MUSICA A GRAMMATICA

MUSICA A GRAMMATICA

'Jsou nìkteøí jako koza, jež hlodá kùru, ale døeva nechá: tak i ti, kteøíž ètou samu literu, ale co se zavírá v té liteøe, toho nesoudí.

Množství jest takových korohlodù, kteøí se sobì moudøí zdají býti, hloupí i slepí jsouce.

Kohout nežli jiného udeøí, nejprv sebe køídly udeøí, potom zakokrhá, a teprv jiné tepe. Tak èlovìk, buï knìz neb kdokoli, nešli na jiného zakokrhá neb udeøí, aby sebe nejprv udeøil a potom na jiné zakokrhal.

Spravedlivý nejprve sám na sebe žaluje, potom teprv vyhledává viny jiných. Ale co je nesnadnìjšího, než samého sebe poznati?'

Když se Jan Blahoslav vrátil z Basileje (pøípadnìjší je ovšem øíct, když byl pøivezen ze Švýcar domù, nebo tam tìžce onemocnìl), a když se doma jakž takž postavil na nohy, zaèal spisovat. Nebyly to ještì myšlenky, které jsme vyslechli v úvodu. Ten spis se jmenoval O zraku. Pan Blahoslav nebyl oèní lékaø, pouze uvádìl, že zrak (jak lze dokázat citáty z Písma, svatých otcù a jiných autorit) mùže èlovìka pøivést k pokušení, kterému se opravdu jenom tìžko ubrání. Kdo pokušení zraku nepøekoná, žene se do høíchù vršících se na sebe s nezadržitelnou silou. Oslepit se, to by nebylo nic platné, takže jedinou cestou je dokonalá sebekázeò. Krásná slova. Kdyby ještì tak šlo jimi se taky øídit!

'Nìkteøí národové nedopouštìjí pohlaví ženskému, zvl᚝ krásnému, z domu vyjíti, leè by pøikryly tváø svou tafatem, aby samy vidìti mohly, ale od jiných vidìny nebyly. Víme, co poctivá panna Rebeka uèinila, když budoucího manžela svého Izáka na poli poprvé uzøela, jak tváø svou ihned pøikryla. Ale nám nyní vše osvobozeno jest, a to (jakož i mnohé) velikou duší lidských jest škodou. Ó, kéž bychom aspoò my, kteøí praví chceme oudové Kristovi býti, ze svobody ducha nebrali sobì pøíèin k høešení! Kdyby byla Dina, dcera Jákobova, doma posedìla, nechajíc marných procházek a oèí pasení, byla by neranila mládence ušlechtilého, sama o panenství nepøišla, hrozného mordu bezdìènému manželu svému i vší jeho rodinì a hoøkých zármutkù otci svému pøíèinou nebyla.'

No nevím, jestli by to pomohlo, kdyby dotyèná doma posedìla a tím pádem nechala marných procházek a oèí pasení. On Blahoslav radí, aby se na vìc šlo pomalu. Jak už bylo øeèeno, øešení nevidí v tom, že by si èlovìk vydloubal oèi, aby ho pak už nic vizuálního na tom svìtì neprovokovalo, nýbrž aby pìknì pozvolna odvracel svou pozornosti od pøedmìtu, který vyvolává rozpor, k jiným, mravnì vdìènìjším pøedmìtùm zájmu. (Jako by autor mluvil z vlastní zkušenosti.) Sám se odsoudil ke knìžskému celibátu (ten tenkrát ještì v jednotì bratrské dodržoval), a pøitom mìl pøed oèima svého pøítele Kocourka, øeèeného po latinsku Felinus, který zbìhl z knìžské dráhy a ve spokojeném rodinném životì fakt žádnou zkázu nenašel. Blahoslav zatracoval pokušení zraku, a pøitom dobøe vìdìl, že je staré jako lidstvo samo. Vypoèítával známky nebezpeèí plynoucí z tohoto pokušení, ale nepøál ani sobì ani jiným dobrovolnou slepotu, protože se ostýchal zatratit krásu. 'Ze samého pøirození to jíti mùže, když èlovìk jest slièný, spanilé postavy, oudù a všeho tìla, a zvláštì pak když je oblièeje ušlechtilého, barvy libé, bílé nebo èervené neb drobet snìdé, zejména jsou-li k tomu oèi èerné, vlasy jasné, všickni oudové tìla zachovávají-li svou míru, tedy ani pøíliš hrubí, strojní, tak hned všecken oblièej ukazuje ušlechtilost a zdaøilost. Tu ze samé té osoby jako plamen plápolá jakási milostnost a vážnost, ano øídko kdo èlovìka toho nemiluje, každý jej rád visí a øeè jeho slyší.'

Zdá se, že Jan Blahoslav dokázal ocenit oboje. Tìlesnou i duševní krásu. Do bratrských spisù (a ty byly doposud velebnì pøísné) najednou pronikl paprsek, který vrhl neobvyklé svìtlo na lidskou stránku života. Blahoslav byl ale urèitì soudce pøísný, který jenom velmi nerad odpouštìl prohøešky proti jednotì bratrské. To se týkalo hlavnì knìží. Když se nìkdo z nich provinil nekázní pokud šlo o tìlesné høíchy (tedy pití nebo smilstvo), nemohl nalézt v Blahoslavových oèích milost. A ještì nìco: pro pouèení budoucím generacím byla o dotyèném všechna pravda zaznamenána bez jakéhokoli pøikrašlování. Pøíklad: Jan Miláèek. Z Hodonína. Velký høíšník. 'Tento pøed smrtí svou z ouøadu i od bratrství složen byl a vylouèen pro svá hanebná smilství v Lipníku a potom i ve Veselí. Nakonec mizernì zcepenìl.' S Miláèkem se tedy Blahoslav nikterak nemazlil. S Valentou taky ne. To byl holešovský správce sboru. 'Èlovìk pyšný, hloupý a velmi svévolný, Když jedl s pánem za stolem sedì, uvázl mu kus masa v hrdle a. zdechl.' No. Nešel zrovna pro slovo daleko, biskup Jan Blahoslav. O svém hospodáøi Matouši strejcovi neváhal podotknout, že je bázlivý, a o mistru Janu Husovi zase prohlásil, že byl ctižádostivý.

'Tohoto našeho vìku mnohé vìci, které jazykem toliko øeckým nebo latinským sepsány a v té øeèi jako v tajemnici chovány jsou, již na svìtlo denní vycházejí i obecným nám jazykem èeským (a ovšem pak nìmeckým), nebude se tedy ètenáø rozumný diviti a za zlé míti, že i já nyní tuto zprávu tak, jak staøí vùbec byli zvyklí øíkat, všechny øehole zpìvákùm náležité, což ještì nikdy èesky psáno nebylo, lidem obecným latinského jazyka neumìjícím (tj. Èechùm ) èesky vypsal jsem.'

Skoro celý rok po svém zvolení biskupem pobýval Jan Blahoslav v Mladé Boleslavi. Pak se sešli starší jednoty a veškerou práci a pravomoci mezi ètyøi biskupy rozdìlili. 'O bratru Janovi bylo rozhodnuto, že za písaøe jednoty pøidám jest a tuto moc svìøenou pøijal.' Namísto biskupa se tedy stal písaøem? Blahoslav tím biskupem nepøestal být - on se stal ve skuteènosti jakýmsi kancléøem. To znamená, že vedl zápisy a archiv jednoty, mìl na starosti cenzuru a mimoto býval povìøován dùležitými jednáními. Prakticky všechny bratrské písemnosti si Blahoslav nechal u sebe, a když se o nìco pozdìji stìhoval do svého nového pùsobištì v Ivanèicích, stìhoval se bratrský archiv s ním.

'Ivanèice bylo malé a klidné mìsto, obklopené poli, vinicemi a zahradami,' dozvídáme se od historika doktora Josefa Janáèka. 'V jeho životì nebylo mnoho vzruchu. Pøesídlení bratrského biskupa do ivanèického sboru bylo pro zdejší bratøí nepochybnì událostí, která musela svým zpùsobem zaujmout celé mìsto. Blahoslav zde pokraèoval v práci na aktech jednoty, pøivezl si spoustu poznámek z práce na bratrském kancionále, a nadto si umínil vytvoøit pøi zdejším bratrském domì prostøedí pro výchovu mládeže na tak vysoké úrovni, jak jen to bude možné. Každý z tìchto úkolù by byl staèil pro jednoho èlovìka na léta. Blahoslav se však práce nelekal. Neodrazovala ho vlastní rozptýlenost spoustou rùzných povinností, nedal se zastrašit ani jejich naléhavostí, závažností a nároèností. Byl na vrcholu svých tvùrèích sil a nemìl žádný dùvod, proè by nadáním a energií šetøil, když mu jednota bratrská sama nabídla èestné místo k jejich uplatnìní.'

Pro èeské bratøí znamenal zpìv mnoho. 'Blahoslavený jest ten lid, který umí radostnì prozpìvovati.' To je citát z Musiky, pøímo z jejího úvodu. Autorem nebyl Blahoslav, tu myšlenku si vypùjèil ze Starého zákona, ze žalmu 88. Stejnì jako vìtu ze žalmu èíslo 46: 'Zpívejte Bohu našemu, zpívejte umìle.' (Tím 'umìle' bylo myšleno umnì, dovednì.). Píseò byla v jednotì bratrské souèástí bohoslužby, a jednota mìla nejenom právo, ale i povinnost dohlédnout nad tím, co se v jejích sborech zpívá. 'Cizími písnìmi mohou být do jednoty zaneseny rùzné bludy!' Toto vážné nebezpeèí u nás hrozilo skoro poøád. A kromì toho - písnì skládali i bratøí. Což bylo snad dobøe, ale kdo to mìl uhlídat?! Tedy jestli texty odpovídají uèení jednoty. Ne všichni bratrští knìží byli schopni odhalit dobré a špatné písnì, a kromì toho: ono jich bylo pøíliš mnoho, tìch písní, proèež museli starší jednoty roku 1549 zakázat skládání písní bez jejich souhlasu nebo doporuèení. Písnièky mohl skládat a psát ten, kdo byl k tomu jednotou povìøen, a komu bylo možno dùvìøovat, že si pohlídá, aby do textù nepronikly žádné nežádoucí myšlenky. (Již tenkrát se hlídalo.) Pro Blahoslava byla ideová cenzura bratrských písní starých i nových samozøejmostí, kromì toho na rozdíl od jiných bratøí mìl kvalifikaci, i když ji získal nejspíš samostudiem. 'Každá písnièka, kteroukoli uzøíš a již posoudíš, bude tobì takovým zrcadlem, jako lékaøi urina.' (Pokud snad nìkdo netuší, co to je urina, tak toto latinské slùvko znamená - moè.) Ano, Jan Blahoslav používal obèas drastických pøímìrù 'Neb když na ni soudnì pohledíš, tak toho, kdož skládal tu píseò, hned poznáš, jaké duchovní oudy má, jak vyspìlé, jak podaøilé, subtilní, zpùsobné a ušlechtilé, jak jsou zdravé jsou neb nezdravé - z toho jací mohou pocházeti týchž oudù skutkové, poznáš, jaká pracovitost, bedlivost, rychlost, soudnost atadále. Uzøíš nìkterou píseò, ana jako vìnec je krásná, jiná jako louka zelená a kvítím rozlièným porostlá, jiná jako strom ušlechtilý, jiná jako zdaleka se modrající hory, jiná jako stavení krásné, buï uzavírané nebo zotvírané. Poznáš, jak pilnì a pracnì jest dìlaná, uzøíš, ana jako potùèek plove ze studnice tiše, jindy zas bøehy podrejvá a bere s sebou, další ukazuje autorùv veliký vtip, jiná neumìní nebo nedopatøení, ještì jiná drsnatostí svou mistrnost hlavy nìèí prozradí. V nìkteré hojnost myšlenek, v jiné hlubokost, a kdo by to vše vyèetl? To znáti, s tím zaobírati umìti jest lépe na svìt a na lidi v nìm pohledìti, než kdy se na rynk, na trh šlo, aneb nìkde do divadla, kde ne duše, ale tìla lidská, a ještì odìná rouchem vidìti mùžeš, ale tuto je to, co nejpøednìjšího v èlovìka, zhluboka spatøíš.'