OBČANSKÁ VÁLKA - Hrad Helfenburk u Úštěka

OBČANSKÁ VÁLKA

'V Praze, 1467, 20. Aprilis. My, Jiří z boží milosti král český et cetera. Tobě, Zdeňku ze Šternberka věděti dáváme, že jsme tě v svou nemilost vzali, pro příčiny a viny tvé, kteréž teď tobě vypisujeme: nejprve, že jsa úředník i rada náš, nezachoval ses k nám tak, jak ti příslušelo, a neslušně a nepravě proti nám jakožto králi českému pánu svému se máš. I také, že maje podle svého úřadu pražského purkrabství práva dopomáhati proti těm, kdož by proti právu činili: ty pak těm, kdož svou vůli proti právu vedou, jejich svévolnosti pomáháš a jich se zastáváš. I žes ty zrádné Plzeňské, kteří jsou nás o město naše Plzeň zradili a připravili, k sobě přijal, jim radu a pomoc dáváš.

I pro takové tvé neslušné běhy a tvá předsevzetí, s boží pomocí a přátel, pomoc-níků, poddaných i služebníků našich, chceme tě zjevně a světle, po vyjití tohoto stání z toho trestati, jak to příslušeti bude. Dáno v Praze v pondělí před svatým Jiřím.'

Tak, a bylo to venku. V Česku se zase chystala mela. Jiří si dal na čas. Rok a půl proti odbojníkům nezasahoval (my o nich víme, že si říkali Jednota zelenohorská), přestože mu mnozí rádci vojenský úder vřele doporučovali. Jiřík jednal, jak bylo jeho obyčejem. To jest rozvážně. Neukvapoval se. Nebyl politikem války. Zdali váhal? Nevím, zdali lze váhavostí nazvat snahu o pokojné řešení sporů a nechuť ke krveprolévání. On si byl král dobře vědom, že jakýkoli neuvážený čin by jeho zemi proměnil opět v bojiště, proto výbuch války oddaloval, seč mohl. Uklidnilo ho okamžité prohlášení měst a nižší šlechty, že tito dva stavové věrně stojí při králi a že mu budou nápomocni i ve chvílích nejtěžších. Jiří překonal počáteční nával vzteku (a že to nutkání bylo silné!), a hledal nitky k jednání. Byl si vědom své síly. 'Kromě hlavního města,' popisuje vojenskou moc českého krále Jan z Rabštejna, 'držel Jiří v Čechách 46 dobře opevněných měst, kromě hradu pražského sloužily mu 72 hrady velmi silné, nepočítaje množství tvrzí, chráněných zdmi a vodními příkopy.' Obratem ruky mohl postavit do pole 30 000 vojáků. Sám, bez přispění kališnických přátel, byl s to katolíkům ve svých zemích vojensky čelit. Takže měl navrch. Měl převahu a dalo se čekat, že síla měst a hradů získá Jiřímu povolnost soupeřů při jednáních. Král věřil, že se podaří uklidnit Řím, a taky že se dohodne s odbojným panstvem. Doufal, že odstrašující moc, kterou vládl, ty dobrodruhy zadrží. Nechtěl válku. Spokojil se jenom s pohrůžkou, že když teda si ti rozkolníci přejí boj, tak ho budou mít tolik, že je to bude mrzet! Co to bylo? Váhavost? Chyba? Mírumilovnost? Válka beztak nakonec vzplála.

'Rozumí se, že odbojným pánům úřady zemské odňaty býti musely. Král povýšil na nejvyšší purkrabství pražské svého nejdůvěrnějšího rádce a přítele, pana Zdeňka Kostku z Postupic a na Litomyšli. Bylo spravedlivé, aby mezi přední úředníky zemské povolán byl aspoň jeden podobojí, když ostatní místa ponechána i napotom všecka katolíkům.' Ostatní katoličtí páni zůstali ve svých funkcích. Nejvyšším hofmistrem byl i nadále pan Lev z Rožmitálu (což byl králův švagr), nejvyšším komorníkem zůstal Jindřich z Michalovic, Prokop z Rabštejna si podržel úřad nejvyššího kancléře, a i v dalších úřadech setrvali reprezentanti katolického panstva. O přátelských vztazích velké části katolických pánů ke králi svědčí i list jihočeského Viléma z Rabí. On v něm nepsal Jiříkovi, on psal papeži. Oznámil mu, že bude poslouchat svého krále i papeže. Když však by měl být nucen, aby se vzepřel králi, jemuž složil přísahu věrnosti, neuposlechne a zachová se tak, jak mu velí jeho rytířská čest. Vyskytla se i katolická města, která se proti Jiřímu nepostavila - byl to například Cheb, pak také Loket, Most a Kadaň, a ještě několik dalších - buďto zachovala ve válce neutralitu, nebo přímo pomáhala králi. 'Tak staral se král, aby veškeren boj z jeho strany nebyl bojem o víru; proto nejenže nepodněcoval ducha husitského k odporu, ale snažil se naopak udržeti jej na uzdě, k nemalé jeho nespokojenosti.' Důkaz se naskytl brzy po kanovnickém útěku z Prahy. Kronikář Starých letopisů českých nám o tom vypráví velice plasticky:

'Kněží římské strany vyhlásili z papežova nařízení ve městech klatbu na krále, jak v Plzni, tak v Českých Budějovicích, v Jindřichově Hradci, v Jihlavě, v Brně, v Olomouci i jinde; aby ho nikdo nepokládal za svého krále, neboť je kacíř, protože přijímá tělo a krev Páně pod obojí způsobou jednak sám, jednak to dovoluje jiným a nechce od toho ustoupit. Kvůli tomu článku vyslal král Jiří do Říma k papeži poselstvo, aby mu poskytl slyšení, ale papež to nechtěl učinit. A tak ty záležitosti nevedly k žádnému dobrému konci. Kněží římské strany v té době nesloužili mše, nekřtili, nezvonili, nepohřbívali a neplnili své povinnosti, a to jedině proto, aby bouřili lid proti králi Jiřímu.'

'A kdo byl příčinou klatby a všech těch potíží v království? Jenom ten doktor Hilarius a Křižanovský se svatovítskou kapitulou. Byli to kanovníci, jeden probošt a druhý děkan. Přesvědčovali papeže Pavla, aby vyhlásil proti Čechům křížovou výpravu, což se také stalo. A když už se chystalo k té vojně, Hilarius a Křižanovský, ti odpadlíci od víry, pobrali chrámové klenoty z Hradu a utekli do Plzně; ponechali na Hradě tři nebo čtyři bezvýznamnější lidi v beraních kožiších, ale ty s lepšími kožichy vzali s sebou do Plzně. Když se o tom dozvěděli pražští mistři a kněží, přišli s mistrem Rokycanou ke králi a řekli: Protože doktoři z Hradu utekli k nepřátelům a dopustili se zrady na svém králi, patřilo by se, aby na jejich místa přišli mistři a kněží podobojí a zase zavládne jednota dole i nahoře. Králi se to ale nezdálo vhodné, i když by to mohl docela dobře udělat. Ale tak už to bývá: když člověk může, nechce, a potom, i kdyby chtěl, už nebude moci. Král mistru Rokycanovi odpověděl: Mistře, už jsi se dost namistroval, teď zase budu mistrovat já. Od té doby se vztah mezi králem a biskupem poněkud rozklížil. Mistr Rokycana už k němu tak často nechodil. Odpadlíci Hilarius a Křižovanovský se do Prahy nevrátili, protože jim tam byla půda pod nohama horká.

No, nejenom jim. Ona teplota půdy v Českém království vůbec nějak lezla nahoru. Král se dlouho, možná až příliš dlouho domníval, že se Zelenohorská jednota vybouří, a proto s ní domluvil dlouhodobé příměří. V únoru 1467, když se lhůta chýlila ke konci, tak se s odbojnými pány pokusil o dohodu. V Jindřichově Hradci narazil na tvrdošíjnou neústupnost. Páni viděli v římské bule, která dávala Jiřího do klatby a proklínala jej, důkaz správnosti svého postupu. Užuž se těšili na brzký pád toho 'samolibého tyrana.' 'Český král se musí podřídit nejen papeži, ale i císaři, protože je pouhým vazalem lenního pána!' Ano, tato nehoráznost vypadla z urozené huby pana Zdeňka ze Šternberka. Pan Zdeněk si tímto a ještě jinými projevy vysloužil, že ho v březnu 1467 potvrdil papež jako hejtmana Zelenohorské jednoty. Milému Šternberkovi se v jeho mocichtivých snech určitě začalo zdát, kterak právě on usedá na český trůn. Však také Zelenohorská jednota rozhlašovala nejenom to, že odmítá kališnického panovníka, ale neopomněla dodat: 'Po vyhlášení papežské klatby je Jiřík jako mrtvý a čeští páni jsou jako vdova, která si může hledat nového manžela!' Když už byl duben toho nešťastného 67. roku, tak stupňující se útoky nakonec přerostly rovinu urážek. V Čechách vypukly mezi králem a Zelenohorskou jednotou boje. Byla to taková předehra ke chystané kruciátě. Šlo v podstatě o obapolné dotěrné píchání a bodání. o jakousi drobnou vnitřní válku. Ta se zprvu omezovala na vzájemné obléhání hradů, tvrzí a měst - ve srovnání s tím, co se dostavilo vzápětí, byly tyto operace pouhými přípravnými šarvátkami. 'Když viděl král Jiří zlou vůli těch pánů a už ji nemohl déle snášet, vypověděl jim na den svatého Jiří nepřátelství. Ale oni nevěřili, že to král myslí vážně, a když jim řekl, že naráz oblehne sedm jejich hradů, dělali si z toho posměšky. Ale došlo k tomu: král se svými věrnými pány shromáždil vojsko a hned v tom týdnu po svatém Jiří oblehl tyto hrady: Roudnici, Helfenburk u Úštěka, Český Šternberk, Konopiště, Líšno u Benešova, Kostelec na Sázavě. A Hradečtí oblehli panu Zajícovi Vřešťov u Hořic. Roudnici obléhali přes čtvrt roku, až ji nakonec dobyli. Pak dobyli Kostelec a rozbořili jej, potom dobyli a vypálili Líšno, pak dobyli a pobořili Šternberk na Sázavě a téhož roku král dobyl také Chvatěruby u Kralup. Také Královéhradečtí dobyli Vřešťov, hrad pana Zajíce z Házmburka. Písečtí a Vodňanští dobyli tvrz Mladějovice u Strakonic.'

Inu, nezdá se, že by se pánům-povstalcům na poli válečném nějak zvlášť dařilo. Ono se jim vůbec nedařilo. Do čeho se pustili, to prohráli, a na nějakou rasantní vojenskou ofenzívu neměli sílu. Stačilo, aby Jiřík oblehl dvanáct hlavních hradů domácích nepřátel - a bylo ticho po pěšině. Pevnost za pevnost padala králi do klína jak zralé hrušky. V léta už byla Poděbradova převaha nad slunce jasná. Ve velkém nebezpečí se ocitlo obležené Konopiště (tedy hlavní opěrný bod hejtmana jednoty Zdeňka ze Šternberka). 'Když král oblehl všechny uvedené hrady, přijel pan Zdeněk Konopišťský do Jihlavy a odtud podnikal výpravy a napáchal mnoho škod loupežemi, pálením a vražděním. Podobné výpravy podnikali také z Jindřichova Hradce, z Olomouce, ze Znojma, z Plzně i z dalších hradů v Čechách i na Moravě, takže bylo vypáleno několik set vesnic a městeček. Bylo vypáleno také Staré Brno s klášterem královniným.'