MATYÁŠ NA ČESKÉM TRŮNĚ - Pod tímto znakem vpadli Pasovští do Prahy

MATYÁŠ NA ČESKÉM TRŮNĚ

'Matyáš na českém trůně' - ano, usednutím Rudolfova mladšího bratra a dalšího Habsburka na nejvyšší místo v našem království tuto schůzku zakončíme, ale ještě předtím se musíme vypořádat s Pasovskými. Je jich plná Praha.

'Den útoku Pasovských končil na obou březích Vltavy v nepřehledných zmatcích, ale pražská města byla už rozdělena bojovou linií na řece na dva nepřátelské tábory a dělící čára mezi nimi se zdála být nepřekročitelná. Arcikníže a biskup Leopold Pasovský pro sebe zabral nový, přepychový palác bankéře Henckla na tržišti, ale více než kořistí se prvého dne opájel pocitem velkého vítězství. Projížděl na koni v doprovodu svých plukovníků malostranskými ulicemi, nechal si provolávat od vojáků, nasycených tučnou kořistí, slávu jako úspěšný vojevůdce a dodával si důležitosti bombastickými a neprozřetelnými výroky (prohlašoval mimo jiné, že musí a chce pokořit odbojné české stavy). Ve skutečnosti zůstával Leopold stejně naivní, jako byl na začátku své cesty za politickou kariérou, a vůbec nepochopil, že všechna jeho sláva může mít jepičí trvání. Opojen novým sebevědomím vypravil se i za císařem, aby mu podal zprávu o dosaženém vítězství a navrhl mu další postup proti Pražanům, českým stavům a samozřejmě i proti Matyášovi.'

Jestlipak tato radostná informace dostala císaře z věčné zasmušilosti a deprese? No jakpak by ne. Rudolf vyslechl Leopoldovu zprávu o dobytí Malé Strany s velkým uspokojením. Vzápětí projevil dokonce nezvyklé, až hysterické veselí, jako by se probudil z tíživého snu do radostné skutečnosti. Od okamžiku, kde se objevili Pasovští před Prahou a informátoři mu posílali zprávy o jejich přípravách k útoku na město, žil Rudolf II. ve svých komnatách v hrozném strachu z neúspěchu a z jeho důsledků. Věděl velmi dobře, že na Leopoldovu kartu vsadil všechno, a že by prohra znamenala konec jeho vladařské vlády. V těch dnech skoro vůbec nespal a svým chováním mátl nejbližší okolí i nezaujaté pozorovatele, pokud se k nějakým důvěrným zprávám o císaři vůbec dostali. Oč větší byl předtím jeho strach, o to oddaněji byl nyní ochoten poddávat se novým iluzím o vítězství. Císař nebyl v pořádku? Fyzicky. ani psychicky. Bylo to nápadné na první pohled. Rudolf se měnil přímo před očima v lidskou trosku, neschopnou zaujmout závazné stanovisko ani k těm nejjednodušším vladařským problémům.

'Bezprostředně po obsazení Malé Strany Pasovskými vzal arcikníže Leopold otěže císařské politiky autoritativně do svých rukou,' zjišťujeme v knize historika doktora Josefa Janáčka o císaři Rudolfovi II. 'I když nadbytkem politického důvtipu zrovna neoplýval, v tomto případě správně pochopil, že úspěch jeho komplotu zůstává zatím neúplný a že si musí s dalšími akcemi pospíšit, aby mohl překvapení, jakým bylo pro všechny protivníky (a v mnoha případech i pro spojence) opanování Malé Strany zúročit v konkrétních politických ziscích. Na první místo přitom kladl starost o armádu, s níž spojoval úspěch svého spiknutí naprosto nerozlučně. Problémy s prořídlými řadami Pasovských a s nevyjasněným postavením jejich sboru z hlediska českých zemských zákonů chtěl vyřešit tím, že své vojáky organizačně spojí s pluky stavovských žoldnéřů, které uvízly na Hradě a na Hradčanech. Všichni tito vojáci měli nyní společně složit novou přísahu císaři Rudolfovi a podřídit se Leopoldu Pasovskému jako císařovu vrchnímu veliteli. Tím se měl smazat hlavní vnější rozdíl mezi oběma vojsky, a ta (ačkoli proti sobě před několika hodinami na Malé Straně zuřivě bojovala) by splynula v jedinou císařskou armádu. Arcikníže Leopold by měl rázem k dispozici dvojnásobek vycvičených žoldnéřů, k nimž mohl obratem verbovat další, a Pasovští by se mohli snadno zbavit hanlivé pověsti nežádoucích vetřelců v království, protože by se oficiálně stali složkou řádného císařského vojska.'

Vymyšleno to neměl Leopold nejhůř, jenže ono to mělo zásadní zádrhel. Peníze, pochopitelně. Ve své prostoduchosti si vůbec nepřipouštěl starost o to, kdo ponese náklady. Však ono to nějak dopadne. říkal si nejspíš Leopold. Ta společná přísaha však skutečně proběhla. Stalo se tak na rejdišti v severním předpolí Hradu. Všichni se seřadili do obrovského kruhu, složili přísahu, a císař hned na to vyzval Staroměstské a Novoměstské, aby otevřeli bránu jeho vojákům. Což Pražany to ani nenapadlo. Kdyby to udělali, ocitl se by Leopold rázem nečekaně blízko úspěchu, a my měli postaráno o krále (potažmo o císaře) s jeho, tedy Leopoldovým jménem o pár desítek let dřív, než se na našem trůně první nositel tohoto jména vskutku objevil.

'Rudolfovu ultimativnímu požadavku se Pražané vzepřeli. O vpuštění císařských vojáků nechtěli ani slyšet. V odporu je utvrzovaly především zvěsti o řádění Pasovských na Malé Straně, kterému by nejspíš taky neunikli, v každém případě byl však jejich nesouhlas s okupací pražských měst tak pevný a zásadní, že bezprostředně ovlivnil další růst nespokojenosti s Leopoldem i s Rudolfem. Konečný účinek naléhání na Pražany, aby kapitulovali, byl právě opačný.'

Společná přísaha císařských a pasovských pluků (teď už vlastně jenom císařských jednotek) byla ve skutečnosti posledním Leopoldovým politickým úspěchem. Však ji taky arcikníže jaksepatří hlučnou hostinou na Malé Straně oslavil. Na Starém a Novém Městě pražském si toho nevšímali. Oni nejenže nebrali na vědomí vytvoření spojeného císařského vojska, ale cílevědomě budovali ve svých městech centrum dalšího boje. Oddíly měšťanské milice stály neustále v pohotovosti a střežily most, a také novoměstské hradby a brány i vltavské břehy, a zástupy chasy se neustále rozrůstaly (hlavně o příchozí z poddanských vesnic v blízkosti hlavního města). Těm chasníkům se začalo říkat 'čtveráci' - asi to souviselo s jejich sebevědomým tvrzením, že jsou příslušníky 'čtvrtého stavu.' Kromě toho se do města hrnuli i nezaměstnaní žoldnéři, kteří hledali s neomylným instinktem dobře placenou práci. Vojenská síla stavů hodinu od hodiny rostla, a dobytí měst na pravém vltavském břehu se stalo pro Pasovské neuskutečnitelným snem.

'Na Staroměstské radnici zasedali předáci stavovské opozice. Odtud volali o pomoc po celé zemi i do ostatních zemí monarchie a tady si také na samém konci února zvolili sbor třiceti direktorů - po deseti osobách z každého stavu.' A co ten čtvrtý stav. čtveráci? Ten zatím existoval jenom v selských hlavách. Nikdo kromě nich ho nebral na vědomí. 'Direktoři měli spravovat zemské a stavovské záležitosti, jako by nastalo bezvládí a kromě panovníka ztratili moc i všichni jeho úředníci. Zejména měšťanským politikům stoupla odvaha nebývalým způsobem. Císařského herolda, doprovázeného čtyřmi trubači, odmítli vpustit do města, a bez ohledu na to, že se tím dopouštějí urážky císařovy důstojnosti, ho nechali stát na mostě před spuštěnou mříží. Hned nato vyprovodili z města vznešenou císařskou delegaci způsobem, že se to podobalo ze všeho nejvíc výzvě k boji.'

Leopold Pasovský se svými generály chtěl Prahu potrestat ostřelováním z děl, a byli by svůj záměr taky uskutečnili, ale císař nakonec s rozkazem k bombardování Prahy zaváhal. S odstupem času o tom zanechal svědectví historik Pavel Skála ze Zhoře: 'Císař nechtěl jim k tomu žádnou měrou povoliti, nýbrž skrze velikou chvíli hleděl dolů na Prahu a některá lítostivá slova promluvil k ní.' Tak vida, jaký byl Rudolf citlivka. Nejspíš skutečně byl, ale kromě toho značnou roli hrálo nebezpečí, že ostřelováním města vypuknou lidové nepokoje, dokonce se hovořilo o adresných pohrůžkách městské chasy: 'Jestliže jeden člověk z těch kusů zabit bude, netoliko ostatní kláštery nedoplundrované poboříme a se zemí srovnáme, ale také i všechny papežence v pražským městech potlučeme.' A kromě toho byl Rudolf znepokojen možností, že se střílet bude nejenom od Hradu na Prahu, nýbrž že koule může letět i opačným směrem. A Rudolf (jako by toho i tak nebylo dost) špatně snášel hluk z dělostřelby. 'Za necelý týden od obsazení Malé Strany se celá Leopoldova strategická koncepce rozpadla a arcikníže ztratil všechnu politickou autoritu stejně rychle, jako si ji předtím přisvojil.'

Čím to je, že četní politikové u nás ztrácejí (až na výjimky) poměrně snadno a dost rychle svou prestiž?