O TÉ TURECKÉ VOJNĚ

O TÉ TURECKÉ VOJNĚ

'Mír, který uzavřel s Turky císař Maxmilián roku 1568., zůstal v platnosti téměř čtvrt století. Nebyl sice zachováván z obou stran stejně a jednotliví turečtí pašové si často dovolovali v pohraničních oblastech loupeživé výpady do zemí monarchie, na něž dopláceli habsburští poddaní životy i majetkem, ale až do roku 1592 nepředstavovaly tyto drobné nájezdy ani pro habsburskou vládu, ani pro Turecko dostatečnou záminku k přerušení míru a k zahájení nové války. Nikdo v monarchii sice neměl k míru velkou důvěru, ale všichni byli spokojeni s tím, že se už léta v Uhrách neválčí. Lepší špatný a drahý mír než jakákoli válka!

Zdali byl hodně drahý, ten mír? To se dá spočítat docela nachlup, protože víme, kolik stál. Stál dost. Šlo by to vyjádřit i přesněji. Ročně odváděli Habsburkové tureckým sultánům tribut (česky poplatek) ve výši čtyřiceti pěti tisíc tolarů, což ještě nebylo všechno. Patřily k tomu i „vícenáklady,' a to značné - dary a úplatky. Nárok na ně si činili vezírové a jiní vysocí hodnostáři turecké říše. V obzvláštní oblibě měli především nejrůznější nádoby z ryzího zlata nebo pozlaceného stříbra (čili žádní troškaři). Mísy, koflíky, umývadla, konvice, láhve a poháry, většinou vynalézavě zlatnicky upravené, leč zajímali se i kupříkladu o hodiny. A také mechanické hračky, na ty měli rovněž slabost. Výčet nákladů na zachování míru připadal radům dvorské komory často jako zlý sen, jenomže platy a úplatky Turkům bylo nutno odvádět včas a v plné výši, jinak bylo zle. Habsburská diplomacie zaznamenala úspěch, když se jí podařilo do toho placení zapřáhnout všechny členy vídeňské odnože rodu, jakož i vladaře jiných evropských zemí, kteří si tak mohli přičítat zásluhy o obranu křesťanské Evropy před muslimskými útočníky.

Ale ještě hranice bylo nutno hlídat. Od Dalmácie až po Sedmihradsko. Počet tureckých vojáků v posádkách na tomto úseku se odhadoval na 45 000 mužů. Našich. chceme říci habsburských vojáků bylo mnohem míň, ale na vydáních se to stejně nedorazilo, protože kromě žoldu vojákům musela monarchie krýt i náklady na udržování důležitých pevností a na doplňování dělostřeleckých arsenálů, zásob běžných zbraní a munice. 'Úkol hájit ostatní Evropu před tureckými nájezdy či dokonce před tureckou okupací byl nanejvýše čestný,' dozvídáme se z knihy historika doktora Josefa Janáčka o Rudolfovi II., 'leč také krajně nevděčný. Nikdo z vládnoucích Habsburků nejevil ve skutečnosti mnoho nadšení, že se mu dostalo té cti, aby bojovali proti Turkům za své křesťanské bližní.' Habsburkové osobně asi zrovna nebojovali rádi. V rodinné zbrojnici na vídeňském hradě byla sice pečlivě uložena osobní zbroj habsburských panovníků i ostatních arciknížat, ale všechny ty nádherné, velmi nákladně pořízené kyrysy sloužily víceméně reprezentativním účelům, protože nikdo z vídeňských Habsburků vojenského ducha nejevil a všichni dávali raději přednost míru. Platilo to i pro Ferdinanda I., našeho prvního dědičného Habsburka na trůně. Za celý svůj život se vypravil k vojsku jako jeho vrchní velitel jenom jednou (a ještě nikterak slavně). A jeho syn Maxmilián, toho jména II.: ten sice jakousi snahu měl, leč nikoli předpoklady. Smůla. Ještě větší smolař byl Rudolf II., který se až do svých čtyřiceti let s válkou zblízka vůbec nesetkal a ani po takovém setkání netoužil, i když se aktivní účast ve válce považovala za jednu ze ctností kavalírů. Vždycky ho sice potěšilo, když mu velitelé pohraničních posádek v Uhrách poslali ke dvoru do Prahy ukořistěné turecké palaše, šavle a různé další zbraně (zase měl něco do svých sbírek), a s velkou zálibou si ukládal i jiné orientální předměty, získané ze stejných zdrojů, leč o to, aby se znovu rozhořela nekonečná válka s Tureckem, fakt vůbec nestál. Ona se situace na východní hranici monarchie vyhrotila bez jakéhokoli jeho přičinění. Což bylo sice hezké, ale Rudolfovi nikterak platné. Turci totiž uzavřeli mír s Persií, se kterou se řadu let prali, a tím pádem měli volné ruce na západě.

'Když na začátku 90. let začaly docházet z Konstantinopole, z Benátek a z jiných míst poplašné zprávy, které s velkou jistotu předpovídaly, že se po ukončení války s Persií obrátí ostří turecké agrese proti Uhrám, cítil se císař zaskočen. Pro něho byla odpudivá už představa, že bude muset mobilizovat a organizovat vojenské síly monarchie a jejich spojenců a že se jeho úkoly obratem mnohonásobně rozrostou, a proto jeho diplomaté vyvinuli značné úsilí, aby dosáhli dalšího prodloužení mírové smlouvy.'

To ale muselo něco stát. Výprava orátora Fridricha Krekwitze byla v tomto smyslu zásobena dobře (To je ten, který měl náhodou mezi svým personálem i jistého patnáctiletého kluka Václava Vratislava z Mitrovic coby komorní pachole, o čemž pojednávají úplně jiné Toulky.). Kromě něj však ještě na padesát lidí, mezi nimiž se nacházel i malíř a řemeslníci zabývající se výrobou a úpravou šperků a hodin. (Na hodiny měli Turci slabost.) Situace vypadala tak, že se schyluje k nové válce, ale pan orátor Krekwitz nepřestával v Konstantinopoli dlouho věřit, že se mu podaří přimět Turky k prodloužení míru. Do čela turecké politiky se ale dral představitel militantních kruhů Sinan paša (dnes bychom řekli, že to byl takový armádní jestřáb), a ten byl krajně nepřátelsky zaujatý proti Habsburkům. Neměl je rád. (Takový argument se dá pochopit.) Ovšem vyslanec Krekwitz dělal vše, co bylo v jeho silách, aby tento vývoj zvrátil. Situaci měl ale dost ztíženu tím, že jeho spojení s vládou ve Vídni bylo velmi nedokonalé (zdá se to neuvěřitelné, ale nablízku nebyl ani jeden telefon a poslové neuvěřitelně pomalí), takže byl většinou odkázán sám na sebe, jelikož rady a pokyny z Prahy nebo Vídně mohly k němu dorazit se značným zpožděním. V době, kdy už Krekwitz začal tušit konkrétní nebezpečí roztržky, došlo u události, která dosavadní (stále ještě klidný) vývoj vztahů mezi monarchií a Tureckem rázně změnila: 'Toho léta v roce 1592. turecký pasa Hasan hnul se s velikou silou lidu, maje do několika set koní výborně opatřených, dobře sobě troufaje, že štěstí potkati ho bude moci. A proto přitáhl ke klášteru znamenitému, pevně zdmi vůkol opatřenému, příkopy zakopanému při řece San s zemi charvatské ležícímu, maje v oumyslu jej ihned dobýti, vydrancovati a vyplundrovati. (S podobnými oumysly se k témuž městu blížili nepřátelé i na samém konci 20. století: jmenuje se Bihać.) A když se o něj střelnou pokoušel a dobýti nemohl, velice se v hněvu zapálil a bez meškání list napsal a po legátu nejvyššímu správci toho kláštera poslal, a bylo v něm napsáno, aby mu bez prodlení kláštera i všeho všudy podstoupil a poddal se, jestli toho neučiní, že ho mocí vezme, sváže a káže za živa dříti, a že ví o všech jeho pokladech a kde co má.' evnost Bihać za strašného krveprolití padla, a válka s Turkem se o rok později rozhořela naplno. Nejprve 'machometáni' zaútočili znovu v Chorvatsku, vzápětí vpadl Sinan paša do Uher (Sinan paša nebyl rodilý Turek, ale poturčený Albánec - v jeho případě platí: Poturčenec horší Turka). To už byl podzim, na rozsáhlejší protikampaň se nedostávalo času. A Habsburkové využili zimních měsíců, aby získali finanční prostředky - k naverbování námezdních lancknechtů z řady křesťanských zemí a především k rozdělení velitelských pravomocí. 'Už na samém začátku dlouhé vojny se stala chyba. Rudolf přenechal velení svým dvěma bratrům. Matyáš se stal rázem generálem a převzal obranu severního úseku fronty, tedy Uher; Maxmilián v téže hodnosti řídil jižní křídlo fronty na hranicích Slovinska a Chorvatska. Brzy se mělo ukázat, že oba Habsburci měli právě tak málo vojenských zkušeností jako schopností. Neprofesionální přístup, nerozhodnost, ba bezradnost - tak by se dalo charakterizovat působení obou vojevůdců.'

Oč se vlastně válčilo? Zprvu se vedly boje o pevnosti klíčového významu, časem válka nabyla pozičního charakteru. Odčerpávala ale nesmírné finanční prostředky, přinášela obrovské lidské i materiální ztráty a z obou stran byla vedena se stupňovanou krutostí. Platí to i o Sisaku. (Také tato jméno nám připomíná ještě docela nedávné zprávy z bojiště koncem 20. století. Bohužel.) 'Turkům sděleno bylo, že se Sisak dobrovolně poddá a pevnost se vším postoupí, na ten však způsob, aby nejpřednější páni a nejvýznamnější hrdinové, které má paša při sobě, k postoupení poslal - ledajakés chase ničemné pevnost tato že se nepoddá, neb by to byla hanba veliká. To poselství se pašovi velmi líbilo, poněvadž měl té pevnosti bez škody a odporu dobýti a tím míti opět dveře otevřené k velikému dílu země křesťanské.

V tom Sisaku všecku střelbu, kterou tam měli, dali hřeby, kulemi a řetězy nabíjeti, a sudy a jiným nádobím přikrývati a díl ji dali do země zakopati. A tak všecka střelba v ukrytosti nabita a naládována stála. Když přišel smluvený čas, Turci velmi ozdobně a okrášleně do Sisaku se vypravili, a když se k němu přibližovali, bylo kázáno velikou bránu jim otevřít. Ihned po třech spořádáni, všichni páni znamenitější napřed sem jeli, velmi zmužile a hrdinsky sobě počínali, nic nevědouce, jaké zlé jich čeká, ale brzo zvěděli.

Když do pěti se Turků dovnitř vjelo, tu bez prodlení byla mříž železem okovaná špičatá, v bráně visící spuštěna, a vtom všecka střelba menší i větší k zapálení kázána, která je vysoko do povětří s koňmi i se vším vynášela, divně zmítala, rozházela a roztrhala, některé co příšery prach opálil a usmrtil, takže nevěděli, kam se poděli. A kteří vně zůstali, ti sobě děkovali a nežádali takového postoupení užíti, dali se v utíkání. Tak se stala veliká škoda a posměch nepříteli Turků.'

Tím začal řetězec dílčích bitev o pevnosti. Psal se rok 1594 a Turci s podporou asi čtyřiceti tisíc Tatarů vpadli do Uher a soustředili své síly na dobytí Rábu (tak my říkáme po česku maďarkému Györu). Jak v tureckém, tak v habsburském hlavním stanu se tato pevnost považovala za neuralgický bod uherského válčiště. Chránila přístup ke Komárnu a Prešpurku. V operacích kolem Rábu se poprvé 'vyznamenal' bratr císaře Rudolfa Matyáš. Žádné Matyášovo rozhodnutí totiž nebylo na výši situace. Couval před Turky, nechal se zatlačit za Dunaj na Žitný ostrov, tam ho nepřátelská jízda překvapivě zaskočila, a 9. září toho roku 1594. byla jeho armáda rozprášena. Debakl. Naprostý.

'Velením pevnosti pověřil Matyáš hraběte Ferdinanda z Hardegga, kterého považoval za jednoho ze svých nejzkušenějších důstojníků (později mu bylo vytýkáno, že pro tak náročný úkol vybral nevhodného muže), a sám si ponechal i nadále velení nad hlavní částí sboru, s níž se uchýlil do opevněné tábora na Malém Žitném ostrově. Jak se záhy ukázalo, bylo to rozhodnutí ještě nešťastnější než jmenování Hardegga velitelem Rábu, protože od okamžiku, kdy se Turci ujali iniciativy, se Matyášovo válečnické sebevědomí rychle vytráceno a s ním mizely i poslední známky jeho vojenských schopností. Zatímco pevnost Ráb odolávala úspěšně tureckým útokům, Matyáš nedokázal udržet své vojsko v patřičné kázni a nepokusil se ani o jedinou operaci, která by obleženým ulehčila. Nakonec se císařští nechali překvapit v noci nenadálým tureckým útokem, kterým měl katastrofální následky. Turci rozehnali Matyášovu jízdu, on sám se jen stěží zachránil, a zmocnili se jeho dělostřelectva a celého trénu se zásobami potravin a munice. Do rukou jim padly dokonce i písemnosti Matyášovy kanceláře. Panický útěk jízdy strhl k ústupu i zbytek sboru. Ráb sice nebyl ještě ztracen, ale octl se v neprodyšném tureckém obklíčení a naděje na jeho záchranu rychle mizely.'