ÈÍM CHLUBITI SE A HONOSITI

ÈÍM CHLUBITI SE A HONOSITI

'Když jsem ve svém vìku mladém na cestu jeruzalémskou do zemì kdysi judské se vydal, nepøišlo mi to na mysl, abych to své putování a svou cestu kdy vùbec na svìtlo vydati mìl. Z daru božího však navrátiv se do vlasti, nìkterým dobrým pánùm a pøátelùm, kteøí žádostivi byli míti nìjakou známost cesty té a toho mìsta svatého, tohoto spisu jsem zapùjèoval. Mnozí majíce v nìm zvláštní libost dávali jej sobì pøepisovati a jiní mne snažnì napomínali, abych pro jiné také, kteøí takové vìci rádi èítají, jej vytisknouti dal. Já jsa toho dobøe povìdom, v jakou pomluvu a utrhání èastokrát každý takový se vydává, kterýž nìco nového vydati chce, již mnoho let jsem se toho vydání zbraòoval; nakonec však jsa pøemožen ustaviènými žádostmi a nabádáním dobrých pøátel, déle jim odporovati jsem nemohl a tu práci s vydáním knihy a také náklad svùj nemalý jsem podstoupil.'

Možná kdyby mìl podobné zábrany leckterý ze souèasných autorù, tak by byly knihkupecké pulty pøed leckterým škvárem ušetøeny. Leè takové soudnosti autorské již dnes nevidìti.Spisovatel reportáže o cestì do Svaté zemì byl snad až pøíliš skromný. Narodil se 11. kvìtna roku 1523. na Starém Mìstì pražském, v domì svého otce, zámožného obchodníka se sukny. Ty domy mìl jeho otec v Praze dva, ale to ještì nebylo všechno, vlastnil i tvrz, ves a dvùr v Chustenicích u Lodìnic a byl spolumajitelem rožmitálského panství. Tatínka dokonce pøijali do rytíøského stavu èeského, naèež mu byl ke jménu pøilepen pøídomek 'z Vlkanova.' Aby se jeho synek zdokonalil v lodním i pevnostním stavitelstvím, poslal ho na zahranièní studia. V sedmnácti letech nastoupil na universitu do Wittemberka (kde pùsobilo i nìkolik èeských mistrù), ale po dvou letech byl zpátky v Praze - pokraèoval tady na Vysokém uèení Karlovì, ovšem hned pøíštího roku (patrnì z obavy pøed morem, který zrovna tehdy u nás øádil) odešel na studia do Bavor. To už umìl kromì èeštiny plynnì latinsky, nìmecky, øecky, ba i vlašsky, a èetl v originále klasiky. V Ingolstadtu se nauèil hrát na flétnu, taky tam potkal Tadeáše Hájka z Hájku. Pan Hájek byl protomedikem neboli nejvyšším zemským lékaøem v Èechách. Pøivezl si z Vídnì mnohé matematické a astronomické knihy a pùjèoval je svým krajanùm. Synek pražského obchodníka se sukny se nauèil zhotovovat rùzné astronomické a zemìmìøické pøístroje. Roku 1546. se vydal na cestu do Palestiny.

Stále tu ještì nepadlo jeho jméno. Oldøich Prefát z Vlkanova.

'Vím, že kolika rozlièných hlav lidé jsou, že také rozliènì tuto mou práci souditi a vykládati budou; tito takto, jiní jinak; nìkterým se bude líbiti, jinými nelíbiti. A tak sumou pøedivní tu budou soudové, protože kolik hlav, tolik rozumù a tolik soudcù. Vtipnìjší a uèenìjší obšírné a zbyteèné mluvení štráfovati budou (jako že budou kritizovat), protìjším pak nìkteré vìci zvl᚝ neznámé zdáti se budou krátce a zatmìle vypsané. Jiní opìt budou dít: „Proè døíví do lesa vozí, však jsou jiní o témž psali v jazyku latinském, nìmeckém i èeském, jako nìjaký mnich Brocard, dále Aeneas Sylvius, frater Felix, Bernard z Pratenpachu a kanovník Monguntinus, item nìjaký rytíø Tucher z Norimberka, èesky pak nás jeden Èech Martin Kabátník.“ A snad jich ještì víc, o nichž já nevím. Jiní opìt øeknou: „;Je tomu již na 18 let, co se vrátil, proèpak tak dlouho sám toho nevydal?“; Nìkterým zas zcela nic se líbiti nebude, zvláštì tìm, kteøí tak vysokomyslné a velmi honosné mysli jsou, že toliko to, co oni smyslí a uèiní, nejvíce vychvalují, jiných však práci a usilování tupí, hanìjí a všelijak hyzdí.'

Cesta do Palestiny vede známou cestou. Do Svaté zemì se jede: na Benešov, pak dál na Tábor a Èeské Budìjovice, pøes Horní Dvoøištì se našinec pustí na Linec, odtud pøes Štýr a Feldkirchen, a to už je v Itálii, z Trevisa je to do Benátek jenom kousek. Tam se musí cestovatel do Svaté zemì poptat, zdali zrovna neodplouvá jižním smìrem nìjaká loï. Kupøíkladu na Cyprus (rozumí se na Kypr), nebo do Surí (tedy do Sýrie), pøípadnì do Barútu (do libanonského Bejrútu), eventuálnì do Trypoli (což je Tripolis, dnešní Libye, severní Afrika). Když to cestovatel zjistí, musí zajít do hospody a domluvit se, což našinec Oldøich udìlal, zašel a domluvil se kapitánem navy neboli šífu (to dá rozum, že jde o loï), a ta loï se jmenovala Liona. Byl to úplnì nový obchodní šíf. Jeho plavba mìla být úplnì první. A vyplulo se a bylo 7. èervence 1546. Oldøichu Prefátovi bylo tøiadvacet let. Aby mohl vyrazit do Svaté zemì, musel si vyžádat otcovo svolení.

'Z Benátek mìsta až k portu jopenskému (neboli k izraelskému pøístavu, který je souèásti dvojmìstí Tel Aviv-Jaffa) jest dva tisíce dvì stì a padesáte mil vlašských, což našich èeských uèiní ètyøi sta a sedmdesáte mil.' Jedna èeská míle (aby bylo jasno) dìlala v té dobì 11 kilometrù a 224 metry (jestli nìkdo chce, tak si to mùže vynásobit). Oldøich Prefát necestoval sám. Spolu s ním se vydal na totéž putování (jako jeho tovaryš) Volf Holcvirt, o rok mladší spolužák z wittemberské university. Z Benátek si to namíøili podél dalmatského pobøeží. Zastavili se na øeckých ostrovech Korfu, Zakynthu, Krétì, a pak pøistáli na Kypru. 'A tak tøicet a osm dní jsme se plavili z Benátek, až jsme k bøehu u Jopen v zemi Svaté pøistáli, a celou tu dobu moøe bylo tiché, že jsme nezvìdìli, co jest to bouøe moøská. Je znáti, že Jopen bylo kdysi èisté mìsto, ale nyní jest všecko zboøené a zkažené, není tu již žádných domù, než toliko dvì vìže z kamene stavìné, ètverhranné, dosti velké.'

Dál už se cestovalo po souši. Na oslech. Jejich cílem byl Jordán, Mrtvé moøe, Jericho a Hebron. Ty živé dopravní prostøedky mìly jenom hrubá døevìná sedla, bez tømenù, pøizpùsobená spíše zboží než lidskému nákladu. Lze pøedpokládat, že po nìkolika hodinách se ani moc sedìt nedalo. Museli si z provázkù zhotovit jakési tømeny, pøehodit je pøes osla a vsunout do nich nohy, aby mìli aspoò jakou takous oporu. Jejich prùvod uzavíralo vpøedu i vzadu asi dvacet Turkù s luky a šípy. Dalších deset tureckých rejtarù je doprovázelo na koních. Mìli luky i døevce. Pro ochranu køesanù. Ta bezpeènostní opatøení byla namístì, stejnì tak ochranka, kterou poutníci z Evropy vyfasovali, protože Svatá zemì nebyla krajinou právì nejbezpeènìjší. O tom svìdèí i cestopis pana Kryštofa Haranta, který se do Palestiny vydal nìjaké to desetiletí po Oldøich Prefátovi. Pøepadení a krádeže tam byly na denním poøádku. Když cestovatelé vyvázli bez úrazu èi pøímo ohrožení života, tak si mohli gratulovat. (Ani dnes - tedy po témìø pìti stoletích - není v této zemi právì nejjistìji.)

'Leží mìsto Jeruzalém od Jopen, kde jsme s šífem pøistáli, ètyøicet mil vlašských, to jest našich èeských osm. A tu jsme již vidìli zdi mìsta Jeruzaléma, horu Olivetskou a horu Sion, z èehož jsme se všickni zradovali a Pánu Bohu všemohoucímu dìkovali, že nám ráèil šastnì a ve zdraví až k mìstu svatého Jeruzalému dopomoci.

Pøišel pro nás do kláštera nìjaký Turek v zelené aksamitové suknici. A tak jsme šli za tím ouøedníkem tureckým a vešli jsme do mìsta polední branou a šli jsme skrze mìsto až na plac pøed kostel, ve kterém jest Hrob boží. Z ulice než se vejde na ten plac, jsou dveøe ve zdi a tìmi dveømi když se vejde, jde se dolù po nìkolika kamenných stupních a tu se teprve vchází na dosti veliký plac ètverhranný, který jest všechen dláždìný kamenem mramorem bílým. Skoro uprostøed toho placu okazuje se jeden kámen v dláždìní, a to je místo, na kterém Pán Kristus nesa køíž a pøibližuje se k místu, na kterém ukøižován mìl býti, padnouti ráèil, na tom místì dávají se odpustkové za sedm let.

Ten kostel je Chrám Božího hrobu. Uprostøed nìj stojí sloupek (tedy podle Oldøicha Prefáta), a v tom sloupku je nahoøe díra.' Jak si cestovatel poznamenal, 'tato díra se nacházeti má vprostøed svìta. Ale hvìzdáøi místa tomu nedají (jakože astronomové tvrzení o støedu svìta moc nevìøí), neb kdekoli èlovìk v svìtì stojí, tak je všude jest vprostøed svìta, neb ponìvadž svìt okrouhlý jest co koule. Kterékoli v nìm místo vezmeš, všude jest vprostøed nìho, neb na kouli poèátku ani konce není, též ani prostøedku. Než já tak hádám, že ta díra právì vprostøed kostela toho stojí, takže jest to centrum templi, pravý prostøedek kostela, a ne centrum mundi, prostøedek svìta. Jiní pak praví, že ta díra, v které stál køíž, na kterém Kristus Pán viseti ráèil, jest vprostøed svìta, ale ani tomu nemohu místa dáti.'

On pan Oldøich vùbec dávat hroznì málo místa cizím tvrzením a dohadùm. On se radìji o všem pøesvìdèil sám. Byl to koneckoncù èlovìk vzdìlaný pøírodovìdnì a technicky. Pochybovaènì se tváøil i tam, kde se mu pøedkládaly k vìøení historie o záhadách a zázracích, vztahujících se k posvátným místùm. Prostì pochyboval. Ne že by byl nevìøící, on Bibli vìøil jakožto nejvyšší autoritì, ale nevìøil slepì, bez pøemýšlení, dokonce se i hádal, hlavnì když mìl sám o nìèem spolehlivé vìdomosti.

'Vedli nás mniši odtud k bránì Jordánské na jakýs dvoreèek nebo plácek obezdìný zdí. Na tom stojí kostelík dosti veliký, a v nìm na místì, kde oltáø stojí, dal jest jeden služebník Kristu Pánu políèek. Nemohu toho pominouti, abych o tom zmínky neuèinil, že jsou nìkteøí lidé, kteøí tomu chtìjí, že by ten služebník, který Kristu Pánu dal políèek, mìl hned potom tu zkamenìti a v kámen se obrátiti a po dnešní den ještì tam na tom místì, kde to uèinil, státi. I tázal jsem se mnicha, ví-li o tom zkamenìní co, a od mi odpovìdìl, že neví ani od pøedkù svých, bratøí hory Sion.

Vnì kostela, skoro u samé zdi, stojí pak na tom plácku velmi starý olivový strom. Ten nám ukazoval mnich øka, že k nìmu Židé byli Pána pøivázali, když ho sem pøivedli. O ten štìp s mnichem jsem rozepøi mìl, neb jsem tomu místu nemohl dáti, by tak dlouho, pùl druhého tisíce let a víc štìp trvati mìl, a zvláštì olivový (který skoro takové pøirození jest, co vrba).'

Oldøich Prefát byl obeznámen s nejrùznìjší cestopisnou domácí i zahranièní literaturou, ale ze všeho nejvíc se spoléhal na vlastní zkušenost a názor. Což je sympatická vlastnost. A ještì jednu mìl. Zvídavost. Zatímco unavení poutníci se uložili okolo jeskynìk Božího hrobu na rohože ke spánku, on popadl papír, inkoust a pero, zapálil si kus svíèky, který tady zùstal po procesí, a chodil po kostele od jednoho místa k druhému, všecko popisoval a mìøil, zkoumal, jak to bylo postaveno a jak je to veliké, poèítal svíèky, kolik jich tam hoøí, ve dne v noci aspoò sto, a když jsou výroèní slavnosti, tak i tøi sta, to všechno poctivì mìøil a zapisoval, až nakonec si taky trochu pospal na tìch rohožích.

'Pøed západem slunce vyjeli jsme my poutníci na oslech. A pøijeli jsme k Jordánu øece a sesednuvše šli jsme k nìmu. Jordán jest øeka aneb potok dosti veliký, zšíøí na deset i na dvanáct krokù, a teèe dosti prudce; voda v nìm není èistá, ale hlinovatá. Když jsme u potoka stáli a naò se dívali, Turci nás pobízeli a rozumìti nám dali, abychom se koupali, a tak nás drahnì poutníkù donaha se svléklo a do potoka Jordánu vešlo. Øeètí køesané, kteøí s námi pøijeli, každý se tøikrát potopil ve jménu Svaté trojice, až se mu voda nad hlavou srazila. To my vidouce, tolikéž jsme se potopovali, a byla tehdáž voda dosti studená. Pokoštoval jsem, mohl-li bych ji pøebøísti, ale uprostøed jsem nestaèil, musel jsem plovati. A tak dobrou chvíli jsme se tu koupali a Turci na bøehu stojíce se na nás dívali. Pak vsednuvše zase na osly jeli jsme nazpátek od Jordánu k Jerichu okolo ètvrt míle èeské a tu jsme pøijeli k moøi Mrtvému, tomu jezeru, kde se Sodoma a Gomora propadla; tu postávše hodnou chvíli hledìli jsme a dívali jsme se. Tuto se musím drobet vytrhnouti a napsati nìco o tom Mrtvém moøi. Vìdìti se má, že jest tu mezi horami Arabskými a Palestinskými oudolí hrubé na nìkolik mil vzdálí, v tom oudolí jest jezero veliké, našíø tu u Jericha mùže býti dvì míle èeské a víc. To oudolí kdysi slulo Jasné oudolí, v nìm za èasù Abrahama byla ona mìsta Sodoma a Gomora, na kteréž potom Pán Bùh všemohoucí pro veliké jejich høíchy dopustit ráèil, že jsou se propadla. Na tento èas není tu než jezero hrubé a voda barvy moøské a modré. O tom jezeøe se divné vìci rozprávìjí a píší, že èlovìk ani žádné hovado ani co živého se v nìm nepotopí a utopit se nemùže, nebo ta voda všecko snáší a potopiti se tam nedá - když by èlovìk tam vešel, hloub jíti nemùže než po paždí a voda ho hned vznese. I kdyby nejvìtší vítr byl, ta voda se nic nehejbe ani jaké vlny èiní jako jiné jezero neb moøe, než stojí nepohnutelnì a proto Mrtvé slove, že se nehejbe a nic živého v nìm není. Tuto by se též nìkdo mohl optati, vidìli-li jsme ten solný sloup, v který se obrátila byla Lotova žena, když se ohlédla. Tázal jsem se na ten solný sloup pilnì mnichù z hory Sion, a ti mi nic jiného neumìli povìdìti, než se oni sami od obyvatelù, kteøí u Mrtvého moøe bydlejí, slýchali, že ho již není, což jest podobné, nebo nerozumím tomu, jak by mohl solný sloup skoro ètyøi tisíce let trvati, i kdyby z mramoru byl; vítr a d隝 v tom èase by jej jistì snìdly. Nìkteøí však píší, že jej Mrtvé moøe zatopilo.'

Prefátovy zápisky už musely pokrýt nìkolik archù papíru (pisatel byl puntièkáø a akurátní), podrobnì si poznamenal, jak se odpaøováním moøské vody vyrábí sùl, popsal do detailù všechny stavby, které navštívil, pøièemž je srovnával s Prahou a jejími vrchy Petøínem, Strahovem a Karlovem. Všiml si také a podrobnì poreferoval o podivném zvíøátku chameleónu, ale snad nejvíc si všímal lidí. Cizích i našincù. 'Je dobré, aby lidé mezi rozlièné národy šli pro spatøení obyèejù a mravù lidí cizí krajiny obývající, a tak nejsouce domaválení potom umìli se k lidem chovati. Nebo to vídáme, že nad ty, kteøí ustaviènì doma leží, nic nebývá horšího a zhovadilejšího, protože ti neokusivše bídy a psoty nièemuž naprosto nerozumìjí a k nièemuž potøebnému pøimlouvati se neumìjí. Nad èlovìka neumìlého, necvièeného a domaváleného nic nemùže být horšího, protože ten všechno jiné tupí, haní a všemu se posmívá a za nepoøádné pokládá, co z jeho hlavy a jeho mozku nepochází.'

Kolik takových kolem sebe ještì poøád máme! Tìch domaválených, z horizontu svého zápecí všemu nejlépe rozumìjících. 'Takoví obyèejnì bývají všickni ti domaválení a v rozkoších vychovaní panáèkové.'