NEODSUZUJ DRUHÉHO ČLOVĚKA, DOKUD NEJSI NA JEHO MÍSTĚ

NEODSUZUJ DRUHÉHO ČLOVĚKA, DOKUD NEJSI NA JEHO MÍSTĚ

Titulek dnešní schůzky, který je vlastně jejím mottem, jsme si vypůjčili z Talmudu: 'Neodsuzuj druhého člověka, dokud nejsi na jeho místě.'

'O Židech se říká, že jsou národem knihy. I v nepříznivých podmínkách ghetta se vzdělávali, protože vzdělávání a studium Tóry a Talmudu patřilo k povinnostem každého Žida. Od neútlejšího věku byly děti vedeny k znalostem písma, k meditování a k dodržování přísných náboženských předpisů. I když Židé žili v ghettu v bídě, oplývali vznešeností ducha, a jejich vzdělanost a touha po vědění stačila často k vyrovnání pocitu křivdy a strachu. Při studiu životních zvyklostí Židů se zdá, že se zabývali neustálým bádáním a přemýšlením o věcech náboženských. Abstraktní myšlení je vedlo od skutečnosti k jinému, lepšímu světu.'

Tato slova jsme objevili v knize dr. Ctibora Rybára o Židovské Praze. Středem duchovního, intelektuálního, ale i všeho ostatního života v ghettu byla synagóga, a ústřední postavou byl rabín. 'Rabín není knězem, není prostředníkem mezi člověkem a bohem. Jeho povinností je mnoho - je učitelem, má určitou soudní pravomoc, je garantem rituálních záležitostí, stará se o kázání a funguje i jako rádce ve věcech rodinných. K jeho úkolům patří i výuka dětí.' Rabín stál vždycky jako duchovní vůdce v čele obce pro svou hlubokou vzdělanost a pro znalost zákonů božích a lidských. Ne nadarmo se mluvilo o 'rabínské moudrosti' - ta vyvrcholila v životě pražského ghetta v postavě zázračného rabína Löwa. Synagóga byla místem, kde se konaly nejenom náboženské úkony, ale stejně tak měla úlohu střediska, kde se všem dostávalo poučení, vzdělání i praktických pokynů do života. 'Nejstarší židovské sídliště v Praze můžeme hledat na Malé Straně, tedy v podhradí. Další židovská osada, vyšehradská, zanikla po pogromech. Tehdy se Židé začali usazovat na pravém vltavském břehu - celý pravý vltavský břeh se všemi roztroušenými osadami se začal podobat sídlišti městského typu a právě sem se začal soustřeďovat mezinárodní obchod. Skupina Židů byzantského původu se v Praze usadila na území pozdější Staré školy, v okolí dnešní Dušní ulice. O něco později přišli na území Starého Města Židé ze západu. Ti začali žít kolem dnešní Staronové synagógy a založili zde své město, později nazvané ghetto. Celému území se nejprve říkalo „Inter Judeos“, tedy „V Židech“.

Staronová synagóga. Podivné jméno. A ještě podivnější je jeho původ. Je jednou z prvních gotických staveb u nás, a je nejstarší zachovalou židovskou modlitebnou ve střední Evropě. Jedna z legend ji označuje za vůbec druhý nejstarší chrám po Šalamounově v Jeruzalémě. Ostatně - z jeho rozvalin prý přinesli do Prahy andělé zdivo na stavbu modlitebny, 'pod podmínkou, že bude vráceno po příchodu Mesiáše.' Hebrejsky se 'pod podmínkou,' 'podmínečně' řekne 'al-tnaj,' což se nápadně podobá německým slůvkům 'alt-neu,' v překladu: 'Staronová.' Vznikla někdy po polovině 13. století (to prozradily její kamenické prvky, podobné těm, které byly použity při stavbě kláštera Zlatá koruna, Anežského kláštera a dalších). Když se za husitských nepokojů začali prát Češi mezi sebou. Židé se mezi ně nepletli. Drželi se spíš stranou. Roku 1420 se sice zúčastnili opevňovacích prací pod Vyšehradem, přičemž byli nuceni použít náhrobních kamenů ze svých hřbitovů, ale jinak se do ničeho nemíchali. To spíš jejich křesťanští spoluobčané jim občas zpestřovali život. Například kuriózní bylo nařízení o novém označení Židů. Vysoký klobouk už nevyhovoval, podle ouředního lejstra teď žádný Žid nesměl nosit límec, nýbrž jakýsi druh krejzlíku. A když nenosil, tak jeho šat propadl soudu.

'V roce 1497 vítali Židé - lomenými hlasy prý pěkně prozpěvovali - slavnostní vjezd krále Vladislava Jagellonského do Prahy. V čele jeho průvodu dokonce jel na koni jakýsi židovský důstojník. Hned nato se král ujímá Židů. Není to ovšem zadarmo - musejí mu za ochranu platit ročně 500 kop stříbra.' Zdá se, že si naši židovští spoluobčanů museli svého panovníka předcházet. Častokrát jim to ale moc platno nebylo. Kupříkladu v Plzni - tam byli Židé nuceni roku 1504 s královým souhlasem opustit 'na věčné časy' město. Hned nato byli vypovězeni z Jihlavy, o rok později došlo k tragédii v Českých Budějovicích. Město se snažilo vyhnat Židy už několik let a král je bral v ochranu až do chvíle, kdy je měšťané obvinili z rituální vraždy a torturou si na několika z nich vynutili doznání. Nato byli v Budějovicích bez slyšení u komorního soudu upáleni dvacet čtyři Židé a ostatní nečekaně z města vyhnáni. Mnozí zahynuli na útěku, majetek všech byl rozkraden. Král udělil městu majestát, kterým ho 'na věčné časy' od Židů osvobozoval. (Takto elegantně to neuměl ani Pilát) Už předtím si vymohli takové 'osvobození' měšťané v Karlových Varech, v tradičně protižidovském Chebu, v dalších letech v Lounech, opět v Jihlavě a dalších moravských městech a také v Chomutově. Do řady měst se mohli Židé postupně zase vracet, někteří ale zůstávají raději na panstvích šlechticů. Ani se jim nedivím. Po všech těch zkušenostech s našimi milými měšťany.Židé byli pro města nepříjemnou konkurencí, zejména pro pražská města. Proč právě v Praze? Protože v Praze žilo Židů nejvíc. Hned po Praze následovala obec plzeňská, po vypovězení Židů z Plzně pak obec kolínská. Seč to jenom šlo, tak se Pražané snažili Židům pobyt v hlavním městě zakázat. 'Roku 1507. si vymohlo Nové Město na králi povolení, aby v Čechách, na Moravě ani ve Slezsku Židů nebylo.' Král souhlasil, vymínil si však (možná aby získal čas) jednoroční odklad. 'Jeho souhlas přijali Staroměstští s velkým potěšením a usnesli se, aby ten, kdo by se za Židy veřejně či tajně přimlouval, i s nimi města byl prázden.' Prostě že ho vychodí z města spolu se Židy. Inu, byli to statní jonáci, ti naši předkové. Ještě než vypršela lhůta, začali se Židé stěhovat a většina se usazovala na panských statcích, kde byli ze známých důvodů vítáni. Králi ovšem unikal zisk z regálu (taky se tomu dá říct daňový únik), takže vypovězení o rok odvolal a přikázal obyvatele ghett znovu pod ochranu svých úředníků. Staroměstská obec se bouřila a teprve na přímluvu nejvyšší kancléře povolila Židům pobyt alespoň do doby, než se Vladislav (který sídlil v Budíně) dostaví do Prahy na korunovaci svého syna. Když přijel do Prahy nový král, Ludvík Jagellonský, vítalo ho slavnostně šest set Židů v čele se svým rabínem, a obdobně byl za deset let nato přivítán i Ferdinand I. Habsburský. 'Židé ve skvostných oděvech s kněžími svými v čele, se zpěváky, kteří hebrejsky zpívali zvláštním způsobem svým. Nesoucí krásnou korouhev a nebesa, na něž desky zavěšeny byly s desaterem božích přikázání krásně psanými, pokoušeli se pojmout krále pod nebesa a tak jej vésti.' Leč - nepojali ho, nedal se. Akorát potvrdil Židům jejich víru a řád dle starého zákona. Ty sliby stejně nevydržely. V roce 1541 se usnesl český sněm (s vydatnou pomocí krále) na vypovězení všech Židů z Prahy. Důvod: Požár.

'2. června 1541 zničil veliký požár velkou část Hradčan, téměř celou Malou Stranu a těžce zasáhl i Pražský hrad. Bezprostředně po požáru zajali Pražané několik Židů a mučením z nich vynutili doznání, že prováděli špionáž ve prospěch Turků a že najali chudé pastýře, aby požár založili. Král si byl vědom (později to vyslovil i veřejně), že takto vynucená přiznání nejsou věrohodná, přesto však, aby uklidnil rozbouřené veřejné mínění, verzi o vině Židů oficiálně přijal. Příkaz k jejich vypovězení sám vydat nechtěl, pouze ho formálně navrhl sněmu a doufal, že toto shromáždění, v němž měla většinu šlechta, nebude návrh akceptovat. Situace však byla vážnější, než dokázal odhadnout, a sněm (možná i proto, aby zabránil velkému krveprolití) rozhodl, že Židé musejí opustit zemi do 11. listopadu.'

To byl ale velice krutý rozsudek. Však si to taky panovník uvědomil a termín opět prodloužil, jenomže křesťanským sousedům se to nedoneslo, mysleli si, že Židé neuposlechli rozhodnutí sněmu, a tak na ně hezky zčerstva udeřili. V Litoměřicích, Roudnici nad Labem, Žatci, Nymburku vypukly pogromy, během nichž 'sedlská chasa i měšťané udeřili na domy židovské a zloupivše Židy všecko jim pobrali a mezi sebou se rozdělili, takže mnozí toliko v košilích zůstali.' Napětí se stupňovalo a rok poté panovník rozhodnutí o vyhoštění potvrdil. Vypovězení platilo i pro Moravu, ale tam se proti němu postavila šlechta. Zato z Čech se stěhovali postupně téměř všichni Židé. Putovali hlavně do Polska, mnozí z nich však našli azyl v malých moravských městech. 'Byli obráni o všechno ještě doma, jiní pak cestou, další na hranicích.' Aby Židovské Město nepřestalo existovat, bylo povoleno zůstat zde 'dvěma kantorům, třem školníkům, čtyřem ponocným, jednomu řezníkovi a dalšímu pro přípravu košer masa, jednomu hrobníkovi, dvěma mužským a dvěma ženským osobám k opatřování nemocných.' Jak málo stačilo k tomu, aby se život v ghettu udržel. Protože z pobytu Židů v Praze a z vydávání zvláštních povolení (glejtů) plynuly finanční výnosy především králi, stěžovali si konšelé Starého Města, že se Židé opět v Praze objevují, a navíc, že je nelze nikterak rozeznat od ostatního obyvatelstva. V roce 1551 proto vyšlo speciální královské nařízení o povinném označení Židů Praze i v Čechách: na svrchním šatě ve výši prsou museli Židé nosit na levé straně žlutý látkový kroužek předepsané velikosti. Kdo přistihl Žida, že byl bez kolečka, dostal polovinu toho, co měl Žid u sebe. Žid, který chodil mimo ghetto bez kukly, musel platit pokutu dvou grošů. Žlutá Davidova hvězda, přišitá pevně na kabátě, ta ještě vynalezena nebyla. I když - ona sama židovského původu vlastně ve skutečnosti nebyla.