OD ATENTÁTU K ZAJETÍ

OD ATENTÁTU K ZAJETÍ

'První doba kralování Václavova nás pouèila, kterak mu bylo èím dále tím trudnìji odolati, aby ve vzmáhajícím se zmatcích uhájil královskou moc i autoritu svou; druhá doba pøedstaví nám ho, an ztrativ rovnováhu potud stìží zachovanou, co panovník koneènì octl se v takové nicotì, že bez poruèníka již ani obejíti se nemohl,' dovídáme se od Františka Palackého.
Král Václav IV. však mìl co dìlat nejenom aby uhájil svou královskou moc a autoritu, leè i život. O ten život mu šlo dvakrát. Poprvé to bylo v roce 1393 a pak ještì roku 1408. Dnes zùstaneme dnes u toho prvního data. Øímskému a èeskému králi bylo dvaatøicet a byl na tom opravdu hodnì zle. Místo: jedna zpráva tvrdí, že to bylo ve Vídni, podle druhé se to stalo v Praze (když se neví ani tento pomìrnì snadno zjistitelný fakt, co potom napsat králi do chorobopisu?) Oè tehdy šlo, tak to pøesnì nevíme, ale bylo to velmi nebezpeèné onemocnìní. Byl prý 'smrtelnì nemocen.' Možná šlo o otravu. Souèasnì s ním totiž stejným zpùsobem ochoøel bavorský vévoda Friedrich. Všechno napovídá tomu, že vévodovi i králi byl do jejich pohárù s vínem namíchán nìjaký pomalu pùsobící jed. Václav to odnesl vážnými potížemi žaludeèními a støevními, zatímco vévoda Friedrich otravì podlehl. Staèil ještì dojet z Prahy (tedy pokud odejel skuteènì z Prahy, a ne z Vídnì, každopádnì dorazil do Budìjovic a tam už ho stihly prudké bolesti, naèež tam i zemøel. O epidemii ani o nákazu jít nemohl, nikdo jiný než Václav a Friedrich v této dobì a na tomto místì neonemocnìl. Ve veøejnosti se rozhostilo ponìkud pochmurné mlèení, které vystøídalo vzápìtí všeobecné ohromení, a to zachvátilo jak èeský stát, tak øíši. V popøedí stála samozøejmì naléhavá otázka, kdo se stane nástupcem bezdìtného Václava (tedy kdyby to král nepøežil, samozøejmì - to bylo ještì v dnech, kdy se zmítal v horeèkách na lùžku mezi životem a smrtí). V tomto ohledu projevili nejvìtší aktivitu jeho bratøi - jako vùbec první zaèal jednat zhoøelecký vévoda Jan. Sešel se na hradì Žebráce s míšeòským markrabìtem Vilémem a sliboval o sto šest. Kdyby prý byl zvolen za pøispìní pana markrabìte on, Jan Zhoøelecký, tak to dotyènému nezapomene a vzpomene si. Vzpomene si kupøíkladu na dluh jednoho sta tisíc zlatých, který míšeòskému potentátovi dlužil císaø Karel. A kdyby snad nemìl tolik v hotovosti, tak mu zastaví mìsto Pirnu a øadu mìst a èeských hradù v sousedství míšeòského markrabství. Ještì než se míšeòský pán rozhoupal, tak se ukázalo, že se král Václav z toho pokusu o bezživotí dostane. Pøekonal stadium krize a pomìrnì rychle se uzdravil. Zøejmì zasáhli vèas lékaøi - podali králi léky vyvolávající zvracení a následné vyèištìní zažívacího ústrojí.
Tak to nakonec všechno dobøe dopadlo. Král Václav se uzdravil, nepøišel o korunu, a Èeské království se neumenšilo na úkor svého západního souseda Tak to an první pohled vypadalo. Jenomže on ten historický film s Václavem Ètvrtým v hlavní roli ještì pokraèoval. Když nevyšel pokus o atentát na èeského krále, tak pøišla øada na alternativu èíslo 2. Šlo o akci, která v našich dìjinách nebyla žádnou novinkou: státní pøevrat.
'V pátek dne 8. kvìtna 1394. roku, vraceje se král Václav z hradu Žebráku, jemu nad jiné milého, do Prahy zase, na cestì s komonstvem nehojným zastavil se ve známém podnes Královì Dvoøe mezi Poèáply a Berounem. Tam pøijevše markrabì Jošt a páni s malou, ale odhodlanou družinou, ochotnì pøijati jsou od nìho.' Pøišli jako pøátelé. Vedl je šéf ozbrojených sil Ota z Bergova. V královì residenci se objevili znenadále, a zdvoøile (i když jednoznaènì) dali najevo, oè jde. Šlo o to, aby se s nimi dobrovolnì, ale neprodlenì odebral do Prahy, ujal se tam vladaøských povinností v tolika smìrech zanedbaných a zaèal státní záležitosti spravovat v souladu s požadavky, které páni obratem pøedloží. A když král s nimi nepojede? Nech se pan král neráèí vzpírat, odpor je marný, pøíslušníci osobní ochrany byli buï zneškodnìni, nebo se rozutekli. 'Mezitím pøibyli branného lidu panského natolik, že celý Králùv Dvùr jím pøeplnìn a královo komonstvo bez hluku odzbrojeno bylo; nìkolik milcù, kteøí byli u krále, dalo se na útìk a proto více úsmìšky než zbraní pronásledováni byli. Jakkoli dlouho se zdráhal, musel pøece Václav, vida se opuštìn od svých milých, koneènì uznati nezbytí a poddati se.'
Než se poddal, tak prodìlal svùj obvyklý záchvat vzteku. Jenomže èeští páni to mìli dobøe pøipraveno. Vmetli králi do oèí všechny stížnosti na nepoøádky ve správì zemì a øíše a taky na obecnou nejistotu, pomíjení politických nárokù panstva, ponižování a napadání, ba i týrání duchovenstva a umuèení jednoho z øad, generálního vikáøe Jana z Pomuka. A ještì nezapomnìli na libovùli jeho oblíbencù. Král dostal nový amok a prudce se oboøil na mluvèího panstva. Tím byl buïto Jindøich z Rožmberka nebo Ota z Bergova. Když ale panovník vidìl, že je zcela obklíèen a že se houf jeho lidí se strachem rozprchl, byl nucen se vzdát a jednat podle vùle uchvatitelù. 'Veden jest nejprve do Berouna, kde v refektáøi bosáckého kláštera pøipravena proò hostina; potom pod silnou stráží, jež sloužiti mìla za èestný prùvod, jeli s ním páni vítìzoslavnì do královského hradu pražského, z nìhož pøívrženci pøedešlé vlády již nápodobným zpùsobem také byli vypuzeni.'
Tušili ti dobøí Pražané, poklekajíce pøed projíždìjícím králem, že je Václav v tuhle chvíli panovníkem jenom podle jména, že vzdávají hold zajatci spíš než králi? Mimochodem - prùvod mìl sice namíøeno na Hrad, leè nikoli do královských komnat, ty zùstaly Václavovi uzavøeny. Musel se spokojit (tedy údajnì) s ponìkud studenou vìzeòskou místností v takzvané Bílé vìži. Prý proto, aby tam vychladl a byl pøístupný kompromisu. Králi se však podaøilo propašovat ze své internace zprávu, jak na tom je. Na koho se obrátil? Na svého nejmladšího bratra, vévodu Jana Zhoøeleckého. To byl tenkrát mladík asi ètyøiadvacetiletý. Zatímco odbojníci v Praze horko tìžko dementovali povìsti, že je král pod zámkem, a zatímco souèasnì hledali zpùsob, jak pøimìt krále k tomu, aby pøijal diktát, který by oni mohli vydávat za jeho svobodné rozhodnutí, tak daleko od hlavního mìsta organizoval vévoda Jan akci na vyproštìní zajatého Václava.
Moment! Co se stalo, je jasné, ale - odkud se najednou vzali všichni ti èeští páni? Odkud se nabrala skupina (dne bychom øekli puèistù), španìlsky junta, která okupovala krále jako svoje rukojmí? 'Náèelníci šlechty èeské nemeškali používati doby té k podvracení kabinetní královy vlády. V èele nespokojencù stál pan Jindøich z Rožmberka, vladaø knížecího rodu svého, k nìmuž se pøipojili Jindøich z Hradce, Bøenìk Švihovský, Ota z Begova, Hynek Berka z Dubé, Vilém z Landštejna, Boreš z Rýzmburka a Boèek z Kunštátu a Podìbrad.' Zaèátkem èervna toho roku se veøejnì vyjevilo, co zatím zùstávalo zpola tajemstvím, že totiž v pozadí panského spiknutí stál jako šedá eminence nejstarší žijící Lucemburk, velký ctižádostivec a šetøílek - Jošt. Tento pán zbudoval svou úspìšnou kariéru na zásadì být vždycky na té stranì, kde kynul zisk. Pøíbuzných s podobnou zásadou lze nalézti v èeské minulosti i pøítomnosti mnoho. Dlouhá léta zápasil diplomaticky i vojensky se svým mladším sourozencem Prokopem o vládu nad Moravou, teï zavìtøily jeho citlivé nozdry ještì tuènìjší sousto. Využil nespokojenosti vysoké èeské šlechty se stylem Václavova panování (a byla to nespokojenost oprávnìná) a pøidal se ke vzpouøe, ba dokonce se jí postavil do èela, ale potichu, potichouèku postavil se do èela panské jednoty. A všichni si tak nìjak hezky slíbili, že 'všichni jednostejnì a zjevnì listem tímto vyznáváme, že jsme v takú mezi sebú úmluvu a v taký slib my všichni svrchupsaní vstúpili a vstupujem a to sobì vìrnì beze lsti pod vìrú naší dobrú a pode ctí držeti slibujeme: že chceme všichni my v jednotì býti a zemského dobrého hledati, jakož i pravdu v zemi ploditi a èiniti, a vždy tak státi, abychom všecko zemské dobré snažnì vedli, vìrnì beze lsti sobì pomáhajíce podle vší své víry a podle cti každý z nás i všichni spolu svú vší mocí beze lsti co jí každý míti móžem, a tak zemi ku právu a pravdì postavili a pøivedli tak, jakož jest døíve za našich pøedkóv v pravdì stála.'
Vzdejme se prosím vás komentáøù, jakou hodnotu pøedstavují v ústech tìchto spiklencù nìkolikrát opakovaná slova 'vìrnì a beze lsti' a pokusme se radìji vypátrat, jak si vlastnì další vývoj po puèi pøedstavovali: 'Podle tohoto a všech pozdìjších osvìdèení nezamýšleli tedy páni nic jiného, nežli obnovení dávné ústavy zemské, èili navrácení se k døevnímu zemskému bìhu.' Podaøilo se? Vìru podaøilo, protože zaèátkem èervna se král uvolil podepsat zápis o tom, že se vzdává veškeré moci a propùjèuje ji svému bratranci. A za nìkolik dnù nato (psal se 12. èerven) se v Praze sešel narychlo svolaný dvorský soud a na Václavovì místì zasedl Jošt. Nikoli jako král, nýbrž jako 'zemský starosta'.
To už se k hlavnímu mìstu blížila válka. Jeden z Lucemburkù spìchal pomoci druhému Lucemburkovi, aby ho ochránil pøed úkladnou intrikou tøetího Lucemburka. Byly to tentokrát v rodinì lucemburské zajímavé poøádky. Role ochránce Václava IV. se rozhodným zpùsobem chopil vévoda Jan Zhoøelecký, tedy jeho nejmladší bratøíèek. Zprávám o tom, že král pøedal vìtšinu svých pravomocí Joštovi ze svobodné vùle, neuvìøil, bylo mu jasné, že to, co probìhlo v Praze, byl prostì pøevrat. Královo prohlášení prohlásil za fingované, nejspíš proto, že mu bratr podal zavèas zprávu, jak to s ním vlastnì je. Po slovech pøišly i èiny. Jan udeøil.
'Vévoda Zhoøelecký Jan vydal manifest k veškerému národu èeskému, jakož i ke všem knížatùm a stavùm svaté øímské øíše, v nìmž pravil, že i on žádán byl, aby se spojil s jednotou panskou a pøijal markrabìte Jošta za hejtmana i starostu království èeského ku prospìchu krále i zemì. V celém tom poèínání jednotníkù však nic nebylo mu lze nalézti, co by vedlo k cíli takovému. Naopak - tito rozpoutali oheò, nadìlali drahnì škod a spálili mír v zemi. Také nikoho nelze ustanoviti na zemského správce, leda od krále samého, protože také bylo neslušné zavazovati markrabìte pøísahou. Všechny dekrety vydané o tom jsou neplatny, pokudkoli by se král v cizí moci nacházel. Koneènì svolal vévoda Jan královy vìrné do své a královy služby, žoldu podávaje každému kopiníku a obrnìnému støelci po osmnácti zlatých za mìsíc, hradì jim pøitom utrpìné škody.'
Tenhleten manifest vydal Jan v Kutné Hoøe, kterou dobyl jako první, a to nìco znamenalo. Hora byla druhé nejvìtší mìsto v Èechách a hlavní zdroj bohatství zemì. Takže to prohlášení mìlo nejenom politickou, ale i ekonomickou váhu Z Hor Kutných si to vévoda namíøil s poèetnì rozmnoženými šiky ku Praze. Vzal to pøes Èeský Brod a následujícího dne stál pøed Prahou, kde se spojil s vojskem markrabìte Prokopa a hotovostí, kterou staèili proti spiklencùm postavit královské hrady a mìsta. Proti takové pøesile nemìla pražská posádka šanci. Nové Mìsto otevøelo brány bez boje, a Hrad? A Václav? Ještì než vévoda Zhoøelecký udeøil, rozhodl markrabì a 'zemský starosta' Jošt o odchodu z Prahy. Provedli to narychlo v noci. Svého bratra na Hradì Jan nenašel. Povstalci si ho vzali s sebou. Tak trochu jako zavazadlo. Velice cenné zavazadlo. Odvezli ho na rožmberský hrad Pøíbìnice u Tábora, poté ho pøestìhovali na Krumlov a nakonec skonèil na hradì Wildberku u Lince v Horních Rakousích. 'Tu s ním mìli bezpeèí dosti.' Byla to zvláštní situace - kromì puèistù 'nevìdìl nikdo v Èechách, kam že se podìl král Václav.'
Takže král byl bùhvíkde, a zatím doma, v hlavním mìstì, se úètovalo. Pražané prohlásili, že uznávají Jana Zhoøeleckého za nástupce nezvìstného krále. Za neklidných dob, jaké u nás právì nastaly, se èile 'privatizovalo.' Náš starý známý Zikmund Huler, ještì než se pokusil utéci, dal vypáèit mìstskou pokladnu a ukradl z ní sirotèí peníze - ètyøicet kop pražských grošù. Ty sice padly do rukou nového pána na Hradì, ale asi mu nestaèily. Jan Zhoøelecký dal otevøít rakev knížete Václava a zmocnil se všech klenotù ? asi proto, aby je zastavil. To mu neprošlo. Vzbudilo to pøíliš velký rozruch a tak se Jan zatváøil, že klenoty chtìl pouze vystavit a brzy nato je vrátil na pùvodní místo. 'Královské vojsko rozložilo se polem u Budìjovic, kde zanedlouho též nìmeckými zástupy rozmnoženo bylo. Nìkteøí jednotníci již døíve, spatøivše velikou moc Jana Zhoøeleckého, ukazovali se nespolehlivými, takže témìø celé bøímì války svalilo se na pány z Rožmberka a z Hradce, jejichž blízko sebe ležící statky ukrutnì byly poplenìny. Nedovídáme se odnikud, že by pøišlo k bitvì ? obì strany se bezdìky pøesvìdèily, že koneènì nezbývá nic než pokusiti se o smírné urovnání.' Mezi námi: mladý vévoda (v podobných zápletkách zatím nezkušený) dìlal co mohl. Tøi mìsíce po tom, co byl Václav zajat, pro nìj Jan Zhoøelecký vyjednal okamžité propuštìní. 1. srpna byl Václav zase na svobodì. (Zaplapánbu.) Kdepak Pán Bùh. Platit musel vévoda Jan. Jako zástavu za propuštìného Václava byli nuceni jeho stoupenci postavit padesát rukojmí, a to v èele s Janem Zhoøeleckým. Janovi povolili velkomyslnì ètrnáctidenní odklad, ostatní se však museli dostavit hned druhého dne do Èeského Krumlova a zùstat tam ve vazbì jako rukojmí. Panské jednotì mìly být co nejdøíve vydány hrady Žebrák, Køivoklát, Karlštejn, Zvíkov a hrad a doly na støíbro v Kutné Hoøe. Teprve potom mìla být všechna rukojmí propuštìna. Podmínky dost tvrdé. Václav si možná v duchu pomyslel ještì nìco horšího. Ve vztahu dvou bratrù to však každopádnì zpùsobilo prudký obrat k horšímu. Podle úsloví: 'Za dobrotu na žebrotu.' Prchlivost králova se vybila na èlovìku, kterému mìl být za co vdìèný. To bylo pro Václava typické. V návalech vzteku nerozeznával spojence od nepøátel. Proto ho èasto opouštìli i pøátelé. Pokud nìjaké kdy mìl. V tomto pøípadì obvinil bratra Jana, že ho svou nešikovností vehnal do politicky choulostivé situace, pøièetl mu na vrub 'vyrabování' královského pokladu, a patrnì i proradný úmysl usednout na jeho vlastní panovnický stolec - ano, vévoda si skuteènì nechal za bratrova zajetí odpøísáhnout vìrnost jako budoucí král, kdyby snad bratr v tom zajetí zemøel. Zbavil Jana veškerých pravomocí a v nevùli ho odehnal ode dvora. A Janovi Zhoøeleckému zbyly jenom oèi pro pláè Výdaje za válku vedenou ve prospìch bratra mìl teï uhradit ze svých hubených prostøedkù
'Král Václav pak horšil a rmoutil se dlouho nad tím, co se stalo. Mysl jeho potud èasto veselá zasmušovala se více a víc; nedùvìra zmocnivši se ho uèinila ho bázlivým a rozpaèitým, a ponìvadž duch jeho (pøese vše zalíbení, jež míval v uèených hádkách) , prost byl vší vyšší a vzletné mysli i snahy, nepotøebí ani vìøiti v jakékoli otrávení jeho, jež prý vìènou žízní ho trápilo, aby se objevila pøíèina nemírné chuti k pití, která znaèila zvláštì druhou dobu jeho panování.'
Václav se po svém zajetí výraznì zmìnil. A ještì víc než pøedtím mu 'pomohl' alkohol. Zpoèátku - jak už to bývá - mìlo jeho pití spoleèenský charakter. Podle Eneáše Silvia Piccolominiho mìl jednou Václav prohlásit: 'Kdybych válèil v Itálii, vzal bych si za koøist pouze víno!' Také jeho povìstné výbuchy hnìvu, vzteku, zuøivosti byly vázány na alkohol. V kronice Edmunda de Dyntera, který krále dobøe znal a na poèátku jeho vlády chválil zvl᚝ jeho vzdìlanost, se mùžeme doèíst i tato slova: 'Když nadmìrnì popíjel, stával se zuøivým a byl pak velice zvrhlý a nebezpeèný.' Projevy neovladatelného hnìvu, patologické afekty zlosti a 'afekt okamžiku' - to všechno jsou známky chronické závislosti. Faktem je, že Václavovo pití se neustále stupòovalo. Podle soudobých svìdectví vzrùstala jeho žízeò, kterou zahánìl vínem, zejména po dvou pokusech o otrávení, po kterých si stìžoval na 'palèivost v hrdle.' Byl to jenom králùv alkoholismus, nebo se tak projevovalo nìjaké onemocnìní? 'Vedle afektù zlosti je tøeba pøihlédnout také v Václavovì neteènosti pozdìjších let,' uvažuje neurolog, profesor MUDr. Ivan Lesný ve své Zprávì o nemocech mocných. 'Nemohl se vzchopit k žádnému èinu a utápìl svou hoøkost ve vínì,' toto svìdectví je od nìmeckého historka Machilka.
Hrady, které Václav slíbil vydat panské jednotì, asi nikdy nevydal. Èas bìžel, nepøátelské strany chystaly útok i obranu zároveò. Jak šlechtici, tak královský tábor hledali spojence v cizinì. Bylo jasné, že døív nebo pozdìji dojde k novému støetnutí. Král se pøinutil k vyjednávání. Získával èas. Po roce prùtahù sáhl ke lsti. Koncem jara 1395 dohodl slyšení šesti zástupcù jednoty a markrabìte Jošta na Karlštejnì. Po dlouhém èase se ti dva rozvadìní bratranci zase vidìli. A král Jošta zostra obvinil, že jeho vinou páni pustoší zemi. 'Je lépe,' køièel Václav na Jošta, 'zahyneš-li ty, než aby hynula zemì a lidé. Pøísahal jsi mi vìrnost a zajal jsi mì. Ale nedostal. To já tì budu chovat lépe!' Bez ohledu na to, že vyjednavaèi pøišli vybaveni ochrannými glejty, ocitli se ve vazbì. Ale tím to neskonèilo. Tím vlastnì jenom zaèala další kapitola té podivné tragikomedie, zvané Vláda Václava IV. v èeských zemích.