Meč, štít a další rytířské zbraně

Meč, štít a další rytířské zbraně

Toto je výčet zbraní rytíře tedy jezdce z počátku 14. století zachycený ve staročeském hrdinském eposu o Alexandru Makedonském. K rytířovým zbraním neodmyslitelně patří štít, kterým rytíř odvracel útoky nepřátel a kterým kryl převážně levou stranu těla. Použití těchto zbraní vychází ze středověké rytířské, jezdecké taktiky boje. Takto seřazení rytíři tryskem vyrazili vpřed proti nepříteli, jako první přišla ke slovu kopí, která se při srážce buď zarazila do nepřítele, nebo byla roztříštěna o jejich těla, štíty a odění. Kopí rytířů, která nezasáhla cíl, byla odhozena, protože koně jezdců se začaly tísnit s koni nepřátel a počáteční rychlý pohyb vpřed, vhodný pro použití kopí, byl zastaven, rytíři tedy tasili meče, nebo drtivé zbraně, jako palcáty, sekery a bijáky. Zvláště ve čtrnáctém století, v době kdy se stále častěji používaly části plátové zbroje, se rozmohlo používání drtivých zbraní. Ty, na rozdíl od meče, po plátech nesklouzávaly , ale zarážely se do zbroje celou svou vahou a silou rytířova úderu.

Dýka

Další rytířovou zbraní byl nůž, nebo dýka. Dýka měla své použití ve všedním životě jako nástroj a jídelní náčiní, ale samozřejmě také v boji - v těsné skrumáži bitvy, kdy byla těla bojujících namačkána na sebe a kdy pro nápřah meče již nebylo dostatek místa, nebo v případě ztráty meče. Dýka také poslouží při dobíjení poraženého soupeře, případně ve chvíli, kdy se bojovníci v zápase o život ocitají na zemi – tehdy je možné body dýkou zasáhnout slabé místo soupeřovy zbroje.

Meč

Ovšem nejdůležitější a také nejpoužívanější zbraní rytířů byl meč. Meč je i hlavním symbolem rytířství, právě tak jako opasek a ostruhy. Tyto předměty měly také své místo při pasování na rytíře. Meč byl v křesťanském středověku dokonce magickým symbolem, jednak pro svůj tvar kříže, protože své nositele zařazoval do vyššího společenského postavení a možná také proto, že byl nástrojem, který rozhodoval o životě a smrti. Jedna středověká básnička od německého anonymního autora praví:

Dobrý přítel je nade všecko,

leč v něčem,

je lepší si vypomoci,

vyzkoušeným mečem.

Další méně příkladná báseň říká:

Já se mám páni rytíři,

mně měšec, zlato, netíží,

nač bych měl sebou stále vláčet,

nacpanou mošnu, težký váček,

nač bych měl platit,

když chci chleba,

mám meč a víc již není třeba.

Rytířský meč (německy schwert, latinsky gladius) byl ve 12. a 13. století převážně sečnou zbraní. Tyto meče překvapivě nebyly nijak těžké, dochované originály mají hmotnost od 860 do 1400 gramů, délku pak od 850 do 1030 milimetrů, převažují však zbraně přes metr dlouhé. Hlavice mečů mají ve 12. století většinou tvar paraořechu a poměrně krátké záštity, ve třináctém století začíná převládat terčovitá (placka kruhového tvaru) hlavice. Ta je nejčastějším tvarem mezi typy hlavic v různých obměnách až do poloviny patnáctého století, kdy se začíná více prosazovat hlavice hruškového tvaru.

Záštita se ve 13. století stále prodlužuje, pod vlivem jejího druhotného použití při krytu, kdy zachycuje sjíždějící soupeřovu zbraň, původně zachycenou čepelí a umožňuje tedy vázat soupeřovu čepel a provádět rozličné techniky spojené s vazbou soupeřovy čepele (smyky, přenosy, odbody s vazbou, atd). Dále je zajímavé, že záštity zbraní do poloviny patnáctého století jsou většinou velmi štíhlého a jednoduchého tvaru, hranoly, kulatiny a různé „tyčkovité tvary“. Pohled na několik originálů boří mýty o filmových mečích se zdobenými obřími záštitami, které u meče umocňují tvar kříže. Tyto ozdobné záštity nalézáme v dobových iluminacích, ovšem jejich absence na zachovaných originálech mečů hovoří o tom, že jde zřejmě o výjimky, vzniklé proto, že tyto zobrazované meče byly většinou vzácnými, často religiozními předměty. Ovšem i taková vzácná zbraň, jako je meč Svatého Václava ze svatovítského pokladu na Pražském hradě, který nechal  ze starého meče zhotovit Karel IV, má velmi subtilní tenkou a prostou, i když zlatou nebo pozlacenou, záštitu bez ozdob. U lehkých zbraní z 12. a 13. století je patrno jejich použití - sekání ostrou čepelí na poměrně málo chráněné tělo soupeře v plátěné, kožené, kovem pošité nebo později brněné (kroužkové) zbroji. Z této doby se dochovala řada vyobrazení, kdy je v boji soupeři odťata končetina , nebo část těla. Meče ze 14. století tedy z doby nástupu plátových, nebo železnými pláty zpevněných částí zbroje jsou již těžší, mají hmotnost od 1000 do 2500 gramů a dosahují délky zhruba od 1000 do 1300 milimetrů. Delší z těchto mečů jsou takzvané „meče jedenapůlruční“, nebo-li umožňující jedenapůlruční držení zbraně, kdy meč drží pravá ruka pod záštitou a levá pomáhá zbraň ovládat za hlavici zbraně. Tyto zbraně se používaly proto, že lépe zdolávaly plátovou zbroj a také proto, že lépe chránění rytíři stále častěji odkládali štíty, čímž se jim uvolnila levá ruka, kterou bylo možno při pěším boji použít k ovládání meče. To však neznamená, že by se jedenapůlruční meč používal výhradně bez štítu, štít zůstal přibližně do poloviny 15. století důležitou rytířskou zbraní a ani po té samozřejmě z bojišť nezmizel. Jedenapůlručním mečem, nebo mečem s jedenapůlručním držením, lze bojovat i samostatně pravou rukou a levou rukou se krýt pomocí štítu, nebo lze štít zavěsit na řemen a nechat ho pouze přehozen přes záda nebo levé rameno a tím krýt náhodně, nebo záměrně tyto části těla a meč přitom držet oběma rukama.

Tvary mečů z této doby jsou sečné s širší čepelí, nebo bodné s čepelí užší. V první třetině 15. století nalézáme v českých písemných památkách (jednou z nich je list rožmberského jednatele Martínka z Bavorova, dlícího roku 1432 u dvora císaře Zikmunda v italské Piacenze) jméno zbraně „kord“ a je pravděpodobné že bychom mohli tento název přiřadit právě k tenkému bodnému meči.

Štít

Rytířský štít, staročesky ščít, prodělal od 12 století také velký vývoj. Původní štít mandlového tvaru, který kryl rytíře na koni od ramene až po ve zbroji často neoděnou nohu, se vlivem zdokonalování ochranné zbroje stále zmenšoval. Ve 13. století nalézáme již menší štíty trojúhelníkového tvaru, ve čtrnáctém století se již používá mnoho tvarů štítů, kryjících jen trup těla zatím co jezdcovu nohu kryje plátové odění. V této době se používaly štíty trojúhelníkové, půlobloukové a čtvercové, případně štíty s několika dovnitř prohnutými žebry, a také se také začaly ve štítech zhotovovat „zářezy“ pro vložení kopí, což umožňovalo lepší držení této zbraně. Čtvercovým a žebrovým štítům se říká „tarče“, nebo „terče“. Takové štíty můžeme nalézt na vyobrazení rytířů na Gentském oltáři Jana van Eycka z roku 1432. Ovšem terminologie štítů není jednoznačná, v některých pramenech lze název „tarče“ nalézt i pro štít trojúhelníkového tvaru. Ani latinská terminologie nám nijak nepomůže, neb Glosář Klaretův z druhé poloviny 14. století klade rovnítko mezi výraz terče a parma, ščít a clipeus, a mezi pukléř a scutum. Posledně jmenovaný pukléř je štít okrouhlého tvaru, uprostřed opatřen puklicí (ve které se zřejmě drží za rukojeťstejně jako štíty s puklicemi staršiho typu) s bodcem. Tento štít nalézáme na obraze Mistra třeboňského oltáře z poloviny, namalovaném kolem roku 1380, „Zmrtvých vstání Krista“.

Pěší bojovníci samozřejmě používali i další druhy štítů a pěstních štítků, o těch však pojednáme v dalším článku věnovaném těmto zbraním. Z čeho se štíty zhotovovaly? Štíty byly vyráběny z dřevěných desek, nebo lepených dýh, potahovaných většinou surovou kůží. Rytířské štíty nesly znaky svých majitelů, buď byly malovány, nebo na ně byly připevňovány heraldické figury vyřezané z kůže. Znak na štítě byl důležitým rozpoznávacím znamením, jak v bitvě tak na turnaji. Okraje štítů, bývaly často zpevňovány kováním.

Na rubové straně štítu jsou upevněny řemeny, dva řemeny většinou drží štít na bojovníkově předloktí a jeden delší řemen slouží k zavěšení štítu přes rameno, nebo na záda. Rytíře se štíty zavěšenými na zádech můžeme spatřit na iluminacích zobrazujících dobývání hradeb, kdy rytíři potřebují mít volné ruce pro uchopení meče a stupňů žebříku a přitom chtějí být alespoň částečně kryti před střelami a kameny nepřátel hájících hradby. Rytířské štíty nebývaly opatřeny pevným madlem, jak je tomu dnes u plechových štítů, některých šermířských skupin. Pomocí řemene sice nedržíme štít tak pevně jako pomocí madla, ale upevnění řemeny má jisté výhody. Nepřenáší rázy, vzniklé při úderu soupeřovy zbraně, do ruky a posléze zápěstního kloubu, ale přímo na předloktí, čímž šetří zápěstí bojovníka. Řemeny na rozdíl od madla nepřekáží při zavěšení štítu přes záda, nebo rameno. Rovněž velikost štítů je dnes podceňována - relativně malé trojúhelníkové štíty kryly rytíře od ramene po pás. Štít trojúhelníkového tvaru (z poloviny 13.století) velmistra Konráda Durinského (z kostel svaté Alžběty v Marburku) má na výšku 87 a na šířku 74 centimetrů.

Toto povídání o zbraních rytířů ukončím citací z krásného románu „Za přísahu a lásku“ od George Shipwaye:

Usadil jsem se pevně ve svém bitevním sedle, zapřel se páteří do vysoké opěry, Nrichlo jsem zkrátil uzdu a přitiskl levou paži k žebrům tak že vypouklý štít mi objímal tělo,  a široká obruba laskala mou nosní pásku (nánosník normanské přilby), Založil jsem kopí pevně do podpaží a vyšívaná vlčí hlava na praporečku cenila své zuby do země, Odinel na mne pohlédl a v jeho očích se zračila obava a já ji cítil ve svém pohledu také… v takové chvíli není nikdo příliš udatný.Baldvin odhodil kopí a tasil meč, byl to signál k boji z blízka. „Kupředu!“

Chanson vyrazil vpřed a vzepjal se na zadní. Ohnivá síla v něm přímo sálala, takže jsem s ním na okamžik musel zápolit než jsem ho srovnal a zvládl. Potom sklonil hlavu a vyrazil tryskem – Vyděděnci se rozjeli k útoku.

Oči mi zastřela narudlá mlha a já zaječel válečný pokřik svého rodu: „Vlk, vlk!“

Proti mně se vztyčil jezdec ve zbroji s dlouhým štítem s bodcem, pobídl jsem Chansona kupředu a namířil kopí. Náraz byl tak prudký, že jsem se svezl na stranu a udeřil zády do opěry sedla, Chanson klopýtl, ale vzchopil se a hnal se dál. Odhodil jsem roztříštěné kopí a chopil se meče………….

Autor článku Stanislav Dupač Berounští měšťané

https://web.telecom.cz/bm/

Na fotografiích jsou rekonstrukce zbraní a zbrojí z přelomu 14. a 15. století – fotoarchiv Berounští měšťané