NEPŘÍTEL ROHATÝ - Kutná Hora

NEPŘÍTEL ROHATÝ

Vítáme vás v mrazivém Českém království, což není žádná dějinná metafora, nýbrž konstatování povětrnostní situace v lednu roku 1422. Ano, jakkoli se nám to zdá dnes podivné, tehdy v zimě padal sníh a mrzelo jen praštělo a v létě zase naopak. Ale jinak - mezi námi - již tehdy mnohé, co platilo, přestávalo platit. Považovalo se kupříkladu za dobrý mrav, že se v zimě neválčí. Tento mrav a ještě jiné mravy začal rušit hejtman Jan Žižka z Trocnova.

'Když v Kutné Hoře zazněla zpráva o příchodu krále Zikmunda, vytáhli bratr Žižka s tábory a pražany do pole. A když král příchod nějak oddaloval, vtáhli do Čáslavě, aby se posílili branným lidem, a pak se vrátili do Hory. Na den svatého Tomáše pak dali zvoniti na zvon a vyjeli z Hory bránou, která vede k městu Kouřimi.'

Proč vlastně Jan Žižka 'vypadl' z Kutné Hory a nechal její hradby za zády? Jednak ty hradby nebyly nějak zvlášť bezpečné (na tak bohaté město), jednak hejtmanovi hrozila zrada ze strany kutnohorských Němců. Ještě před královým příchodem se zástupci města nabídli, že na dané znamení vpustí část Zikmundova města do Hory a sami že si to vyřídí s místními kališníky. Proto se rozhodl raději svést bitvu před hradbami. Žižka odtáhl z města, ale daleko neodešel. Zůstal na dohled. Sešikoval vozovou hradbu na výšině asi čtyři sta metrů od Kouřimské brány. Jednotky Zikmundovy jízdy se mezitím činily. Taky jich byla hotová záplava - uherští jezdci, kterých mohlo být víc než deset tisíc, naháněli strach. Strach však měli nahánět ještě spojenci úplně jiného živočišného druhu: 'V největším králově houfu bylo mezi množstvím ozbrojenců uzavřeno mnoho set volů a krav, aby pohledem na ně nahnali strachu a obraceli na útěk.' Něco jako psychologická zbraň - jiný význam ten pohled na valící se stádo rohatého dobytka nemohl mít. Nohy skotu zvířily sníh, takže se zdálo, že se žene sněhová bouře; jenom rohy trčely z vločkových oblak. 'Hle, čerti se na nás ženou! Rohatci!' volali husité a se smíchem pootevřeli branky mezi vozy, hodně těch dobytčat vpustili do ležení a tím pádem měli vystaráno o zásobování. Zbytek stáda se rozprchl a křižáčtí jezdci, kteří se za ním hnali, byli tvrdě přijati kulemi z houfnic a pušek a ranami z cepů a sudlic. Jenomže zatímco husité na hlavním bojišti odráželi jeden útok za druhým (on to byl pro ně všechno 'nepřítel rohatý,' ať už v lidské či v hovězí podobě), za jejich zády horníci dokonávali dlouho připravované dílo zrady. Kutnohorští špióni dodávali Zikmundovi už řadu měsíců tajné informace, takže teď mohly královské jednotky bez potíží vpadnout do města a pro zdejší kališníky nastala bartolomějská noc. Bartolomějská, i ikdyž v prosinci. Vraždění kališníků se odehrávalo podle podobného scénáře, jako mnohem později pobíjení hugenotů v Paříži. Všichni, kteří neměli znamení nebo neznali heslo, byli nemilosrdně pobiti. To znamení spočívalo v tom, že ti, jichž se to týkalo, před svými domy vystavili náboženské obrazy. 'Rozličné obrazy Kristovy nebo jeho svatých, dříve schované, dávaly jako znamení přicházejícím na známost, že nejsou ani nebyli ze sekty pražských kacířů, jak říkali.' A všichni vespolek si poté, co vítězně ovládli město, zopakovali takovou jednu oblíbenou kratochvíli. Hon na husity a jejich přívržence. Nejhůř to odnesli - jako obvykle - kněží. 'Ti nelidští lotři mečem zahubili kněze, které našli. Někteří pak se utekli na kostelní věž, aby zachránili život, a ani ty nenechali, nýbrž je zabili a shodili z té věže. Také jednoho kněze, starého a šedivého, kterého nalezli klečícího před oltářem, beze studu poranili a zahubili, až vypustil duši.' Husité před hradbami Kutné Hory sice odrazili útok spojených jednotek křižáků a volů, ale - jinak si moc nepomohli. Pozbyli všech předpokládaných výhod. Tím, že jim byla odříznuta zásobovací základna, byl vyloučen zdržovací boj v obležení ze všech stran. Proto Žižka vsadil na jednu kartu. Udělal to dva dny před Štědrým večerem. 'Potom když obě vojska sváděla až do noci v poli rytířské půtky, položilo se královské vojsko nedaleko od vojska pražského, aby dostávalo z Hory potraviny. Ale táboři s pražany, majíce velice málo jídla a pití, v mrazu vykonávali půst Bohu. A zdvihnuvše se přitrhli k místu, které král se svým lidem obsadil, a vystřelivše z děl, zahnali krále s celým jeho vojskem z místa, kde se položil. A když nastalo ráno' Dál už v Husitské kronice Vavřince z Březové nic není. Husitská kronika končí náhle uprostřed věty. Vavřinec ji asi psal ještě dál, ale její pokračování se někde ztratilo. Ale abychom se vrátili zpět před kutnohorské hradby, i když se už budeme muset obejít bez Vavřincova zpravodajského servisu: V pondělí 22. prosince ještě před rozedněním Žižka prolomil jeden úsek obležení a mistrovsky provedeným výpadem pronikl na severní úpatí kopce Kaňku. On tam snad chtěl původně svést bitvu, jenomže zmatený a nočními přesuny unavený nepřítel ho už neměl chuť pronásledovat. Žižka dal tedy příkaz k pochodu, a bez větší úhony svoje vojsko z té nebezpečné oblasti odvedl. V Kutné Hoře si spokojení dobyvatelé vyložili ústup jako porážku, ze které se husité dlouhou dobu nevzpamatují. 'Vojsko Zikmundovo se rozptýlilo po krajině okolo Kutné Hory a Čáslavě a pálilo a loupilo města, vsi, dvory a tvrze, páchajíc všelikou ukrutnost proti obyvatelstvu, které se nezachránilo útěkem,' líčí situaci historik Václav Vladivoj Tomek.

Zatímco Žižka, když se ocitl mimo dosah nepřítele, začal nabírat lidi. Dělal to v okolí Jičína a rozeslal posly i do vzdálenějších krajin, aby nabral co nejvíc zbrojných. Tak sešikoval docela slušné vojsko, i když pořád ještě ne-převyšovalo počet křižáků. 'V úterý, v den Tří králů roku 1422. vytáhl Žižka nenadále od Kolína a položil se proti hlavnímu oddílu vojska Zikmundova u Nebovid, vesnice asi na polovic cesty mezi Kolínem a Horou ležící, hotov jsa opět svésti bitvu. Vojsko královské postavilo se na vrších blízkých v hustém šiku, jako by prý na les hleděl, ale opět nedovážilo se samo útoku, jak Žižka očekával. Bojovníci Žižkovi však hořeli dychtivostí boje. Nešťastný osud dívky, nalezené v Nebovidech, které byli drábové uherští v jedné stodole tamější, kdež se skryla, učinila násilí až do smrti, rozhorlil v tu chvíli vojsko velice. Jest nám toho pomstíti, pravili prý bojovníci, za to svoje hrdla dáme.'