MIZERNÝ POHŘEB TAK VELKÉHO POTENTÁTA - Rudolf II. Habsburský

MIZERNÝ POHŘEB TAK VELKÉHO POTENTÁTA

'První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost teprve kolem Vánoc 1611. roku a jejich rozpačitý obsah opravňoval domněnku, že císař onemocněl už dříve a že jeho potíže byly zpočátku záměrně zamlčovány. Císařovi důvěrní služebníci se už nějaký čas snažili utajit konkrétní informace o Rudolfově fyzickém chátrání, ačkoli se s jeho příznaky setkávali den co den a o všech císařových neduzích velmi dobře věděli.'

Že těch neduhů tento Habsburk, jemuž od května roku 1611 zbyl pouze titul císaře, že jich měl. Dost jich měl. Dá se říci, že byl takřka všemi nemocemi stižený. Ale přece jenom - kterými nejvíc? Z důvěrných lékařských výroků, z císařových nářků i z vlastních zkušeností osobních Rudolfových služebníků prosáklo navenek, že císař má plicní chorobu. Pravděpodobně to byla tuberkulóza. Určité indicie vypovídají však také o chorobě jaterní. Tu si císař prý sám zhoršoval požíváním příliš chladných nápojů. S určitostí se dá předpokládat, že lidem vyskytujícím se v Rudolfově blízkosti neušly ani průvodní znaky syfilidy. O těch se ovšem v duchu soudobých etických zásad zmiňovali lékaři jenom s největší diskrétností, což čeští, potažmo českoslovenští lékaři činili i ve století minulém, neboť bylo nepřípustné, aby jedna z hlav našeho státu trpěla příjicí. Teprve po Rudolfově smrti se odvážil doktor medicíny Jan Atemstedt sdělit saskému vyslanci, že císař se už před nějakým časem nakazil pohlavní chorobou a musel se léčit 'in membro pudendo.' Latina. Tady je překlad: 'Na stydkém údu.' Neboli na pohlavním orgánu. Jakýsi dr. Ruland dokonce témuž diplomatovi prohlásil: 'Císař musel být plný morbus gallicus!' Morbus gallicus je 'francouzská nemoc.' Neboli lues. Syfilis. Příjice. Jisté je, že první zpráva o císařově nemoci byla z Prahy odeslána až v okamžiku, kdy byl Rudolfův stav už hodně vážný a kdy si v císařských předpokojích podávali dveře Rudolfovi osobní lékaři. 'Pouze z těchto prvních zpráv z Prahy se mohlo zdát, že císařovo nové onemocnění vyhlíží záhadně,' píše historik doktor Josef Janáček ve knize o Rudolfovi II. 'Jednu z nich odeslal 24. prosince 1611 falckrabě Vilém Neuburský a uváděl v ní, že se císaři na stehnech udělaly nepříjemné vředy a trápily ho tak, že přicházel k audiencím v pantoflích. To už se vědělo, že k Rudolfovi docházejí i další lékaři a že jsou neustále k dispozici i zkušení barvíři, aby v nutném případě provedli jednoduché chirurgické zákroky. I když se z těchto kruhů ozvala i optimistická slova vyvracející obavy o císařův život jako přehnané, už na sklonku prosince převládlo mezi lékaři mínění, že Rudolfův stav je neobyčejně vážný, a nikdo si netroufal vzít za bernou minci naivní názor, že vředy na stehnech nemocného jsou jenom jednou z cest, kterou hledají vášně mozku a srdce průchod z churavého těla.'

Rudolf II. měl - kromě svých neduhů - mnohé pozoruhodné vlastnosti, o kterých je toho však známo málo. Například že to byl opravdu vzdělaný člověk. Rozuměl výtvarnému umění jako málokdo a jeho sbírky vynikaly nejenom kvantitou, ale i kvalitou. na těch byl znát kvalifikovaný výběr a tím se na hony lišil od obvyklých dobových 'kunstkamer.' Měl reálný zájem o vědu a vědecký pokrok, samozřejmě pomíchaný nerozlišitelně od alchymie a astrologie. Pod jeho patronací vznikl roku 1600 v Praze první mezinárodní vědecký tým na světě ve složení Čech Tadeáš Hájek z Hájku, Dán Tycho Brahe, Němec Jan Kepler. Také jazykově schopnosti císařovy byly nemalé - vedle španělštiny a němčiny mluvil plynně francouzsky, italsky, latinsky a dost slušně i česky, což myslím by se mělo od českého krále i očkeávat. Rudolf měl svého osobního učitele češtiny - Šebestiána Pachovského z Palatína. Podle soudobé zprávy mluvil s moskevským poselstvem cara Fjodora Ivanoviče 'slovanským jazykem.' (Jenom na okraj: to poselstvo mu přineslo jako dar kožešiny, které dal Rudolf rozprodat v různých městech Evropy a získal za ně asi milion tolarů, což vypovídá i o jeho obchodním talentu.) Současníci udávají, že císař a král Rudolf byl laskavý, ale také samotářský, podléhal depresím a vyhýbal se styku s lidmi. V souvislosti s jeho povahou se často používá slovo 'melancholie.' (I v našich Toulkách se ten termín objevil - v době Rudolfově právě přišel do módy s obnoveným zájmem o Hippokrata.) Byl málo přístupný, přehnaně si byl ve své výše vědom svého významu panovníka z boží milosti, což byl nejzřejmější důsledek jeho španělské výchovy. Často přeceňoval své vladařské schopnosti, a domníval se, že stejně kvalitní jsou i jeho schopnosti vojenské, i když nikdy v žádném vojenském táboře nebyl, natož pak ve válce. Jeho střídání stavů depresí a agresivity bylo trvalé, ale mezi nimi měl období, kdy si počínal naprosto normálně, i když i tehdy dával přednost samotě (oficiální osobnosti i poselstva nechával čekat na audienci celé dny i týdny). Strach o moc a nedůtklivost ke všemu, co by se mohlo dotknout císařského majestátu, byly také začátkem Rudolfovy duševní choroby.

Do které kategorie patřila jeho diagnóza? To se dá určit jenom stěží - její anatomický podklad zůstane asi navždy záhadou, i když psychické symptomy (pokud o nich máme zprávy) přece jenom jakousi představu o Rudolfově stavu podávají (tedy když je pozorujeme souvisle). 'Svým povahovým založením byl Rudolf melancholik; jeho nervová soustava byla slabá a Rudolf sám se staral, aby ji ještě oslabil svým způsobem života,' konstatoval v roce 1935 po pečlivém studiu pramenů historik Bedřich Novák. Vedle přesného popisu maniodepresivních stavů se u něj objevuje paranoidní komplex a v neposlední řadě se zdůrazňuje Rudolfova sexuální nezdrženlivost. Císařovy psychické stavy měly své vyvolávající činitele. První takové poruchy se objevují už v roce 1580 (to bylo Rudolfovi osmadvacet let). Panovník, dosud snad jen trochu zvláštní, nejevil do té doby žádné známky choroby. Pak ale onemocněl na několik měsíců vleklou a zřejmě dost vážnou chorobou, o které chybějí v pramenech podrobnější zprávy. Zdá se však, že šlo o onemocnění infekční a horečnaté. už tehdy vzniklo podezření - na francouzskou nemoc (tedy na syfilidu). Jakékoli bližší zprávy o této chorobě, která byla tehdy už dost známá, však nejsou k dispozici - zdá se však, že šlo o chronickou nebo subchronickou infekci. Jeho záchvaty deprese a apatie ještě nebyly příliš časté, o agresivitě dosud není řeč. Druhé a třetí zhoršení nastalo po psychických stresech. Do nich patří třeba chystané a nikdy neuskutečněné Rudolfovy sňatky. Nápadník nechal své nevěsty čekat. dlouho je nechal čekat. popřípadě ještě déle. a tak se pro ně našly jiné partie, což ovšem Rudolf shledal pro sebe jako smrtelnou urážku. Když se v roce 1598 oznámilo, že Rudolfovu stárnoucí nevěstu Isabelu Kastilskou si bere jeho mladší bratr Albrecht, tak se císařova nemoc dále zhoršila. Daleko větší ataka depresí však nastala, když roku 1600 přijel do Prahy francouzský vyslanec oznámit sňatek svého pána s Marií Medicejskou. (To byla další z Rudolfových 'čekanek.') Dost dlouho jí byla. Tehdy se u něj objevila nápadná agrese paranoidně založená. On si ji vybil na kapucínském řádu, který obvinil ze zrady, a na svých nejbližších spolupracovnících, hofmistrech Rumpfovi a Trautsonovi (oba je vyhodil a Rumpfa dokonce ohrožoval dýkou). K dalšímu zhoršování Rudolfova psychického stavu docházelo zejména po křivdách. Jestli skutečných nebo domnělých, Rudolf nerozlišoval, křivda jako křivda. Nejvíc křivd mu uštědřoval jeho bratr Matyáš. Po Majestátu o náboženských otázkách, vynucených v roce 1609, přestává Rudolf téměř vůbec vnímat osobní i státní záležitosti - jenom málokdy se probouzí z apatie, pouze stihomam ho dokáže ještě vyburcovat ke krátkodobé činnosti. To ho nakonec přivede k šílenému dobrodružství s Leopoldem Pasovským, které ho stálo českou korunu. Z jedné těžké melancholické ataky vyléčil Rudolfa dočasně jezuitský lékař dr. Pistorius tím, že ho přidržoval spíš u jeho sbírek než u státnické činnosti. 'Obraz střídání depresí a agresivních aktivit, prokládaný delšími intervaly chování jinak v normě, dává málo pochyb o své skutečné povaze,' píše věhlasný český neurolog profesor Ivan Lesný ve své knize o nemocech mocných. 'Každému lékaři s psychiatrickým vzděláním je hned jasné, že jde o cyklickou maniodepresivní psychózu, jedno z nejčastějších psychiatrických onemocnění civilizovaného světa. Rudolfův stav se stále zhoršoval, protože v jeho době nebyla známa žádná účinná léčba, a navíc exogenních (tedy vnějších) faktorů bylo v jeho životě víc než dost.' Rudolf byl kromě toho zatížen i dědičně (jeho rodiče Maxmilián a Marie byli pokrevně spřízněni). O dědičné zátěži se toho už napsalo hodně. A o té habsburské ještě víc. Mnohdy to sice bylo přehnané, jenomže pokud jde o Rudolfa, máme k dispozici několik zcela nepochybných údajů: Jeho prababičkou byla Johana Šílená. Podle dochovaných portrétů to byla žena s nesmírným půvabem, ale také s nepříznivou dispozicí: má se za to, že trpěla schizofrenií. Z jejích dvou synů císař Karel V. (tedy Rudolfův prastrýček) měl nepochybnou endogenní depresi. A jeho bratr Ferdinand I., král český a uherský: u něj se objevila zcela zřetelná deprese po smrti manželky Anny Jagellonské. A ještě tu máme Rudolfova bratrance, španělského infanta Dona Carlose: těžká duševní nemoc, o které není jasno, jestli to byla schizofrenie nebo epileptická demence. A je třeba znovu zdůraznit, že Rudolfovi rodiče byli vlastní bratranec a sestřenice (jejich otcové byli bratři), čímž se pravděpodobnost zdědění nevhodných vloh při vnitřním křížení mnohonásobně zvyšuje. Ještě bychom mohli pátrat dál - už jsme si vyprávěli o tragickém životním příběhu nemanželského Rudolfova syna dona Caesara d'Austria, jinak sexuálního a vražedného maniaka. 'Je to zřítelnice mého oka,' prohlašoval o něm císař, nicméně tato zřítelnice zhasla v izolaci na krumlovském zámku, když se předtím dopustila vraždy. Don Caesar zemřel buď vlastní rukou, anebo (to je druhá možnost) jako alkoholik v deliriu tremens. Jeho psychiatrická diagnóza zní co nejpravděpodobněji: schizofrenie. K císařovým charakteristickým rysům patřily však také stihomam a slavomam. Mezi námi dost nehezké projevy osobnosti. Ovšem do obrazu maniodepresivity pokud vím nepatří.Mnohé vysvětluje podezření na císařovo onemocnění syfilidou. Doklady však chyběly. Dnes už ne. Nová prohlídka dobře zachovalé kostry Rudolfa II. týmem profesora Emanuela Vlčka z Národního muzea v Praze ukázala nepochybné znánky luetické ostitidy, což je syfilitický zánět kostí, projevující se zejména na dlouhých kostech dolních končetin. To zřejmě způsobovalo Rudolfovi v pokročilejším věku potíže při chůzi. Při nevázaném způsobu jeho života by bylo spíš překvapení, kdyby se syfilidou dřív nebo později nenakazil. Na konci 16. století byla příjice velice častou nemocí, na začátku téhož století byla v Evropě dokonce pandemií. Při nedostatku ochranných opatření a léčebných prostředků docházelo k infekcích velmi často. A kromě toho - Rudolf svou 'francouzskou nemoc' určitě tajil (ono taky nebylo čím se chlubit), takže nejsou zmínky ani o tehdy obvyklé léčbě rtuťovými vtírkami. Syfilitické onemocnění v jeho době obvykle rychleji než ve stoletích pozdějších vyúsťovalo v progresivní paralýzu, ve čtvrté stadium, které postihuje převážně koru předního mozku. 'V prvních lednových dnech roku 1612 měl Rudolf na stehnech tak velké a citlivé abscesy (většina soudobých zpráv zatím hovořila pouze o otocích stehen), že měl potíže nejen při chůzi, ale nevydržel ani sedět při audiencích. Zdá se zcela nepravděpodobné, že by v tomto stadiu sbor císařových osobních lékařů neměl stále tušení o tom, že císař je nakažen syfilidou a že jeho potíže s touto chorobou souvisí přímo těsně. Okolkování lékařů s objasněním diagnózy a s jejím zveřejněním nebylo zřejmě způsobeno jejich nejistotou, ale ohledem na „tajnost“ nemoci, respektovanou obzvláště přísně u pacientů vysoko společensky postavených. Je tudíž téměř jisto, že Rudolfovi lékaři znali velmi dobře pravdu od samého začátku a že také tušili hrozící nebezpečí, ale z ohledů na pacienta mlčeli. V každém případě všechny dochované popisy Rudolfových hlavních zdravotních potíží od Vánoc roku 1611. odpovídají moderním odborným popisům terciální syfilidy.'