MY, RUDOLF

MY, RUDOLF

'Léta Páně 1552, Wittenberk: Ve Wittemberce a vůkol strhlo se povětří veliké s přívalem, krupobitím a hřímáním, a ztroskotalo šraňk před bránou labskou, jímž se převírá, aby s koňmi a s vozy do města cizí nemohli.

Freiberk: Ve Freiberce umřelo nějaké pacholátko, kteréžto na zlořečení a proklení otce svého tři léta pořád stálo dnem i nocí nepohnutedlně na jednom místě a potom ještě čtyři léta sedělo.

Basilej: Téhož léta v Basileji ve Švejcařích bylo země třesení. Toho roku tam víc nežli tisíc lidu morným nakažením zemřelo.

A nakonec zprávy z domova: Jiřík Pyšna z Michovic, vida, že se mu málo ovsa urodila (a manželka i čeládka jeho že tak nemnoho navázali), řekl, aby jej hrom spálil. Bůh pak nemeškal, a nevděčnému poslal hroma, že mu ten oves zapálí, načež jeden mandel shořal druhý roztrhali.'

Všechno? Ještě jedna. taková drobnička. Jedna věta. 'Vídeň: Téhož léta 18. dne července napoly k osmé hodině po půlnoci narodil se ve Vídni Rudolf, toho jména Druhý, římský, císař, uherský a český král, pán náš nejmilostivější, císaře Maxmiliána II. druhý syn.'

Tak, a Rudolfa máme na světě, jak jsme se dozvěděli z virtuální HTK (Habsburské tiskové kanceláře). Narodil se vskutku (a to by do kluka nikdo neřekl) jako druhorozený Maxmiliánův syn. Ještě předtím přišla na svět Anna, a sotva mamince uplynulo šestinedělí, už byla zase v jiném stavu. Prvorozený potomek mužského pohlaví se jmenoval po dědečkovi Ferdinand, ale dlouho nevydržel - jen do příštího roku. V té době byla už ale maminka Marie Habsburská samodruhá, a za necelá čtyři léta od svatby jako čtyřiadvacetiletá přivedla na svět své třetí dítě, jemuž bylo dáno jméno Rudolf. Tatínek a maminka byli bratranec a sestřenice, jejich otcové - Ferdinand a Karel - byli bratři, tím pádem měli společného dědečka a babičku. 'Církevní zákonodárství taková manželství mezi blízkými příbuznými sice zavrhovala jako krvesmilná, vycházelo se však přitom jen z etických principů, a rozhodně nebylo dost zásadové, protože v mocných feudálních rodinách a zvláště v panovnických dynastiích sňatky bratranců a sestřenic povolovalo zvláštními dispenzemi a pomáhalo tak zabránit dělení majetku a moci. S moderními genetickými hledisky neměla tato církevní politika nic společného a skutečnou hrozbu biologicky nezdařených manželství, spočívající v patologickém zatížení některých předků manželské dvojice, vůbec netušila.' (To jsme se dozvěděli z knihy historika Josefa Janáčka o Rudolfovi II.)

Nikdo ze současníků se tudíž v tomto směru nad sňatkem Marie Habsburské s Maxmiliánem, rovněž Habsburským, nikterak nepozastavoval, ačkoli nad ním visel vážný stín. Kdesi ve Španělsku totiž stále ještě žila napůl v klášterním ústraní, napůl v internaci společná babička obou manželů Juana Kastilská, častěji nazývaná Juana La Loca - Johana Šílená. Tato původně velice půvabná žena se po smrti svého manžela Filipa Sličného už roku 1506 pomátla na rozumu. Odmítala jeho balzamovanou mrtvolu pohřbít, objímala se s ní a hovořila s ní. Skončila jako v úplné izolaci bytost člověku nepříliš podobná. Její diagnóza: s největší pravděpodobností - těžká schizofrenie. Jediný legitimní syn Maxmiliánova bratrance Filipa II. (jmenoval se Don Carlos) byl duševně i tělesně postižený nešťastník. (Pravděpodobně opět schizofrenie, nebo epileptická demence.) Don Carlos zemřel v internaci, do které do nechal uvrhnout jeho otec. Don Juan d'Austria (to byl bratr španělského krále Filipa) představoval sice velmože se vším všudy, bohužel nikoli však svým manželským původem, neboť jeho matkou byla kupecká dcera, která kdysi císaři Karlovi Pátému pomáhala zapomenout na šeď diplomatických povinností v době konání říšského sněmu v Řezně. Tatínek nechal svého syna nakonec internovat a ten ve vězení zemřel. Španělský král Filip po třech manželstvích bez syna začal pomýšlet na to, že svůj trůn odkáže Rudolfovi, když vtom jej posedla myšlenka, že on vlastně ještě není všem dnům konec, a tak se oženil s Rudolfovou starší sestrou Annou - to znamená s dcerou své sestry a svého švagra. Strýček si vzal vlastní neteř. Z tohoto svazku se narodí budoucí panovník Filip III. Schizofrenie a šílenství se vinou pokrevních svazků usadí v habsburském rodu. A do takové rodiny se narodil v onen červencový den uprostřed vídeňského léta princ Rudolf. (V budoucnosti zplodí Rudolf levobočka Julia Caesara, který zešílí a stane se sexuálním deviantem a vrahem.)

'Jako budoucí nástupce svého otce na císařském trůně se Rudolf měl již připravovat na své pozdější úkoly. Nemohl jako jiní chlapci trávit svoje dětství u rodičů a sourozenců ve Vídni nebo v Innsbrucku, kde se často zdržovali Maxmilián s Marií. Obzvlášť jeho strýc ve Španělsku - Filip II. - shledával, že si chlapec musí velice záhy začít osvojovat vybroušené chování a mravy, především ale učení samospasitelné církve. Španělský král vyslal na dlouhou a obtížnou cestu do Vídně své vyslance, aby s veškerým důrazem poukázali na představy svého pána.' Jak už víme, to bylo v době, kdy před Rudolfem byla ještě jakási šance usednout na madridský trůn. 'Nevládlo snad v Rakousku nebezpečí, že by mohl být budoucí panovník třeba ovlivněn nespolehlivými vychovateli, dokonce možná tajnými protestanty, aby pak třeba později sympatizoval s kacíři?' Rudolfův otec Maxmilián se na náboženské smýšlení synkových učitelů moc neohlížel; více ho zajímaly jejich schopnosti; jiné to bylo s maminkou. Ta se nemohla vyrovnat s představou, že by následníka mohli infikovat (pánbůh s námi a zlý pryč!) evangelíci. a vůbec lidé nepřípustných názorů. Maxmilián Mariiným výčitkám vzdoroval, jenomže za stanoviskem jeho manželky stála přesila. Habsburské příbuzenstvo. jak se příbuzní míchají do rodiny, tak to je vždycky malér. Rudolfův děda Ferdinand, strejček Filip i maminka Marie vyvinuli na tatínka Maxmiliána ohromný nátlak, aby Rudolfa (a také dalšího syna, Arnošta) svěřil do opatrovnictví španělských Habsburků. Maxmilián odolával několik let. On měl prince rád. Uráželo ho, když se mu dávalo najevo, že není s to poskytnout dokonalou výchovu vlastním dětem. Ono to bylo pro něj vlastně velice ponižující. Král Filip (o kterém se historici dohodli, že trpěl schizofrenií, což se - mezi námi - v tom rodu skoro ztratilo) dával najevo, že v otázce výchovy potomků není Maxmilián kompetentní. Filip to tak nikdy doslova neformuloval, ale - Maxmilián byl pro něj vlastně nesvéprávný. (Od schizofrenika takový soud sedí.) Maxmilián s tím nátlakem bojoval, bránil se, jak mohl, tím spíš, že ke španělskému prostředí necítil vůbec žádné sympatie, jenomže jako obvykle (jako mnohokrát v životě) prohrál. Ostatní Habsburci ho nakonec ve jménu 'vyššího zájmu' zlomili. Jediný syn španělského vládce Filipa II. nepřipadal jako jeho nástupce v úvahu (ano, už to tu padlo, don Carlos byl duševně méněcenný a neschopný vládnout), naděje, že se na madridském dvoře situace ještě změní k lepšímu a narodí se zdravý následník trůnu, byla malá. Tehdy. Později se to (jak už jsme si řekli) změnilo, ale v této chvíli již kmetský, totiž 36letý Filip na nějakého potomka resignoval. A tak se rodina shodla na názoru, že pokračování ve vládě na španělském trůně musí zajistit některý z Maxmiliánových synů. 'O cestě arciknížat Rudolfa a Arnošta do Španělska se jednalo celé dva roky. Na sklonku roku 1563 se na ni ti dva chlapci vydali. Princové se měli naučit ve Španělsku dobrým mravům a zdomácnět v habsburských politických kruzích. Rudolfovi bylo jedenáct a Arnoštovi deset. Byli pro ně vybráni spolehliví praeceptoři, jejich doprovod tvořil celý zástup urozených i neurozených služebníků - celkem vyjelo z Vídně s arciknížaty 370 osob.'

Přes Štýrsko dorazila výprava do severní Itálie, Vánoce strávila v plném katolickém lesku v Miláně. Odtud se vydala po nehostinných zimních cestách k Janovu. Španělskou flotilu, která měla dopravit prince s jejich suitou do Barcelony, tvořilo šestnáct galér. Pluly takřka na dohled od pevniny po trase používané námořníky už víc než dva tisíce let. Lodě zastavovaly ke kratšímu odpočinku v přístavech, a před oběma princi se otevíral úchvatný pohled do světa Středomoří, obdařeného přízní slunce a antických božstev a považovaného odedávna za tržiště světa.'

V barcelonském přístavu přivítal uprostřed března po čtyřech měsících cesty oba synovce osobně král Filip, a díky tomuto gestu začínal těm dvěma bráškům pobyt u jeho dvora tak příjemně, jak jenom to bylo ve Španělsku myslitelné. (A to je co říct, neboť jinak v této zemi bylo nějaké legrace dost poskrovnu.) V Madridu, v blízkosti všemocného strýčka, strávil Rudolf s mladším bratrem Arnoštem sedm tučných let, od jedenácti roků do osmnácti. Vyučování trvalo pět hodin denně. Naučili ho základům státnické abecedy, taky diplomatickému protokolu, důkladně byla probrána složitá dvorní etiketa, proběhla výuka jazyku latinskému, španělskému, francouzskému a italskému, takže spolu s němčinou teď Rudolf rozuměl pěti řečem. Rozuměl však nejenom jazykům, ale i vědám, zejména pak dějepisu. Cvičil se rovněž ve slohu. Dnes působí poněkud kuriózním dojmem, když se dovídáme, že Rudolf v útlém věku sepsal traktát o nebezpečenství divoké lásky a o požehnání stavu manželského. (Jako dospělý zastával zcela protichůdný názor.) Ani umění princ Rudolf nezanedbával, taky v církevních otázkách se orientoval, s jistou nevolí se ten zádumčivý mladík podrobil i cvičením v rytířských dovednostech, což byla jízda na koni, lov, zacházení s chladnými i horkými zbraněmi, turnajové a míčové hry, tanec. Rudolfovi z toho všeho zůstaly akorát dvě disciplíny: lov, a hlavně pak všechny druhy umění. 'Princové vedli za španělského pobytu svůj vlastní dvůr,' zjišťujeme u historika Josefa Janáčka. 'Jeho udržování bylo dost nákladné, protože příklad španělského královského dvora zavazoval i rakouská arciknížata k okázalosti a přepychu, k plnění náročných společenských povinností a také ke zjevné nestřídmosti. Na jejich dvoře se podávalo denně jídlo pro devadesát lidí. Náklady však nehradil Filip jako hostitel, nýbrž jejich otec Maxmilián, který mezitím převzal vládu v monarchii jako nový císař. S přibývajícími dny a měsíci pro něj představovala Rudolfova a Arnoštova výchova stále marnotratnější záležitost - do roku 1570 dlužil Španělsku za své syny přes jednu třetinu miliónu zlatých.'