NA BÍLÉ HOŘE - Vojáci třicetileté války

NA BÍLÉ HOŘE

V bitvě na Bílé hoře nechyběli vojáci snad žádné evropské národnosti. V duchu doby byly armády otevřeny všem, kdo projevili ochotu bojovat v jejich řadách. Ve vojsku českých stavů najdeme vedle Čechů, Moravanů a Slezanů Němce, Rakušany, Nizozemce, Francouze, Angličany, Dány, Uhry a četné další, na straně císaře a Katolické ligy objevíme vedle německých, španělských, českých, italských, polských a jiných i několik desítek, ne-li stovek jmen francouzských. Ojediněle se však jednalo o čistokrevné Francouze - nejčastěji šlo o Valony (z území dnešní Belgie) nebo o lidi pocházející z habsburských provincií dnešní Francie (jako bylo Alsasko, Artois nebo Franche-Comté. Tradiční rivalita Habsburků a Bourbonů vedla k tomu, že ve Vídni panovala nedůvěra ke všemu francouzskému. Tato nedůvěra platila i Francouzům, kteří projevili zájem o službu císaři. Přesto se takoví našli.

Jeden z nich se jmenoval po latinsku Renatus Cartesius, ale častěji se představoval ve své mateřštině René Descartes. Těžko si dokážeme vysvětlit, co zaválo později slavného filosofa a jednoho ze zakladatelů moderní evropské filosofie do řad vojska, které bojovalo proti českým povstalcům. Ani se to moc neshoduje s jeho pověstí skvělého myslitele a matematika. Jenomže fakta z jeho života hovoří jasně: roku 1618 odešel Descartes, absolvent jezuitské koleje a právnických studií na universitě v Poitiers (tehdy 22letý) nejdříve do Holandska s úmyslem vstoupit do věhlasné armády Viléma Oranžského (což bylo vojsko protestantské). On si však namísto toho namířil do Bavorska, aby se přihlásil jako dobrovolník do armády Maxmiliána Bavorského. Což byl kovaný katolík. Podzim a zimu stráví v Bavorsku u krbu, jak později ve svých pamětech napsal. 11. listopadu 1619 se mu zdál sen, na jehož základě se rozhodl reformovat současnou vědu (cítil se být k tomu povolán přímo od Boha a určilo to směr jeho dalšího vědeckého bádání). Než však mohl boží zakázku splnit, dostal se do Buquoyovy armády (není zcela jisté, že by bojoval v řadách vojsk Katolické ligy, mnohem pravděpodobnější je, že vstoupil do císařské armády). Jeho životopisci tvrdí, že se zúčastnil aktivně bitvy na Bílé hoře. Není známo, zda právě uprostřed válečné vřavy ho napadly nesmrtelné a také nejčastěji citované věty Dubito, ergo cogito. Cogito, ergo sum. Po česku: Pochybuji, tedy myslím. Myslím, tedy jsem. Bojiště památné bitvy na Bílé hoře se dnes celé nachází na území hlavního města, přesněji na území jejího šestého městského obvodu. Kdo by tu dnes hledal stopy bitvy, mnoho by jich nenašel. Místa bojů jsou většinou zastavěna rodinnými domky a z názvů ulic snad jedině ulice Moravanů a několik uliček nesoucích jména vůdců českého vojska připomínají dávnou tragédii. Vcelku nezměněna zůstala jen obora s letohrádkem Hvězda, u jejíž zdi se dovršila porážka českého vojska. Barokní kostelík Panny Marie Vítězné nedaleko konečné stanice tramvaje při karlovarské silnici je jedinou výraznou památkou připomínající někdejší triumf katolické strany. A pak jen kamenná mohyla na nejvyšším místě mezi karlovarskou silnicí a oborou. Na historické návrší před Prahou nás uvedla slova historika dr. Dušana Uhlíře, autora bezkonkurenčně nejlepší publikace o bitvě na Bílé hoře. Věrohodné ilustrace, jak to tu vypadalo v roce 1620, k dispozici nemáme. Obrazů olejových obrazů a rytin v mědi je sice několik desítek, jenomže autoři je pojímali spíš jako umělecké dílo, nebyla to žádná fotografie. Někteří z nich v životě na Bílé hoře nikdy nebyli, navíc jejich díla vznikala s velkým časovým odstupem a na základě svědectví účastníků. Rekonstruovat přesně stav krajiny a stav bojiště v onu neděli 8. listopadu roku 1620. je proto dost obtížné. Ale přece jenom bychom to mohli aspoň zkusit: Taky tedy - na západ od pražského městského centra na levém břehu Vltavy ( skládajícího se tehdy z Hradu, Hradčan a Malé Strany) se vypínalo holé návrší, které na východě spadalo od Petřína prudce k Malé Straně a ke Smíchovu. Od severu klesá to návrší do údolí, kde se nacházela napravo vesnice Dejvice, nalevo od Dejvic Vokovice, dále Veleslavín, Liboc a úplně vlevo Ruzyň. Mírný svah na západě klesá k Řepům, o něco příkřeji dále nalevo k Motolu a Košířím. Celé návrší se rozkládalo mimo městské hradby, ale k nejbližší městské bráně, Strahovské (které se říkalo taky Pohořelská nebo Malovanka a kudy vedla nejbližší cesta na Hradu) to nebylo daleko (pár zastávek městské hromadné dopravy, tehdy: slabá čtvrthodinka jízdy koňmo - na tom koni to bylo možná rychlejší než tramvají). Od Strahovské brány (neboli Pohořelské neboli Malovanky) vybíhala královská silnice na západ směrem k Unhošti. Od ní se před vesnicí Řepy oddělila její levá větev vedoucí na Beroun a dále do Plzně. Celé toto rozsáhlé návrší, od pradávna nazývané Bílá hora (jméno dostalo zřejmě od bílé opuky, která se tady po staletí lámala a ze které byl v Praze postaven nejeden dům) dosahuje na nejvyšším místě výšky tří set osmdesáti metrů nad mořem. Napravo od unhošťské silnice (dnes se jí říká karlovarská) začíná zeď královské obory, která měla za bitvy sehrát svou roli. Oboru obtékal ze západní strany směrem od Ruzyně Litovický potok, který se za Vokovicemi vléval do potoka Šáreckého. Bylo tu tenkrát několik kamenolomů, které rozrývaly jinak plynulý hřbet hory. To rozlehlé návrší před Strahovskou branou, holé a nezorané a neobdělávané, pokryté jenom pískem a kamením, to je prostor, na kterém se mělo odehrávat bělohorské drama.

Stále ještě nebylo nic ztraceno (vracíme se nyní zpátky do děje, probíhajícího v neděli 8. listopadu 1620 na Bílé hoře, a vracíme se slovy, která jsme tvrdili na konci minulé schůzky - trváme na nich i dnes, i když se šest Thurnových kompanií pěšího pluku poté, co dostaly rozkaz zaútočit, nějakých 300 metrů před nepřítelem náhle zastavilo, část se jich obrátila na útěk a část jich vystřelila do vzduchu, jiní namířili své hlavně dokonce do týlu, načež všichni, jako by se domluvili, odhodili nečekaně zbraně a obrátili se na útěk). Stále nebylo nic ztraceno. Vždyť přece uplynula teprve nějaká ta desítka minut od začátku bitvy, tak jaképak 'ztraceno.' Zbývající kompanie v druhém sledu (byly také čtyři a velel jim Thurnův dvacetiletý syn) se snažily udržet pozici. Jenomže se to nedařilo. Celé levé křídlo bylo uvedeno ve zmatek a začalo se hroutit (tento úkaz dostal v moderní politologické terminologii název 'dominový efekt'). Jezdci vytvořili karakolu a vrhli se proti císařskému šiku.

Karakola. Tohleto slůvko se k nám dostalo francouzským prostřednictvím až ze španělštiny. Dnešní milovníci jezdectví je znají s významem projíždění závodního koně v kruhu kolem dokola, zatímco ve století sedmnáctém znamenalo bojovou sestavu jezdectva určenou k boji proti pěchotě vyzbrojené palnými zbraněmi. Právě coby taková karakola se vydala stavovská jízda proti pravém křídlu císařských. Karakola však odpálila své zbraně a dala se na útěk. Marně se snaží Anhalt s kordem v ruce zarazit jezdce svého pluku. Důstojníci se zahanbeně zastavují, ale mužstvo utíká dál. Prchají. Nezadržitelně prchají.

Také šest kornet Bubnova pluku se seřadilo, aby se utkalo s nastupujícími císařskými rejtary. Při tomto útoku sice velitel nepřátelského pluku padl, ale Bubnova jízda se rovněž rozprchla a strhla s sebou i sousední královskou kompanii Fridricha Falckého a tři kornety jízdy českých stavů, které se ani nedostaly do kontaktu s nepřítelem. Pod generálem von Hohenlohe, který se tu snažil velet, byl zabit kůň. Bojiště bylo pokryto mrtvými a raněnými a nad ním se táhla hustá clona dýmu, která bránila v rozhledu. Vzniklou mezeru měly teď zprava vyplnit dva pluky Hohenlohovy - pěší v síle asi jednoho tisíce mužů, a jezdecký, tvořený pěti kornetami, každý asi po stovce jezdců. Přesunuly se sem ze středu bitevní sestavy, ale učinily jen chabý pokus zadržet nepřítele. Po několika výstřelech se i oni rozprchli v panice. Thurn k útěku Hohenlohova jezdeckého pluku ve své pozdější zprávě jen lakonicky poznamenal:

Pluk pana hraběte Hohenlohe, který se jinak těšil dobré reputaci, si téhož dne odnesl špatnou pověst, stejně jako jiní cizozemští jezdci. Od této chvíle ztrácelo velení české armády kontrolu nad bojovými operacemi a jednotlivé pluky i jejich části začaly podnikat zcela na vlastní pěst.