Léta první i druhé republiky a protektorátu - Úvod

Léta první i druhé republiky a protektorátu - Úvod

Vznik samostatného československého státu neznamenal jen vyvrcholení národních snah ve smyslu národní svobody, ale představoval zároveň významnou strukturální společenskou změnu směrem k demokratickému zřízení. Nový stát se ustavil jako demokratická parlamentní republika, která se v konstitučním ohledu inspirovala řadou evropských ústav (a také americkou ústavou). Ideový tvůrce, zakladatel a první prezident tohoto státu prof. T. G. Masaryk si jasně uvědomoval, že budoucnost mnohonárodnostní republiky je spojena s humanistickými ideály, se spoluprací národů a s osobní svobodou.

Dvacetileté období první republiky bylo příliš krátkým úsekem národních dějin, aby se mohly plně realizovat všechny naděje a touhy, s nimiž vstupovala politická reprezentace a i většina národa (plná euforie ze získané svobody) do nového státu. Z těchto dvou desetiletí téměř polovina byla poznamenaná hlubokou hospodářskou krizí se všemi vnitropolitickými důsledky (zejména v sociální oblasti) a i bezpečnostním oslabením státu v rámci středoevropského prostoru.

Hned od začátku se ukazovalo, že pro ČSR budou osudově důležité zejména ty momenty, které ve větší či menší míře byly spjaty s národnostní (etnickou) problematikou. V novém státě se dříve vládnoucí a politicky privilegovaní Němci dostali rázem do role národní i politické menšiny. Tak dlouholeté česko-německé 'stýkání a potýkání' bylo rázem mocensky 'vyřešeno'; že šlo o krátkodobé a neperspektivní řešení, to v národně revolučním opojení osmnáctého roku bylo přehlédnuto.

Už samotný zrod československého státu a jeho konstituování představovalo značně složitý a citlivý proces vedoucí k ustavení nového státního útvaru, který musel dokázat svou životaschopnost. Budoucnost nové republiky (jak se později ukázalo) byla přímo podmíněna třemi momenty: a) do jaké míry budou tradiční návyky ekonomického a politického soužití Čechů a Němců v jednom státním útvaru silnější než odstředivé síly, které by mohly vést k obnově německé hegemonie nad střední Evropou a jejími slovanskými národy; b) jak se vyvine vztah ekonomicky a kulturně 'obrozenějších' Čechů k probouzejícím se Slovákům; c) jak dlouho se udrží dějinná konstelace, která umožnila vznik nového státu ve střední Evropě, tedy hegemonie států vítězné Dohody (versailleský systém a hegemonní postavení Francie). Tyto otázky byly osudově důležité pro zachování existence meziválečného Československa. Způsob jejich budoucího řešení přímo podmiňoval samostatnou existenci ČSR. Její život byl tedy historicky podmíněný a dá se říci nejistý od samého počátku. Bezpečnost a existence československého státu (zvlášť při politicky a strategicky exponované poloze) byly značně závislé na mezinárodním vývoji a na mocenských vztazích v tehdejší Evropě. Báze ochrany versailleským mocenským systémem se brzy začala postupně hroutit. Československo bylo úměrně s tím ohrožováno ze strany mocensky expanzivního Německa (a také revizí zaujatého Maďarska). Slabou útěchou bylo budování obranného štítu Malé dohody proti změnám na poválečné mapě střední Evropy. Zahraničněpolitická aktivita československé politické reprezentace byla značně závislá na vnitřním vývoji státu a na jeho hospodářských možnostech.

Pro vnější i vnitřní upevňování Československa byl životně důležitý vztah mezi dvěma 'stavebnicovými' národy - českým a slovenským. Hlásaná jednotná pospolitost 'československého národa' byla stavěna proti více než čtyřmilionové mase národnostních menšin (německé, maďarské, ukrajinské, židovské a polské). Vytvoření 'československého národa' mělo zejména svou funkční oprávněnost a bylo současně i garancí pro Slováky; v tomto smyslu je třeba chápat státotvornou ideu první republiky, takto je třeba posuzovat i tzv. čechoslovakismus. Přitom česko-slovenská dichotomie hluboce ovlivňovala politickou rovnováhu a vývoj mladé republiky; měla svůj původ v rozličných historických souvislostech, za nichž se oba národy (Češi pod rakouskou, Slováci pod maďarskou nadvládou) vyvíjely před rokem 1918; šlo v podstatě o tři roviny: a) rozdílná ekonomická úroveň; b) rozdílný politický, kulturní a vzdělanostní vývoj; c) míra intenzity náboženského cítění (přimknutí se ke katolicismu). Stále více prosazovaný slovenský autonomismus ze strany slovenských politiků začal ohrožovat politickou stabilitu i celkový vývoj republiky (i když nikdy nepřekročil 'mantinely' vytyčené pro společný stát).

Na (pozdější) dramatické vnitropolitické situaci se 'podepsal' i vliv dalších etnických menšin; přes všechny poctivé pokusy vlády splnit podmínky a závazky vyplývající z mezinárodních smluv zaručujících ochranu menšin byla integrace těchto menšin do celkové struktury státu pomalá a jen částečně úspěšná. Zvlášť zásadního významu nabývala otázka německá, která prošla krátkou fází krajního negativismu a více jak desetiletého aktivistického pojetí a nakonec skončila u extrémního iredentismu, jenž vedl k Mnichovu.

Ve vnitřních záležitostech sama bezprostřední existence národnostních menšin (k republice ne vždy přátelsky nakloněných) měla zvláštní vliv na veřejné mínění a praktickou stranickou politiku. Vedla totiž ke vzniku dosti silného národního šovinismu mezi Čechy a 'vlasteneckými' Slováky, což vedlo k jisté anomalitě: nacionalisticky zabarvená politická hesla se jen nesnadno smiřovala s absolutistickými principy masarykovského humanismu. V praktické politice etnické roztříštění Československa nesporně přispělo k nevídanému počtu politických stran (v době voleb se jejich počet pohyboval mezi dvaceti až třiceti). Tento velký počet stran, způsobený také obvyklými ideologickými a třídními rozdíly, nutně vedl ke koaličním vládám, v nichž se hledaly kompromisy a vzájemné kompenzační ústupky ('koaliční obchody'). Tento systém nevedl však ke zpružnění, ale k degradaci demokratických forem a institucí. I když průměrná doba 'života' tehdejších vlád byla zhruba 14 měsíců (při 18 vládách první republiky), zůstává faktem, že ani jedna nepadla jako výsledek vyslovené nedůvěry v parlamentě.

Celá země byla značně přepolitizovaná. Přitom v politických stranách sílily tendence k oligarchickému systému, což znemožňovalo růst mladých politických vůdců. Počáteční síla 'levice' postupně slábla, zatímco 'pravice' úměrně sílila; začaly se prosazovat síly, snažící se ovládnout i pozice Hradu. Tím docházelo k degradaci a k formalizaci původních demokraticko-ústavních principů. Československý stát, obklopený 'mořem různých fašismů', přesto představoval 'ostrov' (nebo též 'školu') demokracie ve střední Evropě, který musel překonávat všechny krize 30. let, ať to byly nacionální konflikty s třímilionovou německou menšinou, nebo s milionovou nezaměstnaností.

Sféra stabilizační československé politiky utrpěla rovněž značné trhliny v důsledku složitě se prezentující ekonomické politiky. Ta stála od počátku vzniku samostatné ČSR před čtyřmi klíčovými problémy. Byly to především: a) rozpory a problémy vyplývající z nástupnického charakteru československé ekonomiky, původně budované pro celé mocnářství; b) potřeba překonat relativní zaostávání ČSR za nejvyspělejšími zeměmi; c) potřeba industrializovat Slovensko; d) nutnost vytvořit zábrany proti negativnímu působení konjunkturálních katastrof světové ekonomiky na československý hospodářský život. Přitom patřilo Československo k průmyslově rozvinutým zemím Evropy (mělo 21 % plochy bývalého mocnářství, 26 % jejího obyvatelstva, avšak na jeho území se nacházelo 60-70 % výrobních kapacit průmyslu rakousko-uherské monarchie); k nejvýznamnějším výrobním odvětvím patřilo strojírenství, těžba uhlí, výroba skla a porcelánu, textilní a obuvnický průmysl. Značným problémem zůstávalo nerovnoměrné rozložení průmyslu; Slovensko a Podkarpatská Rus byly převážně agrární země s málo rozvinutou infrastrukturou. Hospodářská konjunktura druhé poloviny 20. let 20. století byla vystřídána od počátku dalšího desetiletí hlubokou hospodářskou krizí, s jejímiž projevy se nedokázala ekonomika země vypořádat do rozpadu republiky.

Vznikem samostatného Československa se změnily i podmínky pro rozvoj kultury; v umělecké tvorbě ještě doznívaly předválečné proudy a postupně se prosazovaly nové - v architektuře doznívala secese a kubismus, rozvinul se dekorativismus, vznikl konstruktivismus a funkcionalismus. V malířství přecházel kubismus ve futurismus a expresionismus a ve slovesném umění se uplatňovalo několik generací autorů v rozličných směrech (realismus, naturalismus, dekadence, moderna, poetismus, vitalismus a v dalších avantgardních směrech). V české kultuře se začaly projevovat i nové rysy, jako projevy 'plebejství', vyzvedávání morálních hodnot (smysl pro spravedlnost, rovnost, odmítání násilí, touha po sociálním osvobození člověka apod.). Významnou roli hrála česká tvůrčí inteligence při mobilizaci antifašistických sil na obranu demokracie a republiky proti sílícím projevům fašismu (pomoc německým antifašistům, hnutí na obranu demokratického Španělska).

Česká kultura zaujímala v letech první republiky významnou roli v životě společnosti. Toto výjimečné postavení bylo dáno jak širokým kulturním zázemím a vyspělostí společnosti, tak i novými 'reprezentačními' úkoly kultury v československém státě; načas zcela zmizely její dlouholeté národněobranné povinnosti. Příznivé ekonomické podmínky prvního desetiletí nového státu otevřely nevídané prostory pro rozvoj jednotlivých oblastí vědy a kultury. Spolu se sportem se stávaly různé kulturní aktivity nezbytnou součástí životního stylu značné části občanů. Řada tvůrčích umělců nebyla přímo vázána na politické dění, jejich umělecký vývoj byl oddělen od (případné) politické angažovanosti. Jiná situace od 30. let (sociální konflikty, růst antidemokratických sil uvnitř státu a vnější ohrožení) přinesla změnu v postojích české tvůrčí inteligence, která reagovala na hrozící katastrofu pro Československou republiku.

O osudu ČSR se rozhodovalo především v zahraničí. Politika usmiřování (appeasementu) Anglie a Francie vůči Německu vedla k Mnichovu a ke konci první republiky. Přes tento tragický závěr byla uvedená doba významným obdobím v českých dějinách, když zejména: a) dokázala životaschopnost samostatného československého státu; b) vytvořila solidně fungující demokratickou soustavu.

Mnichovem se rozpadl jednotný stát. Slovensko a Podkarpatská Rus získaly autonomii. Zmrzačenému Česko-Slovensku vyhradilo nacistické Německo jen epizodickou existenci. Hrozbami a sliby si vynutil A. Hitler na luďácích proklamaci slovenské samostatnosti, aby mohl vojenským zásahem v českých zemích dokončit zničení Československa. Na jedné straně došlo ke vzniku prvního na Češích nezávislého slovenského státu (prosperujícího při respektu k německým hospodářsko-vojenským zájmům) a na druhé straně vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Léta 1939-1945 znamenala v novodobých českých dějinách jedno z nejdramatičtějších období. Po dobu šesti let německé okupace se ocitl český národ pod nadvládou tvrdé německé nacistické diktatury se všemi formami protektorátního (doslova koloniálního) zřízení, které bylo v prvních letech okupace zmírňováno poměrně širokou kulturní autonomií s cílem ovládnout 'český prostor' jako bezpečné zázemí pro nacistické expanzivní válečné cíle.

Okupační německá správa byla budována tak, aby byly české země postupně přeměněny v nedílnou součást říše; v duchu nacistické ideologie měla vrcholit germanizací českých zemí spojenou s přímou fyzickou likvidací části českého národa. České hospodářství bylo zapojováno do systému nacistické 'řízené' válečné ekonomiky.

Česká společnost se musela s těmito novými skutečnostmi vyrovnat a najít způsob, jak čelit nacistickým plánům. Přitom nebyla přirozeně jednotná a její jednotlivé složky reagovaly na vzniklou situaci značně odlišně. Na jednom pólu to byla česká kolaborantská skupina (se všemi rozmanitými formami a složitostmi), protipól pak tvořily odbojové organizace. A mezi nimi stála nejpočetnější vrstva obyvatelstva, která se nepřiklonila ani k jedné, a ani k druhé skupině. Tato masa 'lidu' chtěla především přežít (i když byla protiněmecky naladěna); stále více nenáviděla Němce, tu a tam se našli i jednotlivci ochotní pomoci odboji, ale obava o vlastní osud a osud své rodiny jim nedovolovala překročit bariéru legality, nebo dokonce vzít do rukou zbraň. Jediným společným rysem, který českou společnost až na výjimky jednoznačně charakterizoval, bylo antiněmectví a z něho vyrůstající nacionalismus, který postupně sílil se stupňujícím se nacistickým terorem (zejména po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora).

Během let druhé světové války se postupně vyhraňovaly jak cíle československého odboje (domácího i zahraničního - londýnského a moskevského), tak i obrysy budoucího poválečného uspořádání nové republiky. Vyrůstaly z tragické zkušenosti Československa let 1938/1939 a i z let okupace a lze je označit jako politiku odčinění Mnichova. Zárodky této politiky byly patrné od prvních kroků exilové politiky a prošly léty okupace mnohými změnami. Úsilím Benešovy reprezentace bylo odstranit vše, co vedlo k rozbití Československa, a zabezpečit dostatečnou garanci novému státu; šlo zejména o vybudování bezpečnostního systému proti budoucí (možné) německé hrozbě (orientací na spojenectví se Sovětským svazem) a v oblasti vnitropolitické o nové uspořádání národnostních poměrů, o zjednodušení politického systému a o nezbytné ekonomickosociální změny. 'Mnichovské brýle', které politikové nasazovali sobě i společnosti, zaostřovaly sice pohled do minulosti, avšak současně zatemňovaly výhled do budoucnosti.

Do tohoto rámce spadalo i vzájemné sbližování a překonávání rozporů mezi spojenci (mezi Východem a Západem); souvisel s tím i Benešův záměr, aby 'československá otázka' napomáhala tomuto sbližování a nezatěžovala 'velkou trojku'. Přitom si byl Londýn vědom určité změny politické orientace společnosti v protektorátě, vyznačující se především výrazným posunem doleva. Proto se poměrně snadno našel vzájemný prostor pro konsensus při jednání o politickém i ekonomickém systému obnovené republiky; ten měl vycházet z převahy sil levice v Národní frontě (tj. bloku komunistů, národních socialistů a sociálních demokratů) a ze zásady vyvlastnění majetku zrádců spolu se zavedením národních správ do velkých podniků (základní zásah do soukromého vlastnictví).

Jedním z prvních cílů, na němž se shodly všechny protifašistické politické síly, bylo vytvoření národního státu Čechů a Slováků. Myšlenka obnovy jednotného Československa musela vyloučit oba krajní extrémní směry - jak slovenský separatismus, tak i čechoslovakismus a jeho správní centralismus. Obě zahraniční centra (Londýn a Moskva) si vedle formulování směrnic k rozvoji domácí odbojové činnosti uvědomovala změnu politické orientace v protektorátu, vyznačující se výrazným posunem doleva (způsobovalo to zklamání z první republiky a hluboký otřes mnichovskými událostmi). Nejlákavějším východiskem se zdál být program předkládaný komunisty (souvisel s růstem autority SSSR, způsobený podílem její armády na vítězství nad německým fašismem), opírající se o blok československých politických stran zúčastněných na hnutí odporu (Národní frontu). Klíčovým mezníkem sledovaného období se stal květen 1945, kdy došlo k obnovení československého státu a jeho suverenity na celém předválečném území včetně pohraničí (avšak s výjimkou Podkarpatské Rusi). Změnil se však charakter nového státu.

XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu – Podrobná data

28. října

V podvečer se sešel Národní výbor (po připojení slovenských zástupců čítal 42 členů) a vydal první zákon československého státu (tzv. recepční normu, autorem byl A. Rašín), jímž se vyhlašoval nový stát (o státní formě mělo být rozhodnuto Národním shromážděním po dohodě s Československou národní radou v Paříži). Současně se potvrzovala platnost všech dosavadních zákonů a apelovalo se na 'kulturní vyspělost' lidu. Ve vnitrozemí českých zemí se převzetí moci uskutečnilo ve dnech 29.-31. října 1918 na základě zaslaných telegramů národním výborům.

28.-31. října

V Ženevě probíhala jednání mezi 'pařížským' centrem (E. Beneš) a 'pražským' centrem odboje (K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habrman, A. Kalina, J. Preiss); řešila se otázka státní formy (republikánská myšlenka neměla zprvu všeobecnou převahu), orgánů výkonné moci (prezident - T. G. Masaryk, vláda - K. Kramář).

29. října

V Praze probíhalo jednání Národního výboru s místodržitelem M. Coudenhovem o převzetí moci. Národní výbor začal přebírat úřady, převzal bez odporu policejní místodržitelství, vrchní zemský soud, státní zastupitelství. Menší konflikt nastal s vojenským velitelstvím, nakonec i to kapitulovalo.

Němečtí poslanci z Čech se sešli ve Vídni a vyhlásili ze severního pohraničí Čech (od Orlických hor až k Chebu) samostatnou německou provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci. Provincie byla začleněna jako autonomní jednotka do uvažovaného Německého Rakouska (ustaveného formálně už 21. října t. r.). Jejím předsedou s titulem zemského hejtmana byl zvolen poslanec R. Pacher, po něm R. Lodgmann von Auen.

30. října

V Turčianskom Svätom Martině proběhlo deklarační shromáždění zhruba 200 slovenských politických představitelů (původně svolané jako výbor Slovenské národní strany), které pod předsednictvím M. Duly zvolilo Slovenskou národní radu a přijalo Deklaraci slovenského národa (Martinskou deklaraci), připravenou farářem S. Zochem. Deklarace vyhlásila pro slovenský národ (označený za 'čiastku rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa') právo na sebeurčení a nezávislost. Formulace o československé národní jednotě vyjadřovala myšlenku společného československého státu. Oficiálně rušila spojení Slováků s Uherskem a stala se státoprávním aktem přispívajícím ke zrodu Československa.

Proběhlo neúspěšné jednání představitelů německých stran v českých zemích R. Lodgmanna von Auena a Josefa Seligera s představiteli Národního výboru (Švehla, Rašín, Stříbrný, Soukup), kteří je vybídli ke spolupráci. Lodgmann vyžadoval uznání provincie Deutschböhmen.

Také němečtí poslanci z Moravy a Slezska, vedeni opavským poslancem R. Freisslerem, vyhlásili vytvoření severomoravské provincie Sudetenland (od Javornického výběžku na západě po ostravskou pánev, včetně tzv. Kravařska) s hlavním městem Opavou, která měla rovněž patřit k Německému Rakousku.

Byl ustaven Výbor národní obrany a krátce nato z bývalého 8. armádního sboru v Praze vrchní velitelství československého vojska.

1. listopadu

U Padovy v severní Itálii začala jednání mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří; k podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin a platnost začínala od stejné hodiny následujícího dne.

3. listopadu

Rozvášněný dav (po návratu z tábora na Bílé hoře) strhl mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze.

Zástupci Němců na jižní Moravě ustavili provincii Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (v čele O. Teufel); šlo o pás pohraničních okresů od Jaroslavic po Mikulov, zabíhající až na Hustopečsko a Pohořelicko. Současně i šumavští Němci vytvořili další rakouskou provincii Böhmerwaldgau (od Českého Krumlova k Prachaticím, které byly střediskovým městem této provincie).

4. listopadu

Z pověření pražského Národního výboru byla vytvořena dočasná vláda pro Slovensko, členy byli V. Šrobár (předseda a finance), I. Dérer (vojsko a četnictvo), P. Blaho (zásobování a národní rady), A. Štefánek (školství). Sídlem vlády byla Skalica, činnost ukončila 14. listopadu (po ustavení československé vlády).

5. listopadu

Uzavřena kompromisní dohoda mezi Zemským národním výborem pro Slezsko (utvořen 29. října v Ostravě) a Radou narodowou kwiestwa cieszynskiego (založena v Těšíně) o dočasném rozdělení správy Těšínska; Polákům byla přiznána vláda nad bílským a těšínským okresem, Čechům nad frýdeckým, přičemž okres fryštátský byl rozdělen. Poláci obsadili Těšín už 31. října a rovněž tak i Oravsko a Spišsko na Slovensku.

9. listopadu

Národní výbor vydal zákon o obstavení velkostatků, který zakazoval statky prodávat, postupovat a zadlužovat. Zákon byl součástí připravované pozemkové reformy.

11. listopadu

Císař Karel I. naposledy udělil hodnosti tajných radů, předal řády a poté podepsal abdikační listinu. Téhož dne opustil Schönbrunnský zámek ve Vídni. Rakousko-Uhersko 'zahynulo'.

Nový maďarský předseda vlády Károlyi vydal proklamaci, v níž odmítl 'český vpád' na Slovensko a ohlásil úmysl chránit hranice uherského státu (nařídil mobilizaci pěti ročníků, vypravil na Slovensko dělostřelecké a pancéřové vlaky). České vojsko obdrželo ultimátum ihned opustit zemi, což také učinilo.

13. listopadu

Národní výbor vyhlásil (oktrojoval) zatímní ústavu (vypracována sociálně demokratickým poslancem A. Meissnerem); její charakteristické rysy: 1. veškerá moc přenesena na jedinou sněmovnu; 2. zrušeny zemské sněmy; 3. šestinásobným rozšířením Národního výboru a kooptací zástupců Slovenska vzniklo Revoluční Národní shromáždění (klíčem určení se stal způsob ustavení Národního výboru, ten byl rozšířen na 256 členů); 4. prezidentovi dána jen čestná práva; 5. vláda volena Národním shromážděním.

Uzavřeno bělehradské příměří, které nařizovalo Maďarsku vyklidit Sedmihradsko, Banát a všechna území na jih od Drávy a bývalých hranic s Chorvatskem, nikoli však vyklidit Slovensko. Maďaři zasáhli na Slovensku vojensky. E. Beneš protestoval u francouzských vládních míst.

14. listopadu

V Thunovském paláci (sídle bývalého českého zemského sněmu) proběhla první slavnostní schůze (za řízení K. Kramáře) Revolučního Národního shromáždění (předsedou se stal F. Tomášek) na níž: 1. došlo k vyhlášení republikánské formy státu a k sesazení habsbursko-lotrinské dynastie z českého trůnu; 2. prezidentem republiky byl aklamací zvolen T. G. MASARYK [1918-1935]; 3. byla ustavena první vláda (tzv. všenárodní koalice) v čele s K. Kramářem. Moc ve vládě si rozdělily čtyři české politické strany (katolická byla odbyta 'drobtem' - ministerstvem bez portfeje).

18. listopadu

Národní rada uherských Rusínů (Ukrajinců) v Pittsburghu se vyslovila pro připojení Podkarpatské Rusi k ČSR.

22. listopadu

Vláda zřídila komisi pro dovoz a vývoz; od začátku listopadu budován systém vázaného hospodářství.

Rakouské Národní shromáždění se usneslo na zákonu, jímž všechny čtyři německé provincie vyhlásilo za součást svého státu (včetně moravských měst Brna, Olomouce, Jihlavy).

23. listopadu

M. Hodža vyjednával v Budapešti o odchodu maďarských vojsk ze Slovenska; 6. prosince podepsal s maďarským ministrem pro národnosti O. Jászim (bez pověření vlády) smlouvu o zatímní demarkační čáře (kryje se víceméně s dnešní slovensko-maďarskou hranicí).

29. listopadu

Vojenským obsazením Mostu začala likvidace sudetoněmeckých provincií; 8. prosince obsazeny Mariánské Lázně, o den později Teplice, 12. prosince padlo Ústí nad Labem, 14. prosince Liberec, 16. prosince Znojmo a o dva dny později Opava. Do konce prosince podléhalo pražské vládě celé historické území. Německá irredenta byla zlikvidována.

9. prosince

Byly zrušeny národní výbory, které spontánně vznikly od začátku listopadu v okresech a obcích českých zemí.

10. prosince

Národní shromáždění přijalo 'zákon o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku'; už 7. prosince byl V. Šrobár pověřen řízením ministerstva s plnou mocí pro Slovensko (nahradilo prozatímní vládu pro Slovensko). Dostal 'k ruce' 14 referentů (Slováků) a 12. prosince se usadil v Žilině (do Bratislavy přesídlil až 4. února 1919 a rozpustil Slovenskou národní radu). Svá nařízení vydával až do roku 1921. V prosinci 1918 přicházely na Slovensko československé legie z Itálie.

Revoluční Národní shromáždění zrušilo šlechtické tituly, řády a výsady z nich plynoucí; novelizace zákona z 10. dubna 1920 (č. 243 Sb.) určila tresty za užívání titulů (zvýšeny v říjnu 1936 až na 2 měsíce nebo 20 tisíc Kč pokuty). Za protektorátu bylo užívání šlechtických titulů povoleno, po květnu 1945 obnovena platnost předválečných zákonů.

11. prosince

V Košicích byla (pod patronací maďarských úřadů) vyhlášena separatistická Slovenská ludová republika v čele s archivářem V. Dvortsákem; usilovala o odtržení východního Slovenska. Svou činnost ukončila 30. prosince po vstupu českých vojenských jednotek do Košic.

14. prosince

M. R. Štefánik při své návštěvě Ruska zrušil Odbočku Československé národní rady na Rusi s poukazem na existenci legální vlády v Praze.

17.-18. prosince

V Praze zasedal generální sněm evangelíků, na němž bylo vysloveno přání sloučit evangelické církve ve společnou evangelickou církev bratrskou.

19. prosince

Na sjezdu v Žilině obnovila svou činnost Slovenská ludová strana; první program strany vypracoval A. Hlinka. Tiskovým orgánem se stal týdeník Slovák.

Vydán zákon o osmihodinové pracovní době; v prosinci se usneslo Národní shromáždění také na zákonu o podpoře nezaměstnaných (jen na 2 měsíce, poté byla jeho platnost prodlužována) a na nařízení o ochraně nájemníků.

20. prosince

Národní shromáždění přijalo rozpočtové provizorium na I. pololetí roku 1919.

21. prosince

Praha triumfálně uvítala prezidenta T. G. Masaryka.

Dohodové mocnosti na nadcházející mírové konferenci v Paříži akceptovaly podle československé žádosti demarkační čáru s Maďarskem na Slovensku.

24. prosince

Maďarská Károlyiho vláda obdržela nótu Dohody (předal ji francouzský podplukovník Vyx), která stanovila demarkační čáru na Slovensku podle požadavku československé vlády. Maďarská vláda se tomuto rozhodnutí podrobila.

27.-30. prosince

Proběhl XII. sjezd Československé sociálně demokratické strany, na němž se několikrát střetly dva směry - revoluční a reformistický.

V severních Čechách založen jako reorganizovaná odnož bývalého celorakouského Schulvereinu Deutscher Kulturverband (Německý kulturní svaz); centrum měl v Praze a byl nejmasovějším spolkem německé menšiny.

Založena německá tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband; stanovy schváleny v roce 1920. Výcvik členů byl polovojenský. Organizace sdružovala původně 622 tělovýchovných spolků zejména v českých zemích (méně na Slovensku).

9. ledna

K. Kramář přednesl (den po neúspěšném atentátu na jeho osobu 18letým mladíkem A. Šťastným) v Revolučním Národním shromáždění vládní program.

18. ledna

V Paříži byla zahájena mírová konference; naši delegaci tvořili K. Kramář (vedoucí), E. Beneš (ministr zahraničních věcí) a Š. Osuský (sekretář). Ústřední osobou byl Beneš, který 5. února před Radou deseti vyložil československé požadavky (sedm memorand): 1. uznání českých zemí v jejich historických hranicích s některými rektifikacemi proti Německu (část Kladska, část území Horního Slezska) a proti Rakousku (část Moravského Pole, Gmünd a okolí, jižní břeh Dyje a pravý břeh řeky Moravy); 2. přivtělení Slovenska; 3. připojení Podkarpatské Rusi; 4. zřízení koridoru mezi Československem a Jugoslávií; 5. internacionalizaci některých hlavních řek a tratí; 6. pomoc Lužickým Srbům; 7. ochranu české menšiny ve Vídni. K prozkoumání těchto požadavků byla 28. února ustavena zvláštní 'československá' komise, v dubnu předložila své návrhy Radě.

20. ledna

Československé vojenské jednotky spolu s dobrovolníky dokončily obsazování Slovenska.

Podepsána dohoda o vyslání francouzské vojenské mise do ČSR; 13. února přijel francouzský generál M. Pellé jako náčelník vojenské mise do Prahy a byl jmenován náčelníkem štábu československé armády.

21. ledna

Československá vláda zaslala polské vládě memorandum, jež ohlašovalo vojenský vstup na Těšínsko; šlo o region devíti soudních okresů zahrnující 2282 km2 a asi 430 tisíc obyvatel (Češi 27 %, Němci 18 %, Poláci 55 %).

23. ledna

Polským zástupcům v Těšíně bylo předáno českým podplukovníkem Šnejdárkem ultimátum: během dvou hodin vyklidit Těšínsko až za řeku Bialou (26. ledna měly proběhnout volby do ústavodárného polského sněmu). Po vypršení ultimáta začalo československé vojsko útok na toto území. Vypukla tzv. sedmidenní válka; při ní byl 27. ledna dobyt Těšín, o den později stanula česká vojska na Visle. Cílem okupace bylo znemožnit volby v té části Těšínska, kterou spravovala Rada narodowa. Do konfliktu zasáhly mocnosti a stanovily 2. února demarkační čáru (výhodnější pro Čechy). Sporné území bylo dáno pod mezinárodní kontrolu, konečné slovo měl učinit plebiscit (ten se ovšem nikdy nekonal). Rozhodnutím velmocí došlo k rozdělení území: Češi získali 1280 km2 (soudní okresy bohumínský, ostravský a frýdecký, o fryštácký, těšínský a jablunkovský se museli podělit), Poláci 1002 km2; v obyvatelstvu pak Češi 139 tisíc proti 290 tisícům (na získaném území žilo 48 % Poláků, 12 % Němců a pouze 39 % Čechů). Boje byly definitivně ukončeny 30. ledna.

26. ledna

Společný sjezd moravských stran v Brně - Katolické strany národní (1896) a Křesťansko-sociální strany (1899) - schválil jejich sloučení v jednotnou stranu - Československou stranu lidovou (souhlas učiněn již 10. září 1918 na schůzi výkonných výborů), kdy si strany ponechaly autonomní postavení. Ke sloučení výkonných výborů v jediný došlo až v roce 1922 za předsednictví Msgre. J. Šrámka.

28. ledna

Národní shromáždění přijalo zákon č. 50/1919 Sb. o zřízení druhé české univerzity - Masarykovy univerzity v Brně (návrh podali poslanci A. Jirásek a K. Engliš 15. listopadu 1918). V roce 1919 bylo provizorně zahájeno studium na právnické a lékařské fakultě, o dva roky později na filozofické a přírodovědecké.

31. ledna

Národní shromáždění přijalo nový volební řád do obcí; zaváděl i zde všeobecné, rovné a tajné hlasovací právo s poměrným zastoupením pro všechny občany od 21 let s tříměsíčním pobytem v obci (dosud platil 'řád výsadní', volili jen plátci přímých daní); volit mohly i ženy. Volební období bylo čtyřleté. Novelou volebního řádu (zákon č. 122/1933 Sb.) se prodlužovalo volební období zastupitelstva na 6 let.

1. února

Armádním rozkazem ministra vojenství M. R. Štefánika vydaném za jeho pobytu v Čeljabinsku byl Československý armádní sbor v Rusku přejmenován na Československé vojsko na Rusi; velitelem byl jmenován J. Syrový, náčelníkem štábu B. Všetička.

11. února

V Bratislavě vypukla politická stávka proti Šrobárově 'vládě'; k první stávce došlo již 4. února při jejím příchodu do města.

25. února

Vydány dva zákony: 1. o kolkování bankovek a soupisu jmění; 2. o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách. V noci z 25. na 26. února byly vojskem obsazeny hranice a všechna doprava osob i zboží přes ně zastavena; přerušen byl i poštovní styk s cizinou. V týdnu od 3. do 9. března (na Slovensku do 19. března) se provedlo kolkování starých rakousko-uherských bankovek a byla zavedena koruna československá (Kč) v poměru 1 : 1 (koruna se dělila na 100 haléřů, v průměru odpovídalo 100 Kč 3 USD a 8 Kč 1 DM). Při kolkování byla majiteli vrácena jen polovina bankovek, druhá byla zadržena jako nucená státní půjčka, úrokovaná 1 %. Zákonem z 10. dubna 1919 byl upraven oběh a správa platidel v ČSR. Měnová reforma byla připravena ministrem financí A. Rašínem a zabrzdila inflaci.

4. března

V den, kdy se mělo poprvé sejít rakouské Národní shromáždění (volby se konaly 16. února 1919), vyhlásili němečtí politikové v pohraničí generální stávku a organizovali protivládní demonstrace (Teplice, Kadaň, Karlovy Vary, Cheb, Nový Jičín, Ústí nad Labem, Liberec, Šternberk). Zasáhlo vojsko, došlo ke střelbě (zabito na 53 osob, z toho 2 čeští vojáci).

23.-25. března

Státoprávní demokracie (1918) se na svém sjezdu přejmenovala na Československou národní demokracii.

25. března

Ministr Šrobár vyhlásil na Slovensku stanné právo jako reakci na vyhlášení republiky rad v Maďarsku (21. března), která (vedená komunistou B. Kunem) nastolila v zemi diktaturu sovětského typu s nacionalistickými hesly (obnovení historických hranic Uher); hrozil maďarský útok. Již 20. března obdržela maďarská vláda nótu Dohody určující demarkační linii, podle níž se měli Maďaři stáhnout o dalších 50-80 km do vnitra země.

7. dubna

Poslanci sociální demokracie F. Modráček a J. Hudec ohlásili výkonnému výboru vystoupení ze strany z důvodu pronikání bolševických metod do jejího vedení; založili Stranu československého lidu pracujícího (na sjezdu 6.-7. ledna 1923 přejmenována na Stranu pokrokových socialistů, v létě t. r. se však rozpadla).

16. dubna

Národní shromáždění přijalo zákon o pozemkové reformě (záborový), podle něhož se pro účely pozemkové reformy zabíral pozemkový majetek o výměře nad 150 ha zemědělské nebo nad 250 ha veškeré půdy (převážně šlo o šlechtické velkostatky a církevní pozemky). Záboru podléhalo celkem na 4 miliony hektarů půdy, tj. 28 % veškeré půdy v ČSR (z toho 58 % zemědělské, zbytek tvořily lesy - ty zůstaly majetkem státu). K realizaci reformy byl 11. června t. r. vytvořen Státní pozemkový úřad ovládaný agrárníky (v čele stál K. Viškovský a po něm ing. J. Voženílek).

27.-29. dubna

Československé vojsko obsadilo (na některých místech i překročilo) demarkační čáru slovensko-maďarskou přiřčenou mu nótou Dohody z 20. března (šlo o politickou chybu vlády). Maďarsko odpovědělo 20. května útokem. Na ofenzivu nebylo československé vojsko dostatečně připraveno (velel mu italský generál Piccioni), a tak maďarská Rudá armáda obsadila v krátké době dvě třetiny Slovenska a v polovině června dosáhla hranic Polska. Italská vojenská mise (pro častou kritiku) byla vystřídána 31. května francouzskou (generál Pellé).

4. května

M. R. Štefánik (letící z italské Udine) zahynul při leteckém neštěstí nedaleko Ivanky u Bratislavy.

8. května

Na poradě rusínských národních rad v Užhorodě - promaďarské se sídlem v Užhorodě, karpatsko-rusínské v Prešově (měla největší podporu) a proukrajinské v Chustu - byl potvrzen výsledek plebiscitu amerických Rusínů z 12. listopadu 1918 a také 14bodový plán na spojení Podkarpatské Rusi s ČSR. Toto květnové usnesení bylo odesláno na mírovou konferenci do Paříže jako 'přání lidu Podkarpatska'. Už od 15. února 1919 svěřila Dohoda Podkarpatskou Rus do správy ČSR.

9.-10. května

Na Kladensku proběhly volby do dělnických rad; měly hrát obdobnou roli jako sověty v Rusku a dokládaly pronikání bolševismu do Československa.

červen

Nastalo období poklesu zahraničního kursu koruny; v květnu 1919 (koruna měla nejvyšší kurs) platilo se 34 švýcarských franků za 100 Kč, v červnu již jen 29 franků, v prosinci t. r. 9,25 franků.

13. června

Z Českého olympijského výboru (založen 18. května 1899) byl ustaven Československý olympijský výbor (v roce 1943 jeho činnost zastavena, obnovena po roce 1945). Po roce 1993 změněn na Český olympijský výbor (předsedkyní V. Čáslavská, od prosince 1996 M. Jirásek).

15. června

V českých zemích (na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v důsledku válečných akcí nebyly organizovány) se konaly volby do obecního zastupitelstva. Zvítězila v nich sociální demokracie (30 %), následovali agrárníci (21 %), socialisté (16 %), pak lidovci (9 %) a teprve za nimi národní demokraté. Kramářova vláda podala 7. července demisi.

16. června

Pod ochranou maďarské Rudé armády byla v Prešově vyhlášena Slovenská republika rad v čele s levicově orientovaným Čechem A. Janouškem. Podle sovětského vzoru šlo o pokus vytvořit režim diktatury proletariátu; byly vytvořeny revoluční orgány: vláda komisařů, revoluční výkonný výbor, přistoupilo se ke znárodnění. Pařížská mírová konference stanovila už 13. června definitivní hranici mezi ČSR a Maďarskem a konflikt byl ukončen odchodem maďarských vojsk ze Slovenska (do 4. července). Bez jejich podpory se republika rad 7. července zhroutila. Válka stála životy 1018 československých vojáků, finančně musela ČSR vynaložit 1 miliardu a 234 milionů Kč.

28. června

V zrcadlové síni zámku ve Versailles byla podepsána hlavní mírová smlouva mezi mocnostmi Dohody a Německem (tzv. versailleská smlouva); v platnost vstoupila po ratifikaci Německem 1. ledna 1920. Smlouva garantovala hranice Československa; Německo odstoupilo Hlučínsko (285 km2, 78 tisíc obyvatel) a zavazovalo se poskytnout ČSR na 99 let svobodná pásma v přístavech Hamburk a Štětín. V ČSR byla smlouva ratifikována 10. listopadu 1919.

30. června

V Bratislavě uzavřena tzv. Alžbětinská univerzita (zřízena z dosavadní akademie, 1912) a současně zákonem zřízena státní univerzita (vládním nařízením z 11. listopadu t. r. nazvána Komenského), navazující na tradice Akademie Istropolitany (1465).

8. července

Jmenována nová vláda (tzv. rudozelené koalice) v čele se sociálním demokratem V. Tusarem; byla tvořena koalicí sociálních demokratů, socialistů a agrárníků.

21. července

Na 130 legionářů 1. střeleckého praporu v Železné Rudě usoudilo, že 'vlast je v nebezpečí a je nejvyšší čas na rázný vlastenecký podnik'. Uvěznili své důstojníky, vynutili si zvláštní vlak do Plzně a měli v úmyslu táhnout na Prahu. Vzpoura se rozšířila i na klatovskou posádku. Jednáním došlo k uklidnění situace.

9. srpna

V Teplicích byla ustavena Deutsche demokratische Freiheitspartei (Německá demokratická strana svobodomyslná).

27. srpna

A. Hlinka a F. Jehlička bez vědomí vlády i slovenské politické reprezentace tajně odjeli přes Polsko a Řím do Paříže na mírovou konferenci, aby podali stížnost na vládu, že neplní Pittsburskou úmluvu (z 30. května 1918). Jejich mise skončila neúspěšně. Hlinka byl od 11. října na 8 měsíců internován (nejdříve na Mírově, pak v Praze).

30. srpna-3. září

V Teplicích se konal ustavující sjezd Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (Německé sociálně demokratické strany dělnické); v čele stál J. Seliger (po roce 1920 L. Czech). Program strany byl důsledně autonomistický, požadoval rozdělení státu a vytvoření uzavřených národnostních obvodů; odmítal zároveň revoluční marxistické požadavky.

10. září

Mezi mocnostmi Dohody a Rakouskem byla podepsána mírová smlouva v Saint Germain-en-Laye; Rakousko se stalo suverénním státem a uznalo nezávislost ČSR i korekci svých hranic. Díky tomu připadlo Československu území Vitorazska (113 km2, 10 tisíc obyvatel) a Valticka (83 km2, 10 600 obyvatel). Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž Podkarpatská Rus (území o velikosti 12 644 km2, obývané 597 000 obyvateli, převážně Rusíny) se stala územím ČSR. V ČSR byla smlouva ratifikována 10. listopadu 1919.

14. září

V Bratislavě došlo k ustavení Národní republikánské strany rolnické; členskou základnu tvořila Slovenská rolnická jednota (její 1. sjezd se sešel 13. dubna t. r.) a Slovenská domovina. Tato slovenská agrární strana se 11. ledna 1920 sjednotila se Slovenskou národní stranou do Slovenské národní a rolnické strany.

21. září

V Olomouci založena sloučením různých nacionalisticky orientovaných skupin Deutsche Nationalpartei (Německá národní strana); byla to strana německých velkopodnikatelů s jasným negativistickým programem (protičeskoslovenská). V jejím čele stál R. Lodgmann von Auen.

27. září

Nejvyšší rada na mírové konferenci v Paříži oznámila podmínky plebiscitu na Těšínsku (měl být proveden do tří měsíců).

28. září

Vedení legií vydalo rozkaz k postupné evakuaci z Ruska (dokončena v prosinci 1920).

4. října

Vláda vypsala druhou státní půjčku 'na vybudování republiky', v únoru 1920 byla vypsána třetí státní prémiová půjčka na oživení pracovního ruchu.

19. října

Ustavena ústřední organizace Domovina (sdružující bezzemky, drobné pachtýře a malorolníky) žádající příděl půdy z pozemkové reformy.

2. listopadu

Na sjezdu v Praze se ustavila Deutsche Christlich-soziale Volkspartei (Německá křesťansko-sociální strana lidová), vycházející z tradic německého křesťansko-sociálního hnutí v Rakousku (zakladatel vídeňský starosta K. Lueger, 1887). Zpočátku patřila ke stranám negativistickým (byla členkou Deutscher parlamentarischer Verband), postupně přecházela na pozice aktivismu.

15. listopadu

Na sjezdu v Duchcově se konstituovala Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá nacionálně socialistická strana) z Deutsche Arbeiterpartei (1904), vůdcem strany byl R. Jung. Od počátku udržovala úzké styky s německými nacisty (ve dnech 7.-8. srpna 1920 se její zástupci sešli v Salcburku s představiteli nacionálních stran z Německa a Rakouska, mj. i s A. Hitlerem). Jejich společným cílem bylo vytvoření všeněmeckého státu ve střední Evropě. Strana byla krajně nacionalistická a antisemitská.

7. prosince

Sešla se první samostatná konference levice v sociální demokracii, jež se ustavila jako 'strana ve straně' a vyhlásila program 'socializace výroby převzetí moci ve státě a zřízení diktatury proletariátu'.

11. prosince

Národní shromáždění vydalo zákon o nostrifikaci akcií; celkem bylo nostrifikováno 231 společností sídlících dosud v Rakousku a Maďarsku - 180 přeložením sídla, 51 rozdělením.

12. prosince

Zavedena 1 % daň z obratu spojená s 10 % daní z prodeje luxusních předmětů.

6. ledna

Proběhl likvidační sjezd pokrokové strany, většina členů vstoupila do národně socialistické strany, část vytvořila Realistický klub (založen 21. března 1920 E. Rádlem a Z. Nejedlým).

8. ledna

Reformačně založení katoličtí kněží vytvořili vlastní náboženskou společnost, jíž dali název Církev československá; o dva dny nato vydali provolání k národu, aby opustil římskou církev a vstoupil do této národní církve. Na výzvu reagovalo do roku 1921 přes půl milionu katolíků. V čele církve (měla 140 kněží z celkového počtu 8450 katolických duchovních) stál K. Farský; státem uznána 15. září t. r.

15. ledna

Z Vladivostoku do ČSR byl vypraven první transport československých legií; celkem bylo ve 40 lodních transportech odvezeno 67 730 osob, z toho 56 549 vojáků, a to několika směry: kolem Asie, přes Suez do Terstu, přes Tichý oceán, Panamu, Atlantik do Hamburku či Terstu, přes Tichý oceán do Kanady, poté přes Atlantik do Hamburku. Poslední loď vyplula 2. září 1920, do konce prosince 1920 byli všichni ruští legionáři na československé půdě.

16. ledna

Za účasti 32 zemí (mezi nimi i ČSR) se konalo inaugurační shromáždění Společnosti národů.

21. ledna

Němečtí agrárníci v ČSR se ustavili v samostatnou stranu - Bund der Landwirte (Svaz zemědělců); z původně negativistického postoje se později stal Svaz nejvýznamnějším představitelem německého aktivismu.

30. ledna

Vydán přídělový zákon, na jehož základě byla přidělována rolníkům půda (tzv. drobné příděly), přičemž část byla rozdělena mezi 2296 zbytkových statků, část posléze vrácena původním vlastníkům. Pozemková reforma probíhala nejintenzivněji v letech 1923-1926, přidělování však trvalo až do konce 30. let a nebylo zcela ukončeno. Způsob finanční náhrady velkostatkářům za zabranou půdu určoval tzv. náhradový zákon z 8. dubna 1920.

7. února

Mezi československými legiemi a vládou sovětského Ruska bylo uzavřeno příměří; to umožnilo volný přesun legií po sibiřské magistrále na východ a odtud do vlasti.

19. února

České univerzitě v Praze (Karlo-Ferdinandově) bylo navráceno starobylé jméno Univerzita Karlova, přičemž na obou školách byly otevřeny přírodovědecké fakulty; nadále působila i německá univerzita.

25. února

Parlament schválil zákony o závodních radách a o hornických rozhodčích soudech.

29. února

Revoluční Národní shromáždění přijalo základní zákon ČSR (č. 121/1920 Sb.) - Ústavní listinu Československé republiky. Ústavu tvořilo 6 hlav: o formě a územním rozsahu státu, státním občanství, moci zákonodárné, moci vládní a výkonné, moci soudcovské, občanských právech a ochraně menšin národnostních, náboženských a rasových. Ústava ustanovila dvoukomorový parlament a nahradila zatímní ústavu z 13. listopadu 1918. Národní shromáždění se skládalo z poslanecké sněmovny (300 členů, aktivní volební právo od 21 let, pasivní od 30 let, 6leté volební období) a ze senátu (150 členů, aktivní volební právo od 26 let, pasivní od 45 let, 8leté volební období). Poprvé směly volit i ženy. Ústava vycházela z teorie o rozdělení trojí státní moci: zákonodárné, výkonné a soudní, svůj vzor měla v americké a francouzské ústavě. Na schválení ústavy se nemohli podílet zástupci Němců, Maďarů a dalších národnostních menšin.

Národní shromáždění přijalo (po velkém boji) jazykový zákon, který označil 'československý jazyk' za oficiální jazyk; prováděcí jazyková nařízení z 3. února 1926 specifikovala užívání státního jazyka a vyžadovala od státních úředníků zkoušky ze státního jazyka. (Toto nařízení Němci přijímali velmi těžce.)

Přijat zákon č. 126/1920 Sb. o župních a okresních úřadech (župní zákon), který měl být realizován do 5 let (rozdělení státu na 21 správních celků). Základní myšlenkou bylo odstranění dvoukolejnosti správy (místní samosprávy, státní správy), tedy zrušení dělení na země. V praxi uplatněn jen na Slovensku (6 žup zde bylo ustaveno v roce 1923).

19. března

Vydán branný zákon, který stanovil vojenskou povinnost pro muže od 20 do 50 let a délku prezenční služby na 18 měsíců. Mírový stav vojska byl určen zvláštním zákonem na 150 tisíc mužů.

30. března

Zákonem provedena úprava státních symbolů (státní vlajka, státní znak - malý, střední, velký) a standarty prezidenta republiky.

18. dubna

Proběhly volby do poslanecké sněmovny (kromě území Podkarpatské Rusi, Hlučínska a Ratibořska); do voleb kandidovalo 23 stran. Nejsilnější stranou se stala sociální demokracie (25,7 %), za ní skončili agrárníci (13,6 %) a němečtí sociální demokraté (11,1 %) a teprve na čtvrtém místě se umístili socialisté (8,1 %). Celkově získaly občanské strany 52,5 % hlasů, socialistické strany 47,5 %. O týden později (25. dubna) proběhly senátní volby. Poprvé volily ženy.

26. dubna

Vláda se usnesla na nařízení č. 356 Sb. o změně generálního statutu na Podkarpatské Rusi (vyhlásil ho generál Hennocquea v září 1919, úředně publikováno 18. února 1920, zřizovalo pětičlenné direktorium v čele s dr. G. Žatkovičem); podle této změny stanul v čele Podkarpatské Rusi guvernér jmenovaný prezidentem na návrh vlády.

25. května

Jmenována nová vláda (opět rudozelené koalice) vedená rovněž V. Tusarem.

26. května

Utvořena parlamentní organizace německých stran Deutscher parlamentarischer Verband (Německý parlamentní svaz), namířená proti vládní politice; patřili do ní poslanci stran Bund der Landwirte, Deutsche Nationalpartei, Deutsche Christlich-soziale Volkspartei, Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei a Deutsche demokratische Freiheitspartei. Svaz se však dne 29. listopadu 1922 rozpadl na křídlo aktivistické (ochotné spolupracovat s československými orgány) a negativistické.

27. května

Na společné schůzi obou sněmoven Národního shromáždění byl prezidentem republiky zvolen T. G. Masaryk; ze 411 hlasů získal 284, kandidát německých stran A. Naegle dostal 61 hlasů, 4 hlasy byly odevzdány pro A. Munu a 2 pro A. Janouška. Šedesát lístků bylo prázdných.

4. června

Na zámku Velký Trianon ve Versailles byla podepsána mezi mocnostmi Dohody a Maďarskem mírová smlouva (tzv. trianonská). Potvrdila rozpad Uherska a vznik Maďarska (zdědilo asi třetinu Uher), určila hranice mezi Maďarskem a Slovenskem, které historicky neexistovaly (akcentována korekce v oblasti Žitného ostrova). Smlouva vstoupila v platnost 26. července 1921, v ČSR byla ratifikována 9. března 1921.

19. června

Národní shromáždění schválilo projekt o válečných půjčkách, který měl sanovat československé peněžnictví a posílit důvěru ve stát. ČSR převzala celkem 4 miliardy 300 milionů korun rakouských válečných půjček a vyplatila za ně přes miliardu úroků.

23. června

V Jihlavě propukly národnostní bouře mezi místními Čechy a Němci; k celé sérii nepokojů došlo ve dnech 28. října-11. listopadu i v Teplicích (zničení pomníku Josefa II., což bylo napodobováno i v jiných městech). 15. listopadu došlo ke srážkám mezi vojskem a německým obyvatelstvem v Chebu, v dalších dnech i v Děčíně, Podmoklech. V odvetu zabrali 16. listopadu čeští herci německé Stavovské divadlo v Praze.

24. června

Vydán zákon o čtvrté státní půjčce.

10. července

Ministr zahraničí E. Beneš a polský předseda vlády W. Grabski podepsali v belgických lázních Spa úmluvu, která předávala plnou moc spojenecké Nejvyšší radě k určení hranice na Těšínsku (tedy bez plebiscitu). Nejvyšší rada přenesla svou moc na Radu velvyslanců a ta rozhodla 28. července o rozdělení Těšínska (zhruba na řece Olši-Olze). ČSR byla přiřčena bohumínsko-košická trať a uhelný revír, Polsku východní část Těšínska a části Oravy a Spiše; rozdělené zůstalo i bývalé hlavní město knížectví - Těšín. Územní spory mezi Polskem a Československem nebyly však skončeny.

14. srpna

V Bělehradě došlo k podpisu obranné smlouvy mezi Československem a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců proti Maďarsku, základu Malé dohody. Tato smlouva byla 31. srpna 1922 nahrazena spojeneckou smlouvou. Z Bělehradu odjel E. Beneš do Bukurešti, avšak zde se mu nepodařilo dohodnout obrannou smlouvu; Rumunsko se jen zavázalo k pomoci v případě napadení ČSR nebo Jugoslávie Maďarskem.

14. září

V důsledku vnitrostranické krize v sociální demokracii (strana se rozštěpila na levici a pravici) podala Tusarova vláda demisi.

15. září

Jmenován úřednický vládní kabinet vedený J. Černým.

25.-28. září

Levice uskutečnila ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 'vzdorosjezd' Československé sociálně demokratické strany (v původně stanoveném termínu, jako XIII.) za účasti 67,7 % zvolených delegátů (z 527 delegátů se dostavilo 338, tedy většina). Hlavní referát přednesl B. Šmeral.

5. října

Ustaven umělecký svaz Devětsil, sdružující levicové básníky, spisovatele, malíře, architekty, divadelníky i teoretiky. Prvním předsedou se stal V. Vančura.

17. října

Uzavřena obchodní smlouva s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, v roce 1921 následovaly další smlouvy hospodářského charakteru - s Rumunskem (24. února), Itálií (22. března), Rakouskem (5. května) a Polskem (20. října).

25. listopadu

Po dvou marných pokusech schválila poslanecká sněmovna vládní návrh na úpravu platů státních zaměstnanců. Zdlouhavé projednávání tohoto zákona vedlo ke vzniku tzv. Pětky, tj. mimoparlamentního orgánu pěti koaličních stran: agrární (A. Švehla), národně demokratické (A. Rašín, pak K. Kramář), lidové (J. Šrámek), sociálně demokratické (R. Bechyně) a socialistické (J. Stříbrný). Pětka se scházela k projednávání zásadních politických otázek; od poloviny 20. let její význam poklesl, nahrazena tzv. Osmičkou aj.

27.-29. listopadu

Pravice Československé sociálně demokratické strany uspořádala svůj XIII. sjezd; její pozice byla značně neutěšená, silnou členskou základnu si udržela jedině na Plzeňsku a na Ostravsku.

9. prosince

Policie a četnictvo obsadily pražský Lidový dům v Praze, který předtím protiprávně zabrala levice a začala zde tisknout Rudé právo. Výkonný výbor sociální demokracie-levice vyzval ke generální stávce.

10.-17. prosince

Levice znovu vyhlásila generální stávku, požadovala odstoupení úřednické vlády, kontrolu veškeré zemědělské a průmyslové výroby, vytvoření dělnických rad apod. V některých oblastech došlo k násilnému převzetí moci zradikalizovanými dělníky, k obsazení továren, statků, úřadů, nádraží a k vytváření rudých gard (Kladensko, Oslavansko, Hodonínsko, Třebíčsko). Stávka se nestala všeobecnou, vedení nebylo jednotné a centra nepokojů zůstala izolována. Nasazením vojska, vyhlášením stanného práva (na Moravě) a zatčením na 3 tisíce účastníků se podařilo generální stávku zlomit. Dne 15. prosince byla vedením levice stávka odvolána. Přesto vedla k otevřenému rozkolu v sociální demokracii a k založení KSČ.

V průběhu roku došlo k řadě stávek a sociálních střetů - v hornictví, průmyslu lučebním, sklářském, obuvnickém, textilním i stavebním. Bylo to důsledkem poválečné hospodářské krize.

15.-17. ledna

Sjednocením Svazu československých legionářů, Družiny československých legionářů a Jednoty československých legionářů vznikla Československá obec legionářská, jedna z hlavních opor Hradu a nositelka tradic masarykismu. Od roku 1924 vydávala deník Národní osvobození, orientovaný na hradní křídlo.

únor

Podle statistiky žilo v tomto roce na území republiky 13 613 000 obyvatel, z toho 6 850 000 Čechů (51 %), 3 123 000 Němců (23,4 %), 1 910 000 Slováků (14,5 %), 745 tisíc Maďarů, 461 tisíc Rusínů, Rusů a Ukrajinců, 180 tisíc Židů, 75 tisíc Poláků.

21. února

V krompašských železárnách došlo vinou agitace komunistických agitátorů k bouřím, kdy dav napadl továrnu, ubil dva pracovníky a zranil několik četníků. Státní moc obnovila pořádek drastickými prostředky: po salvě z pušek zůstali ležet 4 mrtví dělníci.

27. března

První pokus bývalého císaře Karla I. o monarchistický převrat v Maďarsku. ČSR, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunsko oznámily 30. března Maďarsku, že si vynutí vojensky Karlův odchod, nedojde-li k němu dobrovolně. Karel I. opustil 5. dubna Maďarsko a vrátil se do vyhnanství ve Švýcarsku.

31. března

Došlo k obnovení Slovenské národní strany; ze Slovenské národní a rolnické strany se odštěpilo 'martinské křídlo' v čele s E. Stodolou. Slovenská národní strana se stala malou pravicovou stranou, sdružující zejména slovenské nacionalisty evangelického vyznání.

23. dubna

Pod čerstvým dojmem událostí v Maďarsku došlo k uzavření spojenecké smlouvy mezi ČSR a Rumunskem; spojenecký svazek ČSR, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunska (zvaný Malá dohoda) byl dobudován smlouvou mezi Rumunskem a Královstvím (7. června).

14.-16. května

Z iniciativy levice sociální demokracie se sešel v Praze ustavující sjezd Komunistické strany Československa, který přijal 21 podmínek ke vstupu do Komunistické internacionály. Již 16. ledna t. r. byla ustavena komunistická strana v politicky nezralém prostředí Slovenska a Podkarpatské Rusi a podobně v březnu t. r. se utvořila německá komunistická sekce. Na požadavek kongresu Kominterny byla v Praze ustavena jednotná KSČ (30. října-2. listopadu 1921), kdy splynuly s KSČ dosud samostatné organizace polských, německých a židovských komunistů.

6. června

Založena Centrokooperativa - Svaz jednot hospodářských družstev Republiky československé, vrcholný orgán agrárního družstevnictví.

23. června-28. července

Propukla stávka bankovních zaměstnanců za platovou úpravu, která skončila nezdarem pro 'nervózní radikálnost' jejich agitátorů.

30. června

Československá vláda vyhlásila nový vyživovací plán, jehož podstatou bylo uvolnění obchodu s obilím. O den později (1. července) prosadila agrární strana zrušení vázaného hospodářství.

15. července

Filmová společnost A-B otevřela v Praze na Vinohradech ateliéry, které sloužily k výrobě filmů (do roku 1933).

19. července

Národní shromáždění přijalo zákon o tzv. gentském systému podpor v nezaměstnanosti (poskytování podpor přeneseno na odbory); zákon vstoupil v platnost 1. dubna 1925.

12. srpna

Vydán zákon o závodních výborech (navazoval na zákon o závodních a revírních radách v hornictví z 25. února 1920), jež se mohly ustavovat v závodech nad 30 zaměstnanců. Měly právo spolupůsobit se správou závodu při propouštění dělníků, mohly podávat návrhy na zlepšení provozu, pracovních metod apod.

26. září

Jmenována vláda E. Beneše.

23. října

Druhý pokus excísaře Karla I. zmocnit se vlády v Maďarsku; Karel se za pomoci monarchisticky naladěných důstojníků pokusil získat na svou stranu armádu. Protestovala Dohoda, ČSR vyhlásila částečnou mobilizaci. Karlovi stoupenci nebyli jednotni, 24. října byly jejich jednotky odzbrojeny. Karel byl internován a 5. listopadu byl maďarským parlamentem oficiálně zbaven trůnu.

30. října-2. listopadu

Na sjezdu v Praze se sloučily jednotlivé komunistické sekce do celostátní KSČ.

6. listopadu

Podepsána československo-polská smlouva o respektování územní celistvosti a vzájemné neutrality z principu arbitráže.

16. prosince

Při návštěvě rakouského prezidenta Hainische a kancléře Schobera u prezidenta T. G. Masaryka v Lánech byla podepsána politická smlouva mezi Rakouskem a Československem. Potvrzovala vzájemnou záruku hranic a zásady neutrality. Byla uzavřena na 5 let; navazovaly na ni hospodářské úmluvy o pomoci Československa Rakousku (úvěr 500 milionů Kč).

25. ledna

Slovenská ludová strana předložila v poslanecké sněmovně oficiální návrh na autonomii Slovenska. Již v létě 1921 vypracoval V. Tuka návrh ústavního zákona označovaný jako Sväzová listina Česko-Slovenskej Sväzovej republiky a 26. listopadu t. r. odešla ludová strana z vládní koalice (ta byla tímto krokem oslabena o 12 poslaneckých hlasů), přešla do opozice a vytvořila vlastní poslanecký klub (dosud s českými lidovci).

5. června

Podepsána prozatímní smlouva mezi ČSR a sovětským Ruskem (RSFSR), jež upravovala vzájemné vztahy hospodářské i politické (zřizovala zastupitelstva požívající všech diplomatických výsad, avšak nenesoucí titul vyslanectví). Obdobná smlouva byla podepsána o den později s Ukrajinou.

29.-30. června

Republikánská strana československého venkova (od dubna 1919, dříve agrární strana) se na svém sjezdu přejmenovala na Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu; byl přijat opravený program a nový řád pro stranu s celostátní platností (spojila se se slovenskými uskupeními - Slovenskou národní a rolnickou stranou a Slovenskou domovinou, stranou malorolnického lidu).

1. července

Na Staroměstském náměstí v Praze se konala pietní smuteční slavnost, při níž došlo k vystavení ostatků Neznámého vojína, převezených od Zborova (z místa bitvy 2. července 1917).

13. července

Vydán tzv. malý školský zákon, který upravoval vnitřní poměry v obecném školství (například mezi povinné předměty byla zařazena občanská nauka a ruční práce, pro dívky povinný tělocvik a nauka o domácím hospodářství).

31. srpna

Podepsána spojenecká smlouva mezi ČSR a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců; byla uzavřena na 5 let a rozšiřovala úmluvu z 14. srpna 1920.

4. října

ČSR přistoupila k tzv. ženevskému protokolu o hospodářské sanaci Rakouska.

7. října

Jmenována vláda (tzv. všenárodní koalice) v čele s agrárníkem A. Švehlou, tvořená širokou koalicí českých stran od konzervativní pravice po sociální demokracii (obě socialistické strany, agrárníci, lidovci a národní demokraté). Opozici tvořili komunisté, luďáci, Němci a Maďaři.

listopad

Na pražské německé univerzitě došlo k studentským bouřím; fašisticky orientovaní studenti uspořádali demonstraci proti rektorovi pro jeho židovský původ. Vstoupili do stávky a výuka byla na několik dnů přerušena.

18. listopadu

Vzniklo Národní hnutí, česká fašistická organizace podporovaná národními demokraty, a o dva dny později převážně studentská organizace červenobílých. V listopadu vznikla také fašistická skupina v Holešově kolem časopisu Hanácká republika. Fašisté začali nosit nápadné odznaky - zlatý meč s písmenem N (národ) na podkladě československých státních barev a v kruhovém lipovém věnci.

prosinec

Zřízen Ústav pro technické hospodářství průmyslové, který měl napomáhat vědecky řídit racionalizační úsilí podnikatelů.

Komunisté vyzvali v Národním shromáždění socialistické strany k zřízení jednotné fronty poslanců s cílem řešit hospodářskou krizi.

5. ledna

Na ministra financí A. Rašína byl spáchán 19letým anarchistou J. Šoupalem atentát, na jehož následky 18. února v podolském sanatoriu v Praze skonal.

6. února

Došlo k ustavení Říšské ústřední rady nezaměstnaných, která sdružovala zástupce nezaměstnaných z Čech, Moravy, Slovenska i Podkarpatské Rusi. Ve stejný den se dostavila do Národního shromáždění deputace nezaměstnaných z celé republiky a přednesla zde stížnost na způsob realizace zákona o podpoře nezaměstnaných.

6. března

Vydán zákon na ochranu republiky (č. 50/1923 Sb.), který reagoval na atentát na ministra Rašína. Zákonem se mladá republika bránila proti extremismu zprava i zleva. Zavedl nové, dosud neznámé skutkové podstaty trestných činů (útok na veřejného činitele, pobuřování, rušení veřejného pořádku apod.). Platil s omezeními i po roce 1945 (nahrazen neslavně proslulým zákonem č. 231/1948 Sb.).

květen

Francouzský generál Foch jednal s československou vládou o francouzsko-německém konfliktu (okupace Porúří).

7. května

Podepsán protokol prodlužující československo-rumunskou spojeneckou smlouvu (z 23. dubna 1921) o další 3 roky.

18. května

Zahájeno pravidelné vysílání Československého rozhlasu v Praze; 1. března 1925 začala vysílat brněnská stanice, 1. srpna 1926 bratislavská stanice, 17. dubna stanice Košice a od 1. července 1929 stanice Ostrava.

18. srpna

Velvyslanecká konference předložila československo-polský spor o Javorinu Radě Společnosti národů (ta schválila 12. března 1924 delimitační čáru určenou Mezinárodním soudním dvorem v Haagu). Spor o Javorinu byl ukončen za návštěvy E. Beneše v Polsku (23. dubna 1925).

20. srpna-6. října

Proběhla generální stávka horníků proti krácení mezd.

16. října

V českých zemích proběhly volby do obecních zastupitelstev, na Slovensku a Podkarpatské Rusi se uskutečnily 30. září.

25. ledna

Z iniciativy E. Beneše byla uzavřena československo-francouzská spojenecká smlouva, která garantovala nezávislost a územní nedotknutelnost republiky především proti případnému útoku ze strany Německa či Maďarska. Byla odrazem profrancouzské československé zahraniční politiky. Smlouva byla doplněna na tzv. arbitrážní smlouvu v Locarnu 15. října 1925.

14. dubna

Předseda senátu, agrárník K. Prášek, rezignoval na svou ústavní funkci, když se jako předseda Družstva hospodářských lihovarů zapletl do korupční 'lihové aféry'. Na tomto jeho rozhodnutí měl svůj pozitivní podíl prezident T. G. Masaryk, který svým společenským bojkotem přinutil Práška k rezignaci; ten pak založil vlastní agrární stranu (bez většího efektu). Na počátku roku 1924 se provalila řada dalších korupčních afér (uhelná, petrolejová, benzinová).

26. května

Mezi ČSR a Itálií byla uzavřena smlouva o 'srdečném přátelství'.

29. června

Založena Nezávislá socialistická strana dělnická; u jejího zrodu stály levicové skupiny bývalých anarchistů vyloučených 3. března 1923 ze socialistické strany (B. Vrbenský, L. Landová-Štychová) a z tzv. Volné myšlenky (T. Bartošek).

září

Založena Československá strana konzervativní, mající základnu ve velkých městech (Praha, Brno); šlo o krajně pravicovou stranu, v jejímž čele stáli J. Skála, Z. Zástěra, redaktor Strakatý.

9. října

Národní shromáždění přijalo zákon o sociálním pojištění dělníků a zaměstnanců; vstoupil v platnost 1. července 1926.

10. října

Přijato sedm tzv. bankovních zákonů, které sloužily k sanaci bank; mnohé banky zaznamenaly v letech krize 1921-1923 značné ztráty, zkrachovaly tři velké banky - Moravskoslezská (1922), Pozemková a Bohemia (1923). Několik provinčních bank se sloučilo s velkými bankovními ústavy.

1. dubna

V platnost vstoupil tzv. gentský systém podpory v nezaměstnanosti, který přenášel rozhodování o nároku na podporu na odbory; ty také tyto podpory vyplácely a stát jim poskytoval tzv. státní příspěvek.

18. dubna

Do stávky vstoupili kovodělníci v severozápadních Čechách (trvala 2 měsíce a skončila pro ně neúspěšně). S podobným výsledkem skončil mzdový zápas východočeských textiláků v srpnu-září 1925.

25. dubna

Podpis československo-polské likvidační, arbitrážní a obchodní smlouvy.

6. července

Výroční den upálení M. J. Husa se stal státním svátkem a účast prezidenta i vlády na Husových oslavách vedla ke konfliktu ČSR s Vatikánem. Papežský nuncius F. Marmaggi opustil na protest Prahu, a tím nastalo faktické přerušení diplomatických vztahů. Konflikt byl ukončen uzavřením tzv. modu vivendi (17. prosince 1927) mezi oběma státy a příjezdem nového nuncia do Prahy v roce 1928. Nunciatura existovala v Praze od roku 1920.

16. září

Nová politická strana - Národní strana práce (v čele s J. Stránským a K. Englišem), která vznikla odštěpením opozičního (zejména moravského) křídla od národní demokracie, uveřejnila své Programové prohlášení, jehož spoluautorem byl i J. Herben. V parlamentních volbách (1925 i 1929) nebyla však strana příliš úspěšná a v únoru 1930 zanikla.

27. září

Skupina kolem K. Práška a J. Rychtera po odchodu z Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu založila Československou stranu agrární a konzervativní; v parlamentních volbách (1925) neuspěla a v roce 1927 splynula s Národní obcí fašistickou.

5.-16. října

Locarnská konference a zde uzavřené dohody vedly k oslabení mezinárodní prestiže Československa; Německo garantovalo západní hranice (podepsalo garanční smlouvu s Francií a Belgií), avšak podobnou garanci odmítlo pro východní sousedy (Polsko a ČSR) a přistoupilo jen na arbitrážní smlouvy (nebyly zahrnuty do locarnských dohod podepsaných 1. prosince v Londýně). ČSR se stala jedním ze signatářů Locarnské dohody.

15. listopadu

Konaly se parlamentní volby; jako nejsilnější strana vyšla z voleb Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (13,7 %), na druhém místě skončila KSČ (13,2 %) a třetí stranou v pořadí se stala lidová strana (9,7 %). Teprve na čtvrtém místě skončila v roce 1920 nejsilnější strana - sociální demokracie (8,9 %) a těsně za ní druhá z tzv. socialistických stran - Československá socialistická strana (8,6 %). Z německých stran byl nejsilnější Bund der Landwirte (8 %).

26. listopadu

Státy Malé dohody podepsaly protokoly o možnosti přepravy válečného materiálu přes své území; tím se zintenzivnila jejich vojenská spolupráce.

9. prosince

Sestavena nová vláda (tzv. všenárodní koalice) vedená znovu A. Švehlou (doplněna dvěma úřednickými ministry).

3. února

Vydáním jazykového nařízení k jazykovému zákonu z 29. února 1920 byl prohlášen 'jazyk československý', tj. ve skutečnosti český nebo slovenský, za jazyk státní; menšiny měly právo používat svého jazyka v úředním styku v soudních okresech, kde tvořily alespoň pětinu obyvatel.

8. února

J. Honzl a J. Frejka založili Osvobozené divadlo, divadelní sekci Devětsilu (založen 5. října 1920); poprvé se představili v pražském divadle Na Slupi.

7.-15. března

V Praze a na Kladně proběhly demonstrace proti agrárním clům a proti kongrue (zvýšení platů duchovenstva).

18. března

Napětí v koalici vedlo k demisi vlády A. Švehly; jmenována úřednická vláda (druhá) J. Černého.

26. března

Některé ze vznikajících fašistických skupin (především Českoslovenští fašisté a Národní hnutí) se sdružily v Národní obec fašistickou (NOF). Dne 2. ledna 1927 se v Brně sešel sjezd Velké rady fašistické, kde bylo zvoleno sedmičlenné direktorium vedené R. Gajdou. Hnutí byl vzorem zejména italský fašismus. Volalo po vládě silné ruky a požadovalo ustavení korporativního státu. Své členy získávalo především sociální demagogií a levným nacionalismem, zaměřeným protiněmecky. Mládežnická organizace NOF se nazývala Omladina.

1. dubna

Zahájila činnost Národní banka československá (předtím její povinnosti vykonával Bankovní úřad ministerstva financí) jako základní orgán měnové správy a ústřední cedulová (emisní) banka ČSR. Byla akciovou společností, v čele stál guvernér jmenovaný prezidentem na 5 let. Hlavním úkolem této banky byla správa československé měny, banka měla na 15 let výhradní právo emise (vydávání) bankovek. Zřízení banky bylo projevem postupující hospodářské stabilizace Československa a přechodu k výrazné konjunktuře. Vytvoření stabilní československé měny spolu s růstem produktivity práce a racionálními metodami řízení vedlo k hospodářskému růstu a také k růstu životní úrovně (klesl počet nezaměstnaných), takže ČSR se zařadila mezi středně hospodářsky rozvinuté státy.

15. června

Předsednictvo Československé strany socialistické vydalo prohlášení, v němž požadovalo odstoupení úřednické vlády J. Černého.

22. června

Po bouřlivém jednání ve sněmovně byla přijata pevná agrární cla na obilí, mouku a mlýnské výrobky, sádlo, rýži, brambory, luštěniny aj. (prosazovali je agrárníci, podporováni lidovci proti levici). Od 6. června t. r. platila pohyblivá cla na obilí, mouku, mlýnské výrobky a sádlo. Uzákonění vysokých agrárních cel nevyhovovalo exportnímu průmyslu.

25. června

Poslanecký tandem lidovci - agrárníci prosadil přijetí zákona o úpravě platů duchovenstva církví a náboženských společností (tzv. kongrui); zákon zajišťoval finanční příjem duchovním kongruálních církví a další jejich finanční požitky. Odporoval tak zásadě odluky církve od státu.

1. července

V platnost vstoupil zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří (z října 1924, novelizován v roce 1928).

18.-19. září

Sjezd Československé strany socialistické v Brně upevnil pozici skupiny předsedy V. Klofáče a E. Beneše (vstoupil do strany v roce 1923) proti nacionálně radikální skupině J. Stříbrného a J. Trnobranského, která byla ze strany vyloučena. Strana se přejmenovala na Československou stranu národně socialistickou. Benešovo vítězství výrazně ovlivnilo další vývoj strany, která se stala oporou hradního demokratického tábora.

12. října

Jmenována nová (již devátá) vláda (tzv. panské nebo též občanské koalice) v čele s A. Švehlou; nevstoupily do ní socialistické strany. Ve vládě vedle agrárníků (čtyři křesla) byli zastoupeni lidovci dvěma ministry, živnostníci jedním, německá agrární a německá křesťansko-sociální dostala po jednom křesle; zbývajících pět ministrů bylo tzv. odborníky.

28. října

Generál R. Gajda, náčelník hlavního štábu Československé armády, byl obviněn z přípravy fašistického puče; ten byl plánován na 2. července 1926 (vyvrcholení VIII. všesokolského sletu), později na 28. října t. r. Gajda byl zbaven hodnosti a ze své funkce suspendován.

15. ledna

Hlinkova slovenská ludová strana vstoupila dvěma ministry do vlády (J. Tiso a M. Gažík) poprvé a naposledy. 8. října 1929 vystoupila z vlády na protest proti odsouzení jejího předáka V. Tuky za velezradu.

8. dubna

Přijata novelizace branného zákona z 19. března 1920, který stanovil roční kontingent nováčků na 70 tisíc, ostatní branci (nad tento počet) byli zařazeni do tzv. náhradní služby.

Národní shromáždění zrušilo volební právo příslušníků branné moci a četnictva.

19. dubna

Osvobozené divadlo, které vzniklo 8. února 1926, uvedlo první hru J. Voskovce a J. Wericha Vestpocket revue.

13.-15. května

V Jáchymově proběhla konference Malé dohody, která se zabývala hospodářskými vztahy mezi členskými státy tohoto bloku. K další poradě o této problematice došlo v Bukurešti 20.-21. června 1928 (bez výraznějšího efektu).

27. května

T. G. Masaryk byl potřetí zvolen prezidentem ČSR, získal 274 hlasů, protikandidát KSČ V. Šturc 54 hlasů, 60 hlasovacích lístků bylo prázdných.

15. června

Přijaty tři nové zákony, které měly realizovat reformu přímých daní.

14. července

Vydán zákon č. 125/Sb. o organizaci politické správy (též organizační zákon), který zcela negoval župní zřízení a kodifikoval zemské a okresní správy. Základem administrativního rozdělení republiky se staly země - Česká, Moravskoslezská, Slovenská a Podkarpatoruská; sídelními městy byly Praha, Brno, Bratislava a Užhorod. Zemské a okresní úřady vedl zemský prezident a okresní hejtman, v každém správním obvodu bylo zřízeno zemské zastupitelstvo (v Čechách čítalo 120 členů, na Moravě a ve Slezsku 60, na Slovensku 54 a na Podkarpatské Rusi 18).

23. srpna

Vypukla tzv. sázavská aféra, kdy čtyři členové Omladiny, mládežnické organizace Národní obce fašistické, přepadli na Sázavě vilu dr. Vorla, pracovníka ministerstva obrany, aby se zde zmocnili dokumentů, které svědčily proti generálu R. Gajdovi. Výsledkem bylo zbavení Gajdy poslaneckého mandátu a jeho odsouzení na 2 měsíce.

1. ledna

Člen Hlinkovy slovenské ludové strany V. Tuka uveřejnil v tiskovém orgánu této strany Slovák článek V desiatom roku Martinskej deklarácie (často nazývaný Vacuum iuris), v němž se snažil dokázat, že Deklarace slovenského národa z 30. října 1918 měla nezveřejněnou doložku, podle níž po 10 letech existence společného státu nastane 'vacuum iuris', právní 'prázdno', přestane platit ústava i zákony a bude na Slovácích, jak dál rozhodnou o svém dalším osudu. Tuka byl označen za maďarského agenta, zbaven poslanecké imunity, v lednu 1929 zatčen a v říjnu t. r. odsouzen na 15 let těžkého vězení.

20. ledna

Došlo k parafování modu vivendi mezi ČSR a Vatikánem (připraven 17. prosince 1927), jenž mj. stanovil, že 'žádná část ČSR nebude podřízena ordináři, jehož sídlo je za hranicemi československého státu a že rovněž žádná československá diecéze nebude přesahovat státních hranic'; tím se Slovensko vymanilo z církevní pravomoci maďarských biskupů. Modus vivendi vstoupil v platnost 2. února 1928, čímž došlo k obnovení diplomatických styků mezi Vatikánem a ČSR.

28. -29. ledna

Konal se kongres sociálně demokratických stran v ČSR, který přinesl ideové i politické sblížení československé a německé sociální demokracie; 14. března t. r. byl ustaven sjednocovací výbor obou stran za vedení jejich předsedů A. Hampla a L. Czecha.

28. dubna

Národní demokracie vstoupila L. Novákem (ministr průmyslu, obchodu a živnosti) do Švehlovy vlády.

26. května-28. října

V Brně proběhla na nově vybudovaném moderním výstavišti Výstava soudobé kultury v Československu, která dokumentovala nesporný pokrok prvních deseti let existence ČSR; neměla hospodářský charakter, ale poslání společenské a politické. Celkem ji navštívilo na 2,7 milionu osob.

6. července

Jílkovo vedení KSČ se pokusilo (navzdory vládnímu zákazu) zorganizovat velkou demonstraci na Václavském náměstí v Praze proti politické perzekuci, tzv. Rudý den. Pokus (označovaný za 'komunistický puč') skončil žalostným krachem, Pražané tuto akci ignorovali.

27. srpna

Delegace ČSR patřila k patnácti státům, které podepsaly v Paříži Briand-Kelloggův pakt, mezinárodní smlouvu zavazující účastnické státy k zřeknutí se války 'jako nástroje národní politiky'.

9. října

Na stavbě hotelu Centrum v Praze Na poříčí došlo ke zřícení nedokončené stavby, která pohřbila pod svými troskami na 60 dělníků.

2. prosince

Konaly se volby do zemských zastupitelstev; strany vládní koalice získaly 47,7 % hlasů.

16. ledna

Sešel se poslanecký a senátorský klub Hlinkovy slovenské ludové strany, aby projednal 'případ' V. Tuky (z 1. ledna 1928). Poslanci F. Juriga a F. Tománek předložili rezoluci, která však nebyla přijata (uveřejnili ji pak v týdeníku Slovenské ludové noviny); v ní vyslovili požadavek státní jednoty a nerozlučitelnosti republiky Čechů a Slováků. Oba byli 15. února t. r. vyloučeni ze strany.

22. ledna

Předsednictvo Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu rozhodlo, aby těžce nemocný předseda vlády A. Švehla byl vystřídán jiným agrárníkem; dosud byl Švehla zastupován lidovcem J. Šrámkem. Švehla navrhl za svého nástupce (po dohodě s prezidentem Masarykem) F. Udržala.

1. února

Jmenována nová vláda agrárníka F. Udržala (tzv. občanské koalice).

18.-23. února

Konal se V. sjezd KSČ, který postavil do čela strany představitele ultraradikálního křídla 'karlínských kluků', třiatřicetiletého K. Gottwalda. Nové vedení, vycházející z usnesení Komunistické internacionály, zahájilo ostrý boj proti režimu v ČSR a vyzvalo k boji za sovětské Československo.

27. března

26 poslanců a senátorů za KSČ vydalo prohlášení, v němž se postavili proti Gottwaldovu vedení. Podobně reagovala skupina spisovatelů (S. K. Neumann, I. Olbracht, H. Malířová, J. Hora, J. Seifert, M. Majerová, V. Vančura).

28. dubna

J. Stříbrný přejmenoval Stranu slovanských národních socialistů (založena v roce 1927) na Stranu radikálních socialistů a vzápětí na Ligu proti vázaným kandidátním listinám (po parlamentních volbách v říjnu 1929 přijala název Národní liga).

7.-8. května

Proběhl sjezd Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu, na němž se střetlo umírněné křídlo, které chtělo pokračovat v dosavadních kontaktech s Hradem (vedl F. Udržal), s představiteli radikálů v čele s F. Staňkem a R. Beranem.

21. května

Došlo k podpisu arbitrážních dohod mezi státy Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie).

23. května

V Praze se z iniciativy Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu sešel I. sjezd Mezinárodního agrárního byra (Zelené internacionály); do jeho čela byl zvolen A. Švehla.

31. srpna

Haagská konference jednající o německých reparacích snížila Československu tzv. příspěvek za osvobození; původní částka 750 milionů zlatých franků (12 miliard 750 milionů Kč) byla snížena na jednu čtvrtinu, tj. 3 miliardy Kč, která měla být splácena po dobu 37 let.

září

Propukla vládní krize způsobená rozpory mezi vládními stranami, zejména mezi agrární a lidovou stranou (zavinily to výsledky voleb do zemských zastupitelstev, které politicky posílily lidovce na úkor agrárníků). Do sporů zasahovaly také obě socialistické strany, které se domáhaly účasti ve vládě.

8. října

Z Udržalovy vlády odešli dva ministři Hlinkovy slovenské ludové strany - J. Tiso a L. Labaj (vystřídal 27. února 1929 M. Gažíka) na protest proti odsouzení V. Tuky do vězení (5. října t. r., Tuka byl poté 3. června 1937 omilostněn, ale zůstal pod ochranným dozorem).

18. října

Vznikla levicová organizace intelektuálů Levá fronta; předsedou se stal básník S. K. Neumann, členy byli mj. pedagog O. Chlup, filozof J. L. Fischer, spisovatelé V. Vančura, V. Nezval, F. Halas, J. Seifert, literární kritik B. Václavek.

24. října

Krachem na newyorské burze začala světová hospodářská krize, jež poněkud opožděně (na jaře 1930) zasáhla rovněž ČSR. V roce 1932 poklesla průmyslová výroba na 63,6 %, a na jaře následujícího roku dokonce na 60,2 %; obdobně došlo ke snížení zahraničního obchodu (v roce 1933 na pouhých 28,8 %). Tehdy také (v březnu) dosáhl počet nezaměstnaných počtu 978 tisíc. Nejhůře byl postižen lehký průmysl - sklářský a textilní - který byl tradičně soustředěn v sudetském pohraničí. Krize silně otřásla celou společností a sociální nejistota nahrávala nejen radikálním stranám, ale všem zastáncům silné státní intervence.

27. října

Volby do Národního shromáždění (nevolili již příslušníci branné moci a četnictva, těm bylo zákonem č. 56/1927 odňato volební právo); první místo si uhájila agrární strana (15 %), na druhé místo postoupila sociální demokracie (13 %), třetí skončila národně socialistická strana (10,4 %) a těsně za ní KSČ (10,2 %). Na Slovensku ludová strana poněkud ztratila (5,7 %), z německých stran posílila své pozice sociální demokracie (6,9 %) a stala se nejsilnější německou stranou. Bund der Landwirte vytvořil koalici s tzv. Německým pracovním a hospodářským společenstvím (Německé volební souručenství) a získal jen 5,4 %.

7. listopadu

Československá měna přešla ke zlaté měně; zlatý obsah Kč byl určen 44,58 mg ryzího zlata.

7. prosince

Nastoupila nová vláda agrárníka F. Udržala (tzv. široké koalice), v níž se sešli ministři agrární strany, lidovci, národní demokraté, živnostníci, socialisté, němečtí sociální demokraté a Německé volební souručenství. Namísto koaličních výborů (Pětka, Osmička) si vláda zvolila ze svého středu politické a hospodářské kolegium a výbor pro personální otázky.

Založen český národně socialistický tábor Vlajka; nepočetné členstvo této fašistické organizace tvořily vesměs deklasované živly. Představitelem organizace byl J. Rys-Rozsévač, tiskovým orgánem časopis Vlajka. Vlajka původně stála na pozicích protiněmeckého šovinismu, zcela v duchu českého fašismu.

Stoupenci J. Stříbrného založili (po rozpadu Ligy proti vázaným kandidátním listinám v dubnu 1930) novou českou fašistickou politickou stranu Národní ligu; na sjezdu v lednu 1932 přijala fašistický program stavovského korporativního státu.

leden

Na sjezdu v Ružomberku vyhlásila Hlinkova slovenská ludová strana požadavek autonomie jako svůj hlavní politický program a současně se postavila za V. Tuku.

16. února

Národní strana práce (v čele J. Stránský) ukončila svou činnost a vedení strany doporučilo svým členům, aby vstoupili do Československé národně socialistické strany.

7. března

U příležitosti oslav 80. narozenin T. G. Masaryka přijalo Národní shromáždění zákon s prohlášením, že 'T. G. Masaryk se zasloužil o stát'.

8. května

Hlinkova slovenská ludová strana předložila (již podruhé, předtím 25. ledna 1922) návrh na autonomii Slovenska.

27. června

Podpis dodatkové smlouvy k dvoustranným paktům států Malé dohody; upravovala vnitřní řád konferencí tohoto bloku a jeho mezinárodní vystupování.

srpen

Zahájena státní stravovací akce pro nezaměstnané, odborově neorganizované dělníky, kteří byli po 1. lednu 1930 alespoň tři měsíce v námezdním poměru; svobodný dostával týdenní poukázku na potraviny ve výši 10 Kč, ženatý v ceně 20 Kč.

19. září

Konal se I. sjezd Československé strany živnostensko-středostavovské.

27.-29. září

Konal se XVI. sjezd Československé sociálně demokratické strany dělnické; přijal program, v němž se strana distancovala od marxismu.

1. prosince

Provedeno druhé sčítání obyvatelstva; ČSR měla 14 729 536 obyvatel (Čechy 7 109 376, Morava a Slezsko 3 565 010, Slovensko 3 329 793 a Podkarpatská Rus 725 357 obyvatel). V celém Československu bylo napočítáno 2 215 777 obydlených domů a v nich 3 667 178 domácností. Ve městech žilo (v českých zemích) 47,8 % obyvatel, kdežto na Slovensku jen 26,1 %. Největším městem byla Praha s 849 tisíci obyvatel, následovaly Brno s 272 tisíci, Ostrava se 194 tisíci, Bratislava se 156 tisíci a Plzeň se 131 tisíci obyvatel.

25. prosince

Proběhla premiéra prvního českého zvukového filmu Fidlovačka.

19. ledna

Z podnětu M. Hodži založen Národohospodářský ústav pro Slovensko, který vytvářel předpoklady pro ekonomický rozvoj této země.

4. února

U duchcovského viaduktu došlo ke střetnutí průvodu nezaměstnaných s četnictvem; výsledkem byli čtyři mrtví a čtyři ranění.

15.-16. března

V Praze se sešel celonárodní sjezd nezaměstnaných; na tisíc delegátů žádalo zrušení gentského systému podpory v nezaměstnanosti a plnou státní podporu pro všechny nezaměstnané.

3.-5. května

Schůzka ministrů zahraničních věcí států Malé dohody se vyslovila záporně k připravované celní německo-rakouské unii.

25. listopadu

Při srážce nezaměstnaných kamenodělníků v Dolní Lipové u Frývaldova (dnešního Jeseníku) bylo usmrceno 8 dělníků a 30 zraněno.

29. února

Vydán zákaz polovojenské organizace Volkssport, která byla součástí Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei. Na řadu jejích vedoucích činitelů byla 25. května uvalena žaloba za protistátní aktivitu.

2. března

Publikován plán francouzské vlády O hospodářském sblížení střední Evropy (tzv. Tordieuův plán), na jehož vzniku se podílela i československá diplomacie. Memorandum navrhovalo ekonomickou součinnost států Malé dohody, Rakouska a Maďarska na principu preferenčním a regionálním. Proti plánu vystupovalo Německo a Itálie.

23. března-19. dubna

Proběhla velká stávka horníků severočeského revíru na Mostecku, která vyvolala hnutí solidarity. Šlo o největší sociální konflikt v období hospodářské krize.

21. dubna

Vydán tzv. bankovní zákon, který upravoval některé poměry peněžních ústavů a zvětšoval státní příspěvky do sanačního fondu, čímž docházelo k zesílení vlivu státu v těch bankách, které byly krizí nejvíce oslabeny.

25.-26. června

Za účasti asi 500 zástupců mládeže všech politických směrů proběhl v Trenčianských Teplicích sjezd mladé slovenské generace; tohoto setkání využili luďáci k vlastní propagaci. Účastníci sjezdu byli rozděleni na dvě skupiny - přívržence federalismu a regionalismu. Sjezd se nakonec vyslovil proti centralismu a za jistý stupeň autonomie pro Slovensko, avšak nepostavil se jednoznačně za program Hlinkovy slovenské ludové strany.

24. září

Krajský soud v Brně vynesl rozsudek nad funkcionáři organizace Volkssport; byly jim prokázány protistátní styky s organizacemi říšské NSDAP v Německu, které vystupovaly proti bezpečnosti ČSR. Na základě tohoto rozsudku vydala poslanecká sněmovna 23. února 1933 k soudnímu stíhání poslance Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei R. Junga, H. Krebse, R. Kaspera a L. Schuberta.

16. října

V manifestu přijatém na shromáždění ve Zvolenu vyhlásili představitelé Hlinkovy slovenské ludové strany (A. Hlinka) a Slovenské národní strany (M. Rázus) vytvoření Jednotného autonomistického bloku a program společného postupu při tzv. vymáhání slovenských práv. Jejich blok trval do parlamentních voleb v roce 1935.

29. října

Radikální skupina v agrární straně (F. Staněk, J. Vraný, R. Beran) kritizovala předsedu vlády F. Udržala za to, že nehájí v dostatečné míře zájmy strany. K oslabení koaliční Udržalovy vlády došlo také v důsledku krize státních financí. Nakonec 24. října dosavadní vládní kabinet odstoupil a po rekonstrukci byla jmenována nová vláda agrárníka J. Malypetra (tzv. široké koalice), dosavadního předsedy poslanecké sněmovny. Vláda zavedla poměrně radikální úsporná opatření: byl sestaven velmi úsporný státní rozpočet na rok 1933, další opatření se dotýkala především státních zaměstnaců, kterým byl zastaven vánoční přídavek, a byl vydán zákon o úsporných personálních opatřeních.

29.-30. října

Na sjezdu agrární strany došlo k posílení Beranova pravicového směru (ten nejdříve prosadil odvolání F. Udržala z funkce premiéra a po smrti A. Švehly v prosinci 1933 se stal úřadujícím místopředsedou).

29. října - 1. listopadu

Na sjezdu Německé sociálně demokratické strany se dostal do čela vedení L. Czech; sjezd potvrdil potřebu pokračovat v koaliční politice.

4. listopadu

Zahájena rosicko-oslavanská stávka horníků, která trvala 16 týdnů (do února 1933); požadavky stávkujících na zvýšení mezd nebyly splněny.

21.-22. ledna

V Brně-Židenicích došlo k nezdařenému pokusu o fašistický puč skupiny více než 60 českých fašistů, kteří (vedeni nadporučíkem L. Kobsinkem) se pokusili o obsazení zdejších Svatoplukových kasáren. 'Židenický puč' se měl stát (snad) signálem k širšímu fašistickému převratu; jeho aktéři byli napojeni na R. Gajdu a Národní obec fašistickou. Celá akce byla poměrně rychle zlikvidována, s 57 pučisty se konal soud.

1. února

Předseda DNSAP R. Jung přednesl v poslanecké sněmovně prohlášení, v němž odmítl loajalitu k ČSR, vyslovil se pro celní a hospodářskou jednotu s Německem a uvítal uchopení moci v Německu nacisty.

16. března

Podpisem Organizačního paktu Malé dohody se vytvářela Stálá rada, Sekretariát a Hospodářská rada; Stálá rada měla za cíl koordinovat zahraniční politiku členských států dohody. K užší politické spolupráci mezi nimi směřovala i nezveřejněná deklarace.

21. března

Vydán zákon o půjčce práce, který jako státní investiční půjčka měl vytvářet dostatečné rezervy ke krytí rozpočtových schodků a jiných mimořádných výdajů. Ke zmírnění sociálních dopadů krize sloužilo zvýšení státních příspěvků v nezaměstnanosti, nouzové stravování a poukázkové akce, komunální a veřejné práce.

27. března

Vydán kartelový zákon, který garantoval kartelům právní ochranu a přiznával jim hospodářské funkce ve smyslu usměrnění výroby, odbytu a cen. Zákon doprovodila řada vládních nařízení o syndikalizaci výroby a obchodu a o řízeném hospodářství.

9. června

Po prudkém boji uvnitř koaličních stran byl přijat zmocňovací zákon ('o mimořádné moci nařizovací'), kterým se rozšiřovala pravomoc vlády na úkor parlamentu; na jeho základě byl upraven i celní sazebník, došlo ke změnám v dovozních listech i k revizi gentského systému. Byl výslovně omezen na hospodářskou sféru. Zmocňovací zákon byl rovněž doplněn řadou zákonů politického charakteru, které chránily demokracii před extremistickými skupinami i organizacemi (mohly zastavit jejich činnost). Byl prodlužován do léta 1937.

10. července

Národní shromáždění schválilo dva tiskové zákony; šlo jednak o doplnění zákona na ochranu republiky (umožňoval zastavit periodické tiskoviny) a jednak o doplňkový zákon, který kontroloval kolportáž tisku.

13. července

Schválen zákon o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců a některých jiných osob a o překládání soudců na jiné služební místo.

12.-15. srpna

V Nitře proběhly oficiální státní oslavy 1100. výročí založení prvního křesťanského kostela knížetem Pribinou (833) za účasti vládní delegace v čele s předsedou vlády J. Malypetrem a četných zahraničních hostů. Luďáci (podporovaní i papežským nunciem P. Ciriacim) využili oslav k protivládní nacionalistické demonstraci, na níž A. Hlinka proklamoval program slovenské autonomie. Akce vyvolala rozruch v zahraničí a také napětí mezi ČSR a Vatikánem.

2. října

Představitelé německých turnerů založili nové sudetoněmecké nacionalistické politické hnutí - Sudetendeutsche Heimatsfront (Sudetoněmeckou frontu). Do nové organizace vstupovali zejména členové obou nacionálních stran, které byly 4. října t. r. zakázány. V čele stál K. Henlein, tiskovým orgánem byl deník Die Zeit.

4. října

Vládním nařízením byla zakázána činnost Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei a 11. listopadu bylo vydáno nařízení o jejím rozpuštění; hlavní představitelé R. Jung a H. Krebs uprchli do Německa. Podobně došlo také k zákazu Deutsche Nationalpartei.

24. října

Ustavena Nejvyšší rada obrany státu.

25. října

Vydán zákon o zastavování činnosti a o rozpouštění politických stran; byl namířen proti extrémním stranám zprava (fašistické, nacionalistické) i zleva (levicové, KSČ).

prosinec

Národohospodář K. Engliš (od roku 1934 guvernér Národní banky) zveřejnil návrh na zavedení dovozních příplatků; peníze takto získané by byly opět vypláceny vývozcům jako prémie za odvedené valuty. Tím by se snížila hodnota koruny v poměru k cizím měnám. O tento Englišův návrh se rozpoutal ostrý boj (za návrh se postavila především agrární strana, naopak Ústřední svaz československých průmyslníků se postavil proti). Engliš byl odpůrcem Rašínovy deflační měnové politiky, podporoval politiku stabilizace měny, podřízené zájmům výroby a obchodu.

3. ledna

Na hnědouhelném dole Nelson III. v Oseku u Duchcova došlo k výbuchu a následnému požáru, který si vyžádal 142 obětí; jako důsledek byl přijat tzv. Lex Nelson, který zřizoval Státní báňskou inspekci.

14. února

Provedena reorganizace Malypetrovy vlády; národní demokracie z ní vystoupila na protest proti devalvaci a přešla do opozice. 'Staronové' vládě široké koalice opět předsedal agrárník J. Malypetr.

17. února

Po několikatýdenním boji a zákulisním vyjednávání provedla vláda první devalvaci koruny; její zlatý obsah byl snížen asi o 1/6, z 44,58 mg na 37,15 mg ryzího zlata. Současně bylo sníženo povinné zlaté krytí na 25 % celkového oběhu bankovek.

14. března

Vládou byl zřízen Reeskontní a lombardní ústav, který působil jako banka peněžních ústavů.

7. dubna

Spojením 10 organizací (nejvýznamnější byly Národní obec fašistická, Radikální národní demokracie, Národní strana živnostenstva a obchodnictva, Národní tábor, Selský svaz aj.) vzniklo české fašistické seskupení Národní fronta; předsedou se stal prof. F. Mareš (obhájce pravosti Rukopisů), místopředsedou R. Gajda. Tiskovým orgánem byl Hlas Národní fronty.

26.-28. dubna

V Praze proběhla jednání ministra zahraničí E. Beneše s francouzským kolegou L. Barthouem o situaci ve střední Evropě a o politice vůči Německu a SSSR.

24. května

V prezidentských volbách byl zvolen (již počtvrté) hlavou ČSR T. G. Masaryk; obdržel 327 hlasů, jeho protikandidát K. Gottwald 38 hlasů (53 lístků bylo prázdných).

3. června

Zveřejněno stanovisko ČSR, v němž se vláda oficiálně přihlásila k francouzsko-sovětskému návrhu východního paktu založeném na kolektivní bezpečnosti.

9. června

ČSR uznala de iure Sovětský svaz a navázala s ním diplomatické styky.

30. června

Na iniciátory protimasarykovské kampaně před prezidentskými volbami (poslance K. Gottwalda, J. Krosnáře, V. Kopeckého a J. Štětku, kteří vydali leták Ne Masaryk - ale Lenin!) byl vydán zatykač. Trestnímu stíhání unikli útěkem do SSSR.

13. července

Ustavena Československá obilní společnost, která obdržela od státu monopolní právo prodeje, nákupu, dovozu a vývozu obilí, krmiv a mlýnských výrobků. Obilní monopol byl ovládán zejména družstevními centrálami. V této době se již projevovaly prvky postupného oživení ekonomiky.

21. října

Na sjezdu Sudetendeutsche Heimatsfront v České Lípě se Henlein přihlásil k republikánské státní formě a vyslovil se odmítavě k italskému i německému fašismu s tím, že jeho strana nemá zájem o revizi hranic.

21. listopadu

Ministr školství a národní osvěty J. Krčmář vydal výnos o předání univerzitních insignií německou univerzitou Univerzitě Karlově. Výnos se stal signálem k nacionalistickým kraválům a výtržnostem, které organizovaly skupiny českého fašismu; ty narazily na protiakce sociální demokracie a národních socialistů i většiny studentů. Bezprostředním podnětem k tzv. insigniádě bylo obsazení Karolina německými nacionalistickými vysokoškoláky ráno 24. listopadu.

10. prosince

ČSR přistoupila k francouzsko-sovětskému protokolu z 5. prosince t. r., jenž zavazoval signatáře neuzavírat dohody se státy, které se postavily proti návrhu východního paktu.

11. ledna

Lublaňská schůzka Stálé rady Malé dohody prokázala zájem ČSR na tzv. dunajském paktu navrženém 2. ledna t. r. Francií a Itálií; rozpory v podunajské oblasti zabránily realizaci projektu.

28. března

Jednáno o předvolební spolupráci mezi Bund der Landwirte a Sudetendeutsche Heimatsfront; k dohodě nedošlo.

4. dubna

Britský ministr zahraničí A. Eden navštívil na své cestě z Varšavy Prahu a jednal zde se svým rezortním československým kolegou E. Benešem o mezinárodní situaci v Evropě po vyhlášení branné povinnosti v Německu (16. března t. r.).

25. dubna

Sloučením Československé národní demokracie (předseda K. Kramář), Národní ligy (J. Stříbrný) a Národní fronty (F. Mareš) vzniklo Národní sjednocení, česká nacionalistická strana v čele s Kramářem. Tiskovým orgánem této strany byly Národní listy.

26. dubna

Zrušen zákaz německé nacionální strany Deutsche Nationalpartei (ze 4. října 1933); strana však nebyla obnovena, její členové již zcela splynuli s henleinovským hnutím.

30. dubna

Henleinova Sudetendeutsche Heimatsfront se přejmenovala na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmeckou stranu), její bratrská strana na Slovensku nesla název Karpatendeutsche Partei (Karpatoněmecká strana). Hlavním představitelem byl vedle K. Henleina i K. H. Frank a ústředním tiskovým orgánem Die Zeit. Zpočátku působila mezi německým obyvatelstvem Sudet loajálně vůči ČSR, postupně však vystupovala se separatistickým programem autonomie Sudet a stávala se nástrojem rozbití republiky v souladu s expanzivními plány Německa.

16. května

V Praze byl uzavřen pakt o vzájemné pomoci mezi ČSR a SSSR; 2. čl. podpisového protokolu vázal platnost závazku pomoci na zásah Francie.

19. května

Proběhly volby do Národního shromáždění; nejsilnější politickou stranou se stala Sudetendeutsche Partei (15,2 %) a jedině volební matematikou se podařilo agrárníkům (získali 14,3 %) udržet si ve sněmovně o jedno křeslo více (45 ku 44), a tím i právo sestavit novou vládu. Třetí nejsilnější stranou byla sociální demokracie (12,6 %) před komunisty (10,3 %) a národními socialisty (9,2 %). Naděje Národního sjednocení nevyšly (5,6 %). Na Slovensku si mírně polepšila Hlinkova slovenská ludová strana (6,9 %), která vytvořila s národní stranou a menšími skupinami tzv. autonomistický blok.

4. června

Již potřetí sestavil J. Malypetr vládu (tzv. široké koalice), kterou však řídil jen do 5. listopadu t. r.

25.-30. června

Katolického sjezdu v Praze se zúčastnilo na 350 tisíc lidí, papežským legátem byl pařížský arcibiskup kardinál J. Verdier.

5. listopadu

Posun doprava ve vedení republikánské strany způsobil změnu v řízení vládního kabinetu; slovenský agrárník M. Hodža vystřídal J. Malypetra a sestavil 15. vládu (tzv. široké koalice).

14. listopadu

Prezident T. G. Masaryk (ve svých 85 letech) oznámil úmysl abdikovat na svůj úřad; za nástupce doporučil E. Beneše. Proti této kandidatuře se postavila agrární strana (předsedou byl 19. listopadu t. r. zvolen R. Beran) a navrhla vlastního kandidáta B. Němce. V průběhu předvolebních bojů nabídl Hodža 11. prosince demisi vlády. Agrárníci zorganizovali tzv. prosincový blok.

14. prosince

Oficiální abdikace prezidenta T. G. Masaryka.

18. prosince

Volba E. BENEŠE [1935-1938] prezidentem republiky; po rozhodnutí slovenských luďáků volit Beneše stáhl den před volbami protikandidát pravice B. Němec svou kandidaturu. Pro Beneše hlasovalo 340 poslanců a senátorů, Němec dostal 24 hlasů a 76 hlasovacích lístků bylo prázdných.

M. Hodža představil novou vládu tzv. široké koalice, která až na dvě změny (na postu ministra zahraničí a ministra zemědělství) byla totožná s předchozím kabinetem; místo po uvolněném E. Benešovi jako ministru zahraničí převzal Hodža, kterého 29. února 1936 vystřídal K. Krofta.

17. ledna

Prezident E. Beneš a premiér M. Hodža jednali s rakouským kancléřem Schuschniggem o možnostech vzájemné hospodářské a politické spolupráce; jednání však nepřineslo žádný konkrétnější výsledek.

21. ledna-27. března

M. Hodža jednal s představiteli Hlinkovy slovenské ludové strany o jejich možném vstupu do vlády. Jednání skončila bezúspěšně, slovenští zástupci žádali zřízení zvláštního ministerstva pro Slovensko.

8.-15. února

Uskutečnila se státní návštěva M. Hodži ve Francii, kde jednal o svém plánu na hospodářsko-politickou spolupráci podunajských států jako protiváhy vůči Německu.

21.-25. února

M. Hodža jednal o svém středoevropském plánu za oficiální návštěvy Jugoslávie; Stojadinovičova vláda však neměla pochopení pro Hodžův projekt.

8.-10. března

Hodžova diplomatická aktivita pokračovala jeho návštěvou Vídně, kde jednal s rakouskými představiteli o vzájemné spolupráci.

3.-4. dubna

Prezident Beneš si pozval německého vyslance Eisenlohra k rozhovorům o zmírnění napětí ve vzájemných vztazích.

11.-14. dubna

Jednal VII. sjezd KSČ, na němž byla schválena taktika lidové fronty na obranu republiky a boje proti fašismu.

24. dubna

Uprostřed sudetoněmeckého hnutí vznikl tzv. novoaktivistický proud představovaný sociálním demokratem W. Jakschem, agrárníkem G. Hackerem (předsedou Bund der Landwirte) a křesťanským sociálem H. Schützem. Novoaktivisté sice byli pro československý stát, ale zdůrazňovali současně potřebu uspokojit požadavky německé menšiny. Jejich program hlásal přebudování státní struktury na federativním základě.

30. dubna

Národní shromáždění schválilo zákon na obranu státu; 27. května byl odsouhlasen zákon o půjčce na obranu státu.

6.-7. června

V Bukurešti proběhla porada hlav států Malé dohody; při této příležitosti prezident Beneš apeloval na upevnění a užší sepětí Malé dohody, avšak nenašel potřebné pochopení u zbývajících dvou představitelů (zejména jugoslávští činitelé neprojevili vážnější zájem).

16. června

Na sjezdu funkcionářů Sudetoněmecké strany v Chebu žádal K. Henlein úpravu národnostního práva, samosprávu pro německé občany a kladný poměr k Německu.

21. června

Maďarská krajinská křesťansko-sociální a Maďarská národní strana se spojily do jedné strany; k nim se 26. září t. r. připojila Maďarská národní dělnická a zemědělská strana.

2. července

Do Hodžovy vlády vstoupila Německá křesťansko-sociální strana (ministrem E. Zajicekem - ministr bez portfeje).

1. srpna

V době konání berlínské olympiády byly v Praze zahájeny sportovní lidové hry, kterých se společně účastnily sokolské, orelské i dělnické tělovýchovné a sportovní organizace z celé republiky. Na berlínské olympiádě získal pro Československo zlatou medaili gymnasta A. Hudec (kruhy).

12.-17. srpna

K. Henlein jednal v Berlíně s A. Hitlerem a dalšími nacistickými funkcionáři; byl ujištěn jejich podporou.

21. srpna

Československá vláda se připojila k zásadě 'nevměšování' do občanské války ve Španělsku; ČSR se stala členem mezinárodního výboru pro kontrolu neintervence (ustaven 9. září 1936).

13.-14. září

Ministr zahraničí K. Krofta se na zasedání Stálé rady Malé dohody pokusil prosadit návrh jednotného malodohodového paktu. Tento jeho vstřícný krok (podobně jako i další diplomatická aktivita) však nepřinesly žádný výsledek.

19.-20. září

V Piešťanech proběhl sjezd Hlinkovy slovenské ludové strany, na němž zazněla mj. kritika kursu československé zahraniční politiky, zejména vůči spojenecké smlouvě se SSSR.

9. října

Vláda provedla druhou devalvaci koruny; mezní hodnota jejího zlatého obsahu byla určena v rozmezí 30,21 mg-32,21 mg ryzího zlata a obsah ryzího zlata byl stanoven hodnotou 31,21 mg.

22. října

Založen Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, seskupující na 50 spolků; do mezinárodních brigád odešlo na 2500 československých dobrovolníků - antifašistů, z nichž dvě třetiny zde padlo.

23. října

Začaly se vytvářet jednotky Stráže obrany státu (SOS), složené z příslušníků četnictva, policie a také armády, finanční stráže a civilních dobrovolníků, jejichž úkolem bylo střežit hranice a udržovat v pohraničních oblastech klid a pořádek. Jednotky SOS (podléhající ministerstvu vnitra) úzce spolupracovaly s jednotkami československé armády.

28. října

Rumunský král Karol II. vykonal za obrovského zájmu veřejnosti státní návštěvu Československa.

13. listopadu

První tajná schůzka prezidenta Beneše s prostředníky Ribbentropova zahraničního byra NSDAP A. Haushoferem a K. Trauttmannsdorffem o stavu vzájemných vztahů. Druhá schůzka proběhla 18. prosince t. r. a výsledkem byla úmluva o rozšíření arbitrážní úmluvy z 16. října 1925. Další jednání mezi oběma stranami však byla na přímý zásah A. Hitlera ukončena.

17. února

Poslanecká sněmovna odhlasovala prozatímní autonomii Podkarpatské Rusi.

18. února

Ve vládě přijata dohoda o národnostním vyrovnání, v níž se vláda zavázala zlepšit hospodářskou, kulturní a sociální situaci v pohraničí a upravit zde státní správu podle národnostního klíče; dokonce Hodža zahájil jednání o vstupu henleinovců do vlády.

28. února

K. Henlein vytyčil na 'německém dni' v Ústí nad Labem vlastní program národnostních katastrů, podle něhož měli být občané republiky rozlišeni podle národnosti a přiřazeni k příslušnému národnostnímu katastru, který měl mít vlastní samosprávu v hospodářských, národnostních a kulturních otázkách.

26. března

Premiér M. Hodža jednal ve Vídni s kancléřem Schuschniggem o vzájemné spolupráci, která narážela v reálných situacích na stále větší potíže.

5.-7. dubna

Jednání prezidenta E. Beneše v Jugoslávii měla zastavit oslabení vztahů jugoslávské vlády k Malé dohodě.

18. dubna

Skupina kolem J. Stříbrného se odštěpila od Národního sjednocení a vytvořila tzv. Lidové hnutí; to přijalo 13. června název Národní liga.

27. dubna

Sudetendeutsche Partei vypracovala návrh šesti zákonů, předpokládajících povinné hlášení se občanů k určité národnosti a jejich zapsání do národnostních katastrů, zajištění zvláštní ochrany před odnárodňováním a vytvoření dalších právních záruk života národností v republice; smyslem této iniciativy byla snaha poukázat na údajný útisk německé minority.

1. června

Německý generální štáb začal rozpracovávat plán Fall Grün (Zelený) proti Československu.

24. června

Ministerstvo války nacistického Německa vydalo Směrnici pro jednotnou válečnou přípravu, v níž se uvažovalo o preventivní válce proti ČSR.

26. června

Vydán zákon o prozatímní úpravě postavení guvernéra na Podkarpatské Rusi (jmenován prezidentem republiky) a návrh na rozšíření samosprávy této země; guvernér získal určitá regionální práva, dostal k dispozici poradní sbor, jehož většinu však jmenovala vláda. Částečně nově bylo upraveno postavení viceguvernéra, který byl státním úředníkem s právním postavením zemského prezidenta.

17.-21. července

Rozpory v otázkách obilního hospodaření vyvolaly krizi Hodžovy vlády, která podala demisi; 21. července sestavil agrárník Hodža druhou svou vládu (tzv. široké koalice), která měla oproti předchozí jen jedinou změnu (na místě ministra financí).

2. září

Vyšla papežská bula o zevní delimitaci československých diecézí; do souladu byly uvedeny hraniční nesrovnalosti vůči Rakousku, Maďarsku a Rumunsku. Později se měl vyřešit hraniční přesah pražské a olomoucké diecéze do Pruského Slezska, řezenské do Čech a vratislavské do země Moravskoslezské.

14. září

Ve věku 87 let zemřel na zámku v Lánech první prezident ČSR T. G. Masaryk, jenž svým rozsáhlým vzděláním filozofickým, historickým i sociologickým, znalostí cizích zemí i jazyků, významnou činností vědeckou i pedagogickou, dlouholetou politickou zkušeností a i vysokou osobní morálkou založil v české politické kultuře příklad státníka, který se stal pro jeho nástupce značně nedostižným vzorem.

23. září

Vatikán vydal bulu, v níž sjednotil hranici diecézí se státními hranicemi.

27. září

Ministerský předseda M. Hodža marně jednal s A. Hlinkou o vstupu ludové strany do vlády; koncem listopadu bylo jednáno i se stranou Národní sjednocení.

29. září

Hodža se setkal v Badenu s rakouským kancléřem Schuschniggem, kde jednali o politické i hospodářské situaci ve střední Evropě.

17. října

V Teplicích došlo ke konfliktu poslance Sudetendeutsche Partei K. H. Franka se státními úředníky po projevu K. Henleina v místním divadle. Frank napadl policejní asistenci přítomnou na shromáždění. Německá diplomacie využila incidentu k propagandistické kampani proti ČSR.

3. listopadu

Založena Společnost přátel demokratického Španělska (v čele s doc. J. Fischerem) legalizací Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. Rozpuštěna byla po 15. březnu 1939.

5. listopadu

Na poradě v říšském kancléřství naznačil A. Hitler, že první útok německých vojsk bude veden proti Rakousku a ČSR.

7. prosince

Delegace polské menšiny v ČSR předala premiéru M. Hodžovi své požadavky.

15.-18. prosince

Na návštěvu Prahy přicestoval francouzský ministr zahraničí Y. Delbos.

1. ledna

Předseda agrární strany R. Beran uveřejnil v deníku své strany Venkov článek, v němž označil dohodu s Němci 'za příkaz doby' a navrhl vstup Sudetendeutsche Partei (i Hlinkovy slovenské ludové strany) do vlády.

8. února

V Ružomberku jednal A. Hlinka s delegací Sudetendeutsche Partei o společném postupu.

20. února

V říšském sněmu A. Hitler označil ochranu práv Němců žijících v Rakousku a v Československu za životní zájmy Německa a prohlásil, že je odhodlán 'osvobodit 10 milionů Němců' žijících v zahraničí. Premiér M. Hodža 4. března odmítl tento Hitlerův projev a označil ho za vměšování do vnitřních záležitostí ČSR.

12.-13. března

Anšlus Rakouska Německem; tím se výrazně oslabila obranyschopnost ČSR. Hranice s Německem se prodloužila z 1539 km na 2117 km.

19. března

Národní sjednocení vstoupilo (ministrem F. Ježkem) do Hodžovy vlády.

23.-24. března

Němečtí agrárníci (Bund der Landwirte), živnostníci a křesťanští socialisté splynuli s henleinovskou Sudetendeutsche Partei; ministři F. Spina, E. Zajicek vystoupili z vlády. 25. března podal demisi i zástupce německé sociální demokracie L. Czech (důsledek vnitrostranické krize a jeho odchodu z funkce předsedy strany, byl nahrazen W. Jakschem).

28. března

V Berlíně se konala porada A. Hitlera s K. Henleinem a K. H. Frankem, na níž říšský vůdce vyzval vedení Sudetendeutsche Partei, aby československé vládě kladlo 'nepřijatelné podmínky'.

1. dubna

Premiér M. Hodža zahájil jednání se Sudetendeutsche Partei o národnostní otázce; jednání byla vedena ze strany henleinovců tak, aby nemohlo nikdy dojít k dohodě.

16. dubna

V ČSR proběhla rozsáhlá velikonoční amnestie.

21. dubna

A. Hitler a německé vojenské velení rozpracovali zásady plánu útoku na ČSR (Fall Grün).

24. dubna

Na sjezdu Sudetendeutsche Partei v Karlových Varech K. Henlein vyhlásil osm požadavků své strany; karlovarské požadavky obsahovaly mj. uznání úplné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem, vytvoření uzavřeného německého národního území s německou samosprávou, zákonnou ochranu všech Němců žijících v ČSR, úplnou svobodu přihlásit se k nacistické ideologii. Henlein prohlásil tento program za minimální a naznačil tak, že usiluje o připojení požadovaného autonomního území k Hitlerově říši.

7. května

Britský a francouzský vyslanec v demarši žádali u ministra zahraničí K. Krofty, aby bylo dosaženo dohody československé vlády s německou menšinou.

13. května

Československá vláda schválila rámcový první návrh národnostního statutu; jeho hlavními principy byly samospráva a proporcionalita. Jednání se zástupci národnostních menšin bylo zahájeno 18. května.

15. května

Představitelé československého kulturního života vydali manifest na obranu republiky Věrni zůstaneme; do konce září ho podepsalo přes milion občanů. K zabezpečení akce byl ustaven Petiční výbor Věrni zůstaneme z levicově orientované inteligence.

18. května

U československých hranic docházelo k soustřeďování německých jednotek.

20. května

Československá vláda po obdržení zpráv o soustřeďování německých vojsk u hranic a z obavy z možných incidentů při obecních volbách vyhlásila částečnou mobilizaci (jednoho ročníku záložníků a příslušníků technických a speciálních oddílů).

22., 29. května, 12. června

Proběhly obecní volby (ne však ve všech obcích).

30. května

A. Hitler vydal podrobné instrukce k možnému útoku na ČSR.

4. a 5. června

U příležitosti 20. výročí Pittsburské dohody zorganizovali luďáci demonstrace za prosazení svých autonomistických požadavků. Jejich vyvrcholením byl příchod delegace krajanských spolků z USA s originálem Pittsburské dohody a sjezd Hlinkovy slovenské ludové strany 6. června.

7. června

Sudetendeutsche Partei předložila Hodžově vládě memorandum se svými požadavky (byly reprodukcí karlovarských požadavků z 24. dubna t. r.).

3. července

V Praze byl zahájen X. všesokolský slet, který vyzněl jako mohutná manifestace na obranu republiky.

20. července

Prezident Beneš obdržel od anglické vlády návrh na 'nezávislého zprostředkovatele' pro jednání se Sudetendeutsche Partei; vláda přistoupila na prostředníka - lorda W. Runcimana.

3. srpna-16. září

V ČSR působila mise lorda W. Runcimana jako prostředník při jednání československé vlády se Sudetendeutsche Partei; v duchu politiky appeasementu usilovala mise o dohodu západních mocností s nacistickým Německem, snažila se přemlouvat Hodžovu vládu k maximálním ústupkům vůči henleinovcům (18. srpna jednání Runcimana na Červeném Hrádku s Henleinem, 19. srpna jednal s premiérem Hodžou, 23. srpna s prezidentem Benešem).

19. srpna

Hlinkova slovenská ludová strana přednesla svůj třetí návrh autonomie; bylo to tři dny po smrti A. Hlinky, ve funkci předsedy strany ho nahradil J. Tiso.

30. srpna

Prezident Beneš odevzdal Sudetendeutsche Partei nový návrh (předtím 27. července druhý návrh) na řešení sudetoněmecké otázky (tzv. třetí plán); plán předpokládal vytvoření pěti žup, v nichž by drželi fakticky moc henleinovci.

1. září

K. Henlein jednal na Berghofu s A. Hitlerem o dalším postupu vůči ČSR.

5. září

Československá vláda přijala tzv. čtvrtý plán na řešení sudetoněmecké otázky (ten představoval v podstatě akceptování Henleinových autonomistických požadavků). Plán předal henleinovcům M. Hodža 7. září, ti však o něm jednat nechtěli, i když měli dostat do rukou celé pohraničí.

7. září

V Moravské Ostravě došlo k výtržnostem příslušníků Sudetoněmecké strany, čehož využili vedoucí činitelé této strany k odmítnutí čtvrtého plánu.

12.-13. září

Henleinovci se pokusili po Hitlerově protičeskoslovenském projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku o puč; nepokoje byly potlačeny a vedoucí činitelé Sudetoněmecké strany v čele s K. Henleinem uprchli do Německa. V pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo.

15. září

V Berchtesgadenu se konala schůzka A. Hitlera s britským ministerským předsedou N. Chamberlainem; Hitler žádal odstoupení českého pohraničí s více jak 50 % německého obyvatelstva Německu.

16. září

Československá vláda rozpustila SdP a na K. Henleina a K. H. Franka vydala zatykač.

17. září

Britská vláda přijala zásadu revize československých hranic.

Vznikl Sudetendeutschen Freikorps (Sudetoněmecký dobrovolnický sbor), teroristická organizace, kterou vytvořili henleinovci s pomocí německé armády. Jejím úkolem byly záškodnické akce v Sudetech.

19. září

Britská a francouzská vláda navrhly československé vládě, aby odstoupila Německu pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva.

20. září

Hodžova vláda odmítla britsko-francouzský požadavek na odstoupení Sudet Německu.

21. září

Skupina poslanců Národního shromáždění různého politického zaměření vytvořila neoficiální orgán, tzv. výbor na obranu republiky; byli mezi nimi například L. Rašín (předseda), V. Klíma, J. Stránský, B. Stašek, K. Gottwald, J. Šverma. Rychlý vývoj událostí mu však neumožnil rozvinout činnost.

Britský vyslanec Newton a francouzský vyslanec de Lacroix požádali ultimativně prezidenta Beneše, aby vláda změnila svůj negativní postoj k odstoupení pohraničí. Vláda poté vyslovila souhlas s britsko-francouzskou smlouvou. Zpráva vyvolala mohutnou demonstraci v Praze i v mnoha českých městech.

V plénu Společnosti národů vystoupil sovětský ministr zahraničí M. Litvinov na obranu Československa.

22. září

Výbor na obranu republiky svolal veřejnou manifestaci. Před sněmovnou Národního shromáždění (Rudolfinem) v Praze se shromáždilo na čtvrt milionu lidí. Hodžova vláda podala demisi. Nahradila ji nová vláda generála J. Syrového (tzv. úřednická).

Britský ministerský předseda Chamberlain se sešel s A. Hitlerem v Bad Godesbergu; Hitler se už nespokojil s odstoupením Sudet Německu a žádal splnění územních požadavků Polska a Maďarska (do tří měsíců).

23. září

Syrového vláda prohlásila Hitlerovy požadavky z Godesbergu za nepřijatelné a vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

25. září

Československý vyslanec v Londýně Jan Masaryk předal britské vládě odpověď Syrového kabinetu, který odmítl Hitlerovy požadavky obsažené v tzv. godesbergském memorandu.

26. září

Uveřejněno německé memorandum, které požadovalo do 1. října 1938 vyklizení pohraničních oblastí a hlasování lidu ve smíšených oblastech do 25. listopadu.

Hitler odmítl britský návrh, aby forma odstoupení území byla stanovena na jednání mezi Němci a Čechy za přítomnosti britských delegátů, a oznámil, jestliže nebudou přijaty jeho požadavky do 14 hodin 28. září, německá vojska vpadnou do ČSR.

27. září

N. Chamberlain v projevu prohlásil, že Velká Británie není za všech okolností povinna přijít Československu na pomoc. O den později požádal B. Mussoliniho, aby se ujal funkce prostředníka v mezinárodním jednání o Hitlerových požadavcích. Také Francie intervenovala pro toto jednání.

29. září

Z iniciativy britské a americké diplomacie a z podnětu Mussoliniho se sešla v Mnichově konference evropských velmocí: Německa (A. Hitler), Velké Británie (N. Chamberlain), Francie (E. Daladier) a Itálie (B. Mussolini) k jednání o německých požadavcích. Po půlnoci 30. září podepsali přítomní dohodu, která plně akceptovala německé představy. ČSR nebyla k jednání přizvána.

30. září

Na Pražském hradě přijala vláda v přítomnosti prezidenta republiky mnichovský diktát. To znamenalo konec první republiky. Nastalo krátké období tzv. druhé republiky.

1. října

Československá vláda ustoupila před ultimátem polské vlády (odevzdáno těsně před půlnocí 30. září) a souhlasila s odtržením značné části Těšínska (810 km2 zabralo Polsko, zůstalo 468 km2), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariše od ČSR. Hraniční smlouvy byly podepsány ve dnech 23. a 30. listopadu.

1.-10. října

Německá armáda obsadila pohraniční oblasti českých zemí.

4. října

Částečná rekonstrukce vlády generála Syrového (zejména nově bylo obsazeno křeslo ministra zahraničí - místo K. Krofty nastoupil F. Chvalkovský).

5. října

Prezident Beneš abdikoval na funkci prezidenta a 22. října odletěl do Anglie.

6. října

Na shromáždění v Žilině se většina politických stran (s výjimkou komunistů a sociálních demokratů) poddala Hlinkově slovenské ludové straně a podepsala tzv. žilinský protokol požadující autonomii Slovenska a vytvoření samostatné slovenské vlády; již 7. října byla jmenována první slovenská autonomní vláda v čele s J. Tisem (měla čtyři ministerstva, tito ministři se zároveň stali plnoprávnými členy československé vlády).

9.-13. října

V Komárně proběhla československo-maďarská jednání o odstoupení jižních oblastí Slovenska Maďarsku; skončila bez výsledku. Po intenzivním diplomatickém jednání byla záležitost předložena arbitrážnímu rozhodnutí do Vídně.

10. října

Na Slovensku založena Deutsche Partei (Německá strana), která nahradila Karpatendeutsche Partei (Karpatoněmeckou stranu, politickou stranu Němců na Slovensku); byla organizována na vůdcovském principu, vůdcem byl F. Karmasin, tiskovým orgánem Deutsche Stimmen.

11. října

Jmenována autonomní vláda Podkarpatské Rusi v čele s A. Bródym; 26. října byla nahrazena vládou A. Vološina. Územní ztráty ČSR pokračovaly zabráním Petržalky a Devína německou armádou.

28. října

Nařízením slovenské vlády se Hlinkova garda stala jedinou brannou organizací na Slovensku; struktura zahrnovala místní, okresní a oblastní velitelství a Hlavní velitelství. Nejvyšším velitelem byl J. Tiso, hlavním velitelem K. Sidor (po něm A. Mach).

Na Podkarpatské Rusi byla zastavena činnost všech politických stran, povolena byla pouze Ukrajinská národní jednota.

30. října

Prohlášením Národe! (otištěné v Národní politice) se ohlašoval vznik fašistické skupiny Akce národní obrody (ANO) v čele s prof. K. Dominem (brzy nahrazen prof. S. Mentlem). Stoupenci tohoto hnutí chtěli dovršit fašizaci státu, 'sjednotit celý národ v jediné totalitní politické straně s programem nového sociálního češství' a plně se přimknout k ose Berlín-Řím.

2. listopadu

Ve vídeňském Belvedéru ukončeno rozhodnutím německého ministra zahraničí J. von Ribbentropa a italského ministra zahraničí G. Ciana arbitrážní jednání o maďarsko-československé hranici. Podle protokolu podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarska a ČSR mělo Československo odstoupit ve dnech 5.-10. listopadu 1938 značnou část svého území Maďarsku (téměř polovinu Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a část jižního a východního Slovenska). Jednalo se o 11 927 km2 s více než 1 milionem obyvatel. Vídeňská arbitráž uzavírala územní dělení pomnichovského Československa, které tak ztratilo celkem 41 098 km2 a 4 879 000 obyvatel.

5. listopadu

V Liberci byla formálně rozpuštěna Sudetendeutsche Partei; splynula s hitlerovskou NSDAP.

8. listopadu

Hlinkova slovenská ludová strana a slovenská agrární strana se dohodly na vytvoření 'celonárodní strany'; do ní postupně vstoupily i další slovenské politické subjekty. Vznikla tak Slovenská ludová strana, strana slovenské národní jednoty.

9. listopadu

K. Gottwald odjel do Moskvy; v prosinci se zde ustavilo zahraniční vedení KSČ (K. Gottwald, J. Šverma, R. Slánský aj.).

18. listopadu

Sloučením dosavadních českých pravicových stran pod vedením agrárníků a se zapojením větší části Československé strany národně socialistické byla vytvořena Strana národní jednoty; v jejím čele stál R. Beran. Po 15. březnu 1939 byla rozpuštěna, většina členstva přešla do Národního souručenství.

19. listopadu

Národní shromáždění přijalo Ústavní zákony o autonomii Slovenské krajiny (č. 299/1938 Sb.) a o autonomii tzv. Podkarpatské Rusi (č. 328/1938 Sb.); oficiální název státu nyní zněl Česko-Slovensko.

20. listopadu

Vydán zákon o sjednocení sudetoněmeckého území s nacistickou třetí říší.

30. listopadu

Novým prezidentem byl (jako nezávislá osobnost) zvolen E. HÁCHA [funkční období 1938-1939, 1939-1945 tzv. státní prezident], bývalý první prezident Nejvyššího správního soudu; Hácha dostal 272 hlasů z 312 možných.

1. prosince

Jmenována nová vláda v čele s R. Beranem. Současně byla jmenována i druhá autonomní slovenská vláda v čele s J. Tisem a také vláda Podkarpatské Rusi byla reorganizována (předsedou zůstal A. Vološin).

11. prosince

Na ustavujícím sjezdu byla z členů sociální demokracie a levicověji orientovaných národních socialistů založena Národní strana práce; vedoucími činiteli byli A. Hampl, B. Laušman, J. Nečas, tiskovým orgánem byla Národní práce. Rozešla se po 15. březnu 1939, členstvo přešlo do Národního souručenství.

15. prosince

Národní shromáždění schválilo zmocňovací zákon, který umožňoval vládě nahrazovat po dobu dvou let zákony vládními nařízeními a měnit ústavu. Zákon likvidoval parlamentní demokracii v Československu.

23. prosince

Vláda vydala nařízení o politických stranách (č. 355 Sb.), podle něhož mohly být napříště zakládány strany pouze se svolením vlády, která postupovala podle svého uvážení.

27. prosince

Ministerstvo vnitra úředně rozpustilo v českých zemích KSČ (již 20. října zastavena její činnost); ta přešla do ilegality.

13. ledna

Rozpuštěna zemská zastupitelstva v českých zemích.

21. ledna

Ministr zahraničí F. Chvalkovský jednal v Berlíně s německým ministrem zahraničí J. von Ribbentropem.

26. ledna

Parafována smlouva o spolupráci česko-slovenské policie s gestapem.

16. února

Strana národní jednoty přijala nový program, který vycházel z koncepce italského korporativního fašistického státu a usiloval o zavedení totalitního systému v Česko-Slovensku. Do politické praxe se ho nepodařilo již uvést.

28. února

Ministři slovenské autonomní vlády F. Ďurčanský a M. Pružinský jednali v Berlíně s H. Göringem o finanční pomoci Slovensku; ten slib pomoci podmínil rozbitím ČSR.

1. března

Zrušena branná povinnost státu; předtím (do 28. února) byla provedena demobilizace armády.

7. března

Nacistický předák A. Seyss-Inquart jednal v Bratislavě s J. Tisem a K. Sidorem a snažil se je přimět k vyhlášení samostatnosti Slovenska.

9. března

V noci z 9. na 10. března začal na Slovensku vyhlášením stanného práva vojenský zásah generála B. Homoly proti slovenským separatistům (tzv. Homolův puč); vedl k sesazení vlády J. Tisa prezidentem Háchou a k vyhlášení tzv. vojenské diktatury. Vzniklé situace využila německá propaganda.

11. března

Do čela slovenské vlády povolán (umírněnější) velitel Hlinkových gard K. Sidor; opřel se o tuto gardu, dosáhl odvolání mimořádných opatření a také vládního vojska a četnictva ze Slovenska. Tiso odešel na svou faru v Bánovcích.

12. března

V 'den německých hrdinů' napadli němečtí ordneři na Jihlavsku, Brněnsku, Olomoucku a Ostravsku českou policii a několik mužů zranili.

13. března

Na zasedání předsednictva Slovenské ludové strany oznámil J. Tiso, že je pozván do Berlína k Hitlerovi.

J. Tiso a F. Ďurčanský jednali v Berlíně s A. Hitlerem, který požadoval okamžité odtržení Slovenska od Česko-Slovenska a vytvoření samostatného slovenského státu; jinak hrozil, že v případě nesouhlasu přenechá slovenský prostor Maďarsku (Sidor odmítl vyhlásit samostatnost Slovenska).

14. března

Slovenský sněm vyhlásil v Bratislavě nezávislý a samostatný slovenský stát.

Maďarsko zaslalo česko-slovenské vládě ultimátum, v němž žádalo okamžité odstoupení Podkarpatské Rusi a zároveň zahájilo vojenské akce k její okupaci; část 12. pěší divize generála Svátka se postavila na odpor (14.-16. března).

Prezident E. Hácha s ministrem zahraničí F. Chvalkovským odjeli do Berlína, kde jim A. Hitler o jedné hodině po půlnoci oznámil 'nezvratnou vůli' okupovat za několik hodin zbytek českých zemí a připojit je k říši. V případě nesouhlasu s okupací vyhrožoval zničením Prahy leteckým bombardováním. Brutálnímu nátlaku Hácha podlehl; také vláda v Praze se tomuto diktátu podvolila.

15. března

Během dne okupovala vojska nacistického Německa české země tzv. druhé republiky (na odpor se postavili vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku). Do 15. dubna byla výkonná moc svěřena vojenské správě v čele s vrchním velitelem německé armády generálem W. Brauchitschem. V Čechách byl výkonnou mocí pověřen generál J. Blaskowitz, šéfem civilní správy se stal K. Henlein. Na Moravě převzal výkonnou moc generál W. List, civilní správu J. Bürckel.

Krajinský autonomní sněm vyhlásil Podkarpatskou Rus za samostatný stát; o den později však dokončila obsazení země maďarská vojska a připojila ji k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko.

Ustaven Český národní výbor svatováclavský v čele s R. Gajdou; na nátlak nacistů musel svou činnost 21. března 1939 ukončit.

16. března

A. Hitler vydal v Praze výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.). Protektorátu byla odepřena státní povaha a stal se integrální součástí Německé říše. Nastala otevřená teroristická německá diktatura, zabezpečovaná rozsáhlým donucovacím aparátem. Protektorát neměl žádnou mezinárodně právní způsobilost k jednání (i když byla formálně zřízena funkce vyslance protektorátní vlády v Berlíně). Nebylo mu přiznáno ani právo na samostatnou vojenskou moc, byla rozpuštěna armáda a povoleno jen tzv. vládní vojsko.

Jmenována první protektorátní vláda v čele s R. Beranem (byla pokračováním vlády česko-slovenské bez účasti K. Sidora).

Z rozkazu nacistů vydaly zemské úřady příkaz k vypátrání a zajištění osob 'podezřelých z komunistické činnosti'; šlo o tzv. akci Gitter (Mříže), při níž bylo zatčeno 4376 osob, převážně komunistů a německých emigrantů.

E. Beneš zaslal představitelům velmocí protest proti německé okupaci českých zemí.

18. března

A. Hitler jmenoval říšským protektorem v Čechách a na Moravě K. von Neuratha a jeho zástupcem ve funkci státního sekretáře K. H. Franka.

18. března-20. dubna

Krajanské organizace v USA - České národní sdružení, Slovenské národní sdružení a Sdružení českých katolíků se v Chicagu sjednotily k podpoře boje za obnovu ČSR v Československou národní radu v Americe.

21. března

Ustaven přípravný výbor Národního souručenství v čele s E. Háchou; ten jmenoval vedení této organizace (vedoucím se stal A. Hrubý), která se měla stát masovou stranou, jež by byla oporou protektorátní vlády a prezidenta. V březnu a dubnu proběhl masový nábor, při němž bylo získáno 97 % mužské dospělé populace.

Rozpuštěno (E. Háchou) Národní shromáždění.

Stanoven poměr protektorátní koruny k říšské marce (1 : 10).

25. března

Rozhodnutím německé vlády byly odtržené oblasti českých zemí začleněny do německých žup (k Prusku - Hlučínsko, k Bavorsku, k župám Hornodunajské a Dolnodunajské, zbytek se stal Říšskou župou sudetoněmeckou).

konec března

Počátky budování ilegálních organizací - 1. Obrany národa, zakladateli se stali zejména vyšší důstojníci bývalé československé armády (generálové J. Bílý, B. Homola, H. Vojta v Čechách, na Moravě S. Ingr, B. Všetička). Organizace se podílela za pomoci legionářů, sokolů, učitelů na zpravodajské činnosti a organizování ilegálních přechodů do zahraničí; 2. Politického ústředí, pro udržování styků s odbojovou západní emigrací a rozvíjení zpravodajské činnosti. Ve vedení působili L. Rašín, F. Richter, F. Hála, vedoucím celé sítě byl P. Šámal a tajemníkem V. Klecanda; 3. Petičního výboru Věrni zůstaneme, sdružoval členy bývalých dělnických stran a odborů, zaměřil se na zpravodajskou činnost a organizování ilegálních přechodů za hranice. Jeho jádro tvořili J. Fischer, V. Čížek, generál J. Čihák, J. Fukátko; 4. komunistické sítě, mající zkušenosti z ilegální práce již za druhé republiky a vytvářející ilegální organizace od závodních a místních přes okresní a krajské až po I. ilegální ústřední výbor (E. Klíma, E. Urx, J. Zika), řízený zahraničním vedením KSČ v Moskvě.

16. dubna

Za předsednictví vyslance J. Masaryka vznikl v Londýně Československý výbor ve Velké Británii (členy byli zástupci krajanské kolonie a političtí emigranti).

27. dubna

Státní prezident E. Hácha jmenoval novou protektorátní vládu v čele s generálem A. Eliášem.

30. dubna

V Krakově byla ustavena Zahraniční vojenská skupina československá, umístěna v Malých Bronovicích u Krakova (zhruba 350 vojáků). Budování jednotky (oficiálně jí velel podplukovník L. Svoboda) naráželo na nepřízeň polských úřadů, ale komplikace vznikaly i s příchodem generála L. Prchaly. Jednotka se zapojila (letci a specialisté) do bojů proti Němcům po přepadení Polska, poté část odešla do Rumunska, část (se Svobodou) do SSSR.

květen

Vytvořeno tzv. vládní vojsko z profesionálních vojenských kádrů bývalé československé armády; jeho početní stav se pohyboval kolem 7 tisíc mužů vyzbrojených jen lehkými pěchotními zbraněmi. Vykonávalo strážní službu a úkoly technického rázu.

6. května

Převoz tělesných ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy; akt se stal příležitostí k protinacistické manifestaci; podobně vyzněla i vzpomínka na M. J. Husa (6. července) a poutě na hory (30. dubna na Říp, 13. srpna u sv. Vavřinečka na Chodsku, 20. srpna na Hostýn).

6. června

Jmenováno nové předsednictvo Národní rady české, kulturně politické instituce (počátky sahají k roku 1900) podporující perzekvované umělce a studenty. Její členové byli zapojeni v různých složkách nekomunistického odboje; předsedou byl prof. J. Kapras (do 19. ledna 1942 ministr školství a národní osvěty).

21. června

Říšský protektor K. von Neurath vydal nařízení o židovském majetku; započala nová etapa systematické, totální expropriace protektorátního židovského obyvatelstva (uplatňování kritéria židovství podle norimberských zákonů). Arizaci podléhaly i podniky akciových společností s 25 % židovskou účastí.

30. června

Ustavena Národní odborová ústředna zaměstnanecká jako složka Národního souručenství; vznikla sloučením dřívějších odborových organizací a sdružovala vlastně dva větší celky - Ústředí jednot dělnických (21 jednot) a Ústředí jednot soukromých zaměstnanců (5 jednot).

25. července

Protektorátní vláda vydala nařízení o všeobecné pracovní povinnosti.

28. srpna

Československý vyslanec v Paříži Š. Osuský odevzdal francouzskému ministru zahraničí nótu, v níž oznámil přání Čechů a Slováků ve Francii účastnit se bojů proti Německu a žádal o souhlas k provedení mobilizace československých občanů ve Francii.

1. září

V den nacistické agrese vůči Polsku (počátek II. světové války) zahájena rozsáhlá zatýkací akce (akce Albrecht I) proti kulturním pracovníkům, sokolům, komunistům, sociálním demokratům; postiženo bylo na 2 tisíce osob (akce probíhala do konce září t. r.), většina z nich poslána do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald.

Protektorát Čechy a Morava byl rozdělen na sedm správních oblastí, z nichž každá měla v čele vrchního zemského radu.

3. září

Polský prezident I. Mościcki vydal dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků v Polsku; měl zhruba 960 příslušníků a účastnil se bojů v oblasti Tarnopolu. Po 18. září většina jednotky ustoupila na území obsazené Rudou armádou (dostali se do internace). Jen část (letci) unikla přes Rumunsko na Střední východ a odtud do Francie.

29. září

Ve Francii byl ustaven I. pěší prapor (16. října se rozrostl na pěší pluk, 15. listopadu vznikl kádr II. pěšího pluku). Začátkem ledna vstoupili do vojska českoslovenští interbrigadisté ze Španělska. 15. ledna se vytvořila 1. československá divize.

1. října

V protektorátě byly zavedeny odběrné lístky na potraviny; později se lístkový systém rozšířil i na textil, obuv a další důležité životní potřeby. Týdenní spotřební dávky rozlišovaly tři kategorie (obyčejní spotřebitelé, těžce a velmi těžce pracující); zvláštní příděly byly určeny dětem.

2. října

Francouzský ministerský předseda E. Daladier a vyslanec Š. Osuský podepsali československo-francouzskou smlouvu o vytvoření československé armády ve Francii.

28. října

Ve výroční den vzniku ČSR proběhly v řadě měst v protektorátě demonstrace; nejbouřlivější byly v Praze, množství lidí bylo zatčeno. Střelbou byl smrtelně zraněn medik J. Opletal a dělník V. Sedláček.

15. listopadu

V Praze na Albertově se konalo smuteční rozloučení se studentem J. Opletalem; vyznělo jako spontánní masová demonstrace proti okupantům.

17. listopadu

V noci ze 16. na 17. listopad nařídili nacisté razie ve studentských kolejích v Praze i Brně; došlo k zatýkání a 9 studentských funkcionářů bylo v Praze v ruzyňských kasárnách bez soudu popraveno, dalších 1050-1070 studentů bylo deportováno do koncentračních táborů. Z Hitlerova příkazu byly uzavřeny české vysoké školy (údajně na 3 roky). 17. listopad se stal symbolem boje proti totalitnímu režimu mladé generace.

V Paříži se oficiálně ustavil Československý národní výbor, dočasný ústřední orgán odboje (do 22. července 1940); již měsíc předtím (17. října) se na něm dohodli vedoucí činitelé emigrace (E. Beneš, J. Šrámek, Š. Osuský, S. Ingr, R. Viest, H. Ripka, E. Outrata). Francouzská vláda tento orgán uznala 17. listopadu, britské uznání následovalo 20. prosince t. r. Současně byl 17. listopadu vydán mobilizační rozkaz vztahující se na všechny bojeschopné občany v zahraničí.

listopad-únor 1940

Gestapu se podařilo proniknout k řídícímu centru Obrany národa a vážně postihnout celou její ilegální síť; v důsledku těchto zásahů dosáhlo gestapo v první polovině roku 1940 faktického rozbití organizace jako připravované podzemní armády (údajně se počítalo s 80 tisíci muži).

leden-únor

Začalo formování koordinačního centra nekomunistického (občanského) odboje - Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD); ustavil se na přelomu dubna a května t. r. a zastoupeny v něm byly vždy dvěma osobami Politické ústředí, Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. Orgán udržoval kontakt i s dalšími občanskými odbojovými organizacemi.

28. ledna

V Paříži se z iniciativy M. Hodži ustavilo separátní 'vzdorocentrum' zahraničního odboje - Česko-slovenská národní rada; Hodža se dostal do vážného rozporu s Benešovým Československým národním výborem a již 22. listopadu 1939 vytvořil Slovenskou národní radu. Část českých opozičníků, povzbuzena Hodžovou akcí, založila začátkem ledna 1940 v Londýně tzv. Český akční výbor, v němž působili Benešovi odpůrci (V. Myslivec, I. Marek, F. Dvorník). Beneš dosáhl u francouzské vlády zákroku proti Hodžově radě, takže byla 14. února zakázána. To byl výrazný krok k izolaci Benešových odpůrců.

11. června

2. československý pluk ve Francii se účastnil bojů s německými jednotkami u Coulommiers; po pádu Francie byla asi třetina československých vojáků evakuována do Anglie.

26. června

E. Beneš vyslovil v rozhlasovém projevu z Londýna myšlenku kontinuity československého prozatímního státního zřízení s předmnichovskou republikou.

29. června

Za přispění anglického konzula se podařilo evakuovat 206 československých vojáků z Bejrútu do palestinského pohraničního tábora v As Sumeiryi; zde z nich byl založen 4. československý pěší pluk (jednotka byla součástí 1. československé divize ve Francii, velitelem byl R. Viest).

9. července

Československý národní výbor se usnesl ustavit na britské půdě prozatímní státní zřízení; bylo tvořeno prozatímní vládou v čele s J. Šrámkem, prezidentem - stal se jím E. BENEŠ [1940-1948] a Státní radou.

12. července

V Londýně byl zřízen tzv. Inspektorát československého letectva v čele s generálem K. Janouškem. Podle dohody s britskou vládou (z 25. října 1940) byli českoslovenští letci (do konce roku 1940 se jich shromáždilo ve Velké Británii 1287) zařazeni do tzv. dobrovolnické zálohy britského královského letectva (RAF). První peruť vznikla jako 310. stíhací 12. července 1940 v Duxfordu, další 311. bombardovací peruť 30. července t. r. v Cosfordu a 312. stíhací peruť 5. září t. r. opět v Duxfordu. Dne 10. června 1941 byla vytvořena v Cattericku 313. stíhací peruť. Další českoslovenští letci byli po skupinách i jednotlivě zařazováni k britským perutím. Českoslovenští stíhači se účastnili ve dnech 13. srpna-31. října bitvy o Anglii (sestřelili 56 nepřátelských letadel).

21. července

Britská vláda uznala prozatímní československou vládu v zahraničí.

V Londýně byl ustaven poradní sbor prezidenta republiky a pomocný kontrolní orgán - Státní rada československá, skládající se ze zástupců politických stran v emigraci. Předsedou byl R. Bechyně (1940-1941) a P. Maxa (1941-1945). Státní rada měla několik stálých výborů a tvořilo ji nejprve 40, od listopadu 1941 50 osob. Zahajovací schůze proběhla 11. prosince 1940. Právní statut Státní rady byl doplňován.

srpen

Další vlna hromadného zatýkání důstojníků a vojáků v protektorátě.

1. října

Uzavřena celní unie mezi Německem a protektorátem (ohlášena již Hitlerovým výnosem o zřízení protektorátu z 16. března 1939); umožňovala snadnější expanzi německého kapitálu do hospodářství českých zemí.

25. října

Podepsána československo-britská dohoda o postavení československých pozemních jednotek a letectva vůči britskému vojsku a letectvu; současně podepsána úmluva o způsobu financování československého vojska a o právu disponovat československým zlatem uloženým u Bank of England.

U československé vojenské jednotky na Středním východě byl zřízen Československý pěší prapor 11 - Východní.

Ve Velké Británii ustavena 1. československá smíšená brigáda.

11. listopadu

V Londýně byla podepsána československo-polská deklarace o poválečné spolupráci; jejími signatáři byli H. Ripka a S. Stroňski.

23. ledna

Protektorátní vláda vydala nařízení o nucených pracech mužů od 18 do 50 let.

26. června

E. Beneš zaslal zvláštní depeši státnímu prezidentu E. Háchovi, v níž ho varoval před dalšími ústupky okupantům a žádal, aby vláda podala demisi.

18. července

V Londýně došlo k podpisu úmluvy mezi emigrační československou vládou a SSSR (zásadní přelom způsoben vstupem SSSR do války 22. června 1941); smlouva obsahovala souhlas obou vlád k výměně vyslanců a závazek vzájemné podpory ve válce proti Německu. Sovětská strana v ní souhlasila s formováním československé zahraniční vojenské jednotky v SSSR.

Britská vláda uznala definitivně československou vládu v zahraničí; 31. července provedla předběžné uznání vláda USA.

září

Ukončena jednání mezi představiteli II. ilegálního vedení KSČ a Ústředního vedení odboje domácího, jež vedla k vytvoření společného orgánu - Ústředního národně revolučního výboru československého; ten vyzýval k vytváření národních výborů a národních gard. Po příchodu R. Heydricha do Prahy na podzim 1941 byl rozbit jak ÚVOD, tak i tento vrcholný orgán domácího odboje.

27. září

Zastupujícím říšským protektorem byl jmenován generál SS a policie R. Heydrich; dosavadní říšský protektor K. von Neurath byl poslán 22. září na 'zdravotní dovolenou'. Hned po příchodu do Prahy dal Heydrich zatknout předsedu vlády A. Eliáše.

28. září

R. Heydrich vyhlásil první stanné právo; současně byly zřízeny i stanné soudy při řídících úřadovnách gestapa v Praze a Brně. Do konce října bylo popraveno na 300 odbojových pracovníků (například generálové J. Bílý a H. Vojta). Stanné právo bylo odvoláno 20. ledna 1942.

8. října

Gestapo zahájilo Akci Sokol, masový úder proti české tělovýchovné organizaci Sokol, kdy došlo k zatčení členů vedení, župních funkcionářů i části členstva sokolských jednot. Postiženo bylo asi 1500 sokolů, většina poslána do koncentračních táborů. 12. října byla Česká obec sokolská rozpuštěna, její majetek zabaven; Sokol byl zakázán již v dubnu t. r.

16. října

Z Prahy byl odeslán první transport Židů do ghetta v Lodži; do Terezína přijeli první Židé 24. listopadu t. r.

21. října-10. prosince

Československý pěší prapor 11 - Východní pod velením podplukovníka K. Klapálka v počtu 634 vojáků se zúčastnil obrany obleženého středomořského přístavu Tobruk (českoslovenští vojáci byli přiděleni k polské jednotce). 10. prosince byl zahájen osvobozovací úder, Tobruk byl po 244 dnech obklíčení svobodný.

25. listopadu

V londýnském projevu nastínil E. Beneš svou představu o řešení německé otázky (navrhoval co největší rozšíření českého území, mimo národnostně české území měly být zřízeny tři župy a Němci ve vnitrozemí se měli vystěhovat nebo důsledně počeštit). Počítal s odsunem zhruba 1 milionu Němců (zejména válečných zločinců).

4. prosince

Do terezínského ghetta přijel první transport Židů (1000 osob); s jeho budováním se započalo 24. listopadu 1941. V dalších měsících následovaly desítky dalších transportů z celého protektorátu (od června 1942 sem byli deportováni i Židé z Německa, Rakouska, Nizozemí, Slovenska a Maďarska).

16. prosince

Československá vláda v Londýně oznámila spojeneckým vládám, že je ve válečném stavu s Německem a Maďarskem, a to od chvíle prvních násilných činů obou států vůči ČSR. Současně se v prohlášení konstatovalo, že ČSR je ve válečném stavu se všemi jinými státy, které jsou ve válečném stavu s Velkou Británií, SSSR a USA. Československo se tak zařadilo do protihitlerovské koalice.

9. ledna

Z terezínského ghetta odjelo prvních tisíc Židů transportem do Rigy; do října 1944 bylo odtud vypraveno do ghett a vyhlazovacích táborů v Pobaltí a východním Polsku 86 933 obětí rasové genocidy (přežilo jich 3097).

15. ledna

Protektorátní vláda vydala nařízení č. 14 Sb. o nové organizaci některých ústředních úřadů; byl zrušen úřad předsednictva ministerské rady a vláda jako kolektivní orgán přestala prakticky existovat, zůstala jen jednotlivá ministerstva.

19. ledna

Jmenována nová protektorátní vláda v čele s J. Krejčím; předseda předchozí vlády generál A. Eliáš byl již 27. září 1941 na příkaz R. Heydricha zatčen gestapem a v monstrprocesu v Petschkově paláci odsouzen 1. října t. r. k trestu smrti.

V Londýně byla podepsána H. Ripkou a E. Raczyńskim další československo-polská deklarace, která ve 14 bodech obsahovala podrobně propracovaný plán konfederace. Jednání o konfederaci pokračovala po celý rok 1942 (vznikl společný odborový výbor, konaly se společné porady lékařů, inženýrů a dalších specialistů aj.). Nakonec se však (v letech 1943-1944) od plánu konfederace ustoupilo.

4. února

V tajném projevu pro nacistické pohlaváry vyložil R. Heydrich Hitlerův (a svůj) plán na 'konečné řešení' české otázky; v tomto smyslu se nesla jeho vystoupení už 2. a 17. října 1941.

5. února

Vyhlášen nábor do československé vojenské jednotky v SSSR, která byla soustředěna v Buzuluku (základ jednotky tvořilo 93 vojáků v čele s L. Svobodou).

14. března

Vydána vyhláška o prvním nuceném vystěhování obyvatelstva ve středních Čechách (mezi Vltavou a Sázavou) pro výcvikový tábor jednotek SS. Následovalo další masové vyhánění českých obyvatel z oblasti Brdska, Milovicka, Vyškovska a Benešovska.

28. dubna

E. Beneš v projevu v British Press Association připustil možnost odsunu většího počtu Němců z českých zemích (pod vlivem Heydrichovy politiky v protektorátě).

23. května

R. Heydrich vydal nařízení 'o výkonu správy z pověření říše' - RAV (Reichsauftragsverwaltung), což znamenalo fakticky převzetí dozoru nad zemskými a okresními úřady německými úředníky. Souviselo to s rušením působnosti zastupitelstev (nahrazována německými vládními komisaři). Celý proces zglajchšaltování místní správy byl dovršen vládním nařízením č. 51/1944 o úřednické správě obcí.

27. května

Členové desantu Anthropoid z Velké Británie J. Kubiš a J. Gabčík (vysazeni v noci z 28. na 29. prosince 1941 u Nehvizd poblíž Prahy) provedli atentát na R. Heydricha; ten na následky zranění 4. června zemřel. Na atentát odpověděli nacisté brutálním terorem. Bezprostředně po atentátu došlo k vyhlášení stanného práva. Následovalo zatýkání a hromadné popravy (tzv. heydrichiáda); mezi popravenými byli například bývalý premiér A. Eliáš (19. června) a V. Vančura (1. června). Stanné právo bylo odvoláno 3. července 1942, celkem bylo zatčeno 3188 osob a popraveno 1585 osob.

4. června

Novým zastupujícím říšským protektorem byl jmenován K. Daluege.

10. června

Na základě vykonstruovaných obvinění došlo ze strany nacistů k barbarskému vyhlazení obce na Kladensku - Lidic; 192 mužů bylo zastřeleno, 196 žen odvlečeno do koncentračního tábora v Ravensbrücku a 104 dětí posláno do tábora v Lodži (z nich bylo 82 usmrceno). Obec nacisté vyrabovali, poté budovy zapálili a celou ji srovnali se zemí.

17. června

Na přímý pokyn z Berlína zahájilo činnost Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, kolaborantská organizace (vznikala od podzimu 1941) zaměřená na převýchovu české mládeže v nacionálně socialistickém duchu; vedoucím byl jmenován ministr školství a národní osvěty E. Moravec.

18. června

Po atentátu na Heydricha byl zradou K. Čurdy odhalen tajný úkryt parašutistů v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. V obklíčení zde zahynuli oba aktéři atentátu spolu se svými pěti druhy.

24. června

Osada Ležáky na Chrudimsku se stala obětí nacistického zvěrstva; za existenci tajné radiostanice v místním mlýně bylo všech devět usedlostí vyrabováno a zapáleno, 33 dospělých obyvatel týž večer zavražděno na popravišti v pardubickém Zámečku a dalších 21 obyvatel (včetně 11 dětí) zahynulo později v plynových komorách vyhlazovacího tábora v Chelmnu.

5. srpna

Britská vláda odvolala svůj podpis pod mnichovskou dohodou; s podobným prohlášením vystoupil i francouzský Národní výbor vedený generálem de Gaullem, když označil 29. září mnichovskou dohodu od počátku za neplatnou.

17. září

Z příkazu K. H. Franka byla gestapem zahájena Akce E (Emigranten) na celém území protektorátu; bylo pozatýkáno několik set osob, jejichž nejbližší příbuzní uprchli do zahraničí a byli podezřelí, že vstoupili do zahraničních vojenských jednotek. Zatčení byli soustředěni v internačním táboře Svatobořice u Kyjova. Akce E pokračovala i v roce 1943, celkem bylo internováno na 3500 osob.

28. října

Vláda Spojených států definitivně uznala československou vládu v zahraničí.

23. února

K. H. Frank pronesl v pražské Lucerně projev k zahájení totální mobilizace v českých zemích; znamenalo to zvýšení nároků na pracovní sílu, totální nasazení na práci do říše a další omezování a likvidaci nedůležité výroby pro válku. Už od podzimu 1942 přišly do říše na práci celé ročníky mládeže 1921-1922, později ročníky 1918-1920.

8. března

1. československý samostatný prapor v SSSR byl nasazen k prvnímu boji s nacistickými jednotkami u osady Sokolovo; celkem zde zahynulo 86 příslušníků jednotky, nepřítel vykázal ztrátu 300-400 vojáků.

15. dubna

Anglo-americká letadla provedla první nálet na plzeňskou Škodovku.

1. května

V emigraci byl přijat představiteli politické reprezentace společný manifest komunistů, sociálních demokratů a národních socialistů o jednotném postupu v protifašistickém boji; manifest se stal programovým dokumentem Národního bloku pracujícího lidu měst a venkova.

12. května-9. června

Oficiální návštěva prezidenta E. Beneše v USA a Kanadě, při níž jednal o mezinárodních vztazích a poválečném uspořádání v Evropě (mj. i o odsunu Němců).

13. července

Nacisté vypálili obec Český Malín na Volyni; zavraždili při tom 400 jeho obyvatel (374 Čechů a 26 Poláků).

20. srpna

A. Hitler jmenoval W. Fricka novým protektorem (úřad nastoupil až 14. října); vedení protektorátu však dostal fakticky do rukou státní ministr K. H. Frank.

podzim

Začala se vytvářet ilegální organizace mládeže Předvoj jako součást komunistického odboje; u jejího zrodu stáli členové Sdružení evangelické mládeže při Českobratrském sboru J. A. Komenského v Praze-Smíchově a mladí dělníci. V čele stáli V. Dobiáš, K. Hiršl, J. Staněk. V březnu 1944 vyšlo první číslo časopisu Předvoj.

5.-6. listopadu

1. československá samostatná brigáda v SSSR (ustavena 7. července t. r. v počtu 3130 vojáků) byla nasazena do bojů o Kyjev (jako záloha 38. armády 1. ukrajinského frontu).

prosinec

Představitelé protifašistického odboje na Slovensku přijali tzv. Vánoční dohodu (současně vytvořili i Slovenskou národní radu), v níž se postavili za společný stát Čechů a Slováků.

12. prosince

V Moskvě podepsána (v přítomnosti E. Beneše) československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci; byla původně uzavřena na 20 let, v roce 1963 však prodloužena.

13.-23. prosince

E. Beneš jednal v Moskvě se zahraničním vedením KSČ o poválečném uspořádání poměrů v Československu.

23. prosince

Příslušníci 313. československé bombardovací perutě potopili německou loď Alstenrufer. Českoslovenští letci se podíleli na vzdušné obraně Velké Británie, na přípravě invaze a účastnili se i náletů na Německo. Ztráty činily na 560 mrtvých letců.

leden

Českoslovenští účastníci odbojového hnutí ve Francii vytvořili Československé bojové družiny, které se zúčastnily bojů v pařížském povstání (19.-25. srpna 1944).

1.-2. ledna

1. československá samostatná brigáda v SSSR se účastnila bojů o Rudu a Bílou Cerkev, při nichž utrpěla značné ztráty. K dalším bojům došlo ve dnech 3. ledna až 7. března na pravobřežní Ukrajině u Žaškova.

23. ledna

Z popudu K. H. Franka byla založena Liga proti bolševismu, kolaborantská organizace s protikomunistickým a protisovětským zaměřením; jejími zakladateli byli například prof. J. Drachovský a J. Bartoň z Dobenína; Liga podléhala přímo ministerstvu školství a lidové osvěty (ministru E. Moravcovi). Její činnost spočívala zejména v pořádání přednášek a manifestačních shromáždění.

8.-9. března

V koncentračním táboře Osvětim-Birkenau (v tzv. rodinném táboře) došlo k největší hromadné popravě československých občanů - Židů za 6 let okupace: zplynování 3792 mužů, žen a dětí (představovali zbytek mnohatisícového transportu z Terezína 6. září 1943).

duben-červenec

Vysazování dalších paravýsadků z Velké Británie (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk, Clay, Carbon, Potash aj.). Celkem bylo vysazeno na našem území 101 parašutistů, z nichž 50 jich padlo v boji, do rukou gestapa se nedostalo jen 40 parašutistů.

10. dubna

Z rozhodnutí sovětského velení byla 1. československá samostatná brigáda rozšířena na 1. československý armádní sbor v SSSR.

8. května

Došlo k podpisu československo-sovětské dohody o vztazích mezi orgány obou států po vstupu Rudé armády na území ČSR. Už při jednání na území Podkarpatské Rusi sovětské vojenské orgány tuto smlouvu porušovaly.

24.-25. května

11 praporů tzv. vládního vojska bylo přesunuto do severní Itálie (do prostoru Aosty přes Turín a Milán až po Rimini), kde převzaly ochranu železničních a jiných důležitých objektů proti italským partyzánům. Na 700 příslušníků vládního vojska přeběhlo k partyzánům, mnozí se dostali až na Západ.

léto

Vytvořena odbojová občanská organizace Rada tří (R3) v čele s generálem V. Lužou, prof. J. Grňou a J. Císařem. Odbojové skupiny této organizace se vytvářely zejména na Českomoravské vysočině, Brněnsku a v Praze. Jejím výchozím politickým programem se stal zkrácený program Petičního výboru Věrni zůstaneme nazvaný Co chceme? Na konci války se podílela na partyzánském hnutí a zúčastnila se i pražského povstání.

30. června

Vládním delegátem pro osvobozené území byl jmenován ministr F. Němec, jeho zástupcem generál R. Viest.

červenec

Americké letectvo zahájilo ofenzivu proti výrobě i skladům pohonných hmot (Záluží u Mostu, Pardubice, Kolín, Ostrava, Kralupy) a proti zbrojnímu průmyslu (Plzeň, Ostrava, Vsetín, Zlín, Kuřim aj.); letadla startovala z Anglie, a především z Itálie.

3. srpna

V Londýně vydány dva ústavní dekrety: č. 10/1944 Sb. o dočasné správě osvobozeného území, kterým se zřizoval úřad pro správu v čele s vládním delegátem jmenovaným prezidentem; č. 11/1944 Sb. o obnovení právního pořádku (platily předpisy vydané do 28. září 1938).

19. srpna

V protektorátě vyhlášena drastická válečná omezení.

22. srpna

Vydáno francouzsko-československé prohlášení o obnovení spojenecké smlouvy mezi ČSR a Francií.

Zahájena akce Gitter II. (Mříže), v jejímž průběhu byli pozatýkáni a posláni do koncentračních táborů poslanci a funkcionáři komunistické a sociálně demokratické strany (zatčeno bylo 240-260 osob).

29. srpna

Vypuklo Slovenské národní povstání, centrem se stala Banská Bystrica. Organizačně je připravila Slovenská národní rada spolu se svým vojenským ústředím (podplukovník J. Golian). K povstání se připojily nejen partyzánské oddíly (maximálně 20 tisíc mužů), ale proběhla i mobilizace slovenské armády (v závěru až 60 tisíc vojáků). Slovenská národní rada převzala jménem československé vlády veškerou moc na Slovensku. Nástup německých elitních jednotek a pomalá sovětská vojenská pomoc znamenala postupné zmenšování povstaleckého území (původně až 15 tisíc km2).

8. září-15. listopadu

1. československý armádní sbor v SSSR se účastnil bojů tzv. karpatsko-dukelské operace sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu; 6. října průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku. Nezdařená operace si vyžádala životy 21 tisíc sovětských a 1900 československých vojáků. Po roztržce mezi sovětským velením a československým velitelským sborem byl v noci z 9. na 10. září sesazen z funkce velitele československého sboru generál J. Kratochvíl a nahrazen L. Svobodou.

15. září

K. H. Frank vydal nařízení o trestu smrti za nedovolené překročení hranic mezi protektorátem a Slovenskem.

17.-28. září

Československé stíhací perutě se účastnily ochrany výsadkové operace spojeneckých jednotek v prostoru Arnheim, Nijmegen, Eindhoven.

26. září

Italská vláda vydala prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody a vídeňské arbitráže (z 2. listopadu 1938).

5. října

Československá samostatná obrněná brigáda zahájila obléhání německé posádky v přístavu Dunkerque v Calaiské úžině.

27. října

Německé jednotky obsadily Banskou Bystrici; povstání bylo zatlačeno do hor.

Vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela do Chustu na Podkarpatskou Rus, aby zde začala vykonávat svůj úřad, tj. vytvářela československou správu a zřizovala brannou moc. Brzy však docházelo ke konfliktům se sovětským velením (velitelstvím 4. ukrajinského frontu) v rozporu s dohodou z 8. května 1944 (vyhlášena mobilizace Rusínů do Rudé armády).

25.-26. listopadu

V Mukačevě se sešel první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, který zvolil Národní radu v čele s komunistou I. I. Turjanicou a přijal manifest O opětném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Národní rada přerušila styky s československým vládním delegátem a zakázala nábor do československé armády. Podkarpatská Rus přestala fakticky existovat jako součást ČSR. Celý proces probíhal pod patronací sovětských orgánů, které působily na tomto území po přechodu fronty.

4. prosince

V Londýně vydán ústavní dekret č. 18/1944 Sb. o volbách místních, okresních a zemských národních výborů, z nichž mělo vzejít Prozatímní národní shromáždění.

6. prosince

Německé speciální vojenské jednotky zahájily velkou 'zimní ofenzivu' proti partyzánskému hnutí v protektorátě; trvala do konce února 1945.

8. prosince

Vydán oběžník říšského protektora, jímž nacisté povolávali českou zemědělskou mládež ročníků 1921-1923 na zákopové práce (na stavbu tzv. jihovýchodního valu u Neziderského jezera v Dolním Rakousku).

14. prosince

V protektorátě začaly přípravy na uskutečnění ústupového plánu ARLZ (v říši vyhlášen 6. září t. r. a cílem bylo zanechat protivníkovi 'spálenou a pustou zemi'). Při přiblížení fronty k českým zemím byly z tohoto prostoru evakuovány tisíce německých uprchlíků z Východu, odváženy stroje, zařízení, suroviny. Nacisté na mnoha místech pustošili továrny, rozrušili i komunikace a odvezli řadu kulturních památek.

27. prosince

K. H. Frank vydal nařízení o pracovní mobilizaci českých mužů do 45 let na zákopové práce na Moravě a 20. ledna 1945 na zákopové práce v Moravské bráně a v podhůří Beskyd.

leden

Začalo formování jednotného ústředního odbojového orgánu v českých zemích - České národní rady; zastupovala ilegální KSČ, odboráře, Radu tří, skupiny z mládežnického, ženského i družstevního hnutí.

19. ledna

Jmenována nová (poslední) protektorátní vláda, jejímž předsedou se stal R. Bienert (zastupoval i státního prezidenta E. Háchu).

23. ledna

Protektorátní vláda vydala nařízení o nucených pracích pro všechny muže od 18 do 50 let.

30. ledna

Československá vláda v emigraci uznala prozatímní (polskou) lublinskou vládu (prosovětskou).

14. února

Praha zažila v poledne velké bombardování 62 letadel B-17 z 8. americké letecké armády; zahynulo na 700 lidí, dalších 1000 bylo zraněno.

březen-duben

V některých oblastech českých zemí se začaly výrazně aktivizovat partyzánské skupiny (na Valašsku, Beskydsku, Českomoravské vysočině, Podbrdsku).

10. března

4. ukrajinský front pod velením generála I. J. Petrova (26. března vystřídán A. I. Jeremenkem) zahájil ostravskou operaci; 24. března zasáhla do bojů i 1. československá samostatná tanková brigáda. 30. dubna byla osvobozena Ostrava.

17. března

Londýnská československá politická reprezentace v čele s E. Benešem přijela na jednání do Moskvy.

22.-29. března

V Moskvě proběhly porady čtyř českých politických stran (KSČ, lidové, národně socialistické a sociálně demokratické) a zástupců Slovenské národní rady (doplnili jednání 24. března, šlo o zástupce KSS a Demokratické strany). Předsedou jednání byl zvolen K. Gottwald a výsledkem bylo sestavení vládního programu (podkladem se stal návrh komunistů). Na jednání nebyl přítomen žádný zástupce domácího odboje.

25. března

2. ukrajinský front pod velením R. J. Malinovského zahájil bratislavsko-brněnskou operaci v návaznosti na vídeňskou operaci 3. ukrajinského frontu; u obce Lanžhota vstoupily sovětské jednotky 11. dubna na území Moravy a začalo osvobozování českých zemí.

31. března

Protektorátní státní ministr K. H. Frank byl ustanoven velitelem 'českomoravského obranného prostoru'; převzal řízení civilních i vojenských úřadů v celém protektorátu.

4. dubna

Po příjezdu do Košic (2. dubna) byla jmenována první vláda Národní fronty v čele se sociálním demokratem Z. Fierlingerem. 2. dubna odstoupila československá vláda v emigraci vedená J. Šrámkem a už 12. března formálně skončila svou činnost (listem E. Beneše) Státní rada, která tím uzavřela své čtvrté, prodloužené zasedání. Nová vláda byla výsledkem moskevských jednání představitelů londýnské exilové vlády s komunisty (22.-29. března 1945). Byla 25členná a tvořili ji zástupci českých (KSČ, sociální demokracie, národní socialisté, lidovci) a slovenských stran (KSS a demokraté), které se směly vrátit na poválečnou politickou scénu (agrárníkům, národním demokratům, živnostníkům a dalším politickým stranám nebyla povolena činnost). Vláda byla složena paritně a doplněna tzv. odborníky, bez účasti domácích odbojových pracovníků.

5. dubna

Nová vláda v čele se Z. Fierlingerem schválila na své první schůzi v Košicích vládní program dohodnutý v Moskvě; vešel do dějin jako Košický vládní program. Obsahoval 16 kapitol, které se týkaly všech základních politických, hospodářských, sociálních a kulturních otázek.

5.-12. dubna

V severní Itálii, kterou zachvátilo antifašistické povstání, přešlo na stranu italských partyzánů a spojenců asi 12 tisíc Čechů a Slováků; z nich se zformovala Československá samostatná brigáda v Itálii.

15. dubna

Vojáci 1. československé samostatné tankové brigády vstoupili v průběhu ostravské operace Rudé armády na československé území.

16. dubna

V jugoslávských horách se partyzáni 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova spojili s útvary Jugoslávské národně osvobozenecké armády a podíleli se pak na závěrečných bojích při osvobozování Jugoslávie.

18. dubna

Na československé území (v ašském výběžku v místě zvaném Kočičí hlava) vstoupily první americké útvary 358. pluku 90. pěší divize XII. sboru 3. armády generála G. S. Pattona a týž den obsadily nedaleké město Hranice (Rosbach).

19. dubna

Nacisté vypálili osadu Ploština na Vizovicku a 24 jejích obyvatel naházeli do plamenů; podobný osud stihl o čtyři dny později i osadu Prlov u Vsetína.

25. dubna

Nálet anglo-amerického letectva na plzeňskou Škodovku (ze 70 % byla zničena).

K. H. Frank vyslal delegaci protektorátní vlády a českých průmyslníků (Bienert, Klecanda, Kratochvíl, Hrubý, Adolf, Vamberský) do štábu nacistického maršála A. Kesselringa nedaleko Mnichova, aby odtud navázali jednání s americkým velením. 'Mise' skončila neúspěšně.

26. dubna

Osvobozením Brna skončila bratislavsko-brněnská operace Rudé armády.

29.-30. dubna

Ustavující schůze České národní rady v Praze. Z původního čtyřčlenného pracovního předsednictva byl tento sjednocující odbojový orgán rozšířen na 27 členů; předsedou byl zvolen prof. A. Pražák, místopředsedou komunista J. Smrkovský.

1. května

V českých zemích vypuklo spontánní povstání proti okupantům; začalo v Přerově a rozšířilo se do dalších měst a obcí (na Železnobrodsku, Semilsku, Jilemnicku, Jičínsku a Novopacku). Současně s tím zintenzivněla partyzánská činnost na Vizovicku a Zlínsku (pokusy o osvobození zdejších měst a obcí).

2. května

Na příkaz K. H. Franka se konala v terezínské Malé pevnosti poslední poprava 51 vězňů (mezi nimi byla skupina členů organizace Předvoj).

4. května

Vrchní velitel spojeneckých vojsk generál D. D. Eisenhower navrhl sovětskému velení, že prodlouží útok v protektorátě k linii Vltavy a Labe a 'očistí' od německých vojsk také západní (levý) břeh těchto řek (tedy o 50-100 km dále). Sovětské velení tento návrh na posunutí demarkační linie odmítlo.

5. května

Těžiště povstání se přesunulo do Prahy; ozbrojené boje začaly zápasem o rozhlas. Česká národní rada vydala dopoledne provolání o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích (přípravou převratu se zabývala již 3. května). V noci na 6. května vyrostlo v ulicích na 1600 barikád.

Povstání se rozhořelo i na Českomoravské vysočině a na Podbrdsku.

Nacisté vypálili obec Javoříčko na rozhraní Litovelska a Konicka; postříleli 38 mužů.

6. května

Americká armáda osvobodila Plzeň a během 7. května dosáhla povolené demarkační čáry (Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice), když jejich mise přijela až do Prahy.

Generál D. D. Eisenhower vydal rozkaz 3. armádě, aby zastavila další postup do nitra Čech; v oblasti západních a jihozápadních Čech operovalo 6 amerických divizí (150 tisíc vojáků). Americká vojska obsadila kolem 9 tisíc km2 (7 % tehdejší rozlohy republiky).

Československá vláda přesídlila z Košic do Bratislavy.

Do Prahy vstoupila střední skupina tzv. Vlasovovy armády (jedna ze dvou divizí rozmístěných v jižních a středních Čechách) pod velením generála S. K. Bunjačenka a snažila se (přes Vlasovův zákaz) dojednat s Českou národní radou politickou dohodu. Na několika místech Prahy vstoupili vlasovci do bojů s Němci. 8. května se po neshodách s velením povstalců stáhli z Prahy.

Od Drážďan zahájil 1. ukrajinský front (pod vedením maršála I. S. Koněva) pražskou operaci (původně plánována na 7. května). Pražská operace se rozvinula i od Budyšína, Brna a Olomouce (2. a 4. ukrajinským frontem).

7. května

V Praze probíhaly těžké boje, německé jednotky ostřelovaly město z tanků a děl, docházelo k bombardování některých městských částí a k terorizování obyvatelstva.

Němečtí fašisté zavraždili na náměstí v Třešti 47 obyvatel. K podobné tragédii došlo i ve Velkém Meziříčí. S převzetím moci do rukou revolučního národního výboru zde vypukl živelný převrat, do města se však vrátila německá jednotka, zajala přítomné muže na radnici a ze msty jich 60 zákeřně povraždila.

8. května

Česká národní rada i vojenské velení povstalé Prahy (generál K. Kutlvašr) uzavřeli dohodu o odchodu německé armády z města; byla v souladu s podmínkami o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil, podepsané den předtím v Remeši. Německé jednotky opouštěly město na západ a jihozápad.

9. května

Časně ráno pronikly předsunuté jednotky 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva ze severu a severozápadu do Prahy a likvidovaly poslední ohniska německého odporu. Praha byla opět svobodná.

Po sedmiměsíčním obléhání skončil bojový úkol československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque, když německá posádka kapitulovala. Veliteli naší brigády generálu A. Liškovi se vzdalo více než 20 tisíc německých vojáků spolu se třemi ponorkami a další bojovou technikou.