí dodatečně ze svého kostnického vězení.

jaro

Čeští rytíři Jan z Chlumu a Václav z Dubé (vracející se z Itálie) předali Janu Husovi pozvání na kostnický koncil (měl být zahájen 1. listopadu 1414).

11. října

Jan Hus se svým doprovodem opustil hrad Krakovec a vydal se na cestu do Kostnice; v pozvání od císaře Zikmunda mu byla zaručena bezpečná cesta a pobyt v Kostnici, veřejné slyšení na koncilu a také svobodný a bezpečný návrat do vlasti. Přestože byl vybaven i řadou dalších ochranných a doporučujících písemností (od české šlechty i pražského arcibiskupa), ochranný glejt Zikmunda neměl.

18. října

Zikmund vydal Husovi glejt na cestu do Kostnice.

3. listopadu

M. Jan Hus dorazil do Kostnice, kde o dva dny později zahájil papež Jan XXIII. jednání koncilu.

28. listopadu

Zatčení Jana Husa v Kostnici; nejdříve (6. prosince) byl uvězněn v dominikánském klášteře, pak v pevnosti Gottlieben, která patřila místnímu biskupovi, a konečně v minoritském klášteře v Kostnici.

leden

Z iniciativy hejtmana Lacka z Kravař vzešel ze sjezdu moravských pánů ve Velkém Meziříčí list kostnickému koncilu, v němž žádali sněmovníci pro Husa veřejné slyšení.

4. dubna

Do Kostnice přijel za Husem Jeroným Pražský; když však poznal, že jeho pomoc nebude Husovi příliš platná a zjistil, že se sám ocitl ve velkém nebezpečí, uprchl z města. Byl však těsně u hranic poznán, zatčen, odeslán do Kostnice a tam uvržen do vězení.

8. května

Moravská šlechta na sjezdu v Brně vydala prohlášení (list), že způsob, jakým se s Husem zachází v Kostnici, je potupou českého národa.

12. května

K manifestu moravské šlechty se připojila i česká šlechta na svém sjezdu v Praze.

5.-8. června

Slyšení M. Jana Husa před kostnickým koncilem v místní katedrále; nebyla mu však dána možnost obhajoby, měl jen své učení (vytýkáno mu bylo 30 heretických vět z jeho spisů) bez výhrad odvolat. Hus se energicky hájil, že není kacíř, a odmítal odvolání těch částí, které nikdy nehlásal.

6. července

Husova pře skončila tragicky upálením na břehu Rýna; jeho popel byl vysypán do nedaleké řeky.

2. září

Sjezd české a moravské husitské šlechty v Praze vytvořil obranný spolek šlechty České koruny proti dekretům kostnického koncilu a jejich vykonavatelům; do čela spolku byli postaveni tři hejtmani: nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartemberka, moravský zemský hejtman Lacek z Kravař a Boček z Kunštátu. Spolek odmítl rozsudek nad Husem a zaslal 5. září do Kostnice písemný protest proti jeho upálení, který podepsalo 452 pánů; protest byl napsán v osmi exemplářích. Trvání spolku bylo stanoveno na šest let.

11. a 24. září

Pod nátlakem kostnického koncilu se Jeroným Pražský zřekl Viklefova i Husova učení.

1. října

V Českém Brodě se ustavila na sjezdu katolické šlechty 'vzdorojednota', která získala i krále Václava IV.

20. února

Kostnický koncil vyhlásil půhon (tj. obeslání k soudu) pro všechny české pány, kteří podepsali protest proti Husově upálení.

23. a 26. května

Jeroným Pražský si vyžádal na kostnickém koncilu veřejná slyšení, v nichž své výroky ze září 1415 odvolal a prohlásil, že jeho největším hříchem bylo, když zapřel Husa.

30. května

V Kostnici na stejném místě na rýnském břehu byl upálen Jeroným Pražský; jeho upálení jen přililo oleje do ohně české nenávisti. Současně se začalo v cizině hovořit o nutnosti křížové výpravy proti Čechům.

11. září

Pražská univerzita oficiálně osvědčila pravověrnost učení i bezúhonnost soukromého života Jana Husa a Jeronýma Pražského.

prosinec

Kostnický koncil vydal rozhodnutí proti pražské univerzitě, kterým byla její činnost zastavena na neurčito pro sympatie k Husovu učení, a zejména pro vydání osvědčení ze září t. r.; univerzita se však tomuto rozhodnutí nepodřídila.

únor

Radikální teolog a náboženský reformátor M. Jakoubek ze Stříbra studiem zjistil, že v souladu s Písmem svatým mají přijímat podobojí i děti; katolická církev v tom spatřovala další útok na vlastní autoritu a na jednotu katolického obřadu.

30. března

Univerzita Karlova vydala v rozporu s nejpřísnějším zákazem církve deklaraci, v níž schválila přijímání podobojí. Kostnický koncil zakázal činnost univerzitě, tzn. pořádání přednášek i disputací a udělování vědeckých hodností. Kolegium mistrů nebylo jednotné. Teologická fakulta si přála smír, avšak početnější skupina pedagogů artistické fakulty v čele s Jakoubkem ze Stříbra se odmítla podvolit a toto nařízení ignorovala. Pražská univerzita se stala vrcholným ideovým orgánem reformačního hnutí.

léto

Na mnoha místech Čech se vyrojily desítky potulných kazatelů, sloužily se mše mimo kostely (třeba na louce), množily se nové a radikálnější impulsy. Vzrůstala benevolence mnohých feudálů vůči kalichu, například z rožmberského panství byli vyhnáni dosavadní kněží a nahrazeni husitskými. Přibývalo neklidu na venkově, zvláště se radikalizovala velká města - Plzeň, Praha, Hradec Králové.

červen

Sjezd husitské šlechty ve snaze zmírnit narůstající krizi hledal cestu ke kompromisu s koncilem; zaslal do Kostnice spis, který měl na podkladě citací z textů významných křesťanských osobností dokázat, že na 'obřadu kalicha' není nic rouhačského. Koncil tuto vstřícnost odmítl.

22. února

Nově zvolený papež Martin V. (11. listopadu 1417, čímž byl překonán čtyřicetiletý rozkol - schizma - v církvi) vydal dvě buly, z nichž jedna ostře odmítala přijímání podobojí a nařizovala přísný postih kacířů a druhá hrozila kruciátem (křížovou výpravou).

22. dubna

Své jednání ukončil kostnický koncil; na závěr vydal dekret požadující bezpodmínečnou kapitulaci husitů.

prosinec

Papež Martin V. naléhá na římskoněmeckého krále Zikmunda, aby stanul v čele trestné protičeské křížové výpravy.

únor

Král Václav IV. (podléhající stále více tlaku Zikmunda) vypověděl z Prahy právníka a diplomata Jana z Jesenice (stál na umírněném křídle husitství); došlo ke zrušení interdiktu nad Prahou. V zájmu uklidnění situace se měli vrátit ke svým kostelům nedávno vypuzení faráři. K užívání podobojí Václav IV. propůjčil jen tři pražské kostely: Panny Marie Sněžné, Sv. Ambrože a Sv. Benedikta.

jaro-léto

Na venkově dochází k prvnímu konání mší pod širým nebem - na horách (vrch Beránek u Mladé Vožice, Oreb u Třebechovic u Hradce Králové, Bzí hora a Bradlo v jižních Čechách, vrch Burkovák u Bechyně zvaný Tábor), protože jen tam bylo možné se zachránit (podle šířené představy chiliasmu) před spravedlivou odplatou Krista - před zkázou světa; podobně se mohli zachránit jen ti, kteří utečou do pěti vyvolených měst: Plzně, Loun, Žatce, Slaného a Klatov (někdy byl k nim počítán i Písek).

6. července

Král Václav IV. dosadil na Novém Městě pražském nové konšely, vesměs z odpůrců Husových; nová městská rada poručila vyhnat husitské kněze z far, zakázala veškerá veřejná shromáždění lidu (procesí) a kázání před kostely, a dokonce nechala zatknout a uvěznit některé stoupence kalicha.

30. července

Po kázání v kostele P. Marie Sněžné se kazatel Jan Želivský (působil zde od roku 1418) odebral s tajně vyzbrojeným zástupem k Novoměstské radnici. Želivský vyzval konšely, aby propustili uvězněné kališníky. Když odmítli, vtrhl lid na radnici a vyházel přítomné radní z oken. Ti našli smrt na kopích shromážděného davu. Pražská chudina vedená Janem Želivským se zmocnila novoměstské radnice; byli zvoleni čtyři hejtmané, které král Václav IV. uznal. První pražská defenestrace se stala signálem k husitské revoluci.

16. srpna

Král Václav IV. (poslední měsíc těžce nemocný) pobýval na svém hrádku u Kunratic; rozrušen zprávou o událostech v Praze byl raněn mrtvicí a zemřel. V zemi zavládly zmatky a nepokoje.