O STATEČNÝCH MORAVANECH U HVĚZDY A HISTORICKÉ PRAVDĚ - Bitva na Bílé hoře

O STATEČNÝCH MORAVANECH U HVĚZDY A HISTORICKÉ PRAVDĚ

Dominantou bojiště na Bílé hoře byla už v době bitvy stavba renesančního letohrádku Hvězda, stojícího uprostřed obory. V bitvě samé, pravda, nesehrála žádnou významnou úlohu, ale stala se dodatečně jejím symbolem, který nechybí na žádném vyobrazení.

Letohrádek Hvězda na Bílé hoře. Podivná stavba. Dal ji vystavět Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn císaře Ferdinanda I. Tenhleten Ferdinand junior spravoval (jak si všichni pamatujeme nebo snad ne?!) České království jménem svého otce. Oženil se (nerovně) s neurozenou měšťanskou dcerou Filipinou Welserovou a tím proti sobě vyvolal otcův hněv. Dovolil si hodně, ale nevzdal to. Pro svou krásnou ženu dal mladý arcivévoda italskými staviteli vybudovat letohrádek (budování letohrádků pro manželky bylo zřejmě habsburskou vášní - jeho tatík dal zase pro svou choť Annu postavit letohrádek Belveder, jemuž se říká 'letohrádek královny Anny'). Hvězda je příkladem filosofické stavby. Nikoli proto, že ji Ferdinand věnoval své ženě - měla být ztělesněním řádu, harmonie a všeobecného ladu mezi věcmi. Takový obraz přírody a jejích zákonů. Proto musela být výrazem matematických vztahů, vyjadřujících metafyzické názory na složení světové hmoty, na stavbu vesmíru a postavení kosmických těles. Do takové stavby, jakou byla a je Hvězda, se promítala magie čísel, kabala i alegorie alchymistů. Letohrádek, postavený uprostřed královské obory plné zvěře, je vystavěn na půdorysu šesticípé Davidovy (nebo Šalamounovy) hvězdy - tedy dvou vzájemně se protínajících rovnostranných trojúhelníků. Cípy hvězdy i meziprostory mezi těmi cípy jsou věnovány antickým božstvům a postavám mytologie, které daly své jméno i oběžnicím. Ty cípy patří například Iovovi (tedy nejvyššímu bohu jménem Iupiter), pamatovalo se i na Saturna, Merkura či Lunu. V meziprostorách se ukrývají Neptun, Venuše a Minerva. Ústřední prostor uvnitř hvězdy je zasvěcen historickým postavám starověkého světa - mezi nimi dominuje Aeneás. Čtyři podlaží (tři nadzemní a jedno podzemní) můžeme chápat jako čtyři živly - oheň, vzduch, vodu a zemi.

Jak už víme, byl právě tady přivítán při příjezdu do Prahy Fridrich Falcký ještě dřív, než vstoupil do městských bran. Za bitvy bylo v oboře dost nelogicky umístěno asi 1300 mužů české armády - včetně 200 gardistů osobní gardy 'zimního krále.' Nevíme, co tu hledali. Víme, co tu našli. Smrt.

'Na bělohorském návrší už velitel stavovských vojsk kníže Anhalt nebyl. Nenacházela se tam ani jeho družina. Útočícími císařskými a katolickými vojáky byla obsazena česká dělostřelecká baterie. Zůstaly jenom pěšáci, soustředění na pravém křídle u obory. Jim připadne závěr bitvy, ty poslední zbytky, které ještě neodhodily zbraň, se utkají s protivníkem. Směrem ke zdi obory se stáhly trosky Thurnova pěšího pluku a přimkly se k těm, kteří tu stáli od počátku: ke třem kompaniím hornorakouské pěchoty pod plukovníkem Pechmannem a k osmi kompaniím moravského pěšího pluku Šlikova. Neudržely se však dlouho. Nejdřív byli rozprášeni Hornorakušané, ale ani mladý Thurn se svými muži se nedokázal ubránit. Zbyli jen Moravané vedeni plukovníkem Šlikem - celkem asi 1800 pěšáků. Tísněni tlakem postupujících Bavorů, stáhli se za úžlabí u zdi obory, které je od nich oddělilo. Opřeni o zeď, měli před sebou mírný svah, klesající ke karlovarské silnici.'

Tu situaci nám vylíčil ve své knize historik doktor Dušan Uhlíř. Stateční Moravané na Bílé hoře. Poslední boj moravského pěšího pluku v závěry bělohorské bitvy se stal celonárodní legendou. Houževnatý zápas osamělé jednotky proti přesile ve chvíli, kdy ostatní uprchli a vše bylo ztraceno - to všechno vyvolávalo později velké emoce. Ve své době tento zoufalý boj však příliš mnoho pozornosti nevzbuzoval. Každý jej považoval za vcelku nevýznamnou epizodu jinak nezajímavé srážky, která určitě nepatřila k velkým bitvám třicetileté války. Teprve v další generaci (která vyrůstala až po Bílé hoře) našla krvavá řež u zdi obory svého glorifikátory - v prvé řadě kapitulního děkana od svatého Víta v Praze a historika Tomáše Pešinu z Čechorodu. Vylíčil ve svém obsáhlém díle Mars moravicus statečný zápas Moravanů s patřičným vlasteneckým patosem. A začala se rodit legenda. Našla pokračovatele v díle křížovníka Jana Františka Beckovského Poselkyně starých příběhů českých. Příběh Moravanů se u Beckovského proměňuje v osudovou tragédii, kdy hrstka Moravanů zachraňuje čest celého vojska. Zatímco Pešina nechá ve svém líčení zahynout většinu bojovníků moravského pluku, u Beckovského padli všichni do posledního muže. Jediný, kdo přežil, byl poněkud nelogicky sám velitel plukovník Šlik. Národní obrození i pozdější generace dojemný příběh statečných Moravanů dále rozvíjely. Chopili se ho vlastenečtí umělci a ztvárnili ho slovem i obrazem. Asi nejpůsobivěji z nich Zikmund Winter ve svém Mistru Campanovi: 'Čím více se stoupalo na pláň Bílé hory, tím více stop a zbytků po bitvě. Země rozrytá, tu rozbitý buben, tu piklhaubna, tu píka, kaluž krve, kůň mrtvý, tu člověk, ústav otevřená, oči vyvalené, tady druhý mrtvý, tři, víc, víc jich, tu hromada těl nehybných. nahoře. Napravo od silnice z vyvržené šance právě vyvlékají vítězové poslední veliký kartoun střelný. Odtamtud rozhlašoval se děsný řev. Trubači do toho křiku z mnohých hrdel troubili a svolávali. Pěší lid i rejtaři na koních hnali se, všickni směřujíce k oboře od silnice nalevo. Bylo lze rozeznati z hlasů řvavých tato slova: Herético! Pikaron! Ketzer verfluchte! Ženou se tedy k oboře Španělé, Vlaši a Němci. Není ještě konec bitvy, není! Vůz knížete Maxmiliána se zastavil, zastavilo se všecko, stanuli i zajatci. Všickni hledí k oboře nalevo. Divný pohled!

To, co tam všickni viděli, bylo několik stovek vojáků stáhnutých za jakousi úžlabinou (možná by se jí mohlo říkat rokle) u zdi obory. Ti chlapi tam byli zahnáni a neměli možnost úniku. Nebylo kam. Zůstali tam v úplné izolaci. Nikdo snad ani nepomyslil na ústupovou cestu, ani na to, že by se ve zdi obory mohly probourat průlomy. Uvězněni v této pasti museli zde poslední bojeschopní vojáci českého královského vojska podstoupit zmatený boj. Tam při zdi pod černými stromy smrkovými stojí šik vojáků. Stojí nehybně. Zajatci, kteří náhle vyšli ze své lhostejnosti, připomínají si, že zde při zdi od počátku stáli Moravané. Počítali jich do tisíce. (Ve skutečnosti jich bylo na 1800.) Poznávají je. Baže, Uhři a ostatní všickni s hanbou utekli - a ti tu zůstali, ti tu stojí, stojí před zdí a stojí pevně, hustě, bez hnutí jako ta zeď. Jest dobře rozeznati, že první řada klečí, s namířenými mušketami, druhá, třetí stojí s nastavenými oštěpy. České armády zbytek, který má čest v těle.'

České armády zbytek jsou Moravané. Dostali se do školních čítanek a do knih psaných pro poučení mládeže i dospělých. Česká vlastenecká společnost ve století devatenáctém potřebovala najít ve všeobecné bídě a marasmu roku 1620 aspoň jiskřičku naděje. příklad toho, že ne všichni přijali pasivně těžký úděl bělohorské porážky. Dodnes je v povědomí české veřejnosti bitva na Bílé hoře přijímána jako symbol národního útisku, ale nejenom: je taky neodmyslitelně spojována s posledním bojem hrdinů u Hvězdy, kde právě oni položili svoje moravské životy za českou nezávislost. 'Vlaši, Španělé a Němci zuřivým během k nim. Jezdci napřed, jsou rychlejší letí letí po planině, která se náhle prudce naklání k oboře, kde stojí ten tisíc hrdinů čekajících. Na prudkém sklonu padne první kůň. druhý, třetí. tu ten, tu onen, padají na přední nohy a jezdci letí koňům přes hlavy a metají kozelce po zemi dolů. Zadnější jezdci násilně, zděšeně zastavují, již pochopili, že se na koních k oboře nedostanou. Zatím lid pěší ruče běží s křikem dolů - vtom třesk a třesk, Moravané vystřelili, oblak dýmu je zahalil všecky; chumel útočníků se rozstříkl různo, zastavil se, jen vpředu pod oštěpy předních řad jest znatelný roj, to mušketýři nabíjejí svoje střelby nanovo. Boj pokračuje. Útočníci zadnější dohánějí předních, nepřátelé houstnou, šíří se, mohutnějí, přitom trubači neustále volají vysokými tóny vřískavými, a vždy nový a nový lid vojenský se sbíhá k tomu místu, kde klidně stojí těch tisíc, kteří mají čest v těle.'

Je nám líto. Ač tento seriál toulek naší historií připravujeme v Brně (což nejsou Čechy, nýbrž byla, je a bohdá stále bude Morava), tak je nám i v tomto případě bližší pravda, byť střízlivá, než podnapilá hrdost. Neboť všechno bylo jinak, jak ukazují historická fakta.