O KRUTÉ HOŘKOSTI PÁDU Z VÝŠIN

O KRUTÉ HOŘKOSTI PÁDU Z VÝŠIN

'Zatímco Matyášův vídeňský dvůr dostával v prvních letech 17. století cílevědomou vnější a vnitřní podobu, úpadek Rudolfovy osobní autority se bezprostředně odrážel v nápadném poklesu prestiže celého pražského dvora i celé monarchie. Začátek neklamně úpadkového období znamenalo propuštění nejvyššího hofmistra Wolfganga Rumpfa a nejvyššího dvorského maršálka Pavla Trautsona z císařských služeb na podzim roku 1600. Ti dva sice svými intrikami zatlačili do stínu všechny ostatní kariéristy, ale přece jenom dbali na poměrně vysokou společenskou úroveň dvorského života. Po jejich odchodu zavládl zmatek. Při dosazování nových lidí ztrácely platnost vžité ohledy na schopnosti jednotlivců a rozhodovaly zcela převážně protekční zásahy, vymáhané na císaři z nejrůznějších stran. Schopní a ambiciózní jedinci se po krátkém působení ve vysokých dvorských úřadech stali oběťmi intrik a dobrovolně změnili působiště, zatímco vlivná místa si uhájili lidé s omezenějšími schopnostmi, kteří se neostýchali projevit devótní poslušnost vůči náladovému a nedůslednému císaři nebo vůči jeho oblíbeným komorníkům a sluhům.'

Abychom se vyhnuli raději již dopředu jakýmkoli nežádoucím asociacím, uveďme a na tom i trvejme, že jakákoli podobnost s úplně jinou dobou a úplně jinými politiky je ryze neúmyslná a čistě náhodná. Rozklad císařského dvora postupoval opravdu značně a rychle. Ani papežském nunciovi Ferrerimu neušlo, že na nejdůležitějších místech v ústřední vládě monarchie chybějí skutečné osobnosti. Oč klesala úroveň státních úředníků, o to víc stoupal vliv císařových osobních služebníků. Po roce 1600 překračoval už jakoukoli únosnou míru. Díky císařově důvěře zasahovali tito lidé i nejdůležitějších a nejtajnějších státních záležitostí a často za císaře i rozhodovali. Počet všemocných císařových sloužících se rozrůstal o nové a nové postavy a postavičky, které mezi sebou neustále soupeřily o místo v nejtěsnější Rudolfově blízkosti a navzájem se předstihovaly v bezcharakternosti, proradnosti a zištnosti. To vše jsou velice hezké politické disciplíny. Kdopak v nich soutěžil?

Na císaře se pokoušely působit nejméně dvě desítky osob v nejrůznějších funkcích. Byl to kupříkladu předseda vlády. ministr zahraničí. ministr vnitra. velitel armády? Ó nikoli. Byli to topičové v císařských komnatách, lokajové, čističové bot, šatnáři až po komorníky, kteří stáli nejvýše a také se s císařem stýkali nejčastěji. Bizardní směsice. O těchto lidech dvorského polosvěta, kteří císařem manipulovali, se Pavel Trautson vyjádřil štítivě: 'Je to banda šibeničníků,' a nikdo nezapochyboval o pravdivosti jeho slov, i když se mu všichni divili, že si radši nedává pozor na hubu a nebojí se pomsty kritizovaných.

Prvním z řady komorníků, který to dotáhl nejvýš, a zároveň poznal i krutou hořkost pádu z výšin, byl Jeroným Makovský z Makové. Makovský z Makové. Jako bychom na to jméno na naší pouti již narazili. Arciť narazili. Týkalo se Makovského z Makového, křtěného ovšem Jan a přezdívkou Aquarius neboli Vodnář. A ten Jeroným byl zřejmě Janovým příbuzným, neboť oba dva pocházeli ze Soběslavě. Jeroným byl vnukem jistého Vavřince Makovského. Tu Makovou mu udělil až císař Ferdinand I. za jisté blíže neurčené zásluhy. Charakter některých takových zásluh přetrvává věky. Dcera dotyčného pak měla dva syny, Jeronýma a Jana, kteří si zažádali o změnu příjmení po svém dědovi, což jim Rudolf II. milostivě povolil. Zatímco příbuzný Jan vystudoval na pražské universitě a byl praeceptorem Petra Voka z Rožmberka, Jeroným, ten se dal na vojnu. I on spojil část svého života s Petrem z Rožmberkem. Vydal se spolu s ním bít Turka. Kronikář Václav Březan jej v seznamu účastníků rožmberského vojska uvádí mezi třemi komorníky. Václav Březan ovšem nepíše 'komorníci.' Kronikář Václav Březan píše 'byli to komrdynérové.' Za výraz se omlouváme, ale je to tam.

V roce 1595. došlo k události, která život našeho Jeronýma Makovského změnila doslova do písmene od základů. Na svůj dvůr do Prahy ho totiž povolal císař Rudolf II. Zpočátku se Jeroným pohyboval ve vyhlášených císařových alchymistických laboratořích, o pouhé dva roky později však udělal neuvěřitelnou kariéru - stal se Rudolfovým nejvyšším osobním komorníkem. Byl teď pravou rukou císařovou i jeho stínem. 'Od tohoto okamžiku začal výrazně bohatnout. Ještě před pár lety se marně ucházel o službu na rožmberském dvoře. A nyní mohl sám půjčovat značné sumy svému bývalému vladaři Petru Vokovi z Rožmberka a ovšem i dalším šlechticům,' dozvěděli jsme se z knihy publicisty Pavla Toufara Tajemné stopy české historie. 'Roku 1597. byl Jeroným Makovský z Makové (psal se též z Makova) jmenován do funkce nejvyššího osobního komorníka. Jako první z nejbližších císařových služebníků získal větší důvěru než kterýkoli u ministrů či rádců, takže brzy zcela mimo oficiálně vymezený okruh svých povinností a především mimo veškeré oficiálně přiznané pravomoci začal vyřizovat tak závažné císařovy záležitosti, jako by byl ve funkci jeho osobního tajemníka. S melancholickým a depresím propadajícím císařem uměl Makovský dokonale manévrovat, takže není divu, že se Rudolf II. postaral, aby tohoto erbovníka původem ze Soběslavě a potomka měšťanů a poddaných Rožmberků roku 1598. přijali na českém zemském sněmu do stavu rytířského.'

Neskutečné. Už za Rudolfa jsme byli zemí neomezených možností. Jeroným měl na císaře značný vliv, a vlivní šlechtici i dvořané si to velice záhy uvědomili. Především to bylo jasné členům delegací, které velice dlouho a velice marně čekaly na audienci. Ono se Rudolfovi nikoho přijímat nechtělo. Pokud ho něco bavilo, tak to byly jeho sbírky, což byla voda na mlýn Jeronýma Makovského. Na nejvyšším osobním komorníkovi záleželo, na jak dlouho se čekání na přijetí u císaře protáhne, a zda vůbec k němu někdy dojde. Pan Makovský nevyvíjel v tomto ohledu svou činnost tak říkajíc bezúplatně. Jeho truhlice se velmi utěšeně plnily úplatky. Zajímavé je, že tučné částky mu posílal také sám jeho bývalý pán Petr Vok z Rožmberka, kterému záleželo na císařově přízni a hlavně na tom, aby nevedl s císařským dvorem příliš velké spory. 'Nejvyšší osobní komorník Jeroným Makovský z Makové měl neobyčejně rozsáhlé pravomoci. Kromě správce císařských sbírek Jakuba Strady se i on staral o nákupy uměleckých předmětů do vyhlášených Rudolfových sbírek.' V této souvislosti není jistě třeba zvlášť zdůrazňovat, že nápaditý člověk si poradí v každé situaci. Pan Makovský nápaditý byl. Poradil si s tím, jak část peněz z císařské pokladnice určené na nákup dejme tomu obrazů ponechat ve vlastním měšci, a taky jak od prodávajícího získat nějakou pozornost, čemuž se dnes ve snaze zastírat nepoctivost i v případech zjevně nepoctivých říká provize. Zasvěcení brzy věděli, že přízeň mocného císařova osobního komorníka si mohou koupit penězi i vzácnými uměleckými dary a že pan Jeroným se nebude vůbec zlobit, když takové dary budou ze zlata nebo ze stříbra. Ani ten nejpečlivější pátrač už dnes nespočítá, kolik peněz Jeronýmovi vyneslo jeho kšeftování s císařovou přízní.Můžeme si však být jisti, že to bylo velice, velice mnoho, a že dnešní kšeftaři, podvodníci a tuneláři by nejspíš bledli závistí. (A to je co říct, protože tyto chlapce opálené na exotických ostrovech jen tak něco neomráčí.) 'Ani po odchodu do Prahy nezapomněl Jeroným Makovský z Makové na pana Petra Voka z Rožmberka. Býval častým hostem na Krumlově i na Třeboni a s jihočeským vladařem ho spojovaly nejenom dlužní úpisy a dary, ale také společné zájmy o umění a umělecké sbírky, jakož i o informace.' Informace. To je velice ceněné zboží. Dodnes. Jeroným to zboží nosil odtud tam, a odtamtud zase sem. Zdá se, že pilně donášel Petru Vokovi ze zákulisí císařského dvora, na druhé straně zase pravidelně vyzvonil nejvyšší českému kancléři Zdeňku Popelovi z Lobkovic, vůdci katolíků, o všech plánech, pocitech a náladách české nekatolické šlechty. Nejvyšší kancléř měl o takové informace zcela určitě zájem, a Jeroným za ně mohl dostat i dobře zaplaceno. 'Ze svých cest na jih Čech se Jeroným Makovský vždy vracíval s nějakou pozorností pro císaře. Někdy šlo o umělecké dílo, ale častěji o pozoruhodný nerost, který mohl být zařazen do slavné Rudolfovy sbírky. Makovský šetřil vlastní kapsu - ty dary posílal Petr Vok.'

Makovský svého císaře a pána bohapustě okrádal. Dopustil se však chyby. Vzrůstající bohatství dával povýšeně najevo, a houf jeho nepřátel se tak neustále rozšiřoval. Závist s nenávistí dělaly své. Stačí názorné srovnání. Od roku 1593 vlastnil Makovský pouze jednu vesnici v jižních Čechách, získanou od Petra Voka. Okázalý majetek začal kupit až v Praze. Roku 1599 si v Menším Městě pražském (čili na Malé Straně) koupil renesanční dům U Tří červených růží, který byl osvobozen od všech daní a obecních břemen. V tomto malostranském domě začal skladovat a především dovážet vína. To dělal veřejně a dával to výrazně najevo. Jinak se prý v tom zmíněném domě snažil najít tajemství věhlasného alchymisty Edwarda Kellyho, jenž byl na jeho osobní příkaz krutě mučen, aby vyzradil, kde ukryl kámen mudrců. Říkalo se, že na mučidlech prý Kelly proradného a krutého císařova osobního komorníka proklel a prorokoval mu, že ho potká stejně krutý osud. Jako věštec by se Kelly uživil daleko líp než zlatoděj. 'Svému oblíbenému dvořanovi daroval císař ještě téhož roku také dům v areálu Pražského hradu u basiliky svatého Jiří, a brzy nato k němu přidal jeden ze tří domů, stojících před hlavním vchodem do hradu. Jeroným pak přikoupil ještě sousední objekt a tak roku 1602 vlastnil ve vysoce ceněné lokalitě Hradu a v jeho bezprostředním sousedství celkem čtyři domy. Získal rovněž dva statky, Dubeč a Břízu, jenže - to všechno byl začátek jeho pádu.'