NECHŤ JE TVŮJ DŮM PRO KAŽDÉHO OTEVŘEN

'NECHŤ JE TVŮJ DŮM PRO KAŽDÉHO OTEVŘEN'

Tuto schůzku uvádíme titulkem, vypůjčeným od učence Josefa ben Jóchanana z Jeruzaléma, a ten na něj přišel už někdy ve 2. století před naším letopočtem: 'Nechť je tvůj dům pro každého otevřen.' My jsme použili pouze první část Josefovy věty; pro pořádek ji však dopovězme celou: 'A nechť se v něm chudí cítí opravdu jako doma.'

'Město Prága vystavěno jest z kamene a vápna a je největším městem co do obchodu, přicházejí sem z města králova Rusové a Slované se zbožím. A z krajin Turků muslimové, Židé a Turci rovněž se zbožím a obchodními mincemi.' Tyto věty jsme věru za našeho putování českými dějinami už zaslechli. Ale to bylo dost dávno. Někdy před tisícovkou let. Autor byl cizinec, o Ibrahimu ibn Jakubovi se tvrdilo, že to byl Arab. Čistě mezi námi: on to nejspíš nebyl Arab. Říkalo se mu tak proto, že v učebnicích dějepisu se v několika právě uplynulých desetiletích lépe vyjímal 'arabský obchodník' než 'židovský kupec.' Čistě mezi námi: On to možná ani nebyl kupec. Není vyloučeno, že měl profesi lékařskou. Kromě toho ú§sobil i jako diplomat. Byl totiž účastníkem diplomatického poselství, které k císaři Otovi Prvnímu vyslal kordóbský kálíf Al-Hakam II. a jeho židovský ministr Chasdaj ibn Šaprut. Člen delegace, Ibrahim ibn Jakub, řečený Al-Israili (neboli Israelita) dorazil se svými kolegy do střední Evropy někdy v letech 965 až 966. Svoje dojmy, zkušenosti a poznatky si nenechal pro sebe (což je vždycky dobře, jinak by se historikové neměli oč opírat), a sepsal zprávu, kterou arabští zeměpisci v 11. století čile citovali. V té zprávě se pan Jakub zmiňuje (mimo jiné) o Židech ve městě Praze.

Z popisu situace nelze vyčíst, jestli tady byli už usedlí, nebo jestli šlo jenom o průchozí obchodníky. Každopádně brzy po té návštěvě byli Židé v Praze (asi jako první z cizích kupců) usazeni natrvalo. 'Ale písemně je přítomnost Židů na našem území doložena už začátkem 9. století,' dozvídáme se od historika Tomáše Pěkného v jeho Historii Židů v Čechách a na Moravě. 'Židovská tradice, což jsou kroniky a sbírky pověstí, stejně jako starší židovští historici uvádějí mnohem ranější data pro židovské osídlení Čech a Moravy. Moderní historikové mají s těmito daty problémy, neodmítají však výslovně poněkud kuriózní domněnku o židovském původu takzvaného franského kupce Sama, který stál v polovině 7. století 35 let v čele svazu blíže neurčených západoslovanských kmenů. Hypotéza o Samově židovském původu však nemá oporu v pramenech. Z těch se dá pouze vyčíst, že přál více mravům orientálním než domácím. Tato domněnka je založena na hebrejském původu jeho jména a na jeho mnohoženství (tehdy v židovském prostřední běžném). Nepřímo ji podporuje skutečnost, že dvorními dodavateli franských dynastií Merovejců a Karlovců byli právě Židé, kteří prostředkovali výměnu zboží s evropským vnitrozemím.'

Když pomineme poněkud senzační hypotézu, že šéfem prvního státu na našem území mohl být Žid. tak jaké jsou další důkazy o židovských obyvatelích Čech a Moravy? Kupci se usazovali všude, kde byla nějaká společenská a obchodní střediska. (To je logické. Uprostřed pustého hvozdu se kšefty nehýbají.) Najdeme je při knížecích údělech v Brně, Olomouci, ve Znojmě, taky ve středním Polabí, a hlavně v pražské kotlině. 'Za časů středověku býval Žid asi jediným obchodníkem mezi vzdělaným jihem a nevzdělaným severem.' (tuto myšlenku vyslovil historik a spisovatel Zikmund Winter). 'Těšili se u nás za nejstarší doby historicky známé podle všeho větší vážnosti, nežli v kterémkoli pozdějším čase,' říká jiný historik, totiž Václav Vladivoj Tomek. Židé se významně podíleli na vzniku a rozvoji českého mincovnictví, obchodovali se surovinami,ale i hotovými výrobky, mohli si svobodně zvolit, kde budou bydlet, mohli provozovat řemesla, získávat půdu, domy a podobně. Někteří působili u dvora jako finanční poradci, lékaři a někdy dokonce jako vysocí dvorští úředníci. Žádné ústrky, útlak, diskriminace. Až do doby první křížové výpravy (což byl konec 10. století) bylo právní postavení Židů v českých zemích velmi příznivé. To se ale v dalších letech a stoletích změnilo. K horšímu, samozřejmě.

Tehdy do Čech vtrhlo vojsko z Polan, polský vpád však statečně byl zdolán, Soběslav se svými rojnicemi vyplenil tak nepřátelskou zemi. Svatý Vojtěch tehdy Soběslavu najít dá svou zkrvácenou hlavu a ten v paměť na div takový překrásně hrad Pražský obnoví.

Všechny tyto informace z doby, kdy vládl kníže Soběslav I. (to máme 12. století) si dozajista pamatujeme, že. Ke zprávě o česko-polské válce však přilepil kronikář řečený Dalimil takovou docela nenápadnou poznámku:

Tedy též křesťanské děti Židé zabijí a najevo to vyjde, za což kníže rozkaz vydá zahubit každého Žida a pražský lid bez prodlení všechny jejich domy plení, jejich školu zboří potom a v ní uzří poblíž vrat obrovského hada spát. Židé mlčeli však. Snad nevěděli ani o tom.

Takové a podobné příkazy vydávali knížata i menší páni poměrně často. Obyvatelstvo je většinou vítalo s pochopením (jak by ne, když se u Židů dalo tak krásně rabovat), což se dělo zejména během křížových výprav, jejichž cílem bylo vysvobodit ve Svaté zemi Boží hrob z rukou mohamedánů. Už při první křížové výpravě (tedy koncem 11. století) docházelo k masakrům téměř ve všech židovských obcích, kudy křižáci táhli, neboť se mezi nimi rozmohl názor, že je zbytečné táhnout do Svaté země, když 'vrazi Ježíšovi' jsou zde po ruce. Časté byly sliby jednotlivců, že nepotáhnou dál, dokud nezabijí alespoň jednoho Žida. Počet Židů, zavražděných především v Německu, byl nesmírný. Císař Jindřich nařídil přísné vyšetřování, ale ve skutečnosti pátral především po tom, kam se poděl židovský majetek.

Už od kronikáře Kosmy víme, že křížové výpravy měly katastrofální následky. Za první výpravy roku 1096 došlo v Praze k velkému pogromu, při kterém úplně zanikla židovská osada při vyšehradské cestě. Celou tu tragédii zaznamenal kronikář Kosmas, který se svým protižidovským smýšlením zrovna moc netajil. A ještě k tomu připojil v klasických verších argumenty knížete Břetislava, který to měl všechno na svědomí - byly to argumenty, proč je nutno Židům (kteří z obav o svůj život a majetek začali z Čech emigrovat do Polska, Uher a snad i na Moravu) jejich majetek zkonfiskovat: 'Doneslo se, že jakýsi počet Židů uprchl a že někteří tajně stěhují své bohatství dílem do Polska, dílem do Panonie,' citujeme kronikáře Kosmu. 'Kníže velmi se proto rozhněvav poslal svého komorníka s několika bojovníky, aby je od hlavy k patě obrali. Ten přišed povolal k sobě starší Židů a tak se jak mluviti k nim:

Zplozený z kurvích synů (věru, mile oslovil zástupce české vlády - jednalo se o někoho jako ministra financí - své židovské spoluobčany! ty národe izraelitský, kníže vám poroučí říci, proč prcháte z knížectví jeho' (no, proč asi, neutíkejte, když vás vyvražďují a olupují!.) proč též poklady své teď menšíte, získané zdarma!' (Pozoruhodná argumentace. Jak se zdá, tak nesmrtelná.) Cokoli ve chvíli této jest mé, jest úplně moje. Z Jeruzaléma žádné jste s sebou nevzali jmění. Třicet za jeden peníz vás čítaje, Vespasianus císař ze země vyhnal a takto jste rozseti v světě. Bez groše přišli jste k nám, bez groše jděte, kam chcete!

'Tak pravil komorník jménem knížete, a oni hned vpadnuvše do domů vybíjeli je a hledali poklady i z nářadí, co našli nejlepšího. Nenechali jim nic leč zrní obilné, co by stačilo na živobytí. Ó, co peněz toto dne bylo pobráno bídným Židům, tolik bohatství nebylo ani ze zapálené Tróje sneseno na břehu eubojském!'

Za poslední léta panování Vladislava I. (to už jsme ve století 12.) kdy Židé znovu získali velké bohatství, dosáhl značné moci (snad i jako knížecí správce pokladu) jistý pokřtěný Žid jménem Jakub. Formálně byl křesťanem, ale prý dal tajně v synagóze pobořit křesťanský oltář a znesvětil při tom i tam umístěné svaté ostatky. Za svůj čin byl z rozkazu panovníka uvržen do vězení a jeho majetek zabaven. Na jeho vykoupení byla uložena všem Židům pokuta tří tisíc liber stříbra a sta liber zlata. Navíc král přikázal, že napříště nesmí už žádný křesťan sloužit v židovských službách. Situace se opakovala na vlády krále Václava I. (a zřejmě za jeho mlčenlivého souhlasu). To bylo roku 1252, kdy křižáci se zbraní v ruce nutili Židy ke křtu a podle zásady 'křest nebo smrt' zabíjeli ty, kteří křest odmítli. Ale už brzy nato Přemysl Otakar II. (novopečený český král) vydal židovskou statutu. Podle ní útok proti Židům a židovskému majetku měl být nadále chápán jako útok proti královské komoře. 'V případě, když zabije křesťan Žida, má být vrah potrestán smrtí; kdyby křesťan zranil Žida ranou suchou, dá králi 4 hřivny zlata a Židu 4 hřivny stříbra, a nemá-li jich, ztratí ruku.' Podobně se měl trestat i útok na židovský hřbitov a židovskou školu. 'Kdo by prostopášně hodil na školu židovskou, má platit pokuty dvě hřivny soudci židovskému. Kdo by odvedl dítě židovské (myslí se k vychování v křesťanské víře proti vůli rodičů), má trpěti trest jako zloděj.' Proti rozšířené pověře, že Židé používají křesťanské krve, stanovila statuta následující zásadu: 'Žalování na Židy, že se myjí v krvi křesťanské, nebo že ji požívají, má se dopustiti jenom tehdá, když žalobník křesťanský má k důkazu tři křesťany a tři Židy. Nedokáže-li to křesťan, ať trpí tím, co Žida čekalo, tedy smrtí.'

Zdá se, že Přemysl Otakar II. byl panovníkem tolerantním a spravedlivým. I František Palacký to o něm tvrdil, řka, že byl 'králem vlídným a svobodomyslným.' Přesnější je, že byl synem své doby. 'Oni i jeho nástupci na českém trůně začasté dávali Židům znáti, že jsou osobně nesvobodni, bez domovského práva a že jsou na vyhnání,' to tvrdil Zikmund Winter, zatímco český rabín a rovněž historik Richard Feder soudil, že 'Přemysl Otakar II. byl skutečným ochráncem Židů, třebaže tak nečinil z lásky k nim, nýbrž z touhy, aby v jeho říši panovalo právo a spravedlnost a aby nebylo nikomu ukřivděno. Nesporné jest, že nikdo z jeho předchůdců a nikdo z jeho nástupců nevykonal pro Židy tolik jako on.'