O VYHÁNĚNÍ A SHÁNĚNÍ - Pečeť jezuitů

O VYHÁNĚNÍ A SHÁNĚNÍ

'Kdykoli direktorové sedali na radě, dali se vždycky vartovati pro svou bezpečnost v paláci před soudnicí čtyřiceti mušketýrům. Prvního dne měsíce června (to máme zhruba týden po tom slavném pražském vyhazování z okna), uradili se páni direktorové vespolek zdravě, že dají nížepsaný dekret jezuitům pražským a všem dalším jejich spolutovaryšům v ten čas se zdržujícím v Království českém.' V tom dekretu poněkud mnohomluvně, leč jednoznačně (mohli bychom říci přímo 'zdravě') se tam píše, jak to teď s jezuity v té české zemi bude: 'Poněvadž všem vědomé jest, že jezuité v koleji sv. Klimenta na Starém Městě i všecky ostatní školy jezuitské Království českého posavad k znamenité škodě tomuto království byli a svými praktikami jeho stavům všelijaké ouklady strojili, obecný pokoj rušili a mnohého zlého původové a příčina jsou, a poněvadž jest třeba opatřiti, aby Království české i budoucně pod šťastným panováním Jeho Milosti císařské jakožto krále českého v pokoji zůstávati mohlo, k tomu jest jim přísně poručeno, aby všichni jezuité, kdež se koli v tomto království zdržují, nyní i na časy budoucí byli vypovězeni a aby hned, a to nejdéle od dnešního dne do týdne z téhož království jinam společně se odebrali, vystěhovali a na věčnost se do něho nenavracovali.'

Jezuité to měli v Čechách spočítáno. Obrazně i doslova do týdne. Ostatních řeholních řádů římského náboženství se tento patent netýkal, jenom jezuitů. Oni si ti páni čeští stavové na ně nějak zasedli. Kterážto bouřlivá a škodlivá sekta jezuitská pro své hrozné ouklady, které jest vrchnostem světa strojila, a to i předešlého času také v jiných královstvích a zemích, z týchž království a zemí rovněž vypovědína být musela. (Oni si zdá se i jinde ve světě na jezuity nějak zasedli.)

Vyhoštění Tovaryšstva Ježíšova z Českého království bylo rázné, jednoznačné, rychlé. Okamžitě jim byl do Klementina doručen patent a celá kolej byla při té příležitosti neprodyšně obsazena zvenčí i zevnitř vartou silnou, aby z ní ničehož odstraňovati a odvážeti nemohli. Přesné informace o konci jezuitů v Čechách (dočasném konci) máme z pera zpravodaje spolehlivého, byť silně antikatolicky a antijezuitsky zaměřeného, Pavla Skály ze Zhoře: 'A tak když termín jejich přišel, vol neb nevol vandrovali všickni z Prahy i odjinud, kdež obydlí svá v Království českém měli, k Vídni. Přednější osoby mezi nimi vyjely nejdříve z Prahy čtyřmi vozy naládovanými, a to po třetí hodině na noc. Potom ostatní a mladší šli s černým křížem jako nějaké procesí skrze Staré a Nové Město pražské. A následovali touž cestou otce své tím způsobem, jak onen čas Léta Páně 1555. za císaře Ferdinanda se do Prahy dostali.'

Byla to taková vzrušená doba, plná vznícené náboženské nesnášenlivosti. Ta doba byla plná nejenom rázných skutků (jak jsme toho byli právě svědky), ale i emocionálních písemných polemik (na polemiky jsme byli vždycky kadeti). V tom roce 1618. se dokonce u nás mluvilo o 'válce pamfletů.' Hned několik veršovaných skladeb tehdy vzniklo, charakteru silně hanlivého. Pamflety líčily Tovaryšstvo v tom nejhorším světle. Zdali ta hanlivost byla zasloužená? Ale o něco takového vůbec nešlo. Šlo o to porazit, přemoci, vytlačit, vyhnat, zadupat do země. Taková milá slovesa. Jedno líbeznější než druhé. Jeden z těch pamfletů se jmenoval Volání a prosba jezuvitů k svatému Václavovi a Krystoforovi, a autor v něm vkládá sv. Václavovi do úst kromě jiných tato slova:

I kterak bych proti svému dědictví svému milému měl za vás orodovati, za vás, kteříž byste rádi jako diblíkové mladí věrné Čechy vyhladili, zemi českou osadili Španiely ukrutnými, národy nemilosrdnými, kteřížto války třepete a věrné kaceřujete proti zákonu božskému, proti zřízení zemskému.

Tady myslím byla možná společná domluva veškerá žádná. Jezuité si však všechny ty výklady taky nedali líbit. Jednak ty výpady a samozřejmě vypovězení ze země se jim silně nelíbilo. Jednak oni sami, a také jejich příznivci sepisovali pilně obsáhlé apologie, tedy obrany. Příslušníci Tovaryšstva se v nich obracejí proti zcela protiprávnému skutku vzbouřených stavů (protiprávnému dle jejich mínění) a vysvětlují, že jezuité nechtěli škodit zemi a jejímu národu, jen ze všech sil, tak jak je jejich povinností, hodlali hájit pravou víru, jejímiž zhoubci naopak byli ti. kdo je nyní vyhánějí. A pročpak si zasloužili jezuité tak prvořadou pozornost, když jiní řeholníci, kteří se stejně usilovně snažili podpořit a povznést katolickou církev, byli hněvu stavů ušetřeni? K takto položené otázce nabízejí jezuité vysvětlení: stali se předmětem závisti a nevraživosti, protože vychovávali mládež a dosáhli v tom jistých úspěchů. 'Mimořádně zajímavé jsou historické argumenty, které sami členové Tovaryšstva Ježíšova nabízejí pánům stavům k úvaze' (uvádí historička dr. Ivana Čornejová ve své knize Jezuité v Čechách), 'což kdyby ti druzí, místo aby jiným vyčítali vyvolávání rozbrojů, ohlédli se do dob dávno minulých a zamysleli se nad tím, kdo způsobil rozdvojení země za časů Jana Žižky, kdo radil k tomu, aby byli pražští konšelé v roce 1419 svrženi z oken, a kdo vyzýval, aby byli katolíci „mordováni jako vzteklí psi“. Kdo je vinen a kdo dal podnět, aby se Čechové kdysi spikli proti Zikmundovi a zavrhli tak „svého pravého a přirozeného krále“! Uvedené doklady velmi pěkně dosvědčují, jak jezuité znali dějiny země, kterou už považovali za svou stejně jako jejich odpůrci, a jak dokázali aplikovat dávné reminiscence na aktuální situaci.'

Všechna tato umně a historicky korektně snesená argumentace jim ovšem byla platná asi jako mrtvému kabát. Členové Tovaryšstva museli svá působiště, kde prodlévali už víc než šedesát let, opustit. I když se snažili vehementně bránit, ocitali se v situaci, kterou už znali. Pronásledování a vyhánění pro ně nebylo ničím novým. S persekucemi a postihy se koneckonců setkávali i v katolických oblastech říše. Nikdy však neztráceli důvěru v reálnou možnost návratu. Což se jim mělo v Českém království naplnit už po dvou letech.