ČÍM CHLUBITI SE A HONOSITI

ČÍM CHLUBITI SE A HONOSITI

'Když jsem ve svém věku mladém na cestu jeruzalémskou do země kdysi judské se vydal, nepřišlo mi to na mysl, abych to své putování a svou cestu kdy vůbec na světlo vydati měl. Z daru božího však navrátiv se do vlasti, některým dobrým pánům a přátelům, kteří žádostivi byli míti nějakou známost cesty té a toho města svatého, tohoto spisu jsem zapůjčoval. Mnozí majíce v něm zvláštní libost dávali jej sobě přepisovati a jiní mne snažně napomínali, abych pro jiné také, kteří takové věci rádi čítají, jej vytisknouti dal. Já jsa toho dobře povědom, v jakou pomluvu a utrhání častokrát každý takový se vydává, kterýž něco nového vydati chce, již mnoho let jsem se toho vydání zbraňoval; nakonec však jsa přemožen ustavičnými žádostmi a nabádáním dobrých přátel, déle jim odporovati jsem nemohl a tu práci s vydáním knihy a také náklad svůj nemalý jsem podstoupil.'

Možná kdyby měl podobné zábrany leckterý ze současných autorů, tak by byly knihkupecké pulty před leckterým škvárem ušetřeny. Leč takové soudnosti autorské již dnes neviděti.Spisovatel reportáže o cestě do Svaté země byl snad až příliš skromný. Narodil se 11. května roku 1523. na Starém Městě pražském, v domě svého otce, zámožného obchodníka se sukny. Ty domy měl jeho otec v Praze dva, ale to ještě nebylo všechno, vlastnil i tvrz, ves a dvůr v Chustenicích u Loděnic a byl spolumajitelem rožmitálského panství. Tatínka dokonce přijali do rytířského stavu českého, načež mu byl ke jménu přilepen přídomek 'z Vlkanova.' Aby se jeho synek zdokonalil v lodním i pevnostním stavitelstvím, poslal ho na zahraniční studia. V sedmnácti letech nastoupil na universitu do Wittemberka (kde působilo i několik českých mistrů), ale po dvou letech byl zpátky v Praze - pokračoval tady na Vysokém učení Karlově, ovšem hned příštího roku (patrně z obavy před morem, který zrovna tehdy u nás řádil) odešel na studia do Bavor. To už uměl kromě češtiny plynně latinsky, německy, řecky, ba i vlašsky, a četl v originále klasiky. V Ingolstadtu se naučil hrát na flétnu, taky tam potkal Tadeáše Hájka z Hájku. Pan Hájek byl protomedikem neboli nejvyšším zemským lékařem v Čechách. Přivezl si z Vídně mnohé matematické a astronomické knihy a půjčoval je svým krajanům. Synek pražského obchodníka se sukny se naučil zhotovovat různé astronomické a zeměměřické přístroje. Roku 1546. se vydal na cestu do Palestiny.

Stále tu ještě nepadlo jeho jméno. Oldřich Prefát z Vlkanova.

'Vím, že kolika rozličných hlav lidé jsou, že také rozličně tuto mou práci souditi a vykládati budou; tito takto, jiní jinak; některým se bude líbiti, jinými nelíbiti. A tak sumou předivní tu budou soudové, protože kolik hlav, tolik rozumů a tolik soudců. Vtipnější a učenější obšírné a zbytečné mluvení štráfovati budou (jako že budou kritizovat), protějším pak některé věci zvlášť neznámé zdáti se budou krátce a zatměle vypsané. Jiní opět budou dít: „Proč dříví do lesa vozí, však jsou jiní o témž psali v jazyku latinském, německém i českém, jako nějaký mnich Brocard, dále Aeneas Sylvius, frater Felix, Bernard z Pratenpachu a kanovník Monguntinus, item nějaký rytíř Tucher z Norimberka, česky pak nás jeden Čech Martin Kabátník.“ A snad jich ještě víc, o nichž já nevím. Jiní opět řeknou: „;Je tomu již na 18 let, co se vrátil, pročpak tak dlouho sám toho nevydal?“; Některým zas zcela nic se líbiti nebude, zvláště těm, kteří tak vysokomyslné a velmi honosné mysli jsou, že toliko to, co oni smyslí a učiní, nejvíce vychvalují, jiných však práci a usilování tupí, hanějí a všelijak hyzdí.'

Cesta do Palestiny vede známou cestou. Do Svaté země se jede: na Benešov, pak dál na Tábor a České Budějovice, přes Horní Dvořiště se našinec pustí na Linec, odtud přes Štýr a Feldkirchen, a to už je v Itálii, z Trevisa je to do Benátek jenom kousek. Tam se musí cestovatel do Svaté země poptat, zdali zrovna neodplouvá jižním směrem nějaká loď. Kupříkladu na Cyprus (rozumí se na Kypr), nebo do Surí (tedy do Sýrie), případně do Barútu (do libanonského Bejrútu), eventuálně do Trypoli (což je Tripolis, dnešní Libye, severní Afrika). Když to cestovatel zjistí, musí zajít do hospody a domluvit se, což našinec Oldřich udělal, zašel a domluvil se kapitánem navy neboli šífu (to dá rozum, že jde o loď), a ta loď se jmenovala Liona. Byl to úplně nový obchodní šíf. Jeho plavba měla být úplně první. A vyplulo se a bylo 7. července 1546. Oldřichu Prefátovi bylo třiadvacet let. Aby mohl vyrazit do Svaté země, musel si vyžádat otcovo svolení.

'Z Benátek města až k portu jopenskému (neboli k izraelskému přístavu, který je součásti dvojměstí Tel Aviv-Jaffa) jest dva tisíce dvě stě a padesáte mil vlašských, což našich českých učiní čtyři sta a sedmdesáte mil.' Jedna česká míle (aby bylo jasno) dělala v té době 11 kilometrů a 224 metry (jestli někdo chce, tak si to může vynásobit). Oldřich Prefát necestoval sám. Spolu s ním se vydal na totéž putování (jako jeho tovaryš) Volf Holcvirt, o rok mladší spolužák z wittemberské university. Z Benátek si to namířili podél dalmatského pobřeží. Zastavili se na řeckých ostrovech Korfu, Zakynthu, Krétě, a pak přistáli na Kypru. 'A tak třicet a osm dní jsme se plavili z Benátek, až jsme k břehu u Jopen v zemi Svaté přistáli, a celou tu dobu moře bylo tiché, že jsme nezvěděli, co jest to bouře mořská. Je znáti, že Jopen bylo kdysi čisté město, ale nyní jest všecko zbořené a zkažené, není tu již žádných domů, než toliko dvě věže z kamene stavěné, čtverhranné, dosti velké.'

Dál už se cestovalo po souši. Na oslech. Jejich cílem byl Jordán, Mrtvé moře, Jericho a Hebron. Ty živé dopravní prostředky měly jenom hrubá dřevěná sedla, bez třmenů, přizpůsobená spíše zboží než lidskému nákladu. Lze předpokládat, že po několika hodinách se ani moc sedět nedalo. Museli si z provázků zhotovit jakési třmeny, přehodit je přes osla a vsunout do nich nohy, aby měli aspoň jakou takous oporu. Jejich průvod uzavíralo vpředu i vzadu asi dvacet Turků s luky a šípy. Dalších deset tureckých rejtarů je doprovázelo na koních. Měli luky i dřevce. Pro ochranu křesťanů. Ta bezpečnostní opatření byla namístě, stejně tak ochranka, kterou poutníci z Evropy vyfasovali, protože Svatá země nebyla krajinou právě nejbezpečnější. O tom svědčí i cestopis pana Kryštofa Haranta, který se do Palestiny vydal nějaké to desetiletí po Oldřich Prefátovi. Přepadení a krádeže tam byly na denním pořádku. Když cestovatelé vyvázli bez úrazu či přímo ohrožení života, tak si mohli gratulovat. (Ani dnes - tedy po téměř pěti stoletích - není v této zemi právě nejjistěji.)

'Leží město Jeruzalém od Jopen, kde jsme s šífem přistáli, čtyřicet mil vlašských, to jest našich českých osm. A tu jsme již viděli zdi města Jeruzaléma, horu Olivetskou a horu Sion, z čehož jsme se všickni zradovali a Pánu Bohu všemohoucímu děkovali, že nám ráčil šťastně a ve zdraví až k městu svatého Jeruzalému dopomoci.

Přišel pro nás do kláštera nějaký Turek v zelené aksamitové suknici. A tak jsme šli za tím ouředníkem tureckým a vešli jsme do města polední branou a šli jsme skrze město až na plac před kostel, ve kterém jest Hrob boží. Z ulice než se vejde na ten plac, jsou dveře ve zdi a těmi dveřmi když se vejde, jde se dolů po několika kamenných stupních a tu se teprve vchází na dosti veliký plac čtverhranný, který jest všechen dlážděný kamenem mramorem bílým. Skoro uprostřed toho placu okazuje se jeden kámen v dláždění, a to je místo, na kterém Pán Kristus nesa kříž a přibližuje se k místu, na kterém ukřižován měl býti, padnouti ráčil, na tom místě dávají se odpustkové za sedm let.

Ten kostel je Chrám Božího hrobu. Uprostřed něj stojí sloupek (tedy podle Oldřicha Prefáta), a v tom sloupku je nahoře díra.' Jak si cestovatel poznamenal, 'tato díra se nacházeti má vprostřed světa. Ale hvězdáři místa tomu nedají (jakože astronomové tvrzení o středu světa moc nevěří), neb kdekoli člověk v světě stojí, tak je všude jest vprostřed světa, neb poněvadž svět okrouhlý jest co koule. Kterékoli v něm místo vezmeš, všude jest vprostřed něho, neb na kouli počátku ani konce není, též ani prostředku. Než já tak hádám, že ta díra právě vprostřed kostela toho stojí, takže jest to centrum templi, pravý prostředek kostela, a ne centrum mundi, prostředek světa. Jiní pak praví, že ta díra, v které stál kříž, na kterém Kristus Pán viseti ráčil, jest vprostřed světa, ale ani tomu nemohu místa dáti.'

On pan Oldřich vůbec dávat hrozně málo místa cizím tvrzením a dohadům. On se raději o všem přesvědčil sám. Byl to koneckonců člověk vzdělaný přírodovědně a technicky. Pochybovačně se tvářil i tam, kde se mu předkládaly k věření historie o záhadách a zázracích, vztahujících se k posvátným místům. Prostě pochyboval. Ne že by byl nevěřící, on Bibli věřil jakožto nejvyšší autoritě, ale nevěřil slepě, bez přemýšlení, dokonce se i hádal, hlavně když měl sám o něčem spolehlivé vědomosti.

'Vedli nás mniši odtud k bráně Jordánské na jakýs dvoreček nebo plácek obezděný zdí. Na tom stojí kostelík dosti veliký, a v něm na místě, kde oltář stojí, dal jest jeden služebník Kristu Pánu políček. Nemohu toho pominouti, abych o tom zmínky neučinil, že jsou někteří lidé, kteří tomu chtějí, že by ten služebník, který Kristu Pánu dal políček, měl hned potom tu zkameněti a v kámen se obrátiti a po dnešní den ještě tam na tom místě, kde to učinil, státi. I tázal jsem se mnicha, ví-li o tom zkamenění co, a od mi odpověděl, že neví ani od předků svých, bratří hory Sion.

Vně kostela, skoro u samé zdi, stojí pak na tom plácku velmi starý olivový strom. Ten nám ukazoval mnich řka, že k němu Židé byli Pána přivázali, když ho sem přivedli. O ten štěp s mnichem jsem rozepři měl, neb jsem tomu místu nemohl dáti, by tak dlouho, půl druhého tisíce let a víc štěp trvati měl, a zvláště olivový (který skoro takové přirození jest, co vrba).'

Oldřich Prefát byl obeznámen s nejrůznější cestopisnou domácí i zahraniční literaturou, ale ze všeho nejvíc se spoléhal na vlastní zkušenost a názor. Což je sympatická vlastnost. A ještě jednu měl. Zvídavost. Zatímco unavení poutníci se uložili okolo jeskyněk Božího hrobu na rohože ke spánku, on popadl papír, inkoust a pero, zapálil si kus svíčky, který tady zůstal po procesí, a chodil po kostele od jednoho místa k druhému, všecko popisoval a měřil, zkoumal, jak to bylo postaveno a jak je to veliké, počítal svíčky, kolik jich tam hoří, ve dne v noci aspoň sto, a když jsou výroční slavnosti, tak i tři sta, to všechno poctivě měřil a zapisoval, až nakonec si taky trochu pospal na těch rohožích.

'Před západem slunce vyjeli jsme my poutníci na oslech. A přijeli jsme k Jordánu řece a sesednuvše šli jsme k němu. Jordán jest řeka aneb potok dosti veliký, zšíří na deset i na dvanáct kroků, a teče dosti prudce; voda v něm není čistá, ale hlinovatá. Když jsme u potoka stáli a naň se dívali, Turci nás pobízeli a rozuměti nám dali, abychom se koupali, a tak nás drahně poutníků donaha se svléklo a do potoka Jordánu vešlo. Řečtí křesťané, kteří s námi přijeli, každý se třikrát potopil ve jménu Svaté trojice, až se mu voda nad hlavou srazila. To my vidouce, tolikéž jsme se potopovali, a byla tehdáž voda dosti studená. Pokoštoval jsem, mohl-li bych ji přebřísti, ale uprostřed jsem nestačil, musel jsem plovati. A tak dobrou chvíli jsme se tu koupali a Turci na břehu stojíce se na nás dívali. Pak vsednuvše zase na osly jeli jsme nazpátek od Jordánu k Jerichu okolo čtvrt míle české a tu jsme přijeli k moři Mrtvému, tomu jezeru, kde se Sodoma a Gomora propadla; tu postávše hodnou chvíli hleděli jsme a dívali jsme se. Tuto se musím drobet vytrhnouti a napsati něco o tom Mrtvém moři. Věděti se má, že jest tu mezi horami Arabskými a Palestinskými oudolí hrubé na několik mil vzdálí, v tom oudolí jest jezero veliké, našíř tu u Jericha může býti dvě míle české a víc. To oudolí kdysi slulo Jasné oudolí, v něm za časů Abrahama byla ona města Sodoma a Gomora, na kteréž potom Pán Bůh všemohoucí pro veliké jejich hříchy dopustit ráčil, že jsou se propadla. Na tento čas není tu než jezero hrubé a voda barvy mořské a modré. O tom jezeře se divné věci rozprávějí a píší, že člověk ani žádné hovado ani co živého se v něm nepotopí a utopit se nemůže, neboť ta voda všecko snáší a potopiti se tam nedá - když by člověk tam vešel, hloub jíti nemůže než po paždí a voda ho hned vznese. I kdyby největší vítr byl, ta voda se nic nehejbe ani jaké vlny činí jako jiné jezero neb moře, než stojí nepohnutelně a proto Mrtvé slove, že se nehejbe a nic živého v něm není. Tuto by se též někdo mohl optati, viděli-li jsme ten solný sloup, v který se obrátila byla Lotova žena, když se ohlédla. Tázal jsem se na ten solný sloup pilně mnichů z hory Sion, a ti mi nic jiného neuměli pověděti, než se oni sami od obyvatelů, kteří u Mrtvého moře bydlejí, slýchali, že ho již není, což jest podobné, neboť nerozumím tomu, jak by mohl solný sloup skoro čtyři tisíce let trvati, i kdyby z mramoru byl; vítr a déšť v tom čase by jej jistě snědly. Někteří však píší, že jej Mrtvé moře zatopilo.'

Prefátovy zápisky už musely pokrýt několik archů papíru (pisatel byl puntičkář a akurátní), podrobně si poznamenal, jak se odpařováním mořské vody vyrábí sůl, popsal do detailů všechny stavby, které navštívil, přičemž je srovnával s Prahou a jejími vrchy Petřínem, Strahovem a Karlovem. Všiml si také a podrobně poreferoval o podivném zvířátku chameleónu, ale snad nejvíc si všímal lidí. Cizích i našinců. 'Je dobré, aby lidé mezi rozličné národy šli pro spatření obyčejů a mravů lidí cizí krajiny obývající, a tak nejsouce domaválení potom uměli se k lidem chovati. Neboť to vídáme, že nad ty, kteří ustavičně doma leží, nic nebývá horšího a zhovadilejšího, protože ti neokusivše bídy a psoty ničemuž naprosto nerozumějí a k ničemuž potřebnému přimlouvati se neumějí. Nad člověka neumělého, necvičeného a domaváleného nic nemůže být horšího, protože ten všechno jiné tupí, haní a všemu se posmívá a za nepořádné pokládá, co z jeho hlavy a jeho mozku nepochází.'

Kolik takových kolem sebe ještě pořád máme! Těch domaválených, z horizontu svého zápecí všemu nejlépe rozumějících. 'Takoví obyčejně bývají všickni ti domaválení a v rozkoších vychovaní panáčkové.'