ØÍMSKÁ KORUNA

ØÍMSKÁ KORUNA

Setkáváme se po sté tøicáté na Toulkách èeskou minulostí. Abychom zùstali u èíslovek øadových, tak s Karlem IV. si dáváme rendez-vous už ponìkolikáté.
'Bùh, stvoøitel a milovník míru, zjednal ve vítìzící církvi nejvyšší mír, do církve bojující zase vložil ze své nesmírnì šlechetné štìdrosti velice blahodárný poèátek míru, podnítiv pana papeže a øímské kurfiøty, aby byl za øímského krále zvolen mírumilovný kníže, a nepøítel míru se svými druhy aby jím byl odstranìn. Nebo mír je veliký dar, je i boží stopou a jakoby jeho dùkazem, poslem vìøícím, a je cestou lidského blaha. Proto praví mudrc v Pøíslovích: Všechny jeho cesty jsou pokojné. Potom, když není mír èasu, tìžko se støeží mír srdce a nakonec se nedojde k míru obecnému, o èemž bylo napsáno: Mùj lid bude pøebývat v krásném míru. Bùh nebydlí tam, kde není mír a pokoj mysli. Jeho místo je totiž v míru.'
Jestli je mír boží vynález, o to se s kronikáøem Františkem Pražským pøít nebudeme, ale že je cesta k nìmu dláždìna tìmi veskrze lidskými myšlenkami, na tom trváme. Hned poté, co bylo otevøenì prohlášeno spojenectví mezi Avignonem a Prahou (tedy mezi papežem na jedné stranì a èeským králem a moravským markrabìtem na stranì druhé), hned poté následovalo nìco jako 'hon na lišku.' V téhle lstivé høe dva chytøí a prohnaní spojenci Kliment a Karel pøedstírali, že k sobì jaksi nepatøí. Kterak se tento úhybný manévr projevoval? Lucemburkové vyostøovali staré spory s císaøem Ludvíkem, bojovali s ním a s jeho spojenci kupøíkladu o ztracené Tyroly, a pøitom zároveò dávali najevo snahu hledat smír. Vyjednávali s Ludvíkem. Dokonce budili dojem, že mu zprostøedkováním chtìjí pomoci vyøešit konflikt s papežským stolcem, jenomže zároveò podávali o výsledcích svých akcí tajné zprávy do Avignonu. Kdo vynikal víc v této zákulisní høe? Král Jan sice byl obratným a zkušeným diplomatem, ale otìže lucemburské zahranièní politiky už pøevzal Karel. Šel na to dobøe - nevyhýbal se žádným praktikám. Ani tìm pochybným. Ty ovšem nezavrhoval, pokud mìly posloužit dosažení urèitého zámìru. On totiž Karel staèil dostateènì hluboko proniknout ke koøenùm úskoèné politické praxe své doby. Chápal, že idealistické pøístupy bývají pøedem odsouzeny k nezdaru. (Zdá se, že cosi podobného nakonec pochopí každý politický snílek.) Proto neváhal zápasit stejnými zbranìmi, jaké vidìl v rukou protivníkù. Úskok patøil k osvìdèeným prostøedkùm politického boje. (Koneckoncù patøí dodnes k bìžné výzbroji politika.) Karel to postøehl hned na zaèátku své dráhy. Nikdy lstivost nezavrhoval, pokud ovšem prokazovala platné služby jeho plánùm. Cílem bylo odhalit slabiny soupeøù, a základem té taktiky byly klam a lest, pøedstírání, nadbíhání, falešné sliby a prùtahy, prostì: politická hra. Akorát že to vše nebylo medializováno (ve srovnání s dneškem). Kronikáøi to tehdy prostì nevytrhli.
Kronikáøi ne, ale už tenkrát se bojovalo pamflety. Èasto ani pozorovatelé, kteøí byli pøímo zúèastnìni, nebyli s to odlišit pravdu od lži, skuteènost od klamu, reálné èiny od fiktivního jednání. Takže bychom si nemìli v tomto smìru dìlat o onom v øadì vìcí výjimeèném muži nìjaké iluze. Ostatnì - když to tak vezmeme - Lucemburkové mìli co dìlat se soupeøem, který také nebral na nikoho žádné ohledy a vesele intrikoval o sto šest.
Za pár let nato (na jaøe roku 1351.) poznamenal Karel IV. ve svém dopise Francescu Petrarcovi: 'Nemáte ponìtí, jak obludné je vládnout!'
Cíl byl jasný: Sesadit Ludvíka Bavora z císaøského trùnu! Aby se to mohlo povést, na to bylo zapotøebí - no, co asi? Týl. Zázemí. Spojenci. Neboli vytváøení politické i vojenské pøesily. Každý zpùsob, jak posílit pozice, byl dobrý. Jan i Karel zaèali napøíklad jednat se starým a ochrnutým vévodou rakouským Albrechtem a dosáhli nakonec toho, že se s Habsburky sblížili. Jak se jim povedlo? Skrze naprosto osvìdèený prostøedek. 'Markrabì Karel dceru svou zasnoubil knížeti rakouskému,' øíká František Palacký. Jednalo se o druhorozenou dceru, Kateøinu, a ženichem byl - Habsburk. (Rudolf se jmenoval.) Svatební smlouvu upekl s rakouským vévodou sám Karel. Král Jan o tom nevìdìl. On sám by rád, kdyby vnuèka Kateøina tak nìjak spojila rod Lucemburkù s lantkrabìtem durynsko-míšeòským, jenomže tatínek Karel si do toho nenechal mluvit. Ani od èeského krále. Svou dceru si provdám, za koho chci! Tím projevil vlastní rozhodnou vùli, která se už vùbec neohlížela na mínìní zkušeného, ale vrtkavého otce. 'Císaø Ludvík byl však v takovémto ucházení šastnìjší.' V ucházení - to znamená ve sòatkové politice. Císaø odpovìdìl protitahem podobného druhu - dohodl s polským králem Kazimírem sòatek svého syna Ludvíka Øímana s piastovskou princeznou Kunhutou. Svatební smlouva, to nebyla jen tak obyèejná svatební smlouva o majetku, ale pøedevším tam byl paragraf o vzájemné vojenské pomoci v pøípadì potøeby. A jelikož byl Polák Kazimír pøíbuzensky spjat s uherským dvorem v Budínì, tak to znamenalo, že se rodí nová polsko-uherská protilucemburská koalice. V létì roku 1345. najednou vyvstalo akutní nebezpeèí útoku na èeské zemì hned ze tøí stran. Aj aj, tohle vypadalo vážnì.
Aj aj aj, vypadalo. A v téhleté vážné situaci nemìl èeský král Jan nic jiného na práci než se (už potøetí) vydat do východního Pruska a do Litvy a tam obracet pohany na víru pravou. 'Vtrhli skrze Prusy hluboko do Litvy a pøekroèili øeku Nìmen. Kdy dobývali nìkteré zámky, lživá zpráva, že Litevci za nimi ze zemí køížovnických vpadli a ke Královci se blížili, k rychlému návratu je svedla. Pochodem ètyødenním pøitáhnuvše ke Královci zase seznali oklamání své s mrzutostí tím vìtší, nebo náhle nastalý rozjih nedal jim pomýšleti více na novou a další výpravu.'
Že to Janovi stálo za to Asi stálo. On si nenechal žádnou pøíležitost k poøádné rvaèce ujít.'Král Jan volil nejkratší cestu do Lucemburska; markrabì Karel, který jej provázel, se vracel do zemí svých skrze Polsko. Tu pak, když došel do mìsta Kališe blízko hranic slezských, nedáno mu jeti dále. Vìrolomnost ta bezpochyby zastírána zámyslem, že Karel ještì Kazimírovi nesplatil starší svùj dluh 10 000 høiven støíbra; pravou však jejich pøíèinou byla úmluva, ve kterou Kazimír s císaøem Ludvíkem již vešel. Aby unikl hanbì takového zajetí, musel Karel opìt, jako kdysi proti Benátèanùm, ke lsti se utéci. Poèínal si, jako by nevìdìl o zlém úmyslu nepøátel svých a prohlásil, že v Kališi k potìšení svému nìkolik dní zdržeti se chtìl. Mezitím dal svému hejtmanu vratislavskému vìdìti o postavení svém. Zástup tøí set jízdných ze Slezska pøitáhnuv potají až k hranicím a ukryl se tam v lesích. Jeden z jezdcù pøibyl až k bránì mìstské, kde v témže okamžení také Karel, jakoby náhodou na procházce se nacházel. Jezdec sesedl z konì a Karel naò se rychle vyšvihl a zmizel z oèí døíve nežli mìstská stráž úmysl jeho zpozorovati a zmaøiti mohla.'
Èeskému králi vypovìdìly nepøátelství skoro najednou prakticky všechny sousední státy. 'Slepého krále došly opovìdné listy ode všech okolních mocností, od císaøe Ludvíka, králù uherského i polského, od rakouských i od svídnického knížete a od míšeòského markrabìte, ode všech v jednom a témž týdnu.' Král Jan taktizoval. Vyslal k císaøi posly, aby vyjednali mír nebo alespoò pøímìøí. Ale když se vrátili s nepoøízenou, dodal si èeský král kuráže (té mìl vždycky dost, všechna èest). 'I spánembohem! Èím více nepøátel, tím více bude koøisti pro nás; já pak pøísahám ve jménu Ježíše Krista, že kdožkoli první na mì dorazí, na toho tak se oboøím, že ostatní uleknou se toho všichni.' První, který dorazil, byl polský král Kazimír. Král Jan, který zatím svolával v Kutné Hoøe zemskou hotovost, ihned vytrhl do boje a Kazimírovo vojsko zahnal až pøed Krakov. 'Když se tyto vìci dály, poslal Kazimír slepému králi vyzvání k osobnímu s ním souboji v uzavøeném místì - pro ukrácení prý války. Král Jan dal odpovìï, že hotov bude potýkati se rovnou zbraní s ním, dá-li Kazimír døíve vyloupati sobì obì oèi.'
Hrozba obklíèení Èeského království jak rychle vyvstala, tak taky rychle pominula. On si to Ludvík rozmyslel. On nakonec Ludvík nechal svého polského spojence bez pomoci, no a Karlovi se mezitím podaøilo ochromit úèast Uhrù sòatkem své nejstarší dcery, desetileté Markéty, s uherským králem Ludvíkem I. (Markéta ale brzy po svatbì, ve svých ètrnácti letech zemøela.) Tak tedy vypadaly støedoevropské šachy v polovinì 40. let, v dobì, kdy vrcholil zápas o øímský trùn.
Øímský trùn. Ten byl ale zatím obsazen. Už skoro 18 let jej zahøíval císaø Ludvík Bavor. Karel mìl žezlo po tom císaøi kacíøském, zavrženém, nehodném získat nikoli silou, ale právem, to znamená: Volbou kurfiøtù. Proto ve vzájemné shodì Avignonu a Prahy probíhala souèasnì mnohá zákulisní jednání, která mìla zajistit (lepší sloveso je 'koupit') potøebnou vìtšinu volebních hlasù. (Dnes se nekupuje, dnes se lobbuje. No, nìkdy se taky kupuje, že.) Volilo sedm kurfiøtù. Ne všichni chovali sympatie k tomu Lucemburkovi. natož pak k plánu sesadit Ludvíka. Které hlasy byly proti? Braniborský. Ten mìl v držení markrabì Ludvík, tedy císaøùv syn. A další záporný hlas? Tedy: záporný. Spíš nejistý. Rýnský falckrabì Ruprecht. To máme dva proti (anebo jeden proti a jeden s otazníkem). Ještì jich poøád zbývá pìt. Tìch pìt bylo tøeba zajistit stùj co stùj. Co kdyby se pøi tom volebním aktu zrodilo nìjaké pøekvapení? Co kdyby nìkterý z kurfiøtù nedodržel slib? Ani papež, ani papežem protežovaný princ Karel nemohli riskovat fiasko. A tak se vlastní útok na Ludvíka dostavil teprve poté, co v skrytu a za pøísliby skvìlých výhod bylo s pøedstihem zajištìno 'ano, souhlasím' vìtšiny Karlových pøíštích volitelù. Byly tu však jisté starosti s Balduinem, s trevírským arcibiskupem. Byl to sice taky Lucemburk, navíc Janùv strejda a Karlùv prastrýc. Balduin urèitì nehodlal jít proti pøíbuznému, proti svému prasynovci, ale - využil situace. Dal si poøádnì zaplatit. Za všechny náklady spojené s volbou a korunovací øímským králem až do výše šesti tisíc høiven, jakož i škody vzniklé pøípadnými boji a válkou, k nimž by v dùsledku války došlo. To všecko Karel slíbil zajistit hrady, zemìmi a poddanými. Co na to ale otec Jan? Vždy to všechno patøilo jemu. Postavili ho pøed hotovou vìc. Ale svoje si taky øekl. Nebo spíš napsal. Tedy. vzhledem k tomu, že psát neumìl, tak si to nechal napsat:
'My, Jan, z Boží milosti král èeský,' a tak dále, výèet všech titulù mùžeme vynechat 'dáváme na vìdomí, že jsme na dvojí žádost našeho syna, markrabìte moravského, dali pøivìsiti k této listinì naši peèe k vìtší trvalosti všech tìchto výše uvedených vìcí s tou jedinou výjimkou, že nechceme potvrdit žádná privilegia, která by se dotýkala našeho panství, svobody nebo zájmù našeho výše zmínìného hrabství.' (Na Lucembursko byl Jan zvl᚝ háklivý.) Na druhé stranì není tak moc lucemburských listin, ze kterých by byla pøímo patrná chorobná nedùvìra a podezíravost otce vùèi synovi. Král, který byl zvyklý pøi svém dobrodružném životì riskovat tøeba i život, najednou ztrácí tìsnì pøed cílem vložit na misku vah všechno, co má. 'Tøeba všechno. jenom ne Lucembursko!'
Tak to bychom mìli Jana, jeho strýce Balduina kdo by ještì mohl hlasovat pro Karla? Saský vévoda Rudolf. Tento kurfiøt byl s Lucemburky spøíznìn. Neboli jistý. Prakticky ano. A další volitel? Kolínský arcibiskup Walram. Nemožný hospodáø. Vìènì tonul v dluzích. V jeho situaci mìla pomoci vydatná finanèní injekce - 8000 støíbrných høiven. A poslední hlas? O ten se postaral papež. Komu patøil? Ještì tìsnì pøed volbou náležel mohuèskému arcibiskupovi Jindøichovi. Ještì tìsnì pøed volbou? A když už se mìlo volit? Tak tím arcibiskupem Jindøich už nebyl. On totiž náležel k pøívržencùm Ludvíkovým, takže byl nejprve kurií obvinìn z odpadlictví, potom proklet, a v situaci, kdy by od nìj pes kùrku nevzal, byl ostentativnì zbaven úøadu a nahrazen jistým Gerlachem. A tenhleten muž, náhle povýšený, poskytl rád svùj kurfiøtský hlas Karlovi. Osvìdèená metoda. Nìco za nìco.
'Léta Pánì 1346. pan papež Kliment VI. vidìl a pozoroval, že se Ludvík Bavor, uchvatitel øíše, nechce po tolika zloèinech, které spáchal proti øímské církvi, obrátit k pokání, nýbrž že bere na lehkou váhu veškeré nálezy papežské stolice a nedbá jich, jako by byl hluchý a tím dává ostatním špatný pøíklad odboje proti církvi. Již døíve byl jistými papežskými procedurami jako Saul sesazen a svržen z císaøství.' Stalo se tak v dubnu, na Zelený ètvrtek, toho roku 1346. Papež vyslovil poslední a nejhroznìjší klatbu nad císaøem Ludvíkem. (Ta vám byla tak hrozná, že ji ani nebudeme opakovat.) No prostì prohlásil císaøe za Antikrista a vyzval poddané na území øíše, aby proti nìmu povstali. Kurfiøty vybídl k bezodkladnému zvolení nového panovníka. Dokonce pohrozil, že když ne, tak teda obsadí øímský trùn z titulu vlastní moci. Kým? Nìjakým bohulibým a bezúhonným mužem. Jmenoval nìkoho? Ne. Ale ono to asi bylo tehdy veøejným tajemstvím. Vìci pak šly vìci ráz na ráz:
'I poruèil pan papež kurfiøtùm Svaté øíše listy zpeèetìnými bulami, aby pøistoupili k volbì budoucího øímského krále, jenž by potom byl povýšen na císaøství. Tito kurfiøti, totiž arcibiskupové kolínský, mohuèský a trevírský, èeský král Jan a saský vévoda Rudolf (dva zbývající kurfiøti, totiž markrabì braniborský a falckrabì rýnský nebyli ze vzdoru pøítomni) se jako poslušní synové shromáždili na místì, jež se nazývá Rhens, na rýnském ostrovì, kde se obvykle tento akt koná, a vzývajíce milost Ducha svatého, dali své hlasy nejjasnìjšímu knížeti, panu Karlovi, prvorozenému synu èeského krále, markrabìti moravskému, a øádnì ho ve svátek svaté Markéty zvolili za øímského krále.'
Chybièka se vloudila kronikáøovi do pera. Markéta má odjakživa svátek 13. èervence a Karel byl zvolen dva dny pøedtím. 'Stalo se tak u starobylého královského stolce (po nìmecku Königstuhl) nedaleko Rhens na levém bøehu Rýna, v chladivém stínu starých oøešákù,' jak to zachytil oèitý svìdek, kanovník Michael. Tøicetiletý øímský král byl zvolen v úterý 11. èervence 1346. 'Zaradovalo se srdce naše, když jsme uslyšeli o tvé volbì,' komentoval brzy nato Karlovo povznesení papež Klement VI. Dobrá vìc se podaøila. Spoleèná vìc. Ano, pøítel na Petrovì stolci Karlovu vítìzství pomohl vskutku maximálnì. I když to zase tak nesobecké nebylo. To ne. Lucemburk znamenal pro papeže hlavní zbraò v zápase s císaøem. Podpora papežské kurie byla ovšem tak vydatná a tak zjevná, že už tenkrát zaèali Karlovi nepøátelé èastovat nového panovníka øíše pøídomkem: 'Popský král.'
'V té dobì anglický král shromáždil pøeveliké vojsko, zaèal pustošit zemì francouzského krále a nepøátelsky postavil tábor pøed mìstem Paøíží. Když mu francouzský král nemohl klást odpor, poslal posly s listy èeskému králi Janovi a jeho synovi, zvolenci Karlovi, kteøí byli tehdy v Lucembursku, a s dùvìrou je žádal, a my mu hledìli pøijít s veškerým vojskem, které by mohli sehnat, na pomoc, nebo to vyžaduje naléhavá tíseò a je nebezpeèí z prodlení. Brzy shromáždil èeský král velké vojsko bojovníkù a vytáhl se svým synem zvolencem na pomoc francouzskému králi.'
A jak to dopadlo, to už víme. Za pùldruhého mìsíce od Karlovy volby byl øímský král v bitvì u Kresèaku anglickým šípem zranìn a jeho otec, èeský král Jan, øeèený Slepý, zabit hned nìkolika smrtelnými ranami.
'Téhož roku, když se ctihodný otec Arnošt, arcibiskup pražský, vrátil od øímské kurie a pøinesl souhlas s uvedenou volbou a její schválení, sešli se podle naøízení apoštolské stolice do Bonnu na Rýnì dùstojní otcové, páni arcibiskupové trevírský a kolínský a v den svaté Kateøiny pomazali a s pøevelikou slávou korunovali nejjasnìjšího knížete, již øeèeného pana Karla, na krále øímského, aèkoli Ludvík Bavor dosud žil a držel v moci celou øíši.'