MENŠÍ TÁBOR - Hrad Karlštejn před Mockerovou úpravou

MENŠÍ TÁBOR

'Toho roku 1422. kníže Zikmund Korybutovič litevský, o kterého Čechové velmi usilovali, aby vládl v české zemi proti Zikmundovi, králi uherskému, aby zemi bránil a hájil proti všem nepřátelům domácím i cizím, přijel nejprve na Moravu do Uničova a tu přijímal velebnou svátost pod obojí způsobou, neboť předtím slíbil pánům poslům, kteří za ním přišli ještě před jeho příchodem do české země, že tu pravdu, kterouž poznal, chce naplnit skutkem, a to také učinil. A z Moravy psal listy vojsku proti Žižkovi, aby neničil a neplenil zemi. A Žižka mu na ty jeho listy odpověděl sám od sebe velmi tvrdě a psal to, co si myslel.'

To dělal Žižka vždycky. V tom bylo na něj spolehnutí. Vždycky říkal (a taky psal), co si myslel. Hejtman tehdy zrovna vedl takovou menší, drobnou válku proti Rožmberkům a plzeňskému landfrídu, zřejmě aby nevyšel ze cviku, a Litevec Zikmund, sotva pětadvacetiletý, nezkušený, ale o to víc sebevědomý, poslal zřejmě (víc než šedesátiletému) Žižkovi výhrůžný dopis, aby toho ráčil nechat. On byl vůbec ten mladíček poněkud špatně zpraven o poměrech v království, které přijel správcovat. Zřejmě proto se u nás prezentoval jako politik pevné ruky. (Leckterý politik přebíjí silnými slovy a siláckými kroky svoji vnitřní nejistotu a komplexy) Koncem dubna v tomto roce 1422. zaútočil na katolickou Olomouc (neúspěšně), a ani Žižka ho nějak nechtěl poslouchat. Na jeho list mu odpověděl s neskrývaným naštváním. 'Řečí takovou, hodící se proti buřiči a nikoli proti hájiteli a mstiteli zákona Božího, za něhož se pokládal, Žižka cítil se velice uražen: i odpověděl mu slovy příkrými, nazývaje ho knížetem vražedným a proklatým,' píše František Palacký, ale pro jistotu dodává: 'Ač pravda-li jest, co staré rukopisy o tom vypravují' Zikmund Korybutovič si nejspíš uvědomil, že přestřelil, a tak raději zacouval: 'V této nebezpečné věci zachoval se pak opatrně - trpělivě snášeje výtky vůdce uraženého, tím horlivěji o hájení slova Božího, upokojení země a obnovení pořádku se snažil, takže vbrzku nejen uchlácholil, ale získal Žižku docela pro sebe.' Ta náhlá oboustranná sympatie asi moc věrohodná nebyla, ale je fakt, že už v létě Zikmunda Korybutoviče uznali táborští hejtmané Žižka, Chval a Buchovec za nejvyššího správce země. Dokonce se s ním přátelsky setkali, a přitom 'kníže říkal Žižkovi a Žižka knížeti pane synu.'

Dojemný okamžik. Oko nezůstává suché. V tom náhlém obratu sehrála svoji roli určitě skutečnost, že kníže slíbil na novém sněmu v Čáslavi respektovat čtyři artikuly. Jinak vztahy těch dvou asi zůstaly. no, dejme tomu vlažné, i když navenek dával každý najevo příkladnou shodu. Jako například Jan Žižka ve svém psaní pražanům: 'S Boží pomocí, amen. Račtež slyšeti, páni a bratří, že my s bratřími táborskými, Domažlice, Klatovy, Sušice, Písek, jiní páni, rytíři, panoši i jiné obce, Prachatice Horažďovice, kteréžto dobrovolně k nám hledí (ke mně, k Chvalovi a Buchovcovi), že my knížecí Milost jsme přijali za pomocníka a za správce nejvyššího této země. I chceme Jeho Milost rádi poslouchati, ve všech věcech pomoci a radou býti věrně bohdá; i vás také prosíme všech, abyste všichni vespolek po dnešní den věrně všecky nechuti, hněvy, kyselosti, kteréžto jste mezi sebe, jak jste živi byli, měli, konečně opustili, tak abyste mohli spravedlivě páteř pěti řkouce: odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme.' Žižka se ale nikdy nezbavil nedůvěry vůči tomuto muži, který byl zjevně obojetný a nedělalo mu naprosto žádné problémy vyjednávat současně se všemi stranami včetně spojenců svého jmenovce, uherského a stále ještě korunovaného českého krále Zikmunda. Žižka dal tu svoji nedůvěru svým způsobem najevo. Nepomohl Korybutovičovi při obléhání Karlštejna. Karlštejn byla Zikmundova pevnost ( tedy toho druhého Zikmunda, Lucemburského), a Korybutovič jej chtěl získat, aby dosáhl alespoň nějakého, dílčího vítězství ve formální válce, kterou Lucemburkovi vyhlásil. Svoje vojsko ke Karlštejnu vypravili i pražané. Ti ovšem měli takový. zvláštní důvod. Korybutovičovo vojsko v počtu nejvýš dvou a půl tisíce jezdců nikoho v Praze neoslnilo. To spíš do ní zanesli lecjaké nemravy, takže velká obec musela vydat zákaz, zapovídající 'hry v kostky, lání, oplzlosti slovem i skutkem.' Když byla v osobní půtce tasena zbraň, hrozilo useknutí ruky, poranění soupeře v souboji mělo už za následek hrdelní trest. Stejný postih čekal hospodáře, který by ze svého domu učinil útulek 'prázdných žen frejovných.' Zkrátka - velká obec Prahy se zřejmě docela ráda svých hostů z Polska, Litvy i odjinud zbavila. A tak byl uspořádán piknik u Karlštejna. Oprava: Obléhání hradu Karlštejna.

'Kníže Zikmund s Pražany a Poláky oblehl hrad Karlštejn, ale nedobyli jej, ačkoli dobývali s velikou silou a mocí a z praku vrhali do hradu mnoho smradlavých sudů.' To byl tedy opravdu velice krutý způsob vedení války. 'Do hradu vrhli z praku devět set dvaatřicet kamenů' (kdoví, kdo je tak přesně počítal; jestli bombardující nebo bombardovaní), 'a k tomu ještě sudy se smradlavými nečistotami, které přiváželi mršinami a lejny naplněné z Prahy; těch sudů bylo z praků vrženo 822. Z děla jménem Pražka stříleli sedmkrát denně, z Jaroměřky sedmkrát a z Rychlice třicetkrát za den, ale hradu nezpůsobili žádnou škodu.' Těmi lejny Karlštejn asi opravdu pobořit nešlo, ale. Kdo to měl proboha vydržet?.

Mezitím se evropské veřejnosti zřejmě zželelo královského Karlštejna, a na záchranu tohoto královského hradu (těžce sužovaného poletujícími lejny) vypravila na podzim 1422 v pořadí třetí křižáckou výpravu. Ze všech zahraničních úderů, vedených do Čech, byla tahleta evidentně nejslabší. 'Veliká důležitost hradu karlštejnského jevila se netoliko dlouhým a nákladným dobýváním, ale také vyjednáváním o něm na sněmu norimberském. Tam bylo uzavřeno, že kromě výpravy k osvobození hradu Karlštejna zřízena bude takřečená denní válka proti husitům, a to skrze vojsko stálé, do služby za žold řádně najaté a mající setrvati v poli až do konečného vyhlazení kacířů.' Kruciátu vedl braniborský kurfiřt, jenomže více než rozpačitě. Což se v praxi projevilo tím, že říšská armáda měla od samého začátku zpoždění. V polovině října se sice ukázala u Tachova, ale rozpadla se dřív, než došlo k rozhodné bitvě. Koordinace velení špatná, síly naprosto nedostatečné. Dotyční se ke Karlštejnu vůbec nedostali, nestihli to. V listopadu bylo sjednáno příměří. (Aspoň že se přestalo metat.) Třetí křížová výprava prostě skončila neslavně. Není divu, že sám papež Martin V. se nezdržel a svoje veliké zklamání vyjádřil i v dopise: 'Všecky povstalé nevole mezi králem římským a králem polským a knížetem litevským byly urovnány a nastalo smíření, ve kterém ti panovníci měli táhnouti do Čech společně. Byloť slovo kříže hlásáno k povzbuzení věrných po celé říši německé; slyšeli jsme, že i král dánský se přeplavil již se svým vojskem přes moře, aby účastnil se svaté výpravy s ostatními věrnými; povzbuzena byla knížata, prelátové a národové psaními našimi i krále římského, aby vypleli neduh kazící církev Páně; a viděli jsme, že vévoda rakouský s hojným lidem již na Moravu vtrhl, markrabata míšeňská nápodobně se strojila - tak nám vše odevšad dávalo příčiny naděje a veselí, aniž jsme pochybovati mohli, že by tak hojné vojsko nemělo proti kacířům vytáhnout a je z kořenů vyhubiti aneb obrátiti. Ale když jsme později spatřili, že vojsko sebrané pro víru ani dočekáno není, že král polský nepřišel, dánské vojsko se zase domů obrátilo, Němců horlivost ustydla, svatá napomínání a snažení všecko nazmar bylo a tolikeré na slovo vzaté přípravy vniveč se rozpadly, v podivení a úžasu a ztrativše všecku naději octili jsme se v žalosti a v hoři nevýslovném.'

Mise Zikmunda Korybutoviče v Českém království trvala rok, a v podstatě nepřinesla o mnoho víc, než to, co padalo na Karlštejn. (I tak to lze nazvat.) Přinesla snad jedině poznání, že mladý prozatímní správce tohoto státu je pouhou nastrčenou figurkou, která jedná podle pokynů z domova. Když pak polský král Vladislav, litevský kníže Vitold a uherský Zikmund uzavřeli spojenecké úmluvy, vládce Litvy svého synovce z českých zemí odvolal. A Korybutovič poslechl. Co jiného mu zbývalo. Ostatně - on stejně neměl dostatek sil ani schopností k samostatní politice.