MNĚ STAČÍ, JSEM-LI KRÁLEM TVÉHO SRDCE

'MNĚ STAČÍ, JSEM-LI KRÁLEM TVÉHO SRDCE'

'Ze svého manželství s Annou Jagellovnou měl Ferdinand patnácte dětí. Při jeho smrti bylo živých ještě třinácte, deset dcer a tři synové. Nejstarší, Maxmilián, zdědil Čechy, Uhry, Horní a Dolní Rakousy; mladší Ferdinand, který po dlouhý čas spravoval Čechy, obdržel Tyroly a země venkovské; poslední Karel Štýrsko, Krajinu, Korutany, Gorici, Terst a území istrijské. K čemu toto dělení, kterým poškozeno bylo dílo, jemuž Ferdinand obětoval svůj život? Zda lze vysvětlit to jednou z oněch slabostí, jimiž se panovník jeví člověkem, či zbytkem nedůvěry, ne-li hněvu, proti nejstaršímu jeho synu Maximiliánovi?'

Tuto otázku, vznesenou francouzským historikem a vynikajícím znalcem české historie Ernstem Denisem necháme prozatím viset ve vzduchu. Ještě než Ferdinandův nejstarší syn usedne na otcův trůn, tak se v ohnisku naší pozornosti ocitne jeho mladší bratr. Jmenoval se stejně jako tatínek - Ferdinand. (Abychom si rodiče a potomka nepletli, budeme k mladšímu Ferdinandovi přidávat přívlastek 'Tyrolský' - druhorozený dostal totiž kromě 'zemí venkovských' do své vlády právě Tyrolsko.) Otec nebyl vždy spokojen s chováním svých synů; za posledních let svého života, když byl žádán, aby se šetřil, odpovídal: 'Práce mně neškodí, ale hoře, způsobené náboženskými ideami Maximiliánovými a nerovným sňatkem Ferdinandovým.' Jak jsme tady již konstatovali, necháme budoucího císaře Maxmiliána prozatím na pokoji; o to víc si budeme všímat jeho mladšího bratra.

Vyrostl v pohledného mladého muže s plavými vlasy a krátce přistřiženým vousem. Po tatínkovi tělesnou přitažlivost s největší pravděpodobností nepobral (husí krk po něm rozhodně neměl, aniž příliš výrazný habsburský spodní ret - půvab zdědil po mamince, Anně z rodu Jagellonců). Kdekterá panna v mocnářství jeho otce mohla na něm oči nechat. Jedna z nich na něm vskutku ulpěla mnohem déle, a on zase (mnohem déle než tak obvykle činil) zadíval se do jedněch krásných očí, které byl spatřil v Augsburku. Mezi všemi jihoněmeckými městy měl Augsburk zvláštní postavení. To postavení se zakládalo na tisícileté historii, na vysoké politice, která se v jeho zdech zhusta pekla, na hrdosti svobodného říšského města, do něhož přijížděli císařové a králové, aby tu spolu jednali a začasté se v smíru sblížili, aniž se hned sahalo po meči.

Celý Augsburk ovládaly v podstatě dva rody. První z nich - to byli Fuggerové, druzí se jmenovali Welserové. Obě jména znali nejenom v Evropě, ale i daleko za mořem v Americe, jakož i na 'konci světa' - v Zadní Indii, kde rostl pepř. Koření, nové potraviny a neznámá barviva - to všechno byly komodity, díky kterým vytvořily oba obchodnické rody obrovské bohatství. Tohleto bohatství zasahovalo do nejvyšší politiky, a bylo to právě ono, co prosadilo volbu Karla V. císařem. 'Bartoloměj Welser, hlava rodiny, byl nesmírně zdatný obchodník' (tuto informaci máme od autorky několika historických knih faktu, zabývajících se právě rodem Habsburků, Sigrid-Marie Größingové). 'Zřejmě se už narodil s tužkou a počitadlem v ruce. Žil a dýchal pro firmu, měl oči všude a přesto přehlédl, že si jeho krásná neteř nenechala ujít příležitost, aby se podívala z arkýře honosného domu na pestrý slavnostní průvod, který táhl ulicemi města. Filipina (tak se ona kráska z rodu Welserů jmenovala) mávala šátečkem, ale polekaně ustoupila zpět do pokoje, když si všimla, že mladý arcivévoda Ferdinand, druhý císařův syn, se k ní dlouho a intenzivně zahleděl nahoru.' Do toho Augsburku vjel císař (byl jím tehdy ještě stále Karel V.) po pravici se svým bratrem, budoucím císařem a českým králem Ferdinandem I., po levici se svým synovcem, arciknížetem Ferdinandem. Rodiny Fuggerů a Welserů spolu soupeřily, kdo panovníka při návštěvě města ubytuje. I když Jacob Fugger zvaný Bohatý, financoval volbu Karla V. německým králem, tak přednost byla tentokrát dána - Welserům. Uvádí se, že vzácnou návštěvu uvítaly v komnatách Welserova paláce, 'drahé koberce, damašek, benátská zrcadla, těžké čalouny, cenné obrazy' (u těch se dochovala poznámka, že byly 'obrovských rozměrů'), a ještě zde byly k vidění 'palmy z rovníkových krajů, stěny vysoko obkládané vzácným dřevem a z jídel ta nejdražší: humři, ústřice, tropické ovoce.' Uprostřed vší té bombastické nádhery zaujal mladý arcikníže místo po boku 'nejsličnější dívky, jíž kdy ve svém životě spatřil.' (To je doslovná citace Ferdinandových slov.)

Láska na první pohled. I ze strany půvabné Filipiny. Však si taky dala dost dlouho na čas. První rozpuk mládí měla již za sebou. Bylo jí už celých dvacet, tedy nebyla z nejmladších a za sebou už leccos měla - zejména řadu odmítnutých uchazečů o svou ruku (jenom za jediný rok dala košem dvaceti osmi nápadníkům), a to mezi nimi nechyběla ani hrabata, jakož i bohatí patricijové. Filipina byla velice přitažlivá mladá žena. Urostlá, štíhlá, se zlatými vlasy, podle tehdejšího módního obyčeje je skrývala pod tenkou síťkou. Její pleť byla mimořádně jemná, současníci tvrdili, že když pila červené víno, tak bylo vidět, jak jí prosvítá něžnou kůží na krku. Nejkrásnější na ní byly údajně oči, platilo-li už tehdy, že oko do duše okno, pak se do Filipininy duše muselo nahlížet moc hezky.

'Byla tak krásná, že krásnější tváře a vznosnější postavy nebylo možno si vůbec představit. Z jemného oválu její tváře mírně zářil lesk temně modrých očí zastíněných dlouhými brvami, její bohaté tmavé vlasy měly tak čistou alabastrovou běl s růžovým nádechem, že každý náhodný divák chtěj nechtěj musil na tuto krasavici upřít své dychtící oči. Žádný sochař by byl nevytvořil pravidelnějšího nosu a ruka nejzručnějšího malíře by neuměla nakreslit jemné obočí, jež se nad očima tence kroužilo ve vysokých obloučcích.'

Milá Filipina byla zřejmě sama samotinká z celé rodiny, která (jak se zdálo) podědila kupeckou krev. Chudák strejda Bartoloměj Welser (on byl starý mládenec) doufal, že prostřednictvím Filipiny získá do rodiny obchodně zdatného mladého muže, alespoň tak zdatného jak byl on sám. On byl hodně zdatný. Natolik, že mohl císaři Karlovi V. klidně půjčit dvanáct tun zlata, což byl hotový státní poklad. (Zdali to zlato dostal nazpátky, to se neví, zato se ví, že byl jmenován císařským tajným radou, a taky erbovníkem se stal, neboť obdržel znak se třemi bílými liliemi.) Taková půjčka by asi každého z nás poměrně dost finančně poničila. Strýčka Bartoloměje Welsera nikoli. Zbylo mu ještě tolik, že stačil vlastním nákladem vyzbrojit osm válečných lodí, pomocí kterých byla dobyta Venezuela. Obchodoval hlavně kořením a cínem, a když se jednou setkal v hlavním městě Nové Hispanie se samotným císařem, tak mu císař prokázal stejné pocty jako císařským grandům. (Z čehož lze usoudit, že mu to zlato přece jenom nevrátil.)

Ale zpátky k Filipině. Ona se pořád (jak už řečeno) k sňatku ne a neměla, až si všimla císařova syna (který rovněž odolával nástrahám manželství, a to i nástraze jménem Marie Stuartovna). Přičemž si nepovšimla pouze ona jeho, leč i on jí. První vzplanutí zamilovanosti (což zní jako termín z červené knihovny, ale ony se tak city někdy kupodivu projevují) proběhlo asi v Augsburku. Skutečná láska se však dostavila až v Čechách. 'Ferdinand byl často hostem na zámku v Březnici v západních Čechách u Kateřiny Lokšanské, sestry Filipininy matky. (Paní z Lokšan byla její teta.) Kateřina byla žena samostatná, věděla, co chce, a poznala, že je výhodné obchodovat s císařským domem a pěstovat společenský život. A že k hostům patřili i synové a dcery císaře, bylo téměř samozřejmostí. Její dům byl považován za společenské středisko, ve všech ročních obdobích přicházelo mnoho návštěvníků a všichni byli co nejpřívětivěji vítáni a co nejskvěleji pohoštěni ještě stále krásnou březnickou zámeckou paní.' Tato paní vynalezla na Březnici knihovnu. Knihovnu. jako nábytek. Do té doby se knihy uchovávaly v truhlách. (Třeba se jí už nechtělo shýbat. Našinec se taky kolikrát sehne a už se nenarovná.)

Filipina Welserová se dostala do Čech tak, že ji tam pravděpodobně poslali rodiče z Augsburku - aby poznala jiné prostředí. Jenom slepec by totiž na ní nepoznal, že se (a jak) do císařova syna zamilovala. (Žádné plané milkování, za tetičkou pojedeš! Do Březnice.) No a právě na Březnici se jednoho dne objevil císařův syn Ferdinand. Tedy ten, před kterým tu měla být Filipina ukryta. (Chybička se vloudila.) Paní Kateřina připravila hostinu (v tom ona se vyznala, a taky věděla, že Ferdinand je náramný gurmán). A vtom ji - nade všemi těmi paštikami a zvěřinou a poháry vína - uviděl. Když ji spatřil, nemohl od ní odvrátit zrak a před očima mu vyvstala ta scéna z Augsburku, jak v arkýři patricijského domu stojí dívka a opětuje jeho pozdrav plný obdivu a jak posléze celá ta krása usedla vedle něj u augsburské tabule. Ten příběh zní snad až příliš romanticky, ale ani troškou romantičnosti jsme jej nepřisladili. Těm dvěma bylo jasné, že chtějí být svoji, jenže: byly tu stavovské rozdíly. Ferdinand byl císařským synem, zatímco Filipina navzdory svému bohatství pouhou měšťkou. Ferdinand byl však druhorozený - v následnictví trůnu zaujímal druhé místo v pořadí. Až za Maxmiliánem, starším o dvě léta. Ten si měl jednoho dne na svou hlavu posadit královskou korunu a tím převzít odpovědnost za obrovská území v Německu a ještě v jiných zemích, které jeho matka Anna přinesla do manželství (což bylo mj. České království). Na Ferdinanda čekala vláda v některé z vedlejších zemí (zatím se učil u nás), takže v cestě sňatku s tou krásnou Augsburčankou mu kromě stavovských předpisů jako by toho moc nestálo. Jenomže stálo. Filipina. Sice se do Ferdinanda zamilovala, ale natolik byla zběhlá v kupeckém myšlení, že dokázala chladně uvažovat. Měla spoustu pochybností, ani ne o sobě, ale - zvažovala důsledky možného tajného sňatku (žádný jiný nepřicházel zatím v úvahu), pro sebe a pro svou rodinu a obchodní dům Welserů. Jak asi bude císař vůči nim reagovat? Jeho hněv možná nedopadne jenom na její hlavu, ale uvrhne do neštěstí celou rodinu. Uvažovala zřejmě dost dlouho, ale nakonec: svolila. 'Do plánu byla zasvěcena paní z Lokšan, neboť svatba arcivévody Ferdinanda s Filipinou Welserovou se měla konat na březnickém zámku. Jenom opravdu nejbližší důvěrníci a přátelé Ferdinandovi se dověděli o chystané svatbě, pro niž byl hledán diskrétní kněz. Ale i zde se postavily Ferdinandovi a Filipině do cesty netušené překážky. Každý duchovní se totiž obával, aby se neprohřešil proti nařízení nejvyššího císařského pána a aby si ho příliš neznepřátelil. Nakonec ale projevil ochotu Kateřinin zpovědník, tridentský probošt, že provede v noci tajný svatební obřad.'

Zámecká kaple byla osvětlena pouze slabým svitem, když do ní o půlnoci vkročil ženich s nevěstou ve společnosti jen několika přátel. Venku zuřila sněhová bouře, když si oné lednové noci v roce 1557. oba dva mladí lidé před krucifixem řekli své 'ano.' Žádná hudba. Žádná hostina. Obřad trval jenom několik minut. 'Vyzývám přítomné,' vyzýval oddávající kněz, pan probošt z Tridentu, 'aby slavnou přísahou zde před oltářem Božím potvrdili, že nikomu za žádné sliby ani pohrůžky neprozradí, že Jeho královská výsost, nejjasnější kníže Ferdinand, podle řádů církve svaté (nemaje kanonických překážek) bere si za manželku katoličku Filipinu, dcera Františka Antonína Welsera a jeho choti Anny, rozené z Zinnenburku.' Pak dal kněz podepsat svědkům listinu, že obřad viděli a že do své smrti zachovají dnešní událost v tajnosti. (On měl pan probošt z té svatby přinejmenším stejný strach jako snoubenci - tomu odpovídá i rychlost, s jakou byly zhašeny svíce, uklizeno oltářní náčiní a následoval doslova úprk svatebčanů z kaple). Za pár minut už nic nepřipomínalo, že se tu něco odehrálo a co to bylo. Jenom ten zápis na listině. 'Arcivévoda Ferdinand v měsíci lednu Anno Domini 1557. s paní Filipinou si dali manželský slib.'