O ČESKÉM PROJEKTU OSN

O ČESKÉM PROJEKTU OSN

'Dne 16. května roku 1464 vyjelo z Prahy slavné poselstvo ke králi francouzskému o provedení smluv mezi panovníky křesťanskými. V čele jeho stál pan Albrecht Kostka z Postupic, tehdá fojt z Dolní Lužice, a Antonín Marini z Grenoblu; komonstvo jejich spočívalo asi ze 40 osob. Deník tohoto poselstva vedl jeden z jeho panošů jménem Jaroslav, velmi krátce sice, ale dosti rozumně a zajímavě.'
Příkaz chvíle zněl: Hledat spojence a neutralizovat případné soky. Český král Jiří dobře věděl, že nátlak z Říma bude stále silnější. Za zrušením kompaktát (pokud se český král nepodrobí) přijdou další sankce. Jiříkovi hrozilo vyobcování z církve. Papežská kurie už začala pomalu hledat osobu, která by se chopila křižáckého meče, 'a krví ztrestala pýchu toho kacíře!' Probíhala četná dílčí jednání s knížaty v sousedství. Jiříkovi diplomaté hledali záruky bezpečnosti, a současně sondovali půdu pro uskutečnění projektu, jaký tady dosud nebyl. Nemáme přesné informace o tom, za jakých okolností a kdy přesně se v Praze ten velký plán míru narodil. On se ani nenarodil. On se spíš rodil. Postupně krystalizoval, měnil obsah i podobu. Definitivní text, jak ho známe z června 1463, je určitě o něco starší. Oč v něm šlo? O český projekt Organizace spojených národů.
'Ve jménu Pána našeho Ježíše Krista my známo činíme všem i každému zvláště na věčnou paměť, že při prohlídce spisů starých historických nalézáme, že křesťanství bylo kdysi v svrchovaném rozkvětu a požehnáno lidmi i statky. A jeho délka a šířka byla tak veliká, že v sobě zahrnovalo sto sedmnáct přerozsáhlých království a vydalo také ze sebe tolik národů, že dlouhou dobu mělo v moci velikou část pohanů spolu s Božím hrobem. A nebylo tehdy na celém světě národa, který by se od-vážil znepokojovati křesťanskou vládu. Ale nyní všichni uznáváme, jak je rozerváno, rozbito, vniveč obráceno a všeho dřívějšího lesku a vážnosti zbaveno. Neboť v samém křesťanstvu na-stala před krátkou dobou tak veliká změna, že kdyby nyní vstal z mrtvých některý z dávných králů, knížat a velmožů, naprosto by svou vlast nepoznal.'
Pěkně to napsal, Jiřík. Vlastnoručně. Tedy: jsou v tom jeho myšlenky. Podnět ovšem vzešel od jeho odborného poradce. Do značné míry odborného, neboť Antonín Mariri z Grenoblu byl (jak už víme) expertem na mlýny, na čištění průplavů, na budování plavebních komor a kanálů na metalurgii, hornictví, vápenky, cihelny a vodní hráze, a k tomu všemu si přibral ještě jako svého koníčka diplomacii. Myšlenkám páně Mariniho připjal Jiřík svou autoritou křídla a pod jeho duchovním vedením (a snad i z jeho iniciativy) nabyl návrh pro Evropu definitivní podoby. 'Nejprve tedy prohlašujeme a slibujeme mocí víry katolické a slovem královským a panovnickým, že si od této hodiny a dne do budoucna budeme navzájem prokazovati a zachovávati čisté a upřímné bratrství a že vzájemně nesáhneme po zbrani pro jakoukoli obranu, stížnosti nebo důvody, nedovolíme, aby kdykoli naším jménem po ní sáhl, nýbrž spíše že si budeme jeden druhému pomáhat proti každému žijícímu člověku, který by se pokoušel napadnouti nás nebo některého z nás skutkem a bez zákonného vyhlášení, podle obsahu a znění nížepsaných článků.' Neboli systém kolektivní bezpečnosti. Původní návrh Jiříkův (a Antonína Mariniho) spočíval v plánu spojit branné síly křesťanských zemí, a pod vedením českého krále zasadit drtivý úder Turkům a pokud možno osvobodit i Jeruzalém. 'Ten zpronevěřilý Mohamed, když téměř celý svět byl mocný svátostí křesťanského náboženství, svedl z počátku malý kmen Arabů; avšak jakmile svět zanedbal zamezení jeho prvních pokusů, postupně si získal tak veliké množství ničemných lidí, že si podrobil nejkrásnější kraje Afriky a země Asie a donutil je k zavrženíhodné nevěře. Konečně přenečistí Turci uvedli pod svou moc před zcela málo dny nejdříve slavné císařství řecké, potom co nejvíce křesťanských zemí a království, odvlekli nesčetné duše z končin křesťanských, všechno pobrali jako kořist, rozbořili přemnoho klášterů a velikých chrámů božích a obrátili je ve zříceniny a spáchali a vykonali i jiné nesčetné krutosti.'
Během velice krátké doby však z myšlenky protitureckého válečného spolku vznikla koncepce širší a závažnější (měla to být jakási Charta všeobecné mírové organizace evropských států), ba dokonce nejenom jich. 'Stanovíme, kdyby snad někdo nebo někteří, stojící mimo tuto dohodu, lásku a bratrství, aniž byli námi napadeni nebo vyprovokováni, začali s někým z nás válku nebo začíti ji zamýšleli, což nikterak nelze strpěti, dokud trvá toto přátelství a láska, tehdy má podepsaný náš svaz jménem všech v této smlouvě zúčastněných na společný náš náklad, i kdyby to náš napadený druh nežádal, ihned vyslati slavnostní zástupce k utišení pohoršení a k zjednání míru na místo stranám vhodné a tam za pří-tomnosti svářících se stran nebo jejich vyslanců, opatřených plnou mocí, vyzvat rozvaděné s veškerým úsilím a péčí ke svornosti a míru, bude-li to možné přátelsky. Nebude-li možno z viny toho, kdo válku začal, sjednati mír, tehdy my všichni ostatní jsme povinni jednomyslným a svorným rozhodnutím poskytnouti pomoc napadenému nebo bránícímu se druhu našemu.'
A Jiří dokonce (s pečlivostí sobě vlastní) vypočítává, kolik bude dotyčné ten mír stát a vůbec - kde na to vzít: 'Náklady půjdou z desátků našich království, jakož i z poddaných výnosů, zisků a příjmů, které poměrně vynaloží tři dni v každém roce na potřeby domu a obydlí svého; kolik a dokdy stanoví a rozhodne náš svaz podle toho, jak to bude přiměřené a vhodné k tomu, aby napadený druh dosáhl míru.'
Když pročítáme všechny 24 body Jiřího evropského projektu, tak při tom dost výrazně mrazí v zádech. Za formulacemi, které jsou. jaké jiné než středověké. objevujeme prakticky všechny zásady, které byly v roce 1945 (tedy o pět století později) pojaty do Charty OSN. Všech čtyřiadvacet článků recitovat nebudeme; stačí ty zásadní zásady, a těch je sedm. Takže za prvé Jiřího 'projekt OSN' navrhoval vytvoření nadnárodní organizace, která by dbala (oč by dbala, to napovídá druhá ze stěžejních zásad:) Dbala by o uplatnění zásady pokojného řešení mírových konfliktů. A jsme u bodu třetího, a to při respektování vzájemné rovnosti členských států, stejně jako jejich svrchovanosti. Což byla zásada čtvrtá. Za páté se dozvídáme, že k dosažení těchto cílů (tedy mírové spolupráce a koexistence zemí) by bylo použito formy samostatné mnohostranné smlouvy, přístupné za určitých podmínek (ano, bod číslo 6:) všem státům vůbec. Kupříkladu i Turkům, i když právě proti nim se pakt obracel především. Samozřejmě pokud by na statut mírové organizace přistoupili. V opačném případě bude proti útočníkovi organizována účinná obrana. Některé formulace jsou pro nás, jak jsme si už řekli, dost krkolomné, ale to, co je za nimi, tak to je obsah velice moderní. Tak například: osm prvních článků (tedy jedna třetina projektu) uvádí podrobné předpisy, jak odstranit války, jak mírově vyřizovat spory mezi státy, jak trestat narušitele míru. Další tři články obsahují návrhy, jak tyto cíle konkrétně zabezpečit. Předpokládá se zřízení mezinárodního soudního dvora, a do-konce i to, že vznikne jakési jednotné, univerzálně platné světové právo. Tedy nikoli jenom jeden právní stát, ale rovnou celá tehdejší Evropa. Pozoruhodné jsou i myšlenky o respektování suverenity nejenom velkých, ale i malých států, a že bude třeba ustavit jakési 'valné shromáždění' delegátů účastnických zemí, kteří by byli od svých vlád vybaveni plnými mocemi. Tahleta 'Společnost národů' či 'RAda Evropy' by kromě valného shromáždění, rady panovníků a mezinárodního soudního dvora měla i stálý úřednický aparát v čele se syndikem, tedy někým takovým jako je dnes generální tajemník OSN či předseda Evropské komise. Dokument nejenže předpokládal financování organizace formou dílčích příspěvků členských zemí, ale předvídal dokonce zřízení jednotné evropské měny a nadnárodní regulaci trhu a ekonomiky vůbec.
Kdyby bylo po Jiříkově, mohli jsme platit na našem kontinentě už přes půl tisíciletí eurem
'Ve středu po svaté Žofii Léta Páně 1464. v hodinu třináctou vyjeli jsme z Prahy. První nocleh v Berouně, tři míle od Prahy. Druhý nocleh v Plzni, sedm mil od Berouna. Třetí nocleh v Tachově, šest mil od Plzně, u pana Buriana; a tu jsme byli v neděli, v den svatého Ducha, a ctěni jsme od pana Buriana počestně. Čtvrtý nocleh v Uncigli, městě markraběte bramburského, sedm mil od Tachova, a ctěni jsme od mnichů. A před tím klášterem ve Valdsasích půl míle, v lesích, potkal nás houf jakýchs Němců, ježto na pohany táhli. A když jsme od Uncigle na nocleh přijeli, tu na nás Němci škaredě hleděli.'
Takový poněkud divný cestopis. On je to spíš takový cestovní deník. Kdyby v něm nebyla zmínka o markraběti a Němcích, ježto na pohany táhli, měl bych zato, že si jej psal nějaký obchodní cestující. Žádný obchodní cestující Panoše Jaroslav! Panoše? Nikoli panic, ani páže, i když to už je pravdě bližší. Na panoše mohlo vskutku páže povýšit. Ani sluha to nebyl. Panoše ve službě pána, ale do skutečného sluhy měl daleko.Panoše neboli panoš byl původně mladý šlechtic přidělený osobní službě svého pána; později se tak říkalo šlechtici nižšího řádu. A ten dotyčný Jaroslav byl Pískle. Pískletové - to bylo jméno zemanského rodu z Jaroslavě, což je ves u Horního Jelení nedaleko Vysokého Mýta.
'Pátý nocleh v úterý letniční ve městě markraběte bramburského, šest mil od Uncigle. Snídali jsme v hospodě, kde jakýsi kněz šenkoval víno, pivo et cetera a všecko nám na libry prodával - víno, pivo, chléb i seno, a z míry draho: libru ryb za pět grošů, takže dva uherské zlaté za snídani dali. Tady na nás Němci dvorně hleděli a taky nějaký Němec velmi se nám divil a dvorně mluvil.'
Ještě než se s spolu panošem dostaneme k dalším Němcům, kteří hleděli případně ještě jinak, tak bychom si snad mohli říct, kterak se to panoši Jaroslavovi Pískleti přihodilo, že se vydal do světa? V roce 1464 byl poslán králem Jiřím z Poděbrad. Nikoli osobně, Jaroslav byl panošem pana Albrechta Kostky z Postupic. Pan Kostka byl poslán, osobně, do Francie. Za Jiříkovým kolegou, za francouzským králem Ludvíkem XI.
'Šestý den jsme byli v Gräfenburce, hrazeném městečku čtyři míle od Norimberka. Je dosti pěkné a přísluší ke Koruně české; drží je dva měštěnínové z Norimberka, kteří přijali léno od krále českého. Sedmý nocleh jsme byli v Norimberce. Tu jsme byli přivítáni a uctěni dvanácti konvemi vína vlašského, franského i jiného. Nazejtří chodil s námi jeden měštěnín a potom ještě další dva, ukazujíce nám město, a i na hrad nás vedli. A potom už jsme dojeli do Štrasburka, kam za námi přišli do hospody ti hrdí páni štrasburští a poctivě nás podarovali rybami a vínem a pilně se nás tázali, kterak se má král český, pán náš nejmilostivější.'
Kde jsme to skončili Aha, u francouzského krále. Pročpak si na něj Jiřík vzpomněl? Už to tady padlo. Protože se zrovna chystal založit jednu takovou organizaci. Něco mezi OSN a Evropskou unií. Tedy on jí tak neříkal, samozřejmě. Pro něho to byly Spojené národy. To neměl nic jiného na práci? Měl. S papežem například. Ty Spojené národy představoval jako sjezdy světských knížat Evropy, které by (podle Jiřího) svolával a také je řídil právě francouzský král. Něco na způsob církevních koncilů - dalo by se to k nim přirovnat. Účastnili by se jich sami panovníci nebo jejich zplnomocnění poslové. Duchovní knížata nikoli. (On je Jiřík neměl moc rád.)
'Když pan Albrecht Kostka s měštěníny štrasburskými mluvil, kudy bychom bezpečně mohli projet do Frankrajchu, tehdy oni řekli, že neprojedeme, neboť kamkoli se obrátíme, pustíme-li se po Rýně do Kolína nebo pojedeme-li proti Rýnu nahoru, tak že jistou bitvu máme. A tak nám řekli, jestliže bychom chtěli a bylo nám to vděk, že nám dají 50 nebo 100 koní, aby nás provodili skrze ty klausy nebezpečné až do Frankrajchu. I tak se stalo. Dali nám 50 jízdních, pěkně připravených, na dobrých koních, dosti čiperných Němců. A zvláště nás vystříhali od jakéhos hraběte jménem Hanns von Ebersburg, abychom se jeho varovali, o kterémžto jsme potom zvěděli (zrovna jedouce Konstancí), že najisto na nás na horách čekal, ale že jsme se opatrně měli, nesměl nám nic učiniti.'
Zdá se, že cesta do Frankrajchu neboli do Francie nebyla bez nebezpečí. Zvláště skrze ty klausy nebezpečné (neboli soutěsky průsmyky v horách). Cestování po Evropě, byť západní, nebylo ve století 15. žádným turistickým ruchem. Někdy byl tady ruch docela bitevní. To si na vás umanul nějaký hrabě Ebersburg a do Francie jste pak třeba ani nedojeli. Ale panoše dojel. I s panem Kostkou z Postupic a Antonínem Marinim.
'A pak jsme jeli do města Bar-le-Duc už ve Frankrajchu, kdežto král sicilský dvorem bydlí. A tu převrátil se pan Albrecht i s panem Antonem a vozka nebohý byl řádně zbit. A snídali jsme na cestě v jakési vsi, míli do toho města Bar-le-Duc, a tu jsme našli mnicha u pěkné panny a ten pak s námi jel a mši sloužil. Pan Albrecht Kostka nejprv králi sicilskému učinil pozdravení učinil od krále českého a dal mu listy pověřovací, a král sicilský ihned vzal pana Albrechta a pana Antona do svého pokoje a tam dobře dlouho byli. V hospodách, co jsme ty dni protrávili, všecko zaplatili královi úředníci.'
Jak dlouho trvalo, než dojeli z Prahy do Paříže? Vyjeli ve středu po svaté Žofii - tedy 16. května - a s králem se setkali 30. června. Ale v Paříži to nebylo. Král sice sídlil v Paříži, jenomže tam zrovna nebyl a Češi ho museli doslova honit. On na ně nepočkal. Ostatně - když česká delegace dojela do Amiens, uplatnili na ní Ludvíkovi radové, jezdci, střelci i věžníci takovou poněkud zvláštní metodu - metodu zdvořilého odpoklonkování. Ludvíkův dvůr jako by tehdy neměl nic jiného na práci než honitbu. Ale jinak se tu hrály velké diplomatické šachy. Francouzskému králi se do toho podniku s českým králem příliš nechtělo. Ludvíka před Jiříkem totiž varovali. Český král měl v Evropě pověst kacíře. A od takového raději dál
'Na den svatého Jana Křtitele (24. června) jeli jsme do města Abbéville, kdež nám králova Milost rozkázala. Ale když jsme tam přijeli, z míry se nám tam velmi lidé divili. A to nám král vzkázal, abychom do toho města Abbévile přijeli a že nás chce hned slyšeti. Avšak nepřijel, leč do vsi jménem Dompierre, v té vsi jest tvrz v bahnech, a tu byl král i s královou. Tam ho zastihl pan Antonín Marini, a jeho Milost nám po něm vzkázala, abychom k němu do vsi Dompierre přijeli.'
Nekličkoval francouzský panovník před Čechy tak trošku? Nebylo to tak trošku. Bylo to hodně. Poselstvo se dozvědělo, že Jeho Veličenstvo se 'někde po lovích talácí.' Že loví, a toulá se. Talácí se. Kdyby ho Češi nechytili v Dampierre, tvrzi zakleslé do bahna, tak by jim sluchu nepopřál snad nikdy. A tady naslouchal? No, naslouchal. Ale protože věc žádala 'dobrého rozmyslu,' odkázal je znovu do Abbéville na podrobnější disputaci s královskou radou a prelátským kolegiem. Pak si ještě několikrát zopakoval tytéž královské tahy. 'A my jsme poslouchali u jakéhos okna, jak na sebe křikali a dvorné hádání měli, zvláště o tom sjezdu neb sněmů králů a knížat, pravíce, že toho nesluší žádati králi českému, zvláště bez povolení Otce svatého papeže a císaře křesťanského, a že by to nejlépe náleželo projednati Otci svatému s císařem a aby se král český v to nepletl; i toto spříznění krále českého s králem francouzským nemělo být bez vědomí Otce svatého. A ještě jiných mnoho řečí úštipných a neužitečných, ani jsem jich všech nemohl psáti a zapamatovati.'
Řečeno dnešním slovníkem - český král dostal od svého francouzského kolegy kopačky. Tak docela bez výsledku ta česká výprava zase nebyla, protože v Rouenu obdržela pečetě s listinami. Ty ovšem znamenaly pouze částečný úspěch. Byly obnoveny dřívější přátelské úmluvy českých a francouzských králů, ale jinak - rokování o možnostech vzniku mírumilovného a mírotvorného evropského sněmu bylo vzhledem k závažnosti situace odročeno. 'Pak jsme přijeli do Paříže, a chodili jsme na věže u Matky Boží, fransky Notre Dame, kostelu nejznamenitějšího v Paříži, tak z těch věží jsme se divili širokosti, dlouhosti a velikosti města Paříže, neb všecku Paříž z těch věží možno zhlédnouti. Tehdy jsme vypravili posla jízdného, jistého Klause, do Čech k Jeho Milosti, píšíce Jeho Milosti, že přes vlašské země zase se do Čech navracujeme a kterak se nám vedlo. V ten den jsme také vskutku vyjeli v tu stranu k vlašským zemím. A dorazili jsme do města Orléans, u něhož zbito 60 000 Englišů, kteréž jakás panna Johanna porazila, jak nám pravili Francouzi. A od srpna 12. jeli jsme kolem řeky Rhôny přepekelnou ne cestou, ale skalami a horami, ježto jest tudy zřídka neb nikdy nikdo dobrý nejezdil s vozem takovým jako my, a nemajíce cesty, musili jsme vůz rozebrat a plaviti se po Rhôně proti vodě. A když jsme těmi horami přepekelnými dojeli do města Ženevy, tu byl velmi veliký déšť a jakás baba bez rozumu bohatá přijala nás v hospodě U anděla, ale vyhnala nás z hospody této ven v ten déšť, když zvěděla, že jsme Češi a kaceřovala nás a nadala Jeho Milosti králi českému do bestií.'
Ještě někde říkali o českém panovníkovi, že je to bestie? Už ani ne. Všemi těmi cestami přepekelnými si to česká expedice namířila do Kostnice. Tady přepluli Bodamské jezero do Bregenze a pokračovali dále na koních Tyrolskem přes Insbruck a Hall. Zde slezli z koní a na lodích se plavili po řece Innu až do Pasova, kde narazili na Dunaj, a protože se jim plavba zřejmě zamlouvala, pak v ní pokračovali ještě 7 mil, a pak zase do sedel a pořád směrem domů, až se u Frymburku dostali na českou půdu, ale nepustili se (jak by našinec předpokládal) na Prahu, nýbrž do Brna, protože v Praze byl mor a král před ním pro jistotu ujel. 'A tu jsme 14. září králově Milosti listy dali a poselství dokonali. A všemohoucímu Pánu Bohu buď chvála z toho na věky věkův. Amen.'