Norimberský proces

V Norimberském procesu v letech 1945-46 sedělo na lavici obžalovaných 21 nacistických pohlavárů a bylo žalováno také sedm organizací, zodpovídajících se ze zločinů proti míru, válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a spiknutí proti míru. Z nich 12 bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením. Předem bude vhodné uvést jména odsouzených k trestu smrti a jejich postavení, které zaujímali tito prominenti v nacistické mašinérii.

Hermann Göring – byl říšským maršálem a generálem letectva, Joachim von Ribbentrop ministrem zahraničí, Wilhelm Keitel náčelníkem generálního štábu branné moci, Ernest Kaltenbrunner byl Hitlerovým zástupcem a náčelníkem gestapa, šéf bezpečnostní služby, Alfred Rosenberg nacistickým ideologem a ministrem pro okupovaná východní území, Hans Frank místodržícím okupovaného Polska, Wilhelm Frick ministrem vnitra a naposled říšským protektorem v Čechách a na Moravě, Julius Streicher hlavním teoretikem antisemitismu (vydavatel časopisu Der Stürmer , Fritz Sauckel zplnomocněncem pro nábor pracovních sil, Alfred Jodl náčelníkem štábu operačního velení branné moci, Arthur Seyss-Inquart župním vedoucím okupovaného Rakouska a Holandska a Hitlerův tajemník Martin Borman (v nepřítomnosti).

Z různých historických materiálu se můžeme dočíst potvrzená fakta týkající se tohoto procesu. Bylo by ale zajímavé dozvědět se také o tom, jak tito spravedlivě odsouzení nacističtí vrazi prožívali své poslední dny.

O jejich duchovních proměnách v posledních dnech života, o nichž se veřejnost takřka nic nedověděla, hovoří řádky deníku evangelického pastora, který v té době působil jako duchovní v norimberské věznici. Popisuje svůj nelehký úkol a dobu, kterou strávil s těmito lidmi. Své zážitky zapisoval do deníku a z něj si můžeme alespoň trochu představit, co se odehrávalo v obžalovaných a projevovali-li alespoň někteří lítost nad svými činy:

Než jsem byl předváděn do vězeňských cel nacistických vůdců, mučil jsem se dlouho otázkou, co říci těmto lidem, kteří mají na svědomí nevypravitelné utrpení celého světa, kteří zavinili, že desítky miliónů lidí přišly o život. Také moji vlastní dva synové byli obětí jejich hrůzovlády. Jak mám zasít dojejich srdce símě Božího slova, aniž by utrpělo na vzrůstu?

Nejprve jsem byl předveden do cely Göringovy. Vězeň, bývalý říšský maršál, přijal mne zdvořile a podal mi ruku. Pak jsem vykonal krátkou návštěvu u všech ostatních nacistických prominentů. To bylo 20. listopadu 1945 než ještě začaly výslechy. Noc jsem strávil na modlitbách a prosil Boha, aby mi dal na rty správná a přesvědčivá slova. Jasně jsem si uvědomoval, že hřích musím nenávidět, ale hříšníky milovat. Tito lidé potřebují teď něco slyšet o Spasiteli, který také za ně na kříži trpěl a zemřel.

Z 21 obžalovaných šest si zvolilo římskokatolickou církev za svou duchovníoporu a třináct dalo přednost evangelické církvi. Streicher, Jodl, Hess a Rosenberg se nikdy nezůčastnili bohoslužeb, i když tvrdili, že věří v Boha.

Jedna větší vězeňská cela v druhém patře byla zařízena jako provizorní kaple, v níž se konaly bohoslužby evangelické i katolické. Při obou bohosužbách hrával na harmonium bývalý plukovník zbraní SS, který na konci mého služebního pobytu v norimberké věznici nalezl vztah ke Kristu. Prosté evangelium o kříži stačilo, aby změnil své srdce.

Frank, Seyss-Inquart, Kaltenbrunner a von Papen navštěvovali katolické bohoslužby.

Keitel, von Ribbentrop, Raeder, Dönitz, von Neurath, Speer, Schacht, Frick, Funk, Fritche, von Schirach, Sauckel a Göring byli zas mými posluchači.

Při našich bohoslužbách jsme nejdřív zazpívali tři písně, po přečtení části Písma následoval jeho výklad a končili jsme modlitbou a požehnáním. Nikdy nedošlo k nějakému rušení či neklidu. Keitel, von Ribbentrop, Sauckel, Raeder, Speer, Fritsche a von Schirach přistupovali ke stolu Páně.

Sauckel byl prvním z nich, který otevřel své srdce evangeliu. Měl deset dětí a jeho žena byla byla věřící. Po několika návštěvách jsme klečeli u jeho lože a vyslovovali modlitbu celníkovu: „Bože, buď milostiv mně, hříšnému!“ Jsem přesvědčen, že to Sauckel mínil upřímně.

Později také Fritsche, von Schirach a Speer prosili o povolení přijímat večeři Páně. Byl jsem hluboce dojat, když jsem viděl tyto tři muže klečet přede mnou, aby přijali chléb a víno. Bůh svým slovem i svým Duchem zapůsobil na ně tak mocně, že jako kající hříšníci mohli přijmout odpuštění Kristovo.

Raeder byl horlivý badatel bible, který stále po mně žádal, abych mu vysvětli nejasná biblická místa, a také on brzy na to přijímal s ostatními Večeři Páně.

Keitel, náčelník generálního štábu branné moci, mne prosil, abych poděkoval těm, kteří navzdory všem zločinům souzených, se postarali, aby tito měli ve vězení duchovní pomoc a oporu. Řekl mi se slzami v očích: „ Vy jste mně víc pomohl než tušíte. Kéž by mně Kristus přispěl na pomoc!“

Von Ribbentrop byl zpočátku nepřístupný, ale i v něm se vrzy zlomil odpor a začal číst bibli.

Na den 1. října 1946 bylo ohlášeno vynesení rozsudku. Göring, von Ribbentrop, Keitel, Kaltenbrunner, Rosenberg, Frank, Frick, Sreicher, Sauckel, Jodl a Seyss-Inquart byli odsouzeni k smrti provazem.Rudolf Hess, Funk a Raeder obdrželi doživotní vězení, von Schirach a Speer 20 let, Konstantin von Neurath 15 let a Dönitz 10 let. Von Papen, Schacht a Fritsche byli osvobozeni. V análech Mezinárodního tribunálu v Norimberku byl tento den označen jako den „posledního soudu“.

Přízní „Velké čtyřky“ (vítězných spojenců) bylo dovoleno, aby odsouzené ještě naposled navštívili jejich manželky. Byly to těžké chvíle pro nás pro všechny.

Slyšl jsem, jak von Ribbentrop prosil svou ženu, aby děti vychovávala jako věřící, což slíbila. Rovněž manželka Saucklova musela slíbit, že dá dětem vyrůstat nikoliv ve stínu hákového, ale Kristova kříže. Göring se ptal manželky, co řekla jeho osmiletá dceruška Edda na otcovo odsouzení. Slyšel odpověď, že dítě doufá, že se se svým tatínkem shledá v nebi.

Göring byl touto zprávou v té chvíli hluboce dojat, poprvé jsem viděl v jeho očích slzy.

Později mi řekl, že zemřel už v té chvíli, kdy se zavřely dveře cely za jeho manželkou.

Ve dne v noci jsem trávil s katolickým duchovním chvíle při těch, jejichž duše nám Bůh svěřil. Některé odsouzené jsme navštěvovali až pětkrát denně. Von Ribbentrop prožil většinu dne četbou bible. Keitla se dotkla nejvíc ta místa bible, kde se hovoří o vykupitelské síle Kristovi krve. Sauckel byl hluboce otřesen a nejednou poznamenal, že by to před vykonáním rozsudku nevydržel, kdyby neměl náboženskou oporu. Stále se v cele modlil svou oblíbenou modlitbu:“Bože, buď milostiv mně, hříšnému!“. Těmto třem byla také v jejich cele naposled vysluhována Večeře Páně. Bůh změnil jejich srdce an yní tváří v tvář smrti, když ztratili všechny své materiální opory i svůj nehodný život, mohli obdržet zaslíbení Kristovo dané ubohému hříšníkovi.

Večer před popravou, která byla stanovena na 16.října 1946, měl jsem dlouhý rozhovor s Göringem. Snažil jsem se ho přimět k tomu, aby se ještě v poslední chvíli připravil na setkání s Bohem. Ale bohužel, často mne přerušoval, zesměšňoval různé náboženské pravdy a nikonec odmítal přijmout, že Kristus zemřel za hříšníky. Bylo to opravdu vědomé a zatvrzelé popírání moci a účinku Kristova umučení. „Mrtvý je mrtvý“, bylo jeho závěrečné slovo, patrně poslední. Když jsem mu mezi jinými připomněl, že jeho dceruška doufá, že se s ním setká v nebi, podotkl: „ Ona věří po svém a já taky po svém“.Za hodinu na to jsem slyšel vzrušené hlasy a pak jsem se dozvěděl, že Göring spáchal sebevraždu. Když jsem věšel do cely, jeho srdce ještě tlouklo, ale na otázku, kterou jsem mu položil, jsem již nedostal odpověď. Na prsou mu ležela malá prázdná ampulka. Tak odešel na věčnost.

Pak přišla poslední hodina pro dalších deset odsouzených. Protože Göring už nežil, musel

von Robbentrop podniknout sám první cestu na popraviště. Než opustil celu, řekl, že svou důvěru opírá o krev Beránkovu, který vzal na sebe hříchy světa, a prosil Boha, aby jeho duši byl milostivý. Do prostoru popraviště odcházel se svázanýma rukama. Když vystoupil po třinácti schodech až k šibenici, musel ještě udat své jméno. Pak mu byla dána příležitost, aby se pomodlil.

Také Keitel odešel na věčnost s důvěrou v odpouštějící milosrdenství Boží. Po něm byl přiveden Sauckel, který s modlitbou na rtech zaměnil svůj hříšný pozemský život za věčný.

Frick mě ujišťoval před smrtí, že také on věří v očistnou moc Kristovy krve a děkoval, že při naší prosté bohoslužbě se mohl střetávat s Kristem.

Poslední ze skupiny odsouzených byl Rosenberg, který do poslední chvíle odmítal jakoukoliv duchovní pomoc. Na mou zmínku, že se za něho budu modlit, řekl:“Ne, děkuji.“ Žil bez Boha a také zemřel bez Boha.

ještě se zmíním o konci Streicherově. Na popravišti odmítal udat své jméno. Zato těsně před popravou vyslovil jméno své ženy a s pozdravem „Heil Hitler!“ překročil práh věčnosti.

Tolik ze zápisníku evangelického duchovního pusobícího ve věznici v Norimberku.

Jeho činnost v norimberské věznici, kterou popisoval v deníku tedy trvala od 20.11.1945 do dne popravy 16.10.1946.

Když některé radiové stanice včetně československého rozhlasu oznamovaly dne 16. října 1946, že rozsudek nad jedenácti hlavními aktéry nacistické hrůzovlády byl vykonán, zahrály jako tečku za skončeným dějstvým pyšných bohů Třetí říše Wagnerův „ Soumrak bohů“.

JOZEF DOBIÁŠ: Soumrak Bohů

Soudní jednání v Norimberku  Frick, Hitler a Göring v roce 1933