MARTINA KABÁTNÍKA CESTA Z LITOMYŠLE DO EJIPTA A DO JERUZALÉMA

MARTINA KABÁTNÍKA CESTA Z LITOMYŠLE DO EJIPTA A DO JERUZALÉMA

'Potom jsme šli na horu Olivetskou, velmi vysokou a pøíkrou, nebo hora Olivetská všecky jiné hory svou výsostí pøevýšila jest, kteréž jsou kolem Jeruzaléma. A když jsme na ni vešli, veselo jest nám velmi bylo, až milo tam bylo býti, neb jest tehdáž oliví kvetlo a døíví cedrové. A jiného døíví na ní není než to dvoje; i byla jest ozdobena vùnìmi rozliènými z bylin mnohých, kteréž na ní rostou. Potom mì vedli k tomu místu, ukazujíce, odkud Pán Kristus na nebe vstoupil. Na tom místì jest skála alabastrová, velmi rovná a hladká, a na té skále jest šlépìjí èlovìèích a jako bosýma nohama vtlaèených do té skály dobøe hluboko, a jest i prsty znáti. Okolo té skály udìlána jest kaplièka malièká. U dveøí té kaplièky jest strážný mouøenín, totiž pohan, a nedá se tam bez penìz jíti, než kdo penìz nelituje, toho hned pustí, neb na ta všecka místa, která jsme již jmenoval neb ještì praviti budu, každý svobodu má jíti, zlý i dobrý; peníze maje, všeho dojde, než toho jsem vìdom a tím jsem si jist, že bez penìz málo tam zví a ohledá.'
Král Vladislav už nìkolik let u nás vládl a nevládl (tedy: oni spíš vládli páni), když se jednota bratrská rozhodla vyslat ètyøi znamenité muže na východ a na jih, aby vyhledali, 'byl-li by jaký lid ještì kde na svìtì, který by se choval podle zpùsobù a øádu první církve svaté, jak o tom vypravují svatá Písma, žádajíce s takovými lidmi jednotu svatou držeti.' Postupnì se hlásili: rytíø Mareš Kokovec (ten se vydal na cestu do Moskvy), Kašpar z braniborské marky (ten mìl zvl᚝ peèlivì prozkoumat Caøihrad a jeho nejbližší sousedství), uèený bratr Lukáš Pražský (ten mìl jít do zemì øecké, turecké a valašské), no a tím ètvrtým byl 'èlovìk v školním vìku neuèený, avšak jináèe v opatrnosti dosti umìlý' (jako že nepøíliš vzdìlaný, ale jinak rozvážný), povoláním snad krejèí, možná soukeník, kožešník anebo klobouèník. Žádný mladík - v té dobì mu už bylo tøiašedesát. Mìl se odebrat do Malé Asie, Palestiny a Egypta. Jeho jméno? Martin Kabátník. Z Litomyšle.
Kvalifikace pana Kabátníka pro tuto cestu byla vìru nevalná. O vzdìlání tu už byla øeè. Na jedné stranì sice výøeèný ('dovedl jsem libì rozprávìti'), leè na stranì druhé: neumìl psát. V žádné cizí øeèi se moc nedomluvil, 'žádného jazyka neumìje kromì svého pøirozeného èeského.' Trochu mu sice šla ruština (tu pochytil na svých obchodech s kožešinami a z cest do Ruska), ale jinak? Nic moc. Pøesto ho vybrali. Byl to zøejmì èlovìk velkých schopností, takový, co se ve svìtì neztratí, když ho poslali zároveò s tak významným bratrem, jakým byl Lukáš Pražský, a když mu svìøili cestu do míst vùbec nejdùležitìjších - do Svaté zemì a do Egypta.
'Kdož by chtìl jíti nebo jeti bez vody, kudy jsem i já šel, z zemì Èeské z Litomyšle pøes zemi Moravskou a Slezskou, až do Krakova cesta jest snadná a v poètu jest mil bez dvou 50. Potom se bráti z Krakova do Lvova také jest mil 50, kteréžto mìsto Lvov je v zemi Rouské. (Rouská zemì je Rusko.) Potom se bráti mìl z Rouské zemì do zemì Valašské až do mìsta Soèavy a od Soèavy k Dunaji mil 50 a 60. Od Dunaje pøes zemi Tureckou jest jeti pøes hory veliké a pøes pouštì dlouhé, a nìkdy mìsta i vsi se nalézají na cestách, ale øídko a ve mnoha mílích jedno od druhého, a to až do Konstantinopole. Tam jsme od Dunaje jeli pøes tøi nedìle, v poètu mil však nevím, neb od Dunaje se již míle neètou.
Byla to pro mne zacházka, ale chtìli jsme jít aspoò èást cesty všichni spoleènì. Teprve v Caøihradu se naše cesty rozdìlily. Když jsme do Konstantinopolu pøijeli, vidìl jsem mìsto veliké, a co jsme rozumìti mohl i s jinými, kteøí Prahy vìdomi byli, zdálo se jim býti jako tøi Prahy. Než já pravím: jako pùl tøetí.' (Není nad pøesný odhad.) Kabátník si tam najal jednoho tovaryše. Byl to Žid a s ním se pøeplavil pøes Bospor. 'V tom Konstantipolu je nad samým moøem hrad, vzdìlaný dosti nákladnì, v dost veliké ohradì, a hned pod tou samou horou se schází Bílé moøe s Èerným, a každý koráb, který plyne z Benátek, nemùže jinudy pøiplouti než pod ten hrad císaøský. Císaø turecký na tom hradì jest ustaviènì.' Z Caøihradu putoval Martin Kabátník i se svým židovským tovaryšem dál pøes celé Turecko. 'V Burse jsem byl ubytován v domì hostinském, tady se tomu øíká karavanseráj. Ten dùm jest tak veliký jako nìkteré mìsteèko. Prostøed toho domu jest rynk okrouhlý, alabastrem vydláždìný velmi hladkým. Komory, v kterých hosté pobývají a zboží svá v nich chovají, jsou tak èistì pøipravené, že by tomu v zemi Èeské nikdo neuvìøil. Do toho domu jest každému svoboda jeti ne jíti Židu, køesanu, pohanu, zlému i dobrému.' Ta Bursa je dodnes na mapì. Leží v Turecku kousek od prùlivu, pøímo pod horami, o kterých Martin Kabátník napsal: 'Ty hory jsou tak velmi veliké, že na nich sníh nikdy nesejde, z roku na rok neztaje. Na tìch horách zvíøata jsou jako psi nebo jako lišky (šakalové to byli pane Kabátníku, šakalové), a ti po nocích, když se lidé upokojí, z hor pøibìhují až k mìstu, a berou, co mohou dojíti a donésti, a zase na hory utíkají. Za to mám, že jsou podobné opicím, než nevidìl jsem jich, jen slyšel o nich. Jazykem tureckým slovou dafinové (èesky nevím, jak bych jich jmenovati mìl); po jejich jazyku zlodìji. Když ta zvíøata køièí, milo jich poslouchati, ježto divnými hlasy kvílejí, promìòujíce hlasy podobnì jako malé dìti.'
Pak to vzal Martin Kabátník a jeho spoleèník pøes dnešní turecké hlavní mìsto (tedy pøes Ankaru), a pustil se do Sýrie. 'A šli jsme pøes pouštì dlouhé. Zemì ta jest bídná a nutná, ježto v ní není chleba ani døíví, než místo døev kraví lejna suší a u toho ohnì sobì vaøí a pekou.' V Sýrii pochopitelnì nemohli minout Damašek. 'Damašek? Mìsto veliké velmi. Nevím, snad na tøi Prahy jest veliké. Mìsto jest to bohaté na všecky vìci, i na vodu, nebo do nìho teèe sedmdesát potokù a ještì dva. Pak na kupecké vìci jest pøevelmi bohaté, na vší té cestì nebyl jsem ve vìtším. Na všecky strany se z Damašku dodává ovoce, roznášené na velbloudech po krajinách.' Do Palestiny se dostali pøes øeku Jordán. 'My jsme z Damašku k Jordánu-potoku ètyøi dny cesty mìli. Jordán jest tak veliký, že by jej pacholek po tøikrát pøeskoèiti mohl. Mnì se do nìho událo upadnouti, ale nepøeskoèiti. Za ním se nám zdálo, jako bychom se v jiné zemi ocitnuli. Tráva tu již byla èistìjší a veliká místy po kolena.' Pøed nim už byl Jeruzalém.
'Ukázal se nám právì na Hromnice (tedy zaèátkem února, po celých jedenácti mìsících putování). V Jeruzalémì jsem byl tøi nedìle a ohledal jsem všecky vìci, kterých jsem mohl dojíti.' Setkal se tam i s krajanem. 'Byl to bosák, èlen øádu bosých mnichù na hoøe Sión. Na ní bosáci mniši klášter mají a tu Král David mìl svùj dvùr a tu jest bytem byl, nyní slove Veèeøadlo Pánì.' Nazítøí se vydali do Betléma. 'Betlém jest mìsteèko malièké jako ves, od Jeruzaléma na tøi míle. Tu se jest Pán Kristus narodil v jednom údolí, kde jako by tu pivnice byla.' Martin Kabátník chce zøejmì øíct, že to vypadalo jako sklep. 'Také to vyzdìno bylo po obyèeji sklepovém. Kde Pán Kristus narozený položen byl (jak my obyèejem svým øíkáme jesle), tam místo našich jeslí døevìných jsou koryta vytesaná z kamene alabastrového a mramorového a ta koryta jsou místo žlabù i jeslí, neb tak u nich ten obyèej jest. To koryto, v kterémž dítì Pán Kristus položen byl, jest alabastrové a zšíøí mùže býti dvou loktù, a zdélí, co by ètyøi oslové státi u nìho mohli.' Podobnì jako ti, co šli Svatou zemí v prùbìhu pár dalších století, i náš cestovatel se vydal dùslednì po stopách Ježíše Krista.
'Nejprv mì pøivedli k tomu místu kde byl køíž, na kterémž Pán Kristus ukøižován byl. Na tom místì jest vìž veliká, a znáti, že byly na ní zvonové, aniž jsem jich kde slyšel aniž vidìl. Odtud jsme šli k hrobu Pána Krista, neb to místo, na kterémž byl ukøižován Pán Kristus a hrob jest obé v jednom klášteøe, blízko jedno od druhého. Ze skály samorostlé a mramorové vytesán jest a nezdá se, že by na nìm co bylo opravováno, tak, jak ho dávno køesané sdìlali, neb jim pohané již nedají pøidìlati ani hotového opravovati, leè by je penìzi velmi pøeplatili. Dílo jest to prosté, staré, nekøtaltovné (jako že není nìjak zvl᚝ pohledné, hezké), a nic není u nìho ozdobeného, jako obyèej v jiných zemích mají ozdobovati lecjaké svátosti. Dveøe do nìho jsou malé a okrouhlé že èlovìk dobøe se sehna tìsnì tam vejde, než jak je uvnitø, nevím, neb mi tam bosák jíti nedal, a také mi bosáci pravili, že žádnému tam jíti nedají, jedinì sám kvardián, ten chodí, a to ne èasto. Poutníkùm tam láme skálu, ale jenom tìm znamenitìjším, kteøí tam pøicházejí. Mnì neulomil nièeho.
V tom klášteøe jest sedm oltáøù pro sedm vìr køesanských. Èerných køesanù jest trojí víra: jedni jsou, jež drží køest, svìtí sobotu i nedìli a ti mají tøi štrychy na tváøi, propálené hned pod okem. Druzí jsou køesané, jež drží køest a svìtí toliko nedìli - ti mají dva cejchy neb znamení na tváøi. Tøetí drží toliko køest a ti nesvìtí soboty ani nedìle a ti mají jediné znamení na tváøi. Ètvrtí køesané jsou øeètí, jiní Arméni, Øímané a tak dále. Každá ta jednota má v tom kostele svùj oltáø a všichni na svìtlo nakládají, neb jest lamp velmi hoøících velmi mnoho po kostele a v tìch lampách všecko døevìným olejem pálí, totiž olivovým.'
V Jeruzalémì se náš poutník nesetkal jenom s památkami na Ježíše Krista. Potkal tu taky jednoho lotra, což pøíjemné setkání nebylo. 'Jednoho dne v Jeruzalémì, majíce s sebou jednoho lotra, kterýž byl náš vùdce na cestì, tak ten lotr myslil jest o nás všecko zlé, i nemoha k nièemu na cestì pøijíti, pokusil se o to v Jeruzalémì hned, jak jsme pøijeli. Odešel od nás z domu hostinského, kterému oni øíkají karavanseráj, i šel lotr k úøedníku mìsta. A já s tovaryšem svým Židem nic jsme nevìdìli, co se dìje, neb jsme jemu zaplatili od prùvodu. I žaloval on úøedníku a oznámil nás, kterak jsme cizozemci, jeden Žid a druhý pohan: Když jsem s ním byl na cestì, tak pro nebezpeèenství dal jsem jim 30 zlatých schovati, a oni zapøeli mi jich! To proto uèinil tak vìda, že my jsme cizozemci a jazyka jejich arabského neumìli jsme. I pøišel k nám lotr s úøedním do hospody, úøedník nám mnohé a divné pohrùžky èinil, abychom navrátili tìch 30 zlatých. Tak krátce (bojíce se horšího) úmluvu jsme s ním vzali, že od nás pøijal 14 zlatých, a to jsme uèinili, abychom ho prázdni byli, neb jsme žádné známosti nemìli a již nás i muèiti chtìli - i rozumìjíce tomu, že spravedlnost naše nám neprospívá, odbyli jsme zlého, jak jsme mohli. Potom se však toho dovìdìl sám pan jeruzalémský, i obeslal nás, abychom pøed ním stáli, neb se nìkteøí Židé nad námi slitovali a rozumìli, že se nám køivda stala, i šli s námi pøed pána. Pán se dal zpraviti a kázal nám o té vìci vše povìdìti, i pravili jsme mu skrze tlumaèe (ano, jak známo, Kabátník cizí øeèi neovládal, musel mít tlumoèníka), pravili jsme mu, kterak jest nám ten zlý èlovìk uèinil nepravì. Potom pán rozkázal i toho lotra pøed sebe pøivésti, aby jej vyslyšel. Øeèí od nìho i od nás drahnì by bylo o tom psáti. Než potom pán soud vydal, aby nejprve tomu lotru dali ran padesát žilami buvolovými, kterýmižto obyèej je tam mrskati. I vydržel jest lotr ran padesát a nedoznal se. Opìt rozkázal pán jemu druhých padesát ran dáti; i prosil lotr pána, aby ho více nedal bíti a že již povìdìti chce, kterak jest uèinil, i povìdìl, že k nám nic nedal schovati. Potom jsme zvìdìli, že kdyby se byl lotr po stu ranách nedoznal, že také nám každému mìli sto ran dáti, a to podle práva. Pán poznav spravedlnost naši kázal nám naše zlaté vrátiti a tomu lotru kázal druhých sto ran dáti pro tu nepravost a že hanbu pánu uèinil jest. Neb to sobì velmi vážili a pravili, že nepomní, že by se taková nepravost kdy v Jeruzalémì lidem neznámým od mouøenína stala.'
Martin Kabátník se zøejmì umìl dívat. Jeho popis opravdu není rozvláèný. Je výstižný, názorný, pádný. Jak již øeèeno, byl to èlovìk nepøíliš vzdìlaný (vlastnì doèista bez vzdìlání), ale pozorování mu zøejmì šlo dobøe.
Procestoval pravdìpodobnì mnohou zemi Koruny èeské. Pøirovnává cizí mìsta nebo hrady, které zhlédl, s tím, co znal z domova. 'Z hory Olivetské nejlépe jsem vidìl Jeruzalém a zhlédl položení jeho. Zdál se mi tak veliký, co jsem rozumìti mohl, jako Králové Hradec, a nìco jest k nìmu i podobný, neb také leží dlouze, a ne široce, a jest na hoøe dosti vysoké, jako by mohl býti Tábor, ta hora se mi zdá ještì vyšší nežli táborská.'
Jeho zájem byl praktický. Nakonec - sám se živil øemeslem a obchodem. A tak se seznamoval s výstavbou cizích mìst, se zvyky neznámých národù, s veøejnými zaøízením, a také se zpùsobem života. 'Okolo Jeruzaléma málo rovin, spíše hory veliké a údolné, než proto se jim èisté obilí rodí, ale málo seti mohou, protož jest chléb velmi drah. V Jeruzalémì vína dobrého mají dosti a lacino. Ovoce rozlièného mají dosti, ale velmi drahé. I jiné všecky vìci jsou drahy k živnosti lidské. Na jeruzalémských vinicích vidìl jsme køoví vinné divnìjší, nežli v tìchto zemích jest. Pòoví, z kterého révu øežou, jest tak tlusté jako paøezy borové vyspìlého boru, a nìkteré i tlustší mùže býti. Vinic nekopají, ale zapøahají dva buvoly do pluhu a oborávají je na všecky strany, a tøi nebo ètyøi chodí pøed pluhem, zdvihají vzhùru vinné køoví, aby ho nelámali, neb jest réva velmi dlouhá a ztlúšti jest jako dobrá hùl. Také vinic netyèí. Køoví jest pìknì øady sázené a øídké; proto na všecky strany oborávati se mùže.' Našemu cestovateli zkrátka nic neuniklo. Živì se zajímal i o vodohospodáøství. 'V Jeruzalémì nemají vody tekoucí žádné, ani studnic, a jest na vodu to mìsto velmi bídné, než cisteren v nìm velmi mnoho mají, a když d隝 prší, toho jsou velmi pilni, aby každý své cisterny, jakž kdo mùže podle své pilnosti; a na té vodì dosti míti až do jiného deštì.'
Martina Kabátníka cesta však ještì neskonèila. Z Jeruzaléma si to namíøil do Egypta. 'Do Ejipta!' (což není nic jiného než právì Egypt - ostatnì: on tím svým 'Ejiptem' stejnì nemyslí celý Egypt, ale - Káhiru). 'Mùj tovaryš Žid se mnou nechtìl dále cestovat a tu jest na mne èekal, až jsem se zase k nìmu z Ejipta vrátil. A já jsem odtud do mìsta velikého pøijel, kterémužto jazykem arabským øíkají Ages. Tu jsme se mìli dobøe, neb jsme se chleba najedli všichni, což nás bylo, a vody dobré napili z Nilusa, z øeky veliké, kteráž teèe z ráje. O dobrotì té vody musím povìdìti, že jest dobrá, chutná a sladká, ne opravovaná, leè prostá - nevìøím, že by mohla lepší býti. (Od dob Martina Kabátníka si kvalita nilské vody asi trochu pohoršila a již se musí 'opravovati.') Druhého dne jsme pøijeli z Jeruzaléma do mìsta, kteréž slove Ebron a èesky Samaøí. Na té cestì ukazovali mi Jericho mìsto, ježto bylo kolem nìj sedm, a již jiného není než rozvalin.'
Co jméno, to historie, ale i souèasnost. Jeruzalém, Hebron, Jericho, Gaza. (My dnes øíkáme 'pásmo Gazy.') 'Gaza mìsto leží na hoøe píseèné a okolo nìho jest zahrad množství a v nich ovoce, rozlièného døíví, nejvíc myslím døíví mandlového, toho jest tolik, že je jedva oèima pøehlédnete. Gaza jest mìsto na silnici ejiptské, neveliké jest to mìsto a všech potøeb tam jest dosti, ale všecko draho musí se koupit. Odtud jsme jeli dva dny, i pøijeli jsme k jednomu mìsteèku, a nevidìli jsme, až jsme do nìho vjeli, a to pro døíví daktylové, co na nìm daktyle rostou. (Pan Kabátník myslí datlové palmy.) To palmové døíví jest jako smrk hrubé a vysoké velmi. Kterak jest tlusté u dna, tak i u vrchu znáti jest. To døevo jest rovné a suku žádného nemá až dovrchu, a teprv v samém vrchu jsou ratolesti palmové okrouhlé. Zdaleka zdá se jako nìjaké kolo neveliké, neb když zdaleka se na nì hledí, zdá se jako oháòka. (Datle zøejmì èeskému poutníku chutnaly, když jim vìnuje tolik místa.) Palma jest vždy zelená. Pravili, že léta padesátého teprv ovoce nese, ve vìtvoví jsou kola z mejlí (mejlí je jmelí), na tom mejlí je daktyl (správnì, datle jsou tam), a to jako chmele. Z jednoho koleèka se jich natrhá dva vìrtele. (Starý èeský vìrtel mìl necelých 25 litrù.) A na tom døíví palmovém daktylovém jest takových kol ètyøi nebo pìt.'
'Pak jsme pøijeli do Ejipta.' Neboli do Káhiry, jak už víme. 'Do toho Ejipta pøijeli jsme jako do jiné vsi, neb do nìho není žádné brány, ani které zdi okolo nìho jest, než nejprve vidìl jsem pøed mìstem zahrady velmi èisté, zdmi vysokými ohrazené, kterýmžto okolo mìsto slušelo býti.' Musíme opìt dodat, že svoji výzkumnou práci konal cestovatel Martin Kabátník z Litomyšle velmi svìdomitì. Svìdèí o tom další zpráva: 'Vstal jsem jednoho dne ráno a hned jsem šel ulicí, chtìje zvìdìti, kterak jest dlouhá; i pøišel jsem, kde z Nilusa vodu berou na velbloudy. A to již pozdì bylo a bál jsem se, abych se nezpozdil, neb jestliže by mne noc zašla, úzko by mi bylo. I pøišel jsme do hospody, ano se již setmívalo. Hospodáø se mne otázal, kde jsem byl. Povìdìl jsem mu, a on se velmi zasmál a øekli mi: ´Pohane, tos chtìl naše mìsto pøejíti za den? Abys to vìdìl: to bys musil dobrého konì míti, abys je pøejel; a odkudž bys ses vrátil, tak bys vidìl, že jsi ledva pùl mìsta pøešel.´ Najal jednoho muže, i šel jsem s ním, aby mi ukázal, odkud bych mohl nejlépe zhlédnouti mìsto. A muž ten byl znalý Ejiptu a byl to Žid a umìl rousky, takže jsem se s ním umìl smluviti. Od hradu žoldánova (rozumìjte: sultánova) jsem nejlíp zhlédl Ejipt (pochopitelnì nikoli celý, ale Káhiru), an leží v èisté rovni píseèné a nikde vrchù ani lesù nevidìl jsem. Na jednu stranu jsem Ejipt pøehlédl, jakož i k východu slunce, ale druhých dvou stran našíø pøehlédnouti jsem nemohl. A to dívání naše pøed samým polednem bylo a jasno pøeèisté bylo, však mi k tomu nepomohlo, abych pøehlédl. I vidìl jsem, že mìsto Ejipt jest veliké pøíliš. Hrad žoldánùv se mi zdál mnoho vìtší než Chrudim.
V Ejiptì jsem byl po dvacet dní a v tìch dnech nikde d隝 nepršel. O zimì, po které jsem se tázal, pravili: ´Co jest to? Povìz nám!´ Pravil jsem jim, kterak se zemì zavøe zimou a voda stydne a taky øeky i veliké, že se po nich chodit dá, i s vozy se jezdí, velmi se tomu smáli. A žádného døevìného domu jsme v tom Ejiptì nevidìl, než domové jsou všecko kamenní, a to z èistého kamení jsou klenutí od zemì až dovrchu. Nízcí jsou, neb jich mnoho v zemi jest, jsou tak dìláni pro veliké horko. Také v Ejiptì málo døev mají (jako že tam roste málo stromù), a ty, co jsou, jsou velmy drahy. Proto nemnoho ohòù jest v domech. V tom Ejiptì zdaleka tak nepeèují o své životy (tak životù si tam urèitì hledìli, ale pan Kabátníkem tìmi životy myslel bøicha). Nevaøí jim tam a nepøipravují mnohé pokrmy tak jako v jiných zemích, zvl᚝ v zemi èeské, kde v tom pøevýšili všecky národy.' No, však taky podle toho vypadáme, že a zøejmì jsme tak vypadali i v dobì Kabátníkovì.
Zpátky do Litomyšle se Martin Kabátník dostal za jeden a pùl roku. Už tu padlo, že neumìl psát. Poté co, co podal ústní zprávu sponzorovi neboli mecenáši své cesty panu Kostkovi zaèal své vzpomínky diktovat. Klobouk dolù pøed jeho pamìtí. A to ty vzpomínky diktoval až celých deset let po svém návratu, kdy mu už bylo hodnì pøes sedmdesát. Zapisoval je mìstský litomyšlský písaø Adam Bakaláø. 'Martina Kabátníka cesta z Litomyšle do Jeruzaléma a Ejipta.' Pod tímto titulem spatøil jeho cestopis svìtlo svìta. Což ovšem není všechno: 'A na té cestì sepsání rozlièných zemí, krajin, mìst a zpùsobù jejich.' To ještì poøád není konec titulu knihy. 'I také obyèejù lidí. Vnovì vytištìna Léta Pánì 1539.' To byl Martin Kabátník už 35 let po smrti.
Když se vrátil domù, tak žil ještì 11 let. Koupil si v Litomyšli dùm, 'kterýž jsem zaplatil penìzi hotovými.' Tìch 73 listù zachycuje jeden z prvních èeských cestopisù. A my navrhujeme zakonèit slovy písaøe Bakaláøe z pøedmluvy ke knize Martina Kabátníka: 'Protož ty, milí ètenáøi, tím jistìji zvìdìti mùžeš o zpùsobu dalekých krajin tyto knížky prohlédaje; nevažiš tedy sobì jich koupiti, mám za to, že toho nebudeš pykati. Mìj se dobøe.'